Stráže! Stráže!

S velkým nadšením jsem sledoval postup přípravy Kočovné divadelní společnosti Richarda Klíčníka na parconskou premiéru divadelní adaptace knihy Stráže! Stráže! Terryho Pratchetta. Scénář patří do série dramatizací zeměplošské série, kterou provádí Stephen Briggs pro potřeby svého amatérského divadelního souboru, a tak je na míru šitý pro malá jeviště i malé soubory.

S dramatizací zeměplošských příběhů má Richard Klíčník zkušenosti, před časem se úspěšně pustil do inscenování hry Mort, která pochází ze stejného pramene. A když k tomu připočteme překlad Honzy Kantůrka, byl tu základ, na kterém se může stavět ajfelovka. Richard dal dohromady nadšenou partu a od časného jara začali zkoušet a pilovat. V červnu pak už byly na pořadu dne zkoušky "v civilu", hra začínala získávat pevné obrysy a jednotlivé scény do sebe zapadaly jako kousky puclíků.

No a pak jsem vykecal, že se na jevišti objeví i Honza Kantůrek a Netopejr. Dostal jsem vynadáno, že to mělo být premiérové překvapení, ale upřímně řečeno - i když jsem věděl, že budou mít tyto role, jejich vystoupení pro mne bylo premiérovým a nádherným překvapením. Ale to předbíhám událostem (jak se říká v laciných krvácích), takže pěkně popořadě.

Velká část přípravy byla postavena na nadšení herců a jejich přátel - generálky u Čermáků na zahradě byly pokaždé dotovány skvělým pečivem z dílny Jolaniny maminky, času herci obětovali nepočítaně - a nebylo jednoduché pro celý soubor najít a dodržet časový rozvrh. Byly i rozmíšky a nervíky pochodovaly - naštěstí pro všechny zúčastněné se aktéři dokázali přes tyto lidské problémy přenést a nenechali jimi ovlivnit své výkony.

K desítkám hodin zkoušek přidali herci, režisér i inspicient další - ve čtvrtek odpoledne se seznamovali s jevištěm a řešili drobné problémy zásadního charakteru. Přemístění Parconu do prostor ZŠ v Bílé ulici totiž mělo kromě řady výhod také nepříliš šťastný důsledek v tom, že nebyl k dispozici sál, vhodný pro amatérské divadelní představení. Režisér, herci i inspicient Dáreček museli hodně improvizovat, aby se vešli do prostor a technických omezení školní auly. S těmito úskalími se ale nakonec vypořádali vynikajícím způsobem a drobná zaškobrtání spíše pobavila diváky i jejich aktéry, než aby vadila.

Jenže jsou věci, které nelze vytvořit z pouhého nadšení, kromě jiného to byly kostýmy, půjčené z divadelního fundusu. Parta knihkupectví Krakatit pomohla zakrýt největší díru v rozpočtu sponzorským darem, přesto se ale musel Richard Klíčník uchýlit k nepopulárnímu kroku a coby Kolík Ať-se-picnu přepadal návštěvníky Parconu a vnucoval jim vstupenky, díky nimž mohl alespoň částečně dorovnat příjmy své kočovné divadelní společnosti.

Nakonec se ve školní aule sešlo okolo čtvrt tisícovky diváků, kteří byli přítomni premiéře a veřejné generálce zároveň. Kdo sledoval informace o inscenaci hry Soudné sestry v Divadle v Dlouhé, si určitě vzpomene, že před vlastní premiérou byly ještě předpremiéry - a to se jednalo o profesionály, pro něž je divadlo hlavním pracovním úvazkem. O to je výkon téhle party obdivuhodnější.

Plakáty, rozvěšené v prostorách Parconu, z herců ohlašovaly pouze dvojici v hlavních rolích - Jolanu Čermákovou a Vlastu Talaše - Lady Berankinová a kapitán Elánius skutečně jsou ústředními postavami hry. Jolana se role Lady Berankinové zhostila veleúšpěšně, její vhled do role dračí mámy a pečovatelky byl vynikající. Způsob, jakým Lady Berankinová svoji péči přenesla na kapitána Elánia, patří ke klíčovým momentům děje a Vlasta Talaš jí v tom byl kvalitním spoluhercem.

Nerad bych ale ostatní role označoval jako vedlejší - leda snad podle času, který strávila postava na jevišti. Richard Klíčník si rolí Kolíka A.s.p. "pouze" doplňoval svůj režisérský profil, a kdo si nezkusil ukázňovat hnízdo háďat, těžko posoudí, co to znamená v amatérském divadle zároveň režírovat i hrát. Ivana Kuglerová si vedle hlavy Sesterstva (soubor byl natolik feminní, že některé postavy musely proti knize změnit pohlaví) zahrála i Patricijovu tajemnici, a v úhrnu se musela vyrovnat s největší porcí textu.

Netopejr si vedle Smrtě zahrál ještě další role - a ve všech byl obdivuhodný, svůj a přesto pokaždé jiný. Honza Kantůrek si zahrál avizovaného Knihovníka, ovšem podívejte se na fotku - v životě mne nenapadlo, že tak jednoduchým způsobem lze změnit výraz obličeje, o kterém se všichni domníváme, že je naprosto nezaměnitelný. Martin T. Schwarz se postavy Patricije chopil s noblesou a nadhledem, jaký všichni od lorda Vetinariho očekáváme.

Seržant Karotka (kajícně se přiznávám, že jsem z Richarda K. nezvládl vytáhnut Karotkovo občanské jméno) se táhl celou hrou jako proslavená červená niť. Zvlášť obdivuhodný byl v momentu, kdy se tyčil nad Patricijem - kdyby zrovna nešel zvuk, těžko byste poznali, kdo je vlastně u koho na koberečku. Keplík se poprvé objevil hned na začátku, kdy si z Hlídky odskočil do role Karotkova trpasličího adoptivního táty - ale ani potom se nedal přehlédnout. To ostatně patří říci i o ostatních herečkách i hercích.

Když jsem poprvé spatřil Smrtě v podání Netopejrově, vzpomněl jsem si jeho protějšek z Divadla v Dlouhé. Nebyly to srovnatelné role, ale to, co jsem viděl, mi stačilo k pocitu, že by Netopejr mohl v kamenném divadle bez problému alternovat. A když si k tomu přidal další role, byl naprosto nepominutelnou součástí ansámblu, a skoro bych řekl, že Netopejra od úspěšné divadelní kariéry odděluje jen jeho bouřlivácká nezkrotná povaha vzdorující všemu, co mu není po chuti.

Knihovníkova postava v podání Honzy Kantůrka by se snadno mohla stát základem zeměplošského kinoautomatu. Stačilo by, aby diváci hlasovali, zda zrovna řekl Oook, nebo Eeek, a podle toho by se vyvíjel děj... pokud by si diváci uvědomili, že tam jsou i jiní herci. Text byl - díky Honzovu překladu a zřejmě také i díky ad hoc improvizaci při zkouškách - doplněn o ryze domácí fandomovské narážky, jako guest stars se objevili Vašek Pravda a Zdeněk Rampas.

Zeměplochu mám rád, nejsem takový puntičkář, abych se rozčiloval, že ta a ta postava z dramatizace zmizela a mnohem důležitější je pro mne zážitek, který se možná nebude opakovat (leda by se splnila šuškanda, že Richard Klíčník vyjednává s pořadateli Istroconu o možnosti reprízy). Tříhodinový maratón strávený v typicky fotografickém postoji (mírně ohnutá záda, jedna noha předkročená, oko přilepené na kameru) mi nezkazil požitek a tak opakuji, co jsem napsal už včera: tohle představení se určitě stane legendou Parconu 2001.