Obléknu si půlnoc

Tonička se opět musí vypořádat s protivníkem, který by mohl být nad její síly. Tentokrát se jedná o zhmotnění lidské nenávisti k čarodějkám, která pochází ze strachu z neznámého a z nevědomosti pocházející z lidské ignorance.

Ačkoliv tento román patří do série pro mládež, je velmi temný. Řeší se zde i domácí násilí se závažnými následky. Pratchett se zde vrací i k obecné lidské zlobě, kdy i obyčejní slušní lidé se dokáží dopustit velkého zla, zejména pokud jsou strženi davem podobně zle smýšlejících. Pokud ale budeme brát, že by tuto knihu měla číst mládež stejně stará jako je v danou chvíli Tonička, tak lze říct, že patnáctiletí jsou již dostatečně vyzrálí, aby smysl Pratchettových poučení nejen pochopili, ale také bez újmy na psychice i zpracovali.

Příběh pak má stejný vzor jako všechny předchozí příběhy o Toničce. Jedinou výjimkou je, že už se nezaučuje jako čarodějka, ale už čarodějnické řemeslo plně vykonává ve své domovině na Křídě. Kromě řešení „běžných“ potíží, které čarodějky řeší, se opět připravuje na přímý střet se svým protivníkem, kdy hledá způsob, jak jej porazit.

Kromě výtky, že číst počtvrté podobný příběh o Toničce začíná být již trochu únavné, lze pak vytknout nekonzistentnost u postavy baronova syna Rolanda. Ten z předchozího dílu, kdy obětavě přišel na pomoc Toničce, a pocitu, že jejich milostný vztah je na dobré cestě, najednou přešel na bezdůvodné značné ochlazení jejich vzájemných vztahů. To se samozřejmě může ve vztazích stát, ale nesedí to u postav Toničky a Rolanda, jak byly v předchozím díle vykresleny.

Příběhy o Toničce Bolavé jsou stále čtivé, přestože Pratchettovi se již nedaří přijít na něco originálního, co by tuto sérii pozvedlo na jinou úroveň. Ani postava Toničky se nijak významně nevyvíjí a ustrnula tam, kde byla v předchozí knize. Může však být vzpruhou pro děti, které se setkaly s domácím násilím, šikanou či jiným druhem týrání, ať už se jedná o oběti či svědky násilí.