Maškaráda čili Fantom opery

Koncem divadelní sezóny 2013/14 se fanoušci Terryho Pratchetta rozloučili s posledním zeměplošským počinem v oblíbeném Divadle v Dlouhé: Soudné sestry. Představení v hlavní roli s Naďou Vicenovou (Bábi Zlopočasná), Jaroslavou Pokornou (Stařenka Oggová) a Klárou Sedláčkovou-Oltovou (Magráta Česneková) se hrála od dubna 2001. Diváci ji tak mohli obdivovat celých třináct let.

Za tu dobu se na jevišti stalo ledacos. Smrťovi se rozbily přesýpací hodiny, několikrát trochu hořelo (včetně derniéry), Klára Oltová stihla být dvakrát těhotná (scéna, kdy se Magráta diví, co že to mají chlapi společného s porodem, hned dostávala nový rozměr) a Stařenka Oggová jezdila po jevišti na kolečkovém vozíku. Soudné sestry v Divadle v Dlouhé zkrátka obecenstvo bavily a přitáhly k divadlu mnohé současné věrné diváky. I sám Sir Terry o nich po premiéře, které se osobně účastnil, prohlásil, že se jedná o nejlepší zpracování jeho hry.

Poslední představení si herci patřičně užívali, hra opět vtáhla obecenstvo do děje a svou energií dobíjela při pátku divákům baterky. Závěrečná děkovačka pak přivodila několik nostalgických slz na tváře účinkujících i v hledišti.

Naštěstí po krátké pauze následovala zábava, která veškerý sentiment zahnala. Divadlo připravilo tombolu (v režii Smrtě Petera Vargy) a dražbu (pod taktovkou Jiřího Wohanky) rekvizit, ze které si členové Klubu Terryho Pratchetta odnesli domů několik vylepšováků do obýváku: chrlič, kostým divadelní čarodějky, čarodějnickou křišťálovou kouli nebo Felmetův pilník. V dražbě pak Elen vydražila Felmetův pás cudnosti, Rauskův kamarád kostým Magráty a Vlastimír Talaš Velkou A’Tuin. Představení, tombolu i dražbu si s námi užil i manažer Terryho Pratchetta Colin Smythe, který si domů odvezl soupravu mučicích nástrojů (ty, které začínají na P, D, H a Š) a vydražil hlavní artikl celé dražby – Smrťovu kosu. Určitě si užil spoustu legrace, když to všechno protahoval letištní kontrolou.

Nezbývá nám tedy, než za všechny Pratchettovy fanoušky naposledy poděkovat Divadlu v Dlouhé a režisérce Haně Burešové za to, že ve velkém stylu přivedla Zeměplochu na česká jeviště a držela se jí dlouhá léta. Stále pevně věříme, že se na divadelní prkna v Dlouhé čarodějky, mágové, hlídka, Smrť nebo jiné postavy Pratchettova světa někdy vrátí.

Bábi Zlopočasnou a Stařenku Oggovou hrají, stejně jako v Soudných sestrách Naďa Vicenová a Jaroslava Pokorná, které se svých rolí opět zhostily více jak dobře, jak podobou a hlasem, tak i chováním. Miroslav Táborský si namísto role šaška ze Soudných sester zahrál roli Kateřína Štandlíka, čerstvého majitele Opery. Nová členka souboru Helena Dvořáková si zahrála roli Anežky „Perdity X.“ Nulíčkové, které se nedá vytknout nic horšího, než že je Anežka v jejím podání trochu víc sebevědomá, než by měla být podle knižní předlohy (a také není tolik korpulentní, jak by fanoušek očekával, ale to snad během let ještě dožene). Z ostatních rolí bych ještě vyzdvihl roli Enrica Basilicy (Vlastimil Zavřel), který má opravdu pěkný tenor, ředitele Sardelliho (Jan Vondráček), jehož „umírací scéna“ je nezapomenutelná a Kristýnu (Magdalena Zimová), která má ten správný ukřičený hlas a roztomilou tvářičku, kterou od ní Pratchettovci očekávají.

