Barva kouzel

Když se mě někdo zeptá, jakou Zeměplochu bych mu doporučil číst jako první, doporučím mu Morta, Soudné setry nebo Stráže! Stráže! Naopak jej odrazuji od toho, aby začal číst Zeměplochu chronologicky, tedy od prvního dílu Barvy kouzel.

Hlavním důvodem je, že v těchto pozdějších knihách má Terry Pratchett svůj svět již dost promyšlený a neodchyluje se již od charakteristiky postav, které ve svých zeměplošských románech opakovaně používá pro své příběhy. Barva kouzel je pak spíše než plnohodnotným románem souborem povídek, které na sebe lehce navazují. Celý příběh této knihy je pak skečovitý a cílí více na humor, než na ucelený příběh.

Tyto krátké příběhy jsou propojeny hlavními postavami Mrakoplaše a Dvoukvítka. O Mrakoplašovi byste řekli, že je smolař, protože se mu neustále stávají nepříjemné věci. Pokud byste se ale na to podívali z opačné strany, tak má naopak neskutečné štěstí, protože ze všech těch průšvihů, do kterých se dostane, vždy vyvázne. Dvoukvítkovi, prvnímu zeměplošskému turistovi, pak dělá nedobrovolného průvodce. Díky nim pak můžeme objevovat různé kouty Zeměplochy. A protože je Dvoukvítek tím druhem lidí, kteří zmáčknou tlačítko s nápisem „nemačkat“ jen proto, aby zjistili, co to udělá, čeká čtenáře mnoho zábavy.

V první kapitole se seznámíme se základy zeměplošského světa, který by se dal považovat za parodistický odraz toho našeho. Už jen úvod, kdy zjistíte, že se jedná o fantasy svět rozkládající se na krunýři hvězdné želvy putující vesmírem, napoví, že se nebude jednat o žádné vážné čtení. První příběh je pak odkazem na dílo Fritze Leibera, zakladatele fantasy žánru „meče a magie“.

Druhá kapitola se pak zaměřuje na další dílo legendárního autora Howarda Lovecrafta a jeho posedlostí hororovými chapadlovitými monstry. Pratchett ale nezůstává jen u jednoho díla, když může zparodovat tolik klasických žánrů a děl. Shodou náhod je to další Howard, ale tentokrát Robert Howard, další známý autor žánru „meče a magie“, který je znám zejména díky vytvoření postavy barbara Conana.

Třetí díl má další základní komoditu žánru fantasy, draky. A přestože je zde znát, že se zde Pratchett inspiroval dalším světově známým dílem - Drakeny z Pernu Anne McCaffreyové, nedá se říct, že by zde nevyužíval vlastní nápady.

V poslední čtvrté kapitole se pak dostaneme až na konec světa – na okraj Zeměplochy, a dokonce se podíváme i dále, čímž Pratchett dává jasně najevo, že pro fantasy či fantazii neexistují hranice.

Barva kouzel je pak jediným zeměplošským románem, který má otevřený konec. Proto je vhodnější mít rovnou po ruce i pokračování pod názvem Lehké fantastično. Vzhledem k tomu, že tyto dvě knihy nejsou moc dlouhé, není problém přečíst si je krátce po sobě.

Pokud máte po přečtení pocit, že vás Barva kouzel příliš neoslovila, zkuste dát Zeměploše další šanci a přečtěte si Morta (čtvrtý díl), který pojednává o nejoblíbenější zeměplošské postavě (Smrťovi), Soudné sestry, ať už jste ve škole zbožňovali či nesnášeli dílo W. Shakespeara, nebo Stráže! Stráže!, jestliže jste příznivci noirovských detektivek. A pokud ani pak se vám Zeměplocha nezalíbí, tak jste jedním z těch vzácných čtenářů, kterým humor Terryho Pratchetta nesedl.