Pastýřská koruna

Poslední zeměplošský román také ukončuje podsérii o Toničce Bolavé. Je kratší, než Pratchett plánoval, protože jej nestihl před svou smrtí zcela dokončit. Naštěstí měl ve zvyku napsat nejprve to hlavní a pak postupně doplňovat méně důležitý děj, takže nanejvýš jen vycítíte, že zde chybí nějaké podrobnosti, které byste zde čekali.

Předem upozorňuji, že abych měl o čem psát, tak zde musím odhalit jeden velmi důležitý spoiler. Pokud tedy nechcete, aby vám byl prozrazen, dál již nečtěte!

Tonička už je plnohodnotnou čarodějkou, přestože dost mladou. Po smrti Bábi Zlopočasné se musí starat nejen o Křídu, ale také o část Lancre, o kterou se starala Bábi. Být na dvou místech najednou nejde, a tak má potíže zastat práci za dvě čarodějky. Elfové navíc vycítili, že Bábi se jim už nemůže postavit a považují to za příležitost znovu proniknout do světa lidí a ovládnout jej pro svou krutou zábavu.

Toničce pak začne s jejími povinnostmi pomáhat mladík, který se rozhodl stát se čarodějkou. Tím poslední zeměplošský román uzavírá jakýsi kruh, protože kdo si vzpomene, už třetí zeměplošský román byl o dívce, která se chtěla stát mágem. Pratchett tak zde opět dává najevo, že pokud o něco opravdu stojíte, je nutné za tím jít, i když vám okolí tvrdí, že dosažení vašeho cíle je nemožné.

Elfové jsou už trochu vyčpělým nepřítelem, se kterým mělo co do činění v minulosti trio lancreských čarodějek, i samotná Tonička. Stejně tak i mladík, co se chce stát čarodějkou je jen opakovaným tématem z Čaroprávnosti. Pokud ale čtete Zeměplochu postupně, těžko vás neosloví smrt Bábi Zlopočasné. A když se v závěru knihy spojí všechny čarodějky proti útočícím elfům, je to zábavné číst. Jako by si Pratchett řekl, „a teď si tu dáme na závěr finální bitvu ve stylu marvelovek“.

Nejkontroverznější na posledním zeměplošském románu je však smrt jedné z hlavních postav Zeměplochy, smrt Bábi Zlopočasné. Mnoho fanoušků se s tímto Pratchettovým rozhodnutím špatně vyrovnávalo. Asi i proto, že přestože i v Zeměploše postavy umíraly, nikdy se to nestalo žádné hlavní postavě. Dokonce i český překladatel Jan Kantůrek měl k tomuto Pratchettovu rozhodnutí výhrady. A to nikdy předtím Pratchettova rozhodnutí v Zeměploše nekritizoval.

Smrt Bábi Zlopočasné však dává smysl ve více ohledech. Jedním z nich je, že Pratchett již zřejmě cítil, že jemu samotnému se krátí čas, a byl to tedy pro něj i určitý způsob, jak se vyrovnat se svou vlastní smrtí. Druhou věcí je však to, že Pratchett se v podsérii o Toničce Bolavé snažil nenásilným způsobem vzdělávat dospívající mládež, pro kterou byla Tonička prvoplánově určena. Učil je tedy nevzdávat se, mít pochopení pro starší a nemocné, nebo poukazoval na domácí násilí.

Smrt tak byla dalším pochopitelným tématem, které se snažil přiblížit dospívajícím. Z jeho slov si tak můžete vzít zejména to, že i když je smrt pro pozůstalé smutná, patří do koloběhu života. Je v pořádku být chvíli smutný, ale život jde dál a nemá smysl přestat žít jen proto, že vás opustila milovaná osoba. Stejně tak je důležité vybrat si svou vlastní cestu, svůj vlastní způsob, jak procházet životem, a nesnažit se jít ve stopách svého předchůdce za každou cenu.

Pratchett nám díky svým 41 zeměplošským románům ponechal jako odkaz mnoho materiálu pro zasmání. Přestože je ale Zeměplocha považována zejména za humornou fantasy, čtenáři v ní najdou i mnoho k zamyšlení. A Pratchett právě tato závažná témata ukrývá pod vrstvou humoru a nenásilně tak předává svou moudrost jiným. A díky jeho knihám je tak svět o něco lepší. Je to dobrý způsob, jak alespoň trochu změnit myšlení lidí.