Zloděj času

Poslední díl ze série o Smrťovi a jeho vnučce Zuzaně Stohelitské se opět týká záchrany Zeměplochy před jejich úhlavními nepřáteli Auditory reality. Zuzana změnila své povolání soukromé vychovatelky na učitelku. O své schopnosti nepřišla, takže je využívá během vyučovacích hodin, aby děti zaujala a vychovala. A je kontaktována svým dědečkem, aby své zděděné schopnosti využila a pomohla mu se záchranou světa.

Důležitými postavami této knihy jsou také mnichové historie, zejména starý Lu-Tze a mladý Lobsang Louda. Pratchett si v této knize jako hlavní témata zvolil čas, historické nepřesnosti a tibetské mnichy, se kterými se pojí i víra v reinkarnaci. Nejvíc zde však rozebírá modlářství, kdy mimo jiné poukazuje na to, že když je někdo starý, ještě to neznamená, že musí být zároveň i moudrý. A že moudrost jako taková může být nalezena na zcela neočekávaných místech. Stejně tak zesměšňuje lpění na tradicích a posvátnou úctu k osobnostem, které si ji nezasloužily svými činy a získaly ji jen proto, že ve světě dosáhly nějakého významného postavení. Auditoři pak Pratchettovi slouží zejména k tomu, aby polemizoval o tom, co je vlastně definice lidství, a že lidé mohou být úžasní i děsivý zároveň.

Všechny tyto polemiky jsou obaleny do tradičního Pratchettova humoru, takže si čtenáři ani nevšimnou, že jsou v některých otázkách poučováni nebo vzděláváni. To je umění, které tento autor během let svého psaní dotáhl k dokonalosti.

Na příběhu jako takovém není nic speciálního, jeho vyvrcholení přijde někde uprostřed knihy. Ale číst o Auditorech, kteří se poddávají svým lidským schránkám, je taková zábava, že vám slabší příběh vadit nebude. Dobrou knihu totiž nedělá jen příběh samotný, ale také způsob, jakým je takový příběh vyprávěn a myšlenky v něm obsažené. A Zloděj času má v sobě tolik předmětů k zamyšlení, že se několikrát přistihnete, že jste přestali číst a dumáte nad tím, co jste v knize právě přečetli.