Víte, že?

Zapálené pírko

„Ó, Die,“ zamumlal nejvyšší kněz Klova s hlavou ibise, boha spravedlnosti. „Jaké jsou královy příkazy? Bohové procházejí zemí, perou se a ničí domy, ó, Die. Kde je král? Co bude chtít, abychom udělali?“
„Jo,“ souhlasil s ním nejvyšší kněz Škraba, boha tlačitele sluneční koule. Cítil však, že se od něj čeká něco víc. „A v pravdě,“ dodával, „vaše svatost si jistě všimla, že slunce se na své cestě kymácí, protože se o něj všichni sluneční bohové perou, a -“ teď poněkud nejistě zašoupal nohama, „svatý Škrab podnikl strategický ústup a, hm, jaksi - neplánovaně přistál ve městě Hort. Jeho pád zmírnilo poměrně velké množství budov.“
„A stalo se mu po právu,“ přisadil si nejvyšší kněz Trpa, boha vozataje slunce. „Protože podle toho, co já vím, můj pán je ten jediný -“ V půli věty umlkl.
Dios se třásl a kýval tělem vpřed a vzad. Oči upíral do neznáma. Rukama svíral zlatou masku tak silně, že hrozilo nebezpečí, že v jejím zlatém povrchu nechá vlastní otisky prstů, a rty mu nehlučně formovaly slova obřadu Druhé hodiny, který se v téhle denní době odehrával neměnně po celých tisíc let.
„Řekl bych, že je to tím šokem,“ prohlásil jeden z kněží. „Víte, jeho cesty byly vždy tak neměnné!“
Všichni ostatní se snažili co nejrychleji dokázat, že i oni by mohli něco poradit.
„Podejte mu někdo sklenici vody!“
„Natáhněte mu přes hlavu papírový sáček!“
– Pyramidy

Kněží se tu snaží o pomoc různými způsoby, které také různě popletli.

Obětovat Diosovi pod nosem kuře, je odkazem na starý způsob, jak dostat člověka z mrákot, používaný zejména ve viktoriánské době. V té bylo běžné, že ženy ve společnosti s příliš utaženým korzetem omdlévaly. Pálení peříčka (ať už bylo z kuřete či jiného ptáka) pod nosem mělo za důsledek, že dráždivé plyny a zápach z jeho podpálení omdlenou osobu probralo. Tyto látky totiž dráždivě působí na nosní sliznici. Podobné účinky mají čichací soli nebo tak známý čpavek. Pálení peříčka však mohlo naopak stav omdleného ještě zhoršit, než aby jej probralo.

Kněz navrhující natáhnout přes hlavu Diose papírový sáček ho, nejspíš, neměl v úmyslu udusit. Asi měl na mysli dýchání do papírového sáčku, který se kdysi používal pro lidi v panické atace, když zrychleně a mělce dýchali. Díky rychlému a mělkému dýchání vydechují příliš mnoho oxidu uhličitého, který pak chybí v těle. Důsledkem jsou závratě, mravenčení, bolest na hrudi. Dýcháním do pytlíku vdechujete zpátky svůj vlastní vydechnutý vzduch, a tedy se vám do těla dostává více oxidu uhličitého, který jste předtím vydechli. Tím tedy také mizí příznaky nedostatku oxidu uhličitého v těle a snižuje se tím i stres.

Ani tato praktika však není v dnešní době již moc užívána, protože i ona má svá nebezpečí. Při dlouhém dýchání do pytlíku může dojít zejména k většímu úbytku kyslíku v organismu a při špatné diagnóze příčin rychlého dýchání se může stav osoby naopak zhoršit.

O článku můžete diskutovat na naší facebookové stránce Zeměplocha a KTP.

11.08.2025

Petr Čáp