Čtyřoký Dvoukvítek

Cizinec stál na přístavním můstku a pozoroval skupinku námořníků supících námahou, vlekoucích po lodních schůdcích z lodi obrovskou,mosazí kovanou truhlu. Vedle něj stál další člověk, bezpochyby kapitán. Hugovo tělo mělo jednu výjimečnou vlastnost – stačilo, aby se v okruhu padesáti metrů kolem objevilo  sebemenší množství i nepříliš čistého zlata a Slepec se začínal třást. Teď se mu napnul každý nerv a v hlavě mu hučely poplašné signály. Z kapitána přímo vyzařovala jistota člověka, který ví, že v několika následujících okamžicích nesmírně zbohatne. A přesně tak to dopadlo. Když zpocení námořníci položili truhlu na dláždění z kočičích hlav, sáhl cizinec do váčku u pasu a zableskla se mince. Několik mincí. Zlatých. Hugo, jehož tělo se kroutilo jako lísková virgule v přítomnosti vody, si pro sebe hvízdl. Znovu strčil do Wa a vzápětí už Mrzák pajdal nedalekou uličkou, vedoucí do srdce města.

Když se kapitán vrátil na palubu své lodi a cizinec zůstal stát na nábřeží sám, vytáhl Hugo Slepec žebráckou misku, na tvář nasadil poctivý, mírně podlézavý výraz a začal se šourat po nábřeží. Když ho cizinec uviděl, začal se horečnatě zabývat svým váčkem na peníze.

„Uctivý dobrý ráno jim přeju, velkomožnej pane,“ začal Hugo profesionálně zjistil, že hledí do tváře se čtyřma očima. Zděšeně se obrátil k útěku.

„!“ řekl cizinec a chytil ho za ruku. Hugo si všiml, že námořníci, lemující lodní zábradlí, se mu smějí. V téže vteřině také jeho jednostranně zaměřené smysly zachytily silnou auru peněz. Ztuhl. Cizinec ho pustil a začal rychle listovat v malé černé knize kterou vytáhl z pasu. Potom řekl. „Nazdar.“