Podivný regiment

Hlavní postava příběhu Apoléna Zpěváčková se rozhodne, že za každou cenu najde svého bratra Pavla, který odešel do války a přivede ho zpět domů. Její jedinou možností je přestrojit se za muže a vstoupit do armády. Není však jedinou ženou, kterou něco podobného napadne.

Pratchett tentokrát opouští jak své zavedené postavy, tak i své běžně používané kulisy jako je Ankh-Morpork nebo Lancre. Vždy ve svých zeměplošských knihách použil alespoň jedno z toho (až na Malé bohy). V tomto románu se ocitneme v Borogravii, malé nevýznamné zemi, která je známá tím, že neustále bojuje s některým ze svých sousedů, a která jako jedinou víru vyznává boha Nugáta, známého tím, že si vymýšlí čím dál hloupější náboženská nařízení.

Pratchett si tedy za svůj cíl ke kritice tentokrát bere závažná témata – válku a náboženská dogmata. Už od začátku poukazuje na nesmyslnost války, která národ postupně vysává a ničí, kdy produktivní část společnosti odejde do války a není nikdo, kdo by se staral o hospodářství země. Tuto situaci pak nijak neusnadňuje ani církev, která tvrdě trestá prohřešky vůči náboženským nařízením, ať už jsou sebenesmyslnější.

Třetím důležitým tématem této knihy je pak feminismus, kdy Pratchett poukazuje na to, že ženy v armádě mohou být stejně schopné (nebo i lepší) jako muži, ale i stejně tvrdé a kruté. Tedy, že na pohlaví vlastně v tomhle pohledu nijak zvlášť nezáleží. Také zde poukazuje na těžký úděl žen, které neužívají stejných práv jako muži. To se odráží zejména na životním osudu Poly, která v Borogravii nemá jako žena právo vést hospodu bez dohledu muže. A to je také jedním z důvodů, proč se vydá hledat bratra. Jinou alternativou je totiž už jen možnost, že by se za někoho provdala. A to pro svobodomyslnou ženu jakou je Poly je naprosto vyloučené.

Příběh o neznámých hrdinech je pak opepřen postavami velitele Elánia a novináře Mikuláše ze Slova, kteří mají sice v celém příběhu malou, ale významnou roli.

Přestože považuji Podivný regiment za nejslabší z celé zeměplošské série, stále to je vtipné a zábavné, jak jsme u Pratchetta zvyklí. A na druhé přečtení mě kniha přece jen bavila více.

Od románu Noční hlídka je pak také vidět zřejmý Pratchettův přesun k vážněji pojatým tématům. Humor se sice z jeho zeměplošských knih nikdy nevytratil, ale již není tak významnou složkou příběhu.