Nevídaní akademikové

Tento zeměplošský román spadá do podsérie o mázích. Od předchozích dílů této podsérie se však liší tím, že hlavní postavou tohoto příběhu není Mrakoplaš. Přestože se tu párkrát objeví, tak zde pouze proběhne, aby Pratchett mohl vytvořit krátkou humornou scénku, a pak opět zmizí v zákulisí. Nemá zde ani žádnou pořádnou repliku, jakoby Pratchett záměrně nechtěl jeho postavu pro tuto knihu využít.

Namísto toho do popředí vystupují zcela nové postavy: Skřet Sráž, který má mnoho tajemství postupně se vynořujících z temnoty. Mladík Haštal Nejspíš, u kterého je do zblbnutí opakováno, že své zesnulé mamince slíbil, že nikdy nebude hrát kopanou, podobně jako synkové, co slibují maminkám, že se nestanou vojáky jako jejich zemřelí či zkrachovalí otcové. Nebo kuchařka Gustýna Motýlokvětá, která je schopná se v rozčilení hádat i s Vetinarim. Nejzajímavější novou postavou je však překvapivě ta, co má v příběhu nejméně prostoru – krásná, ale jednoduchá Julie, o kterou se Gustýna stará jako matka o dceru, přestože jsou ze stejné generace.

Tuto skupinku nových postav pak doplňují mágové, ať už se jedná o již velmi známé postavy Vzoromila Výsměška a Rozšafína Ctibuma, přes rozvíjející se postavu mága temných umění doktora Zďáblíkova, až po zcela nové mágy jako je profesor Macarona. Děkan zde pak má zcela novou roli, zatímco postava Kvestora z děje zcela vypadla.

Hlavním námětem příběhu je sice kopaná, které se musí mágové Neviditelné univerzity účastnit, aby nepřišli o dědictví, ve skutečnosti se tu ale řeší daleko závažnější témata. Pratchett tu díky postavě Sráže řeší další závažné neduhy lidstva – xenofobii a genocidu.

Přes hlavní postavy pak také můžete dojít k uvědomění, že by každý měl jít za svým snem a neohlížet se na to, jaký je názor rodiny, nebo co by si o tom pomyslelo vaše okolí.

Milostný vztah mezi Haštalem a Julií se pak velmi podobá osudům Shakespearova Romea a Julie nebo muzikálu West Side Story. Místo Monteků a Kapuletů tu jen jsou znesvářené skupiny fotbalových fanoušků.

Pratchett zde sice neztrácí na svém obvyklém humoru, jeho vtipy se ale čím dál více opakují, kdy se nebojí vykrádat sám sebe. Největší slabinou jsou pak nové hlavní postavy, které až na Julii moc nezaujmou. Přesto je to stále Pratchett, kdy tato kniha mezi čtenáři neuspěje spíše v porovnání s jinými (lepšími) zeměplošskými romány.