Zmatek

Na Ulici Mazaných řemeslníků vládl Zmatek. Všude se válely hromady rozmačkaného zelí, zvířata poulila oči strachy a vydávala nervózní zvuky a chodníky byly plné lidí, kteří si to nemohli nechat ujít. Jen velice dobrý pozorovatel by si všiml osoby sedící na střeše jedné z budov, která stála v centru dění.
Nad hlavami všech seděl mladík, pohupoval nohama a na tváři měl úsměv tak široký, že nebýt uší, obepnul by mu celou hlavu. V černých očích mu poskakovaly jiskřičky štěstí nad jeho mistrovským dílem. Když za sebou zaslechl pohyb, jen velice nerad se otočil.
,,Á, zdravím Vás. Moc rád Vás zase vidím,“ řekl a úsměv mu z tváře nezmizel ani když zjistil, kdo za ním stojí. Což je jen tak mezi námi opravdu obdivuhodné.
OPRAVDU? TOHLE MI MOC LIDÍ NEŘÍKÁ, ALE OD TEBE MĚ TO VŽDYCKY POTĚŠÍ.
,,Nechcete se přidat?“ zeptal se mladík a popleskal volné místo vedle sebe. ,,Dneska se mi to opravdu povedlo,“ řekl s očima už zase upřenýma na ulici.
RÁD BYCH, ALE MÁM TADY NĚJAKOU PRÁCI.
Mladík tázavě pozvedl obočí. ,,Už zase? Nějak často se Vám fušuju do řemesla, co?“ zasmál se.
NE, TO VŮBEC NE. VŠICHNI PŘECE NEMOHOU ZEMŘÍT TAKOVOU SMRTÍ, JAKOU BY SI PŘÁLI, ŽE? Vysoká postava v černém plášti se na okamžik zamyslela.
KONECKONCŮ, TEN MUŽ SI TAK DLOUHO HRÁL NA ZOMBIEHO A MALOVAL SE NA ZELENO, ŽE MU TA TUNA ZELÍ JEN PROSPĚLA. ASPOŇ TA ZELENÁ BARVA MU TEĎ ZŮSTANE. Řekl Smrť zamyšleně.
NO NIC. MUSÍM JÍT. ZA CHVÍLI MÁM SCHŮZKU S ŠESTI STY PADESÁTI OSMI VOJÁKY. NEZAPOMEŇ POZDRAVOVAT OTCE.
,,Myslím, že se s ním brzy setkáte v Plesnivisku. To víte. Válka,“ řekl mladík a ani neodtrhl oči z přecpané ulice.
AH. ANO. MÁLEM JSEM NA TO ZAPOMNĚL. DOUFÁM, ŽE BUDEME MÍT MÉNĚ PRÁCE NEŽ TENKRÁT V ACHÁTOVÉ ŘÍŠI. TAM SE TVŮJ OTEC OPRAVDU ROZJEL. TO TI TEDY POVÍM.
,, Je oddaný své práci jako každý z nás.“ Mladík se pomalu postavil a naposledy se podíval přes okraj střechy. Smrť už stál dole na ulici a před ním se vznášela duše muže, pokrytá salátovou zelení. Zmatek si spokojeně vzdychl a rozhodl se podívat na věci trochu zblízka. Zavřel oči, udělal krok vpřed, a když je znovu otevřel, stál uprostřed davu zvědavců. Miloval, když v lidech kolem něj sílil ,,zmatek“. Mohl se dostat všude. Pak v davu zahlédl známou tvář. Pomalu mířil k dívce v šatech s límečkem upnutým tak těsně, až se divil, že se jí do vlasů nenatlačí všechna krev z hlavy. Přistoupil k ní zezadu.
,,Ahoj, Zůzo!“ V tu chvíli se mu před očima zatočil celý svět, když dostal pořádnou facku přes půlku obličeje.
,,Mělo mě hned napadnout, že to máš na svědomí TY!“
Zmatek se omámeně chytil za tvář. ,,No, abych řekl pravdu, čekal jsem jiné přivítání po letech.“ Tak tak stihl sklonit hlavu před další ránou.
,,Už jsem ti řekla, že tě nenávidím?“
,,Hmm, říkáš mi to už od osmi let.“
,,A pořád to platí, abys věděl.“
,,Ale no tak. Nemůžeš se přece věčně na všechny zlobit,“ zašklebil se na ni vesele.
,,Na všechny ne. Jen na takové, jako ty,“ odpověděla mu s kamennou tváří.
,,Ty jsi ale taky jako já. Víš, sebekritika je dobrá věc, ale nemá se přehánět. Hehe.“ Uskočil stranou právě včas. ,,Tak mě napadá, kdy si dáme schůzku?“
,,Cože?“ Zuzana se zatvářila nechápavě a do tváří se jí nahrnula krev.
,,Ehm, no jako my dva,“ mrknul na ni přitrouble. Zuzana propukla v hlasitý smích.
,,Nikdy,“ řekla, když se uklidnila.
,,Ale… ale proč?“
,,Možná, až se budeš chovat jako normální lidé. Máš jen legraci z toho, co jim provádíš. Napadlo tě, že bys jim mohl taky někdy nějak pomoct?“ Otočila se na podpatku a odešla.

