Muži ve zbrani aneb Celá Zeměplocha jest jevištěm

Klub Terryho Pratchetta se s nadšením vypravil na premiéru další adaptace knihy oblíbeného autora. Tentokrát se jednalo o setkání s noční hlídkou Ankh-Morporku, ztvárněné souborem Aqualung – divadlem pro ty, kteří mají fantazii a svobodnou duši. Jistě jste si již přečetli názor George (viz výše), přidávám tedy ještě ten svůj, ať si, milí fanoušci, uděláte obrázek. Stejně jako George nejsem žádným kritikem, i když do divadla zavítám poměrně často a nejen na Pratchetta. Tolik na úvod, a teď už zpět k Aqualungu.

Faktor očekávání byl v mém případě na sto procentech… A taky brzy spadl ze stovky někam hodně nízko. To díky prvnímu dojmu, který na diváka zapůsobí při úvodním pohledu na vizáž a chování postav. Elánius na pódiu nosí tlustý černý knír; Angua hází vlasy a projevuje se jako tupá koketa. Korunu všemu nasazuje pojetí Sibyly Berankinové, která není sybilovitá ani co by se za nehet vešlo. Chudák Pratchettovec se tak těžko brání nesouhlasnému vrtění hlavou a nasazování pravých stewartovských „facepalms“. Všechno naštěstí zachraňuje krásná scéna, záporák Kruxminor a Elánius, jehož knír naštěstí nakonec přestanete brát tak tragicky.

Nebojte, vyplatí se ten počáteční šok vydržet. Zejména ve druhé půli všechno začne být vtipné. Etuda hlídky v hospodě je tak skvělá, že dokonce i Angua pod tlakem zvýšené kvality přestane koketovat. Navíc pobaví i doktor Bělobrad, kterého jeho představitel pojímá jako jednoho opravdu známého šaškovitého záporáka komiksových knih a filmů. Celkově tedy druhá polovina vyvyšuje představení z „ježišmarjá“ na „oukej“.

Z mého pohledu zapáleného fanouška režisér Pratchetta příliš nezná. Nejde totiž jen o to zahrát děj knihy, divadlo je zejména o ztvárnění celého světa. To je samozřejmě těžké, ale dá se k tomu přispět poctivým zapracováním důležitých detailů, v čemž Aqualung poněkud zaostává. Myslím si, že divákovi, který se jde pobavit a moc neřeší předlohu, se představení líbit bude – to koneckonců dokazuje potlesk po premiéře i Georgeův pozitivní ohlas. Není to žádná pecka, ale potěší.

Pokud se na hru chystáte a vyžadujete podobně jako já věrohodnou Zeměplochu, dejte si předtím dva panáky, ať zmírníte ten počáteční šok, a když se na scéně objeví některá z ženských postav, koukejte se chvíli mimoděk na hodinky nebo na strop. Vše ostatní se vidět vyplatí.

Podle mých měřítek se jedná spíše o podprůměrné představení, nicméně rozhodně to není to nejhorší, co divadelní prkna při pokusu o Pratchetta přinesla. Na olomoucký pokus o Maškarádu dosáhne opravdu máloco.

V úterý 8. září 2015 jsme zavítali na představení divadla Aqualung Muži ve zbrani, v pražském Žižkovském divadle Járy Cimrmana, a já vám nyní přináším menší divadelní kritiku, přestože nejsem divadelní kritik a nedosahuji kvalit Knečbula Kraditóna (Šňupec). Na představení jsem šel takřka bez očekávání, neboť v divadle navštěvuji jen hry týkající se Terryho Pratchetta a divadelní soubor Aqualung neznám.

Tím pádem jsem byl velice, ale velice, příjemně překvapen, a to ještě před začátkem představení. Hned poté, co zazněl třetí a poslední zvonek svolávající kulturychtivé diváky, se ozvaly z reproduktorů místo klasického, "Vypněte si prosím své mobilní telefony," doslova kinotrailery na další repertoár divadla Aqualung, čímž nás divadelní soubor Aqualung takřka Pratchettovsky přivítal, protože, než nám došlo, že se jedná o upoutávku na jiné hry, divili jsme se, proč se mluví o Janu Husovi v Zeměploše. O to s větším úsměvem jsme očekávali následující hru.

A zde začínají má slova chvály.

Převést knihy Terryho Pratchetta do divadelní podoby není a nemůže být snadné, neboť obsahují mnoho popisů krajiny, scén, okolí a mnoho slov od tzv. vypravěče, tedy informace, které neprobíhají v dialozích. A hned tím nás divadelní soubor překvapil, a to když, s až Marlowskou (Phil Marlowe – Mazaný Filip) pompézností a totožnou hudbou „noirovského stylu“ začal scény a fakta popisovat vypravěč, společně se zamrznutím herců a správným osvětlením. Přesně v ten moment si divadlo Aqualung a jeho členové získali mé Pratchettovské srdce a já věděl, že návštěva divadla se vyplatila. Skvěle pojaté kulisy, které velice snadno herci měnili, přidané hodnoty, u kterých publikum brečelo smíchy (Vetinari vyšívající, Angua na Karotkově vodítku s výrazem BDSM milovníka, Elánius po klačské kávě, Karotka s Anguou, když měl Karotka přijít o … víte, motýlci a … ), nás držely v příjemném tempu zábavy a myslím, že i pan Pratchett sám by toto představení schválil se zvednutými palci (a to prosím i s faktem, že neuměl česky ani slovo). To, že z příběhu vypadly některé postavy – Gaspoda, Velký Fido, Knihovník atd. – nevidím jako mínus. Snadno jsem si to odůvodnil tím, že znázornit je v divadle je zbytečně náročné a pro děj tolik nepodstatné, než jiné postavy (a i s tím se divadlo popralo bravurně).

Ovšem proto, že se tu pokouším psát literární kritiku, musím zkusit, ač nerad, najít nějaké vady, čí snad věci, které se mi, individuálně, nelíbily.

Nenalézají se mi snadno, nicméně (a jak my Pratchettovci víme díky panu A. E. Pesimyslovi v Buchu! – nemůžete se přít s nicméně) bych vytknul tyto tři body:

Bodem prvním, a asi nejpalčivějším, byla Angua, ze které místo typické Anguy vyzařovala spíše povaha noční sociální pracovnice.

Bodem druhým byla rychlost dialogů, a to hlavně v těch důležitých momentech. Samozřejmě, plnohodnotně chápu, že hrát divadlo není snadné, hrát Pratchetta je ještě nesnadnější a udržet pozornost publika i po dvou hodinách hry je ještě nesnadnější, nicméně (nemůžete se přít) chvílemi by malá, dramatická pauza zpříjemnila samotný zážitek. Jako nejvíce vyrytý příklad byl pro mne Karotka, který od Vetinariho chce tři nové terče na šipky a následné zdůvodnění, proč. To bylo řečeno tak rychle, že i přesto, že jsem věděl, co očekávat, jsem to skoro nestihl pochopit.

A třetím bodíkem, a zde je zdrobnělina na místě, je ten, že mně osobně tam chyběly některé scénky ze hry, které by nebylo do scénáře představení problém přidat, a které mně, a opět zdůrazňuji, je to můj individuální postřeh, utkvěly nejvíce. Zde jsou dva příklady: Navážkovo počítaní („Támhle je 1247 cihel, támhle je 18 schodů, támhle je jeden běžící muž!“) a Navážkovo přemýšlení (scéna v NU, kde zraněný Vetinari poptává desátníka Nóblhócha, kdo je ten sedící troll).

Díky těmto menším mínusům mi připadalo, že člověk, který knihu nečetl a s Terrym Pratchettem nemá zkušenost (taková hereze!), se mohl chvílemi nudit, a přiznávám, že jsem z davu návštěvníků, převážně stran mladších účastníků, tato slova zaslechl. Je to pochopitelné, děj byl svižný a rychlý a bylo těžké si všimnout minimalistických gest herců (bravo za jejich přidání), která shrnovala to či ono, a která takto rychle mohl zvládnout zpracovat jen znalec díla.

Na závěr to tedy zkusím shrnout: Příště by to chtělo trochu pomaleji, ale, „bravo, bravo, bravo!“ Doteď při představě některých scének brečím smíchy!