Antropomorfní personifikace

Antropomorfní lze z řečtiny přeložit jako podobný člověku. Významem tohoto slova je, že se mimolidským skutečnostem či jevům přisuzují lidské rysy, vlastnosti či přímo lidská podoba.

Řecký filosof Xenofanes odsuzoval polyteismus (mnohobožství) a prosazoval monoteismus (je jen jeden bůh). Jeho hlavním problémem bylo, že v pojmu bůh viděl bytost mocnější, než je člověk, a tudíž by tato bytost neměla mít lidské vlastnosti, kterými řečtí bohové trpěli, kdy třeba Héru ovládala neustálá žárlivost a Zeus nedokázal ovládat svou touhu po jiných ženách, než byla jeho právoplatná božská manželka. Jakožto zastánce této teorie odsuzoval řecké božstvo sídlící na Olympu, jež tyto lidské vlastnosti měla.

V literatuře se pak zobrazování přírodních jevů nebo abstraktních pojmů s lidskými vlastnostmi a jednáním nazývá personifikace, kdy zeměplošský Smrť je dokonalým příkladem antropomorfní personifikace samotné smrti.

V ostatní literatuře pak byly oblíbenými personifikacemi zejména zvířata jako je třeba v románu Farma zvířat, kde jsou hamižní politikové zpodobněni jako nenažraná prasata. Z fantasy se pak asi nejvíce proslavili Věční (Endless) z Gaimanovy komiksové série Sandman – Osud, Smrt, Sen, Touha, Zoufalství, Delirium a Zkáza.

Zeměplocha pak má mnoho antropomorfních personifikací od bohů, přes jezdce Jakokalypsy (Smrť, Válka, Hlad, Mor) až po Otce prasátek (Vánoce) nebo Kačera svátku pečené duše (Díkuvzdání).

Jeden z nejznámějších českých antropomorfních personifikací je pak Smrťák z pohádky Dařbuján a Pandrhola (1959).