Víte, že?

Hrdinové Bravd Střeďan a Lasička

Kouř z toho překrásného ohně se zvedal do výše mnoha mil a ten větrem modelovaný černý pilíř bylo možno zahlédnout odkudkoliv z celé Zeměplochy.
Obzvláště působivý byl pohled z chladného tmavého vrcholku kopce, který se tyčil pár mil za městem, odkud požár pozorovaly s neobyčejným zájmem dvě postavy.
Vyšší z obou mužů ohryzával kuřecí stehno a opíral se přitom o meč sotva kratší, než je výška průměrného muže. Kdyby se kolem něj nevznášela neviditelná aura ostražité inteligence, mohl by si člověk skoro myslet, že je to barbar ze středových pustin.
Jeho druh byl mnohem menší a od hlavy k patě ho halil široký hnědý plášť. Později, když se mu naskytla příležitost pohnout se, bylo vidět, že se pohybuje s kočičí lehkostí.
Ti dva za posledních dvacet minut sotva vyměnili nějaké to slovo. Jedinou výjimkou byla krátká a nikam nevedoucí hádka o to, zda poslední silný výbuch způsobily olejové nádrže v ústředním skladišti, nebo dílny zaříkávače Keribla. Nakonec se dokonce vsadili o nějaké peníze.
Obr dohlodal kuřecí stehno a holou kost odhodil se smutným úsměvem do trávy.
„Tak, a kde je konec všem těm úzkým uličkám! Měl jsem je rád.“
„A kde jsou všechny ty klenotnice,“ přitakal mu mužík. Zamyšleně pak dodal: „Poslyš, tak si říkám, hoří drahé kamení? Prý je nějaké spřízněné s uhlím.“
„A všecko to zlato, už vidím, jak se taví a odtéká do kanálů,“ nevšímal si ho velký a pokračoval ve své samomluvě. „A všechno to víno, co se vaří v sudech.“
„Taky tam byly krysy,“ připomněl mu jeho hnědý společník.
„Krysy! To máš tedy pravdu.“
„Vůbec se tam v létě nedalo vydržet.“
„No, to taky. Jeden se neubránil dojmu, že - teď mě zrovna nenapadá, jak bych to...“
Hlas se mu vytratil, ale pak se mu na tváři objevil vítězný úsměv a dodal: „Starému Fredorovi u Karmínové pijavky dlužím osm stříbrňáků.“ Mužík spokojeně pokýval hlavou.
Nová série výbuchů vykouzlila rudý pás v relativně nejtmavší části největšího města světa. Pak se obr neklidně zavrtěl.
„Lasičko?“
„No?“
„Tak si říkám, kdo to má asi na svědomí?“
Malý šermíř, známý jako Lasička, neřekl nic. Jeho pohled se obrátil k cestě ozářené blikavým světlem. Od chvíle, kdy se Deosilova brána mezi prvními zřítila v dešti žhavých uhlíků, přešel po cestě jen málokdo.
Teď se po ní blížily dva stíny. Lasička byl proslulý svýma očima, které byly, nejostřejší v pološeru a mlhách, a teď zachytil obrysy dvou jezdců a jakéhosi nízkého zvířete, které jim klusalo v patách. Bezpochyby bohatí obchodníci, prchající z hořícího města s poklady, které se jim podařilo zachránit. Lasička se v tomto smyslu vyjádřil ke svému společníkovi, který si zhluboka povzdechl.
„Jak špatně se k nám hodí ta profese lapků,“ zabručel barbar, „ale jak sám říkáš, časy jsou těžké a ani dnes v noci nás měkká postel nečeká.“
Přehmátl rukou na meči, a když se první jezdec přiblížil, postavil se doprostřed cesty, pozvedl ruku a ve tváři měl přesně nacvičený výraz, který byl na první pohled uklidňující, ale zároveň v sobě nesl neurčitou výhrůžku. „Račte prominout, pane -“ začal.
Jezdec přitáhl koni otěže a shodil z hlavy kapuci, která mu padala do čela. Obr se zadíval do tváře pokryté rudými skvrnami popálenin, kterými tu a tam prorážely štětičky zuhelnatělých vousů. Chybělo i obočí.
„Vodprejskni,“ řekl zarudlý obličej. „Ty seš Bravd Střeďan, co?“
Bravd si uvědomil, že jaksi ztrácí iniciativu.
„Prostě běž pryč, jo?“ pokračoval jezdec. „Nemám na tebe čas, rozumíš?“
Rozhlédl se kolem a dodal. „A to platí i pro toho tvýho parťáka, toho malýho blechavce. Jak ho znám, je zalezlej někde vokolo ve stínu.“
Lasička přistoupil ke stojícímu zvířeti a podíval se neupravenému jezdci do tváře.
„No né, to je přeci čaroděj Mrakoplaš, co?“ prohlásil potěšeným tónem a v duchu si opakoval slova, kterými ho čaroděj popsal. Chtěl si je dobře zapamatovat pro případ, že by se mu v budoucnosti naskytla možnost neuspěchané pomsty. „Hned jsem si říkal, že ten hlas poznávám.“
Bravd si odplivl a zastrčil meč do pochvy. Pouštět se do sporů s čaroději se většinou nevyplácelo, nemluvě o tom, že málokdy mívali něco, co by jako kořist stálo za řeč.
„Na pouličního kouzelníčka si trochu moc dovoluješ,“ zavrčel.
„Ty víš pendrek,“ odpověděl mu kouzelník unaveně. „Jsem tak vyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že teprve až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás.“
– Barva kouzel

Terry Pratchett započal v Barvě kouzel svou dlouhou zeměplošskou ságu odkazem na dílo Fritze Leibera (1910 – 1992), který je považován za jednoho ze zakladatelů významného podžánru fantasy meč a magie. Fritz Leiber od roku 1939 do roku 1988 napsal mnoho povídek ze světa Ydkin (Nikdy), v anglickém originále uvedeném jako Nehwon (No When). Středobodem příběhů je město Lankhmar, největší a nejzkaženější město tohoto světa. Původní podoba Ankh-Morporku má s tímto městem mnoho společného. Bravd Střeďan a Lasička jsou pak parodií na hrdiny Seveřana Fafhrda a Šedého Myšilova.

Fritz Leiber za své fantasy dílo meče a magie získal mnoho ocenění, zejména šest cen Hugo, tři ceny Nebula a tři ceny World fantasy. Řadí se mezi nejvýznamnější světové spisovatele tohoto žánru.

V češtině vyšly v nakladatelství Triton tři povídkové sbírky těchto dvou hrdinů: Meče a čertoviny, Meče proti smrti a Meče v mlze.

O článku můžete diskutovat na naší facebookové stránce Zeměplocha a KTP.

07.02.2022