Kostýmy a masky jsou naprosto bezchybné. Můžete se těšit na zlaté zuby pana Štandlíka, honosný kostým Bábi Zlopočasné, divadelní Smrťův šat, kostým Krysího smrtě anebo loutky umírající labutě či kocoura Silvera.

Hudbě a zvukům se též nedá nic vytknout. K několika ústředním motivům Soudných sester přibyla hudba z některých známých oper, ale také například hudba z Harryho Pottera nebo Indiana Jonese. Milovníci oper i muzikálů si přijdou rozhodně na své a zasmějí se velkému množství hudebních vtipů, které v knize nalézt nemůžeme, ale které divadlu dodávají další rozměr.

Obavy, jak si zvukoví technici poradí se scénou, kdy Anežka používá svůj hlas, který má rozsah od omračování netopýrů až po rozbíjení sklenic, se nakonec ukázaly zbytečné. Až při tomto představení jsem si uvědomil, že i divadlo může používat speciální efekty, na které jsme si zvykli spíše u filmů.

Maškaráda je představení, které by měl vidět každý, kdo se rád v divadle zasměje. Pro zeměplošského fanouška je tato hra nutnost. Obohatí totiž jeho představy o Zeměploše víc než štědře.

„Kdy my tři... ehm, dvě se sejdem zase?“ To je věta, která nás uvádí do děje již druhé pratchettovské inscenace na prknech Divadla v Dlouhé. Ano, to je totiž hlavní problém lancerských čarodějek Bábi Zlopočasné a Stařenky Oggové. Poté, co jim odešla Magráta, už sabaty nejsou, co bývaly. Kde ale sehnat třetí čarodějku, když jediná vhodná kandidátka, Anežka Nulíčková, odjela do Ankh-Morporku zpívat „óperu“? V okamžiku, kdy Bábi zjistí, že Stařenka pod jejím jménem vydala lehce lechtivou kuchařskou knihu, za niž nedostala zaplaceno, rozhodnou se do Ankh-Morporku zajet a Anežku trochu zkontrolovat. Od tohoto momentu se děj celé hry rozhýbává, tedy spíš se dostává do chaotického víru příznačného pro svět šoubyznysu.

Jeviště je rozčleněno na několik částí představujících divadelní šatnu, palouk v Lancre, nebo salon krásy. Jevištní přestavby jsou vyplňovány povětšinou operní hudbou – to je vůbec lahůdka pro každého, kdo má rád operu či muzikály, nejlépe však oboje. Hudební narážky nejsou jediné, které představení provázejí, a na své si přijdou například i milovníci majora Zemana.

Přestože mnozí herci představují ve hře i čtyři různé role, jejich počet je veliký a při závěrečné děkovačce se stěží vejdou na pódium. V průběhu děje mnoho postav sice zemře, ale zmatek to nesníží, spíše naopak. Jenže „šou mast gou on!“, jak říká pan Sardelli, a tak před námi defilují hysteričtí zpěváci a tanečníci z ankh-morporské Opery vyděšení náhlou změnou povahy tajemného Fantóma, všude se pletoucí čarodějky a intrikující zloduši… Do toho všeho se divákům nad hlavou houpe obrovský nebezpečný lustr.

Divadlo v Dlouhé nebylo nadarmo vyhlášeno divadlem roku. Herecké výkony jsou precizní a co víc, prováděné s opravdovým nadšením. Po nastudování Soudných sester, kdy Zeměplochu četl jen představitel Smrtě Peter Varga, se mnoho změnilo, tedy, Pratchetta už čte polovina souboru a postavám to viditelně prospívá. Maškaráda je zkrátka představení, které by měl vidět každý fanoušek plochého světa. Na druhou stranu, pokud na hru vezmete někoho, kdo o v životě o A´Tuin nebo Stařence neslyšel, nemusíte mít strach, že by se nebavil.