Macbeth a Soudné sestry podruhé

Zde jsou k porovnání některé části Soudných sester a Macbetha s českým překladem od E. A. Saudka:

01. Oheň osvětloval tři nahrbené postavy. Do bublání kole zaskřípal tajemný hlas: „Kdy my tři se zas sejdem ve vichřici, v hromobití a plískanici?“
Zavládlo ticho.
Po chvíli se ozval jiný hlas, který pojal roli mnohem civilněji: „No, mně by se to docela hodilo příští úterý.“

Macbeth, Akt 1, Scéna 1 (první vyslovená věta tohoto dramatu):
„Kdy my tři se zas sejdem ve vichřici, v hromobití a plískanici?“

02. „Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jílcem ke mně?“ zamumlal.
„Ehm. Ne, můj pane. To je jenom kapesník, jak vidíte. Myslím, že kdybyste byl tak laskav a pořádně se podíval, jistě byste poznal ten rozdíl. Kapesník zdaleka není tak ostrý.“

Macbeth, Akt 2, Scéna 1:
Je tohle dýka, co tu vidím tanout,
a jilcem ke mně? Sevřu si tě, tak!
Nemám tě, třebaže tě vidím stále.
Zlověstná vidino, což hmatatelná
nejsi, jak viditelná? Nebo jsi
jen dýka smyšlená, jen klam a mam,
zrozený z tísně horečného mozku?
Pořád tě vidím skutečnou jak tuhle,
co tasím teď.

03. „Venku někdo tluče,“ prohlásil otráveně.
„Kmotře, co by tam tloukl?“ zeptal se šašek.
„Tluče na bráně, idiote!“
Šašek na něj vrhl starostlivý pohled. „Na bráně? A jak na ni vylezl?“ dodal podezřívavě. „Věřímť, že to není nějaký druh učení Zen, že ne?“

Macbeth, Akt 2, Scéna 2:
Slyš! Někdo buší
na jižní bránu. Pojďme do ložnice!
Tam trocha vody smyje s nás ten čin.
Jak je to snadné! To jen odhodlanost
ti zrovna neslouží.

04. „Něco se blíží,“ prohlásila Bábi.
„Poznáte to podle toho, že vás svrbí palce?“ zeptala se dychtivě Magráta.

Macbeth, Akt 4, Scéna 1:

Druhá čarodějnice: Už mi chutí v palci cuká: Něco nekalého ťuká. Zámku, povol, vstoupit dovol!
Vystoupí Macbeth
Macbeth: Tak co, vy černotajné půlnočnice, co provádíte?

05. „Ne! Já jsem to neudělal. Tak to nebylo. Nikdo nemůže říct, že to bylo právě takhle! Nebyli jste tam!“ Rozhlédl se po tvářích, které se k němu obracely ze všech stran, a vpotácel se mezi diváky..
„Já taky ne,“ zachichotal se najednou. „Já jsem totiž v té době spal, víte? Dobře si to pamatuju. Na přehozu mé postele byla krev, na podlaze byla krev a já ji nemohl umýt z rukou, ale to není předmětem vyšetřování. Nedovolím mluvit o věcech, které jsou záležitostí celonárodní bezpečnosti. Byl to jen sen, a až se zítra probudím, bude zase živý. A zítra se to nestane, protože k tomu nedošlo. A zítra můžete říct, že jsem o tom nevěděl. Jaký hluk dělalo jeho padající tělo! Byl by probudil i mrtvé… a kdo by si pomyslel, kolik má v sobě krve?“ V té chvíli už vylezl na jeviště a vesele se ušklíbl na shromážděné postavy.

Macbeth, Akt 5, Scéna 1:
Lady Macbethová (v náměsíčném stavu): Pusť, prokletá skvrno, pusť, povídám! Jedna, dvě – je tedy čas to vykonat. V pekle je černo! Styďte se, choti, styďte se! Jste voják a máte strach? Co bychom se starali, kdo se to doví, když na nás přece nikdo nemůže, aby nás pohnal k odpovědnosti? Ale stejně, kdo by si to byl pomyslil, že ten stařec má v sobě tolik krve?

06. „.. .v kruhu květu říše tvé,
jenž v duchu týmž tě zdraví pozdravením
a nyní se mnou provolá je nahlas:
Zdar, lancreský králi!“!
(Všeobecné veselí, zpěvy atp. Déšť růžových lístků. Zvonění zvonů. Z nebe sestupují bohové, ze země se noří démoni, práce s točnou!) Konec.

Macbeth, Akt 5, Scéna 7:
Makduff: Zdar, králi! Neboť jsi jím. Hleď, kde trčí
ta tyranova kletá leb! Jsme volni!
Vidím tě v kruhu květu říše tvé,
jenž v duchu týmž tě zdraví pozdravením
a nyní se mnou provolá je nahlas:
Zdar, skotský králi!