Víte, že?

Celý svět jest jevištěm

Potom navrhovali ještě mnoho jmen, ale ani jedno z nich Tomjanovi nevyhovovalo.
„Musí to být takové jméno, které bude vyjadřovat všechno,“ říkal. „Protože v divadle najdete opravdu všechno. Celý svět na jevišti, víte, co myslím?“
A Mášrecht najednou řekl, a už když to říkal, věděl, že to, co říká, je přesně ono: „Zeměplocha.“
A teď byla Zeměplocha skoro hotova a on stále ještě nedopsal novou hru.
Zavřel okno, přešel nazpět ke stolu, chopil se pera a přitáhl si nový list papíru. Náhle mu hlavou proletěla myšlenka. Celý svět byl přece jediné velké jeviště -pro bohy...
Nakonec začal psát.
Celý svět, naše Zěměplocha, je pouhopouhé divadlo. A všichni muži a ženy nejsou nic jiného než herci. Udělal tu chybu, že přestal psát, a zmocnila se ho další inspirace, která ovšem poslala vlak jeho myšlenek po úplně jiné koleji.
Podíval se na papír a připsal: S výjimkou prodavačů popkornu.
Po chvilce váhání celý odstavec přeškrtl a zkusil to jinak: Jako jeviště velkého divadla je náš svět a lidé po něm jako herci jdou.
To se mu zdálo lepší.
Chvilku přemýšlel a pokračoval: Někdy dojdou daleko a jindy v krátku odejdou.
Soudné sestry

Pratchett zde cituje ze Shakespearovy komedie Jak se vám líbí. V druhém aktu, sedmé scéně této hry zazní jeden z nejznámějších monologů postavy Jaquese de Boys, druhého syna sira Rowlanda de Boys. Přeložil Josef Václav Sládek v roce 1898, v tomto znění:


Celý svět
jest jeviště a všichni mužové
i ženy pouze herci; vstupují
a odcházejí zas a jeden člověk
hrá ve své době mnohé úlohy;
a jejich dějstvy sedmerý jest věk.
Zprv nemluvně, jež vrňouká a slintá
v své chůvy náručí. Pak plačtivý
žák s torbou, s tváří jako jitro stkvoucí,
jenž neochotně plouží do školy
se jako plž. A dále milenec
jak výheň stenající, s žalostnou
na obočí své děvy písničkou.
Pak vojín láteřící podivně,
jak levhart vousat, žárliv na svou čest
a popudlivý, k sváru nakvašen
a hledající slávy bublinu
v jícnu děla. Potom sudí jest,
břich kulaťoučký vycpán kapouny,
zrak přísný, vzorně přistřižený vous,
pln moudrých vět a nauk zvětralých;
a tak svůj úkol hrá. Věk šestý, pak
se schýlil v hubeného šosáka;
má trepky, okuláry na nose
a měšec po boku; na scvrklých lýtkách
se spodky plandají, jež z mladosti
si dobře ušetřil, a hluboký
hlas mužný do dětského diskantu
zas přecházeje, piští v zvuku svém
a kozmičí. A výjev poslední
tu konče divnou, děje plnou hru,
jest druhé dětství, čiré zapomnění,
kde zuby pryč a zrak a chuť a vše.

O článku můžete diskutovat na naší facebookové stránce Zeměplocha a KTP.

24.02.2025
Petr Čáp

Ze stejné knihy...