nebo
Víte, že?
Boryt jako barvivo
V šokovaném tichu se ozvalo tiché cinknutí od jednoho ze Stařenčiných odkládacích stolků.
Magráta si odkašlala. „J-jako za starých časů. Pořád se hádáme.“
Stařenka vstala a sundala z hřebíku těžkou litinovou pánev, která jí visela nad sporákem.
„Takhle přece nemůžeš s lidmi zacházet,“ prohlásila Agnes uraženě.
„Ale můžu,“ odpověděla jí Stařenka, která se mezitím po špičkách plížila k odkládacímu stolku. „Já jsem teď ta třetí, chápeš?“
Když těžká pánev dopadla dnem nahoru, rozletěly se trosky památeč-ních předmětů na všechny strany.
„Mám tě, ty modrej pidižvíku!“ křikla. „Myslels, že tě nevidím -“
Pánev se zvedla. Stařenka se opřela o rukojeť celou vahou, ale pánev se i tak s lehkým kolébáním pomalu posouvala po desce stolku, až dorazila k okraji.
Na zem dopadlo něco rudého a modrého a vydalo se k zavřeným dve-řím.
V tom okamžiku kolem Agnes prolétl Silver, podobný šedivé čmouze, a stále ještě zrychloval. A pak si ve chvíli, kdy se už už chystal ke skoku, celou věc rozmyslel. Ze všech čtyř tlapek současně mu vyletěly drápy a za-ťaly se do podlahy. Několikrát se překulil, vyskočil a začal se umývat, jako kdyby se nic nestalo.
Červenomodrá čmouha se zastavila a změnila se v modrého mužíka, patnáct centimetrů vysokého, s rudými vlasy. V rukou třímal meč skoro tak velký, jak byl on sám.
„Ajncvaj schmatni hentu kota, bo zlape takú po čuni, že to obečíte oba!“ zaječel.
„Aha, to jsi ty,“ řekla Stařenka a uklidnila se. „Nechceš kalíšek něčeho k pití?“
– Carpe jugulum
V Caesarových Zápiscích o válce galské je zmínka o národu nebo kmeni Piktů, kteří se barvili borytem na modro a v boji proto vypadali hrozivě. Tuto informaci není možné ověřit, protože i údaje o Piktech jsou velmi sporé. Neví se, zda byli Keltové nebo směs keltského a staršího obyvatelstva (jméno je z latinského pictus).
Boryt (Isatis tinctoria) poskytoval modré barvivo velmi trvanlivé (na světle i při praní) na tkaniny. Je to vlastně jediné modré barvivo této kvality z dob před chemickými barvivy. Nejstarší doklady o jeho použití jsou z doby kamenné z francouzských jeskyní.
Archeologicky je doložen boryt v obývaných místech v Dánsku a v ústí Vesery asi z 1. století našeho letopočtu. Ve Velké Británii se dodnes boryt v malém množství pěstuje, objevuje se zplanělý. Pokud se Piktové borytem barvili před bojem, pak musel být na tomto území hojnější. Anglii obývající Sasové už dováželi boryt na barvení domácky tkaných látek. Boryt se ve staré Anglii používal také na ošetřování ran a vředů. Podle čínské medicíny by měl mít antiseptické účinky.
Boryt se pěstoval dlouho v jižní Francii i jinde v Evropě a vždy zakládal blahobyt oblasti. V 18. století byla borytová modř nahrazena stejně barvícím a levnějším indigem z rostlin rodu Indigofera, pěstovaných především v Indii. Boryt i indigovník obsahují chemicky totožné pigmenty, v indigovníku ve vyšší koncentraci, proto je získávání barviva méně pracné. Indigo dováželi do Evropy Angličané.
Ve starořeckých pověstech (R.Graves: Řecké mýty) se k borytu vztahuje legenda o tom, že na ostrově Lemnu ženy, které pracovaly s borytovou modří, vyvraždily své muže. Borytová modř se totiž vyznačovala odporným přilnavým zápachem. Muži si přivezli ženy odjinud a ženy z Lemnu to nechtěly snášet. Iason se svými muži na cestě za zlatým rounem na Lemnu strávili nějaký čas, protože byli ženami přijati velmi, velmi pohostinně. Tajemství pachu borytového barviva je v tom, že listy rostliny je nutné fermentovat v zásaditém prostředí. Nejstarší známá zásaditá látka byla močovina (uvolňuje se z ní čpavek), používala se močůvka nebo lidská moč. Dnes se používá louh (hydroxid sodný).
06.12.2021
Jana Möllerová 