Jan Kantůrek

Jan Kantůrek se narodil 4. května 1948 ve Zlíně a zemřel 21. března 2018 v Praze ve věku 69 let. Byl uznávaným překladatelem zejména fantasy, sci-fi, westernu a komiksu. Proslavil se hlavně svými překlady zeměplošských knih Terryho Pratchetta. Přeložil téměř vše, co tento autor vydal.

Byl ženatý a měl dvě děti. K práci, která jej později proslavila, se dostal díky tomu, že sám byl příznivcem žánrů fantasy, sci-fi a hororu. V této oblasti byl také mezi fanoušky nejoblíbenějším překladatelem a jeho práce byla opakovaně oceněna i odbornou veřejností, včetně ceny za dlouholetou práci pro sci-fi.

V letech 2003 – 2018 byl také předsedou Klubu Julese Vernea, jehož členem byl již od roku 1984. V roce 1995 se stal čestným členem Klubu Terryho Pratchetta.

Kromě toho, že jej lze označit za dvorního českého překladatele Terryho Pratchetta, je znám i pro překlady prvních knih s barbarem Conanem nebo díky překladům komiksů od Mike Mignoly (Hellboy, Baltimore, ÚPVO).

Rané období

Jan Kantůrek se narodil v Gottwaldově (dnešní Zlín), ale už ve čtyřech letech se se svými moravskými rodiči přestěhoval do Prahy, kde také do konce života bydlel. Spojení s Moravou ale úplně neztratil, protože o prázdninách jezdíval do Luhačovic ke své babičce a její sestře. I díky tomu se celý život cítil být Čechem i Moravanem.

Jeho babička byla industriální učitelka, která za První republiky učila ruční práce a vaření ve školách v okolních vesnicích, které obcházela pěšky. Jeho prateta byla, jak sám s oblibou říkal „typická moravská baběnka ve věrtochu a jupce, s tváří jako svrasklé jablíčko, která zpívala, chodila ve vlňáku, měla aspoň čtyři spodničky a ať se dělo cokoli, měla pořád stejně dobrou náladu“. Na tu si pak vzpomněl pokaždé, když se v zeměplošských knihách mluvilo o Stařence Oggové. I proto Stařenka patřila k jeho nejoblíbenějším postavám.

V Praze nejprve vychodil devítiletku v Resslově ulici a potom nastoupil na gymnázium v Botičské ulici, kde měl tři roky povinný anglický jazyk. Ten mu tam ale nijak zvlášť k srdci nepřirostl. V maturitním ročníku z něj měl trojku, a tu mu navíc angličtinářka dala s jedinou podmínkou: “Kantůrku, já vám tu trojku dám, ale nikdy se tím nezkoušejte živit!” Poté chvíli studoval na Vysoké škole zemědělské, ale studium ho nebavilo, po třech semestrech odešel a musel tedy nastoupit vojenskou službu. Tu se mu ale podařilo ze zdravotních důvodů (celý život měl velmi chatrný zrak) přibližně po půl roce opustit.

Krátce pracoval jako kopáč u Pozemních staveb, a také jako pomocný dělník v tiskárně Rudého práva, kde byl do srpnové okupace v roce 1968. Potom nastoupil jako korektor do Státní tiskárny v Jungmannově ulici. Tam se seznámil s Egonem Čiernym. Jednalo se o počátek celoživotního, velmi důležitého přátelství, které ho vlastně nasměrovalo na dráhu překladatele. Egon Čierny byl totiž osobou, která v něm prohloubila zájem o sci-fi a fantasy.

V té době si při zaměstnání přivydělával jako pomocný dělník při opravách domů na Novotného lávce u Karlova mostu a zároveň se zapsal k večernímu studiu polygrafie na Střední průmyslové škole grafické. Protože se nezdálo, že by jej ve Státní tiskárně cenin čekalo lepší pracovní místo, využil příležitosti a v roce 1975 přešel do nakladatelství Artia, kde byl zaměstnán až do roku 1990 jako technický redaktor. Zde měl na starosti technický dohled nad výrobou knih. Nakladatelství Artia, jako komunistický státní podnik, po Sametové revoluci zaniklo a v roce 1990 přešla část jeho výrobní náplně pod nově vzniklé nakladatelství Aventinum. Tam sice přešel a záhy mu bylo nabídnuto místo vedoucího odbytu, ale nové pracovní místo mu nesedělo. Atmosféra na pracovišti a pracovní nezdary v kombinaci s náročným dojížděním vyústily v to, že nakladatelství nakonec v roce 1992 opustil.  

V mezičase se totiž setkal s Vlastimírem Talašem, majitelem nakladatelství Talpress, a ten mu již v průběhu roku 1991 nabídl, aby pro něj překládal knihy. Jejich spolupráce začala překladem kovbojských románů, a ve zmíněném roce 1992 pak přišla první Zeměplocha. Od té doby se až do své smrti živil jako překladatel na volné noze.

Cesta k profesi překladatele

„Už od té první (přeložené knihy) čekám, kdy někdo konečně přijde na to, že to neumím.“

– Jan Kantůrek

Když byl ve věku, kdy ještě neuměl číst, jeho otec mu občas říkával větu: „Neřvi tady jako Tarzan z rodu opic.“ Když se ho ptal, kdo je to Tarzan, otec mu o něm vyprávěl historky, a nakonec mu o něm sehnal nějaké knížky, které Jan začal číst asi v deseti letech.

K překládání se poprvé dostal, když si chtěl přečíst Tarzana, kterého měl pouze v angličtině. Se slovníkem v ruce mu tento překlad, který dělal jen sám pro sebe, trval půl roku.

S Conanem se poprvé setkal v roce 1966, kdy si přečetl v originále Conana Dobyvatele. K této a mnoha dalším fantasy knihám se dostal díky svému příteli Egonu Čiernymu, který v té době pracoval v antikvariátu, takže měl přístup k mnoha publikacím. Problémem bylo, že tyto knihy byly v cizojazyčném orginále, většinou v angličtině.

To byl také jeden z důvodů, proč Egon Čierny v roce 1969 založil Klub Julese Vernea. Rok poté byl ale tento klub státní mocí zrušen, a to díky protistátním aktivitám Egona Čiernyho, který se také stal na několik měsíců politickým vězněm. Až po dlouhých 14 letech byl klub v roce 1984 obnoven a kromě Egona Čiernyho byl jeho spoluzakladetelem také jeho přítel Jan Kantůrek.

Každých 14 dní se konaly schůze klubu, jejichž součástí byly také literární večírky. Egon Čierny neovládal žádný západní jazyk, jako byla angličtina či francouzština, takže přesvědčil jiné, jazykově zdatné, členy, aby pro ostatní překládali zahraniční povídky. Jan Kantůrek si oblíbil Howardova barbara Conana, takže prakticky nic jiného nepřekládal. Jako první přeložil povídku Věc v kryptě od R. E. Howarda.

Povídky se do češtiny přepisovaly na mechanickém psacím stroji, asi tak se sedmi průklepovými papíry, aby vzniklo co nejvíce kopií. Tyto přepisy pak kolovaly mezi členy klubu. Poslední kopie byla již sotva čitelná, a proto se čtenáři mezi sebou spravedlivě střídali a každý postupně dostával méně a méně kvalitní kopii, aby se pak zase kolečko dokončilo a dostal se opět k nejčitelnějšímu „originálu“.

Jan Kantůrek se v roce 2003 stal předsedou Klubu Julese Vernea, kterým byl až do své smrti v roce 2018. Egon Čierny po svých zkušenostech s perzekucí za komunismu už nikdy nechtěl vykonávat žádnou oficiální funkci. Po smrti předchozího předsedy Miroslava Martana (2003) Jana Kantůrka dlouho přesvědčoval, až ho k tomu přemluvil, přestože ani on o takovou funkci nikdy nestál.

Kantůrkova nechuť zastávat vedoucí funkci se později Klubu Julese Vernea vymstila, protože Jan Kantůrek k plnění svých povinností předsedy přistupoval dost laxně. Kvůli jeho nedostatečnému dozoru byla později vytunelována společnost United fans s.r.o., kterou Klub Julese Vernea založil jako záštitu pro vydávání románů se sci-fi a fantasy tématikou, což vedlo k jejímu zániku.

Prvním Kantůrkovým oficiálním překladem byl v roce 1991 román Conan – Hodina draka pro nakladatelství Winston-Smith. Současně se jednalo o první české vydání knihy o barbaru Conanovi.

Druhý překlad na sebe nenechal dlouho čekat: Vlastimír Talaš, nakladatel Talpressu, se s Janem Kantůrkem seznámil díky lidem z branže na Draconu (akce pro fanoušky sci-fi a fantasy tématiky). Téhož roku ho nechal přeložit western od spisovatele Louise L´Amoura Vysoký cizinec. Spolupráce pokračovala dalšími westerny tohoto autora, zejména sérií Sackettové, vyprávějící o fiktivní rodině Sackettů, kteří se stali průkopníky a kolonizátory divoké Nové země. Hlavními hrdiny celé série jsou odvážní, drsní, ale čestní zálesáci. Čtenář může postupně sledovat osudy rodu Sackettů od Barnabáše, který musel uprchnout ze své rodné Anglie na území budoucích Spojených států amerických, až k jeho potomkům, které to vždy lákalo žít na hranicích stále se rozpínající civilizace.

Někdy v roce 1992 přivezl Vlastimír Talaš z Anglie první dva díly Zeměplochy Color of Magic a Light Fantastic a Jana Kantůrka požádal o posouzení, zda má smysl knihy vydat v češtině. Když mu Jan Kantůrek odpověděl, že je to skvělé, že to musí vydat, tak se jej Vlastimír Talaš zeptal, zda to nechce přeložit on. Na to mu odpověděl, že nechce, protože je to tak složité, že si nedovede představit, jak by se to mělo překládat. Nakonec byl V. Talašem přesvědčen, ať překlad Zeměplochy vyzkouší, a pokud mu to nepůjde, může toho nechat. Až později se mu Vlastimír Talaš svěřil, že ho několik zavedených překladatelů odmítlo s tím, že je to těžko přeložitelné.

První kniha Terryho Pratchetta s překladem Jana Kantůrka vyšla již v roce 1993. Jednu knihu překládal přibližně dva až tři měsíce a při práci se snažil dodržovat svou kvótu 10 stran překladu za den. Prodej prvních tří zeměplošských knih šel strmě dolů, až vydavatel zvažoval, že přestane Zeměplochu vydávat. Naštěstí přišla čtvrtá kniha Mort a Zeměplocha naopak začala v prodeji stoupat. Nakladatelství Talpress vydávalo čtyři Zeměplochy ročně, což bylo Kantůrkovo možné maximum v rychlosti kvalitního překladu. Velmi rychle tak doháněl tempo Pratchettova psaní (Pratchett vydával v průměru jednu až dvě Zeměplochy za rok), až se v nakladatelství rozhodli poněkud zpomalit na stejnou četnost.

Jan Kantůrek svůj význam jako překladatele Zeměplochy sám snižoval s tím, že Zeměplochu mohl podle jeho názoru překládat jakýkoliv jiný zavedený překladatel. To však není tak docela pravda. Překladatel Zeměplochy totiž musel mít široký rozhled, aby dokázal podchytit všechny Pratchettovy narážky v textu. V té době ještě nebyl internet tolik rozšířený, takže pídit se po jednotlivých odkazech nebylo tak jednoduché. Jan Kantůrek naštěstí patřil k těm, co potřebný široký rozhled měli. A to, co sám nevěděl, si nakonec vyhledal ve své vlastní rozsáhlé knihovně, případně využil svých známých, kteří byli znalci ve svých oborech (historie, právo, exaktní vědy, astronomie atd.). Sám se v té době mohl považovat za znalce klasické fantasy, což zejména v prvních Zeměplochách dostatečně zúročil.

Překlady jmen v Zeměploše

Česko je jednou z mála zemí, kde se jména, jak vlastní, tak místopisná, v Zeměploše překládají. Kantůrek zastával názor, že pokud by jména nebyla překládána, zeměplošské knihy by vyzněly celkově jinak. Jde o to, že jména jsou sama o sobě často nějakou slovní hříčkou nebo charakteristikou. Kantůrek se snažil o to, aby z překladu sice čišel určitý druh exotiky, ale na druhou stranu aby čtenář měl pocit, že se příběh klidně mohl před lety odvíjet tam, kam kdysi jezdíval na prázdniny.

Nakladatel Vlastimír Talaš Janu Kantůrkovi v začátcích sám přiblížil svou představu o překladu Zeměplochy. Chtěl, aby jména do češtiny překládal. Jako příklad mu uvedl překlad románu Zvonokosy (Clochemerle, 1934), nejslavnějšího románu francouzského spisovatele Gabriela Chevalliera. V tomto překladu byla totiž původně francouzská jména přeložena do češtiny. Vystupují tu postavy s počeštěnými jmény, jako jsou Bartoloměj Pěšinka, Inocenc Kulíšek nebo Eulalie Čubíková.

U Zeměplochy bývají nejtěžší vtipy a hříčky založené na mnohovýznamnosti anglických slov a na podobné výslovnosti slov diametrálně odlišných. Někdy se Jan Kantůrek zdržel u nějakého obyčejného jména, které mu nesedělo, aby našel ten správný tvar nebo formu. V některých případech pak bylo nutné vytvořit zcela novou hříčku.

Například česká hříčka Mág – Mák v angličtině neexistuje, v originále se jedná jen o chybný přepis slova, který nijak nemění jeho význam. V anglické i české verzi ale poukazuje na to, že Mrakoplaš je tak neschopný, že ani neví, jak se správně jeho profese píše.

Pokud však vynecháme slovní hříčky, které se musí upravit pro české prostředí, byl Kantůrek toho názoru, že vtipy jako takové jsou univerzální. Když si s Pratchettem při jedné příležitosti vyprávěl vtipy, měli oba co dělat, aby našli nějaký, který ten druhý neznal.

Překlad jmen v Zeměploše na druhou stranu přinášel komplikace, protože si Jan Kantůrek musel od počátku vést svůj vlastní slovník. Přesto se mu ne vždy podařilo vyhnout tomu, že nějakou postavu v jiné knize pojmenoval odlišně.

Příkladem může být postava Vaverky (Swires), skřítka žijícího v muchomůrce, který se poprvé objevil v Lehkém fantastičnu jako nedůležitá postava, použitá jen pro jednu zábavnou scénu. Později se však objevil v sérii o Hlídce, jako Cvoček Cvrkal (Buggy Swires), a stal se jedním z pravidelných členů Hlídky.

Naopak se občas objevily i záměrné překladatelské změny. To je případ arcikancléře Počasvoska, v originále Wheaterwax. Když Jan Kantůrek zjistil, že se jeho jmenovkyně má stát hlavní postavou pro třetí díl Zeměplochy, rozhodl se, že této postavě raději najde příhodnější jméno hodící se k jejímu charakteru, než aby se držel jména, které vymyslel pro arcikancléře, který se vyskytoval krátce v jednom zeměplošském dílu. A tak jsme místo Esmeraldy Počasvoskové, sestřenici arcikancléře, získali Esme Zlopočasnou.

Poznámky pod čarou

Terry Pratchett s oblibou používal poznámky autora pod čarou jako prostředek k vysvětlení, ale také k rozvinutí nějakého vtipu, který byl pro hlavní příběh podružný. Tento pro spisovatele neobvyklý literární prostředek si u jeho fanoušků získal na oblibě.

K vysvětlování některých nejasností pak poznámku pod čarou používal i Jan Kantůrek. Pro překladatele se jedná o běžnější prostředek, přestože obecně se doporučuje těmito poznámkami šetřit. Právě díky tomu, že sám Pratchett tento prostředek ve svých knihách značně používal, nevadí, že poznámek pod čarou nadměrně užíval i Jan Kantůrek. Vlastimír Talaš jako nakladatel jej však musel občas s jejich nadužíváním krotit. Jsou sice někteří čtenáři, kteří Kantůrka za velké množství poznámek překladatele kritizovali, většina z nich se k nim obecně staví kladně.

Když si Jan Kantůrek nebyl jistý, zda si Terry Pratchett dělá ze čtenářů legraci, nebo zda něco myslí opravdu vážně, prostudoval příslušné prameny, aby zjistil, o co přesně jde. Tam, kde byl vtip založený na něčem, co není obecně známé, a co by chybělo pro úplné pochopení, pokusil se to vysvětlit v poznámce překladatele.

Nakladatelství Talpress podle Jana Kantůrka v prvních pěti letech vydávání Zeměploch provádělo průběžný průzkum a zjistilo, že nezanedbatelnou skupinu čtenářů Zeměplochy tvoří mladí lidé od třinácti do sedmnácti let. Další významnou skupinou byli čtenáři, kteří fantasy romány běžně nečetli. Podstatná část čtenářů tedy neměla vědomosti dlouholetého čtenáře fantasy a sci-fi nebo znalosti absolventa vysoké školy. Takže když si Jan Kantůrek myslel, že je to důležité pro pochopení situace, snažil se daný termín vysvětlit tak, aby sice čtenáři pochopili to podstatné, ale aby neměli pocit, že podceňuje jejich inteligenci. Když z jeho poznámky vyčetli, co mají hledat, mohli si podrobnosti vždy najít dodatečně.

V poznámkách podle svých slov nechtěl dokázat, že je stejně vtipný jako Pratchett, ale snažil se alespoň částečně udržet krok s jeho humorem, protože u Pratchettových knih by jeho poznámky pod čarou jinak nefungovaly.

Když byl Terry Pratchett na návštěvě v Praze, dostalo se i na otázku ohledně poznámek překladatele. Pratchett pak odpověděl, že považuje za samozřejmé, že některé věci je třeba vysvětlit, vždyť i on sám to ve svých knihách dělá neustále. Tím tedy Kantůrkovy poznámky pod čarou osobně posvětil.

Ostatní překlady

Jan Kantůrek nebyl pouze dvorním překladatelem Terryho Pratchetta. Kromě jeho díla překládal také další knihy a komiksy.

Jako první překladatel přeložil Howardova Conana. Vztah k němu měl dlouholetý, kdy přeložil nejen některé Howardovy příběhy o barbaru Conanovi, ale také se podílel na překladu Conanovského compendia (velkoformátový komiks).

Z překladu komiksů se pak nejvíce věnoval dílu Mike Mignoly, který se proslavil zejména díky své sérii o dobráckém “pekelném chlapci” Hellboyovi, který byl i několikrát zfilmován. Do stejného světa pak patří série ÚPVO, což je zkratka pro Úřad paranormálního výzkumu a obrany. Zde se objevují Hellboyovi přátelé jako je vodní muž Abe Sapien, aby se jako tým (většinou bez Hellboye) vypořádali s nadpřirozeným nebezpečím ohrožující svět. Série Baltimore je pak o stejnojmeném šlechtici putujícím po válkou zničeném světě, aby se pomstil upírovi, který může za smrt jeho ženy.

Jan Kantůrek má dobrou ruku na výběr komiksů. Nepřekvapí tedy, že překládal i další skvělé komiksové řady. Jmenovitě se jedná o série Zámek a klíč od Joe Hilla o tajemném sídle plném magických klíčů, Grandville od Bryana Talbota o jezevčím Sherlocku Holmesovi, nebo Myší hlídka od Davida Petersena o statečných bojovných myších. Stejně tak nesmíme zapomenout na První knihu hřbitovní a Druhou knihu hřbitovní od Neila Gaimana o příběhu dítěte vychovaného tvory žijícími na hřbitově.

Jan Kantůrek a Terry Pratchett

„Honzo, já si s tebou mnohem raději pomlčím, než bych si s mnoha jinými pohovořil.“

– Terry Pratchett

Jan Kantůrek se s Terrym Pratchettem poprvé osobně setkal v Hamburku na autorském čtení, kam jej pozvala Hamburská městská knihovna prostřednictvím Městské knihovny v Praze. Jan Kantůrek s oblibou vyprávěl o jejich prvním setkání na této akci. Terry Pratchett totiž velmi znejistěl, když se s Janem Kantůrkem chtěl dát poprvé do řeči a český překladatel jeho knih se začal shánět po tlumočníkovi. Jan Kantůrek totiž zvládl obstojně překlad knihy z angličtiny do češtiny, ale řečí se dorozumět dokázal jen stěží. Krátce po tomto momentu, při čtení českých ukázek jeho knih, se však Pratchett upokojil, když zjistil, že se posluchači smějí na těch správných místech textu.

Jan Kantůrek byl jediným překladatelem, který měl výslovný souhlas Terryho Pratchetta upravovat vtipy tak, aby měly v češtině stejný smysl, jako měly mít v angličtině. Pratchett věděl, že na český překlad se může opravdu spolehnout, že je dělán s citem a s láskou, což sám opakovaně o českém překladu tvrdil.

Přátelský vztah s Janem Kantůrkem byl také jedním z důvodů, proč Pratchett tak rád a často navštěvoval Českou republiku. Naši zemi navštívil přibližně osmkrát. Při těchto příležitostech si s Janem Kantůrkem několikrát zašel i do hospody. Vlastimír Talaš vzpomíná, že jednou byli oba tak veselí, že si z hospody vykračovali v objetí za ramena a prozpěvovali si námořnické písničky.

Jednou, když Jan Kantůrek s Terrym Pratchettem seděli společně o samotě venku na lavičce, si po dlouhém mlčení Terrymu lámanou angličtinou posteskl, že je mu velmi líto, že si s ním nemůže pořádně popovídat. Terry mu na to po chvíli řekl: “Honzo, já si s tebou mnohem raději pomlčím, než bych si s mnoha jinými pohovořil.“ Jan Kantůrek byl pak touto Terryho reakcí velmi potěšen a s oblibou o tom na svých besedách vyprávěl.

Jan Kantůrek a jeho fanoušci

Jan Kantůrek měl se svými fanoušky od počátku velmi dobré vztahy. Důvodem bylo hlavně to, že on sám byl příznivcem fantasy žánru, Zeměplochy obzvlášť. O to se nepřímo zasloužil také nakladatel Talpressu Vlastimír Talaš, který respektoval jeho překladatelské tempo, takže se mohl věnovat každému zeměplošskému dílu potřebnou dobu. Vzhledem k nesmírnému množství Pratchettových odkazů na věci, které ne vždy dojdou i rodilému a znalému anglickému čtenáři, nebylo divu, že se občas dopouštěl chyb v překladu. Fanoušci Zeměplochy mu tyto chyby dokázali odpustit, protože věděli o jeho velkém úsilí se takovým přehmatům vyhnout.

Jako celoživotní fanoušek fantastiky jezdil na fandomová setkání (cony), takže se dostal do užšího kontaktu s dalšími fanoušky, které si získal svým vypravěčským umem, dobromyslnou náladou a ochotou bavit se s každým bez předsudků. Jeho besedy byly vždy přeplněné a lidé rádi poslouchali jeho vyprávění o Pratchettovi a jeho díle, či o něm samotném, a stejně tak rádi poslouchali ukázky z připravovaných překladů knih.

Jan Kantůrek se také stal čestným členem Klubu Terryho Pratchetta hned po jeho založení v roce 1995 a zůstal jím až do své smrti v roce 2018. Pravidelně se účastnil klubových akcí, jako je Trpaslicon nebo Všefandomová maškaráda (maškarní ples). S členy klubu pak byl ve stálém kontaktu a všemožně je podporoval.

Ocenění

2007   Aeronautilus (Velmistr žánru – tvůrce)
2003   Cena Akademie sci-fi, fantasy a hororu (Cena za dlouholetou práci pro SF)
1999   Cena Akademie sci-fi, fantasy a hororu (Překladatel)
1997   Cena Akademie sci-fi, fantasy a hororu (Překladatel)
1996   Cena Akademie sci-fi, fantasy a hororu (Překladatel)
1995   Cena Karla Čapka (cena fandomu – Mlok za zásluhy)
1995   Cena Akademie sci-fi, fantasy a hororu (Překladatel)
1994   Cena Ludvík za překlad knih Barva kouzel a Lehké fantastično

Rodina

Byl ženatý a měl dvě děti, o kterých s láskou mluvil jako o Jeníčkovi a Mařence. Jeho manželka ani děti ale nikdy nepropadly sci-fi, fantasy a komiksům tak, jak jim propadl on. Pouze jeho syn měl někdy v dospívání období, kdy sci-fi a fantasy po nějaký čas četl.

V osmdesátých letech si rodina pořídila chalupu u Chotěboře, na které velmi rád překládal a trávil svůj volný čas. Tam si také vytvořil svůj druhý, letní, domov. 

Jan Kantůrek mladší má k odkazu svého otce příznivý vztah, o čemž vypovídá také to, že je v kontaktu s členy Klubu Terryho Pratchetta a občas se účastní jejich akcí.

Zajímavosti

Jan Kantůrek byl povahy mírné a zcela nekonfliktní. Sám se snažil mnoho sporů mezi svými přáteli a známými urovnávat a s jakýmikoliv spory v československém fandomu nesouhlasil. Byl toho názoru, že všichni fanoušci fantastiky jsou na jedné lodi a podle toho se i choval. Nikdy neodmítl pozvání na žádnou akci s fantasy tématikou, pokud mu v tom nebránil nedostatek času nebo zdraví. Nutno podotknout, že čas si téměř vždy našel.

K jeho politickým názorům lze říct, že byl odpůrcem komunismu. Byl zastáncem názoru, že je jeho povinností chodit k volbám, i kdyby tam pro něj nebyl žádný vhodný kandidát na volbu. Politiku jako takovou ale neřešil. Vždy se našla zajímavější témata, která mohl se svými přáteli a příznivci probírat.

Ve svém mládí byl sportovcem – jezdil na kánoi, plaval, hrál basketbal, trochu se potápěl. Jednu dobu také zkoušel historický šerm. Ale už v době znovuzaložení Klubu Julese Vernea (1984) měl značnou nadváhu a odmítal se se svými přáteli z klubu účastnit jakýchkoliv sportovních aktivit, včetně turistiky.

Přestože trávil většinu času u počítače, byl manuálně zručný, a pokud nebylo zbytí, byl schopen do domácnosti vyrobit např. kusy nábytku. Také rád pracoval s kůží, ze které dokázal vyrábět od menších drobností po zdobená pouzdra na nože a zbraně.

Byl velkým sběratelem zahraničních komiksů ještě dříve, než se na našem území komiksy vůbec začaly vydávat ve velkém. Podle svých slov komiksům propadl už v době, kdy se s nimi mohl setkat prakticky jen v časopisu ABC pro mládež.

Jeho velkou zálibou bylo čtení, v žánrech příliš vybíravý nebyl. Nejraději měl humoristické romány. Z oblíbených fantasy knih jmenoval např. Conana, Tarzana, Hobita či Pána prstenů. Blíže měl ale k příběhům s hororovou tématikou, jako byly povídky H. P. Lovecrafta nebo Ashtona Smitha. Z dalších autorů sci-fi a fantasy jmenoval i Fritze Leibera, jednoho ze zakladatelů fantasy žánru meče a magie, ale také českého Jiřího Kulhánka. Je zajímavé, že právě Fritz Leiber byl jedním z autorů fantasy, na jehož dílo se Terry Pratchett zaměřil ve své první Zeměploše Barva kouzel.

Byl proslulý tím, že si s oblibou dal panáka rumu. Většinou tedy nezůstalo u toho jednoho. Pil běžnou tuzemskou značku s tím, že kvalitnější rumy jsou pro něho škoda, protože mu stejně nejvíc chutná ten náš obyčejný. Byl toho názoru, že každý by si měl zvolit svůj vlastní jed (alkohol), u kterého by měl zůstat, protože tělo si na ten něj po čase zvykne.

Měl rád hity šedesátých a sedmdesátých let, country, bluegrass a spirituály, které si mohl pouštět při překládání, aniž by jej rušily při práci. Také uměl hrát dobře na kytaru.

Vlastnil zbrojní průkaz a dva bubínkové revolvery, se kterými si občas chodil zastřílet na střelnici. Měl šestiranný Colt King Cobra s kratší, třípalcovou hlavní v ráži .357 Magnum. Jako splněný dětský sen si pak koupil kopii ikonického šestiranného westernového revolveru Colt Single Action Army, řečeného „Peacemaker“, z roku 1873. Šlo konkrétně o moderní verzi New Model Super Blackhawk od firmy Ruger s 5,5palcovou hlavní a v ráži .44 Magnum. Ten si zachoval stejné ruční natahování kohoutu po každé ráně jako historický originál, ale měl zmodernizovaný design, byl zhotoven z lepších materiálů a měl přesnější mířidla. Na oba revolvery si vlastnoručně ušil zdobené pouzdro, k druhému navíc i westernový zdobený pás s náboji.

Kromě překladu také namluvil prvních pět zeměplošských knih jako audioknihy a také účinkoval ve dvou amatérských zeměplošských divadelních představeních. Ve Stráže! Stráže! si zahrál postavu Knihovníka a v Mužích ve zbrani Leonardo da Quirma.

Setkání se Smrtěm

Jan Kantůrek zemřel 21. března 2018. Ještě pár dní před Trpasliconem konaném od 16. do 18. března, se osobně omlouval, že se tentokrát akce nemůže zúčastnit, protože na něj skočila nějaká chřipka. O to větším šokem pro všechny bylo, když této nemoci jen o pár dní později podlehl.

Je nezpochybnitelné, že Jan Kantůrek byl v kruzích fantasy a sci-fi nejznámějším překladatelem, kterého si každý, kdo se s ním seznámil, vážil pro jeho dobrou povahu, přátelský přístup a neskrývané fanouškovství. A stejně jako Terry Pratchett nechal za sebou nesmazatelnou stopu, která bude viditelná, dokud budou lidé číst jeho zeměplošské překlady.  

Seznam překladů Jana Kantůrka