Na velitelství Městské hlídky byl klid. V ulicích Ankh-Morporku se nic nedělo, což bylo neobvykle podezřelé. Většina strážníků byla ve společenské místnosti a hrála šipky, desátník Nóblhóch se snažil dostat do kasičky pro drobné výdaje a velitel Samuel Elánius byl u sebe v kanceláři. Zrovna dopíjel kávu, když někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vstoupil kapitán Karotka a vzorově zasalutoval.
,,Pohov, kapitáne. Copak se děje tentokrát? Můj dárek mužstvu zklamal?“
Kapitán Karotka se zatvářil tak nechápavě, jak to dokázal jen on. V tu chvíli se o patro níž ozvalo hlasité ,CVAK!‘ doprovázené šíleným křikem. Velitel Elánius se slastně usmál.
,,Rád slyším, že Noby ještě nepřišel na to, jak se dostat přes nový zámek. Ale kvůli tomu jste asi nepřišel.“
,,To ne, sire. Volají nás k Prokopnutému bubnu, sire.“
,,Cože? Rvačka v tuhle hodinu? To s tím začali už opravdu brzy,“ podivil se Elánius.
,,Nejde o rvačku, sire.“
,,Ne? Tak o co tedy?“ Velitel Elánius přestával chápat, o co jde.
,,To sice nevím, sire, ale Fred říkal, že ten hostinský šílel, když pro nás posílal, sire.“
,,Dobrá, vezměte Navážku, Nobyho a raději i Anguu. Půjdeme se na to podívat,“ řekl Elánius rozhodně a nasadil si helmu.

Skupinka se vydala na cestu v policejním povoze. Noby seděl na kozlíku společně s Karotkou a prohlížel si zraněnou ruku. Po chvilce ticha se zeptal.
,,A proč tam vlastně jedeme v tomhle, šéfe?“
,,Protože by nás případní útočníci mohli očekávat. A takhle to bude vypadat, že je nás mnohem víc,“ ozval se Elánius zevnitř povozu.
,,To je vážně chytrý, šéfe. Sire,“ rychle dodal, když ho Karotka dloubl do žeber. ,,Ale nebude nám to naprd, až slezeme dólu a pudem dovnitř?“ Tohle Elánius nedomyslel. Musel uznat, že má Noby pravdu, ale to už byli na místě. Po Fredovi Tračníkovi ani stopy. Sesedli v tichosti, seržant Navážka jen v mezích možnosti, a plížili se ke dveřím.
Když Městská hlídka vstoupila do hospody, všichni hosté se mačkali podél stěn a ustrašeně hleděli na osobu sedící osaměle v koutě u baru. Zpoza dveří vyskočil hospodský a cpal se k veliteli Elániovi.
,,Díky všem bohům, že jste tady,“ zašeptal a zoufale tiskl Elániovi ruku.
,,Musíte ho vodsaď vodvíst!“
,,Ale koho?“ zeptal se Elánius, oči mu však podvědomě zabloudily ke stínu u baru.
,,Jeho! Je divnej!“ zakoulel hospodský nepříčetně očima.
,,To je ale většina, ehm osob, co sem chodí, ne?“ konstatovala suše Angua a postoupila do místnosti. Postava se na barové židli nepatrně zavrtěla. Všichni v místnosti přestali na okamžik dýchat. Elánius setřásl hospodského z teď už necitlivé ruky.
,,Co se tady, u všech pošahaných mágů, děje?“ zeptal se výčepního a nespouštěl oči ze spícího návštěvníka.
,,Přišel sem včera večer a poručil si sklenici toho nejsilnějšího pití. Tak sem mu nalil Arnoštkovo sladké překvapení.“
,,Ach bože, kolik toho měl?“ řekl se Elánius s pochopením a setřel si pot z čela.
,,Vypil mi tři sudy, pane,“ zajíkl se hospodský.
,,Cože?“ vyjekl Elánius a celou hospodou se ozvalo sborové ššššššt.
,,To není možné! Vždyť už by mělo být prakticky po něm!“
,,Já to viděl na vlastní voči, sire,“ ozval se zprava Tračníkův hlas.
,,A ještě ke všemu mi za dva nezaplatil,“ dodal horečně hospodský.
,,A proč jste mu teda ještě nalíval?“ zvedl Elánius obočí.
,,Já měl strach, že by mi jinak něco proved. No chápejte mě. Někdo, kdo přežije víc jak dvě sklenice…“
,,Zatím to vypadá, že dejchá,“ pronesl znalecky Noby, když se přišoural blíž k baru. Pak se zarazil a otočil se ke svým kolegům. ,,Vždyť je to nějakej mladej soplák!“
,,To řekněte támdle těm,“ zašeptal hospodský a mávl rukou směrem k pětici těl ležících na zemi kousek od mladíka. ,,Chtěli zkusit štěstí a vybrat mu kapsy, když si mysleli, že je na káry.

,,Zatracenej zmetek!“ odplivl si jeden z lupičů.
VÍTE, ON SE SPRÁVNĚ JMENUJE ZMATEK. NE ZMETEK.
,,A vy ste sakra jako kdo?“
NO JÁ MYSLEL, ŽE MOJE PŘÍTOMNOST BUDE DOSTATEČNÝM VODÍTKEM. Řekl Smrť a odněkud z pláště vytáhl kosu.
,,Takže vy ste jako Smrť? A on nás jako zabil?“
OBÁVÁM SE, ŽE ANO.
,,Zmetek jeden!“
EHM, ZMATEK.
,,Ale vždyť jo porád.“
,,Ta..ta..takže todlencto sem ja..ja..jako j..j..já?“ vykoktal jeden z mužů a ukázal na tělo na podlaze.
VLASTNĚ NE. VY JSTE TEN DRUHÝ ZPRAVA.
,,Chce..chcete mně nas..nas..nasadit Fígla do hlavy?“
PROSÍM?
,,Ale to nic. To von jen tak plká.“
,,Mi chcete namluvit, že nás všechny srovnal tenhle cucák nedozrálej? To bude doma pěkná vostuda,“ řekl další muž.
Ó, ANO. SKUTEČNĚ NADANÝ CHLAPEC. KDO BY TO DO NĚJ ŘEKL, ŽE?
,,Já teda rozhodně ne,“ řekl plačtivě poslední z lupičů.
,,Nadanej? Měl jen štěstí. Já v tu chvíli nevěděl, jestli ho mám vzít po hlavě kladivem nebo židlí.
,,Jo a vidíš, kam nás ta tvoje nerozhodnost dostala. Přímo do prde..,“
OBÁVÁM SE, PÁNOVÉ, ŽE VÁŠ ČAS NA TOMTO SVĚTĚ VYPRŠEL. Řekl Smrť rychle a máchl kosou.

,,Asi bychom ho odsud měli odvést,“ řekl Karotka a otočil se na Anguu.
,,Pokud to chceš být ty?“ odpověděla Angua a nehnula se ani o krok. Obrátila oči v sloup, když Karotka zamířil k mladíkovi, a neochotně mu šla v patách. Stáli asi dva kroky od něj, když mladík najednou zvedl hlavu. Vypadalo to, jako by se snažil zaostřit.
,,Teď půjdeš s námi, ano?“ řekla Angua stále ukrytá za Karotkovými zády. Mladík otočil hlavu po zvuku a zamžoural na kapitána Karotku.
,,Ty seš mi ale velichá ženschá,“ zahuhlal a pořád se snažil prohlédnout mlhu před očima.
,,Půjdete s námi dobrovolně, či nikoli?“ vložil se do toho Karotka.
,,To j..j..já nevim,“ řekl a rozhlédl se po hospodě. Konečně se mu podařilo trochu zaostřit a najít hospodského. ,,Můžu tadydle s kara..kamarádama oden..tento..odejít?“ Hospodský rychle přikývl k souhlasu.
,,Tach jo,“ řekl mladík s náznakem úsměvu a pokusil se vstát. Karotka ho chytil, když ho při pokusu dostat se ze židle zradily nohy. Bez nejmenších problémů si ho Karotka přehodil přes rameno a vydal se s ním k východu. Prošli dveřmi na ulici, kde čekal seržant Navážka, a naložili Zmatka do připraveného vozu.
,,Skvělá práce, kapitáne,“ řekl Elánius. ,,Seržante Navážko, vy pojedete vzadu s Nobym a Karotkou. Anguo, vy pojedete vedle mě.
,,Cože? To mám jako sedět vzadu vedle toho cvoka? Viděl ste vůbec, co proved s těma chlápkama?“
,,Ano, viděl, Noby. Právě proto budu já sedět tady,“ usmál se na něj Elánius.

Zmatek se probral s hlavou jako střep. Pomalu se posadil a přemáhal pocit obrátit žaludek vzhůru nohama. Teprve po chvíli si začal uvědomovat své okolí. Seděl na kavalci v cele a skrz mříže ho pozorovali dva strážní, kteří vypadali, jako by si dali na snídani něco hodně těžkého.
,,Co hlava?“ zeptal se jeden opatrně.
,,Hlava? Jaká hlava?“ odpověděl Zmatek mdle a zase si lehnul.
,,Tak se zbrchej. Starej Elán tě chce vidět,“ zašklebil se ten druhý. Ke Zmatkovi dolehlo vzrušené šeptání.
,,Já? Nejsem sebevrah!“
,,Hele, velitel to nařídil tobě, tak ho tam vodveď .“ Oba hlasy utichli, když strážní zmizeli někde v chodbě.
,,A sakra. Tak teď už vím, proč jsem se nemohl nikomu dostat do hlavy. V tomhle stavu člověk ani neví, kde ji má,“ pomyslel si Zmatek zoufale a masíroval si spánky. Chodbou se najednou rozlehly kroky. Lépe řečeno, chodba se začala otřásat. Zmatek udiveně zvedl oči na horu kamení před jeho celou. Mříže se roztáhly, jako by byly z vosku a seržant Navážka prolezl nově vytvořeným průchodem.
,,Tak ty prý nechceš jít k veliteli Elániovi?“ zaduněl Navážkův hlas a všechno se roztřáslo stejně intenzivně, jako když pochodoval chodbou.
,,No, mě se ještě nikdo neptal,“ řekl Zmatek popravdě a očima probodával strážníka s obličejem plným vředů.
,,Kecá,“ špitl Noby a strčil do Navážky loktem. ,,Kladl nám to…vodpor.“
Navážka se obrátil zpět ke Zmatkovi.
,,A teď půjdeš dobrovolně?“ zeptal se se zapraskáním kloubů.
Zmatek se moc dlouho nerozmýšlel. ,,Samozřejmě,“ odpověděl unaveně a vstal.
Když konečně po spleti chodeb vyšli na čerstvý vzduch, denní světlo Zmatka málem oslepilo. I přesto se neomylně vydal k hlavní budově na druhé straně dvora. Koneckonců, byl tady už tolikrát, že by k Elániovi trefil i poslepu.
,,Kam to ,sakra, jako de?“ zeptal se Noby přiškrceně.
,,Vždyť si mu to řek, že ho chce vidět Elánius, ne?“ odpověděl mu Tračník nejistě a držel se v bezpečné vzdálenosti od Navážky a mladíka.
Zmatek pracně vyšlapal posední schody a těsně před dveřmi do Elániovi kanceláře ho Navážka chytil za límec.
,,Když někoho vedu já, tak se nečeká, že půjde po svejch,“ řekl Navážka co nejtišeji. I tak to vypadalo, že padá menší lavina. ,,Musím si přece udržovat to….reptuntaci.“ Delší slova mu občas dělaly menší problémy.
,,Vstupte, Navážko,“ ozvalo se zpoza dveří. Zmatka přiškrtil límeček kolem krku, když ho Navážka zvedl dvě stopy nad zem. Před očima už mu tancovaly hvězdičky z nedostatku krve v hlavě, když Elánius konečně řekl: ,,Postavte ho na zem, seržante. Jsem si jistý, že se ten chlapec bude chovat rozumně.“
Nastala chvilka váhání, ale pak Zmatek ucítil pevnou zem pod nohama a límec povolil.
,,Sedni si,“ ozvalo se někde mezi hvězdičkami a Zmatek vděčně usedl na rozvrzanou židli.
,,Můžete odejít, seržante. A Navážko? Nezapomeňte se vrátit k celám a dát ty mříže do pořádku,“ řekl Elánius s očima přišpendlenýma na mladíka.
,,Ehm, jste si jistý,že mám odejít, sire?“ zeptal se Navážka nejistě a bylo vidět, že by tady pro jistotu raději zůstal. Elánius jen nezřetelně přikývl. Zmatek cítil, jak se prkna na podlaze vrátila do původního stavu, jakmile Navážka odešel.
,,Tak takhle poznáte, když někdo jde? Podle pokroucené podlahy?“ odfrkl Zmatek, když zvedl oči na velitele.
,,Ano, podle toho,“ naklonil Elánius hlavu ke straně. ,,Zdá se, že tu věc co máš na krku umíš i k něčemu použít.“
,,Cože?“ vyhrkl Zmatek a obočí se mu ztratilo v čupřině vlasů.
,,Ještě nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by chtěl ukončit svůj život tak hrozným způsobem. Tedy kromě těch, co se pokoušejí odporovat seržantu Navážkovi.“
Zmatek se teď zdál na židli o polovinu menší. Díval se do země a šoupal nohama.
,,Víš, celkem se divím, že tě to množství alkoholu nerozpustilo. Někdo tam nahoře tě musí mít rád.“

Hlavy všech přítomných bohů se otočily k Osudu. V případě Slepého Ia všechny jeho oční bulvy.
,,No co je? Proč se vždycky první otočíte na mě?“ pokrčila Osud rameny. ,,Přece víte, že Zmatek stejně tak jako Smrť, se ovládat nedají!“
,,To má pvafdu. Ale já mám toho kvučinu cefkem vád,“ přitakal Offler zmateně. Všichni zase sehnuli hlavy nad hrací desku.

,,Cccc. Prý božstvo. Pěkný drbny jsou to,“ pomyslel si Zmatek a snažil se soustředit pozornost pouze na Elánia.
,,A je tady ještě jeden problém. Ehm, jeden problém z mnoha. Dlužíš hostinskému za dva sudy Arnoštka,“ pokračoval dál Elánius bez povšimnutí, že ho Zmatek začal vnímat teprve teď.
Ovšem při vyslovení toho ďábelského nápoje se Zmatkovi zvednul žaludek. Oči se mu protočily v důlcích a pro jistotu stisknul rty pevně k sobě. Elánius zděšeně pohlédl na starožitný koberec na podlaze a hodil mladíkovi ozdobné plivátko, které mu darovala jeho žena. Když po chvíli nebezpečí pominulo, Zmatek se opět uvolnil.
,,Dva sudy?“ řekl a v obličeji měl stejně zelený odstín, jako nedávno zesnulý falešný zombie.
Elánius jen krátce přikývl. Bylo vidět, že se k tomuto tématu raději nehodlá kvůli zvýšenému nebezpečí vracet.
,,Škodu budeš muset zaplatit. Aby bylo vidět, že Městská hlídka vůbec něco dělá,“ dodal už spíš jen tak pro sebe.
,,A ti tři pánové, které jsem tak jako…ehm. To byl sen, že?“ zeptal se Zmatek a v rukou nervózně svíral drahocenné plivátko.
,,Myslíš těch pět pánů?“ Z druhé strany stolu se ozvalo žalostné zaskučení. ,,Ti nejspíš nepochopili, že mládenec jako ty neumí pít. Ale zpět k finančním věcem. Máš peníze na to, abys vyrovnal škody?“
,,Ne, pane. Nemám ani vindru,“ zakňoural.
,,Hmm to je zlé. Moc zlé.“ Elánius mezitím došel k oknu a sledoval dění před strážnicí.
,,Můžu ti říct, že jsi ty gentlemany sejmul s profesionálností vraha.. Nebyl jsi náhodou někdy..?“
,,V Cechu vrahů? Nikdy, pane. Já ani nevím, kde to je. A tak všeobecně, ta budova se mi ani za mák nelí…,“ Zmatek se zarazil a polknul naprázdno. ,,A co kdybych si ten dluh… odpracoval?“ zeptal se mladík s křečovitým výrazem na tváři.
Elánius na něj pohlédl od okna a zdálo se, že ho ta myšlenka zaujala.
,,Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se otcovsky, když opět usedal za stůl.
,,Zmatek..ný. Ehm Zmatený. A..a..Adam Zmatený, pane.“ Nervozita ve Zmatkovi stoupala jako obsah v ucpaném septiku.
,,Tak moment. Někdo toho jména k nám měl nastoupit z Lancre,“ zamumlal Elánius spíše pro sebe a začal se přehrabovat v hoře papírů, které měl na stole.
Zmatek už byl v obličeji stejně rudý, jako plnovous jeho otce a nervózně se ošíval.
,,Aaaaa! Tady máme tu mršku,“ křikl slavnostně Elánius, když páčil list papíru zpod hlášení. Chvíli hleděl upřeně na dopis, pak podezíravě zvedl oči na zrudlého mladíka.
,,Takže to jsi ty. Ten zelenáč, kterého nám sem poslali na převýchovu, hm? Tady čtu, že i v Lancre jsi byl pěkné kvítko.“ Elániovi se neříkalo Kamenná tvář pro nic za nic.
,,Zdá se, že výchova mladých policistů už v Lancre není co bývala. Co starý Béda Čaloun? Neříkej mi, že ten tě nic nepřiučil.“
,,Víte, pane, on je na dlouhodobé ozdravné dovolené,“ řekl přidušeně Zmatek a doufal, že je to aspoň z poloviny pravda.
,,Ahaaa…,“ kývl Elánius chápavě a krátce se usmál, než opět nasadil pohled zuřivého býka.
,,Prý odpracovat dluh! Jednou jsi svobodníkem, tak jaképak copak! Nastoupíš okamžitě. Já už si tě srovnám do latě. Celý tvůj plat se bude posílat na vyrovnání škod v hospodě.“ Zmatka až zatlačilo do židle, s jakou rychlostí Elánius změnil tón. ,,Tohle byl hodně blbej nápad,“ pomyslel si zoufale.
Elánius energicky vyskočil ze židle a přetančil přes kancelář ke dveřím.
,,Seržante Navážko?“ Nemusel se ani vyklánět do chodby. Troll stál v mžiku před ním, výhružně svírající svůj kyj. Když viděl Zmatka sedět zhrouceně na židli, zmateně spustil kyj k zemi. Nový příval energie Zmatka vymrštil na nohy. Dopochodoval až ke zmatenému veliteli a zasalutoval jak nejlépe dokázal.
,,Dovolte mi odejít, pane. Musím si vyzvednout uniformu a zaběhnout do zbrojnice!“ křikl mu do tváře.
,,A..ano, můžete odejít, svobodníku,“zarazil se Elánius. Udiveně sledoval, jak Zmatek mizí na chodbě.

O pár dní později, na úplně jiném místě Ankh-Morporku.

Zuzana dala děti konečně spát, když se za oknem ozval podivný zvuk. Neslyšně přešla přes pokoj, prudce otevřela okenici a strnula. Ve vzduchu se na sněhově bílém koni vznášel kostlivec v plášti. Aby toho nebylo málo, držel v ruce kosu.
,,Ahoj, dědečku. Promiň, ale na legrácky nemám čas,“ řekla Zuzana rezignovaně, rozhodnutá zavřít okno. Než to stačila udělat, Smrť stál v pokoji. Zuzana chvíli stála a vzpurně na něj hleděla.
,,Proč se na mě tak usmíváš?“ odhodlala se nakonec.
JÁ SE NA TEBE NEUSMÍVÁM. JÁ SE MRAČÍM. COPAK TO NENÍ VIDĚT?
,,Ále, nechme toho, ano? Z jakého důvodu mi zase kazíš den? A vymysli si něco lepšího než posledně.“ Zuzana vzdorovitě založila ruce na prsou.
ZMATEK SE ZTRATIL.
,,To je všechno? A co má být. Aspoň bude na světě trochu lépe,“ zaškaredila se a chystala se k odchodu.
VŠICHNI O NĚJ MAJÍ STRACH. JEHO MATKA DOKONCE…
,,Cože? On má matku? Proč mi o ní nikdy neřekl?“ zarazila se Zuzana a ublíženě pohlédla na svého dědečka.
MOŽNÁ PROTO, ŽE SE JEHO MATKA JMENUJE NOČNÍ MŮRA. TO UŽ LECOS VYSVĚTLUJE, NE? KDO BY SE OSTATNÍM DĚTEM CHLUBIL MATKOU, ZE KTERÉ MÁ I ON ŠPATNÉ SNY? A NAVÍC, VĚTŠINU ČASU, KDY JSTE SI SPOLU MĚLI HRÁT, JSI HO TLOUKLA LOPATKOU DO HLAVY. Usmál se Smrť. Moc práce mu to nedalo.
,,O tom jsem neměla ani tušení. A já si z něj dělala legraci, když se bál chodit spát,“ řekla provinile a sedla si na nejbližší křeslo.
MUSÍŠ HO NAJÍT ZUZANO.
,,Cože?“ ožila najednou. ,,Proč všechno vždycky musím udělat já?“
Smrť jen pokrčil rameny. Místností se rozlehl zvuk, jako když někdo sype kostky ledu ze schodů.
ON POMÁHÁ UDRŽOVAT VĚCI V ROVNOVÁZE.
,,V rovnováze? Tím myslíš to, když se rozhodne dostat se nějakému vozkovi do hlavy a poplést mu pravou s levou?! Pak nějakého chudáka rozmačká náklad zelí!“
VIDÍM, ŽE TO VŠECHNO STÁLE JEŠTĚ NECHÁPEŠ. POKUD SE TEN HOCH NEVRÁTÍ KE SVÉ PRÁCI DO DVOU DNÍ, ZEMŘE ZBYTEČNĚ MNOHO, MNOHO LIDÍ.
,,Chceš tím říct, že…“
ANO, JESTLI SVOU PRÁCI SPLNÍ, ZACHRÁNÍ OPĚT NEVINNÉ ŽIVOTY.
,,Opět?“ zírala Zuzana nechápavě.
ALE OVŠEM.TY SIS SNAD MYSLELA, ŽE ZMATEK PRO LIDI ZNAMENÁ JEN ZLO? NĚKDO PŘECE OBČAS MUSÍ PROČISTIT VZDUCH. A TÍM NEMYSLÍM SEBE ANI VÁLKU.
,,Fajn. Najdu ho a klidně ti ho přitáhnu i za uši.“ Odhodlanější tón byste v té chvíli hledali na celé Zeměploše marně.
OH, TO NENÍ NUTNÉ. JESTLI HO NAJDEŠ, ON UŽ BUDE VĚDĚT, CO DĚLAT.

Zmatek bezcílně bloumal ulicí společně s Nobym a Tračníkem. Byla to jeho první opravdová služba. Po chvíli se ozval Fred.
,,Poďme do hospody, chlapi. Tady chcípl pes,“ zahuhlal do pletené šály od jeho ženy.
Všichni se vydali k nejbližší nálevně. Zapadli to tepla a našli si volný stůl blízko dveří.
Když se barman přišoural k nim Tračník s Nobym si objednali pintu piva. Hostinský se udiveně podíval na Zmatka.
,,Ty budeš co, mladej?“ Zmatek se k němu nahnul a něco mu pošeptal. Barman jenom odfrkl a vzdálil se.
,,Další cucák,“ zaznělo k nim od výčepu. Po chvíli se tlusťoch vrátil s dvěma korbely a sklenicí nějaké oranžové břečky. Noby a Tračník si sklenici obhlédli ze všech stran.
,,Měl by sis dát něco pořádnýho,“ díval se na Zmatka Tračník přes horu pěny v korbelu.
,,Ne, díky. Tohle už mám za sebou. Teď raději ujíždím na něčem…méně alkoholickém.“
Zmatek pozvedl svou sklenici mrkvového džusu a zhluboka se napil.
,,Musím říct, vypadá to, že tě má starej Elán rád,“ řekl Tračník uznale.
,,Jo. Abys věděl, nás nikdy na večeři do toho nóbl baráku nepozval,“ pronesl obviňujícím tónem Noby, než ponořil nos do piva a vypil celou sklenici najednou.
,,To proto, Noby, abys lady Sibyle nekazil chuť.“
,,Co tím ceš jako říct?“ otočil se na Freda ublíženě.
,,Že jíš jak čuně, Noby.“
,,Jo ták. Tak to potom jo.“ Noby se obrátil k dalšímu pivu. Zmizelo stejně rychle, jako předešlé dvě.
,,Voblíbil si tě. A to von zas málo koho,“ poklepal si Tračník na nos.
,,Bys vědíl, mladej. Mám takovýho tucha, že tě baští vod tý doby, co ses spráskal u Bud.. Bubnu. Ale cožpak vo to. Já umím chlastat taky, bys vědíl,“ zamžoural Noby na Zmatka. ,,Ale to ne-e. To milost pán sír nerešpektunuje chm.. Von mi rači skřípá prcty do toho…“
Noby se dlouze zamyslel. Zmatek s Tračníkem se odtáhli co nejdál, protože to vypadalo, že mu vředy na obličeji od té námahy explodují.
,,Cože ti to skřípá, Noby?“ zeptal se Zmatek opatrně, ale neodvažoval se nahnout blíž.
,,Prcty! Tydlencty!“ zařval Noby a rozmáchl se rukama tak, že chlápka za ním dloubl do oka.
V hospodě zavládlo Ticho. Kromě kňourání, teď už by se dalo říct, že kyklopa, nebylo slyšet vůbec nic. Jeden z mužů se postavil.
,,Tys bráchovi vypích bulvu?!“
Noby zamžoural nejdřív na něj, pak na muže, který si tiskl dlaň k obličeji a nakonec řekl.
,,A jak to mám vědít, dyž tam porád strká pracky?“
,,Myslím, že bychom měli jít,“ zašeptal Zmatek Fredovi a pomalu vstal.
,,A hele. Za těch pár dní ses toho přiučil vopravdu hodně.“ Fred se začal zvedat taky.
,,Tak moment. Nikdo nikam nepude. Živej teda rozhodně ne,“ zavrčel muž a chystal se Nobyho chytit pod krkem. Nepočítal ale s tím, že Nobymu dělá společnost právě Zmatek. Chlápek se na chvíli zarazil. Hleděl na svoji ruku, jako by ji viděl poprvé a pak se natáhl po svém bratrovi. Jakmile hosti ve vzduchu zavětřili příležitost ke rvačce, v hospodě vypuklo hotové peklo. Tři strážníci Městské hlídky se pomalu přesouvali ke dveřím. Každý, kdo se k nim přiřítil se zmateně zarazil a otočil se na podpatku.
,,Cákryš co se to děje? Tady je normální zmatek!“ chytil se za hlavu Fred.
,,Klídek. Teď už to přebírá Chaos,“ houkl na něj Zmatek přes rameno a zamával staříkovi na druhé straně místnosti.
Všichni tři se nakonec nepozorovaně dostali ven. Tam si sedli za roh a čekali, až bude klid. Zmatek ucítil podivné mravenčení v zátylku. Rozhlédl se ulicí, jestli je někdo nesleduje.

Zuzana udiveně zírala na tři postavy krčící se u rohu budovy. Jedna z nich jí byla příšerně povědomá. Zuzaně spadla brada.
,,Zmatku?“ zavolala nevěřícně.
,,Hele, nějaká buchta na tebe řve zmetku,“ zašilhal Noby a ukazoval prstem.
,,Sim tě, Noby, bublanina nemá pusu,“ zachechtal se Tračník. Zmatek pomalu vstal, zatímco se jeho dva kolegové bezdůvodně váleli smíchy. Zuzana pomalu přišla až k němu.
,,U všech bohů, co to tady provádíš?“ prohlížela si ho od hlavy k patě.
,,Pomáhám lidem,“ pokrčil rameny. Zuzana se mu opět podívala do tváře.
,,Ty jsi to vzal vážně?“
Zmatek se zatvářil nechápavě.
,,To o té pomoci lidem?“ Zuzana stále nevěřila svým očím.
,,No, tak trochu. Víš, po našem posledním setkání jsem trochu přemýšlel.“ Na chvíli se zarazil, když si vzpomněl na jeho první alkoholový dýchánek. ,,A musím říct, že jsi se nespletla. Zase. S tím, že všeho využívám, jen abych se pobavil,“ soukal ze sebe Zmatek a hleděl přitom do zdi.
,,Jenže já…já neměla tak docela..pravdu,“šeptla Zuzana. ,,Smrť mi všechno řekl. Spíš se mi to snažil vysvětlit. Že neděláš lidem vždycky jenom zle.“
Zmatek stál a poslouchal. Tohle se mu celkem zamlouvalo.
,,Ale teď musíš jít se mnou.“ Zuzana drapla Zmatka za zapěstí a táhla ho pryč.
,,Počkej, co to děláš?
,,Musíš se mnou. Ale já vlastně ani nevím kam.“ Zuzana se zatvářila bezradně.
,,Myslíš, kvůli té chystané válce v Klačistánu?“ zeptal se Zmatek opatrně.
,,Ty o tom víš?“
,,Jistě,“ zašklebil se na ni.
,,Pak musíš těm lidem pomoct. Nějací úředníci si chtějí nacpat kapsy na vyvraždění obyvatelstva. To je hnus, co?“ rozohnila se.
,,Ty znáš mého strýčka?“ zvedl obočí a soukal se ze zbroje. Hodil ji po Nobym a Tračníkovi, kteří se právě smáli psímu …..
,,Zatím mi to pohlídejte, chlapci. Za chvíli jsme zpátky ,“ křikl na ně, vzal Zuzanu za ruku a luskl prsty.

Objevili se v rozlehlé chodbě. Na stěnách visely koberce se složitými vzory a v rozích byly vázy ze zlata, vysoké jako dospělý člověk.
,,Počkej, kam to jdeš?“ zděsila se Zuzana a hnala se za Zmatkem, který mizel za nejbližším rohem.
,,Přece pracovat, ne? Chtěla jsi přece..“
,,Ale ano. Ty víš nejlíp kudy,“ zašeptala a držela se mu v patách. Oba procházeli chodbami bez povšimnutí. Když zahnuli za roh k jejich cíli, Zuzana zatajila dech. Před pracovnou stál půltucet strážných a všichni se teď dívali přímo na ně. Zmatek chytil Zuzanu za ruku a šel dál, jakoby se nechumelilo. Kývl strážím na pozdrav, vešel do pracovny a zavřel za nimi dveře. Zuzana zůstala zaraženě stát.
,,Jak to, že…“
,,Toho si nevšímej. To je u lidí v mé přítomnosti normální,“ usmál se na ni od stolu. Přešla k němu a sledovala jeho počínání.
,,Jak poznáš, která složka je ta pravá?“ zeptala se a oči jí přejížděly po hromadách lejster.
,,To já nevím. Ono se to vždycky tak nějak vyřeší samo.“ V tu chvíli mu na nohu spadly desky v kožené vazbě.
,,Au! Kruci! No vidíš to? Pak se nediv, že mě to někdy přestává bavit,“ hlasitě klel, když se pro ně shýbal.
,,Takže tohle je ono? Na těchhle papírech závisí osud všech obyvatel Klačistánu?“ vykulila oči Zuzana.
,,Ano, už tomu tak bude,“ vzdychl Zmatek a vzal pár papírů do ruky. Začal je trhat a cpát si je do pusy.
,,Co to vyvádíš? Myslíš, že taková věc se dá vyřešit tím, že ji prostě… sníš?“
,,Obvykve tho fhunghuje,“ odpověděl jí s plnými ústy a ládoval se dál. ,,Chudáfi bívožvavci. Už vhím jahý mají těchký živoch,“ zahuhlal posmutněle Zmatek. Obtížně spolknul poslední stránku a spokojeně se protáhl.
,,A to je všechno?“ zeptala se Zuzana skepticky a zaujala svou obvyklou pózu.
,,Budeš se divit, ale opravdu ano.“

Elánius seděl spokojeně ve své kanceláři zády ke dveřím a dopřával si svůj každodenní přísun kofeinu, když za sebou zaslechl odkašlání. Bylo to podivné odkašlání. Znělo, jako by ten, kdo ho vydal, neměl jazyk.
,,Tak moment. Já přece ještě nemám zemřít. Myslím si, že aspoň ne takhle,“ řekl pomalu a opatrně se otočil do místnosti.
VELITELI ELÁNIE. NEUSTÁLE MĚ PŘEKVAPUJETE VAŠÍ PROZÍRAVOSTÍ. Usmál se Smrť.
OBÁVÁM SE, ŽE TADY DNES NEJSME KVŮLI VÁM. DOUFÁM, ŽE NEJSTE MOC ZKLAMANÝ.
,,Ne, to opravdu nejsem.“
VŽDY MĚ MILE PŘEKVAPÍ, ŽE PŘI NAŠICH SPOLEČNÝCH SETKÁNÍCH NIKDY NEZTRÁCÍTE HLAVU. TO SE O NĚKTERÝCH LIDECH, SE KTERÝMI SE SETKÁVÁM, ŘÍCI NEDÁ.
,,Zvláště o těch pod gilotinou, že?“ usmál se nervózně Elánius.
HO HO, TO JE KUJÓN, VIĎTE, KOLEGO? Smrť se otočil na postavu stojící za ním. Elánius se mírně naklonil, aby viděl, s kým to vlastně Smrť mluví. Do světla vstoupil muž vyšší než Smrť. Možná to dělaly ty rohy na jeho vikingské helmě. Jeho hustý plnovous měl barvu krve a jestli Elánia neklamal zrak, u pasu se mu houpaly dvě lidské hlavy.
,,Dobrý den, veliteli. Promiňte, nepředstavil jsem se. Já jsem Válka.“ Zadunělo místností. Elánius měl pocit, že v někde v dáli zaslechl troubit roh.
,,V..v.. válka?“
,,Ne válka, ale Válka,“ usmál se na něj Válka srdečně. ,,Doslechli jsme se, že můj syn, Zmatek, k vám nastoupil. Už jsme o něj měli doma strach. Dlouho se tam neukázal.“
,,Svobodník Zmatený?“ zeptal se nechápavě velitel.
ANO, TO BUDE URČITĚ ON. ABYSTE VĚDĚL, JÁ JSEM NEFORMÁLNĚ JEHO KMOTREM.
,,Neformálně… kmotrem? Mladého Adama?“
ON SE VE SKUTEČNOSTI JMENUJE ZMATEK. ŘEKL BYCH, ŽE K MĚSTSKÉ HLÍDCE SE DAL NALÍT POUZE Z TRUCU.
,,Takže teď, když jsme si vše vyjasnili… Rád bych syna odvedl domů. A ten dluh samozřejmě mile rád zaplatím.“
,,Ale otče, nechme toho,“ objevil se najednou Zmatek ve dveřích společně se Zuzanou. ,,Řekl jsem, že si ten dluh odpracuji, a taky to udělám. U Městské hlídky, samo sebou,“ odpověděl rychle, když zaregistroval Elániův významný pohled.
,,Vidím, že jste mi z něj udělali férového chlapa. Tak tedy dobrá. Ať je po tvém. Ale nezapomeň se někdy ukázat i doma,“ zasmál se Válka a vlepil Zmatkovi pohlavek. ,,Dejte mi na něj, prosím, trochu pozor.“
,,Spolehněte se,“ zahalekal Elánius a přidal Zmatkovi ještě jeden.

Smrť s Válkou všem kývli na pozdrav a zmizeli. V kanceláři teď zůstali jen Elánius, Zuzana a Zmatek.
,,Svobodníku Zmatený! Tedy, ehm, Zmatku!“
,,Ano, sire!“ Zmatek zasalutoval.
,,Budete se hlásit do služby za dvě hodiny,“ řekl už mírně Elánius. ,,A slečno Stohelitská? Byla byste tak laskavá a vyřídila dědečkovi, ať už mě konečně přestane děsit?“
,,Až ho uvidím, tak s radostí.“
,,Můžete odejít, svobodníku.“
,,Děkuji, sire,“ zasalutoval opět Zmatek a vyšel společně se Zuzanou před strážnici.

Vydali se ulicí Melasového dolu naprosto v tichosti.
,,A vrátíš se teď ke svému dřívějšímu životu?“ zeptala se po chvíli Zuzana.
,,Nechci být neomalený, ale skoro to vypadá, že chceš, abych se k tomu všemu vrátil,“ řekl Zmatek s úsměvem a pokračoval v chůzi.
,,Víš, kdyby ne, mohla by z toho být spousta problémů…“
,,Neboj se,“ řekl jí a sledoval ji koutkem oka. Zuzana si viditelně oddechla.
,,Abys věděla, ono si mě moje jméno stejně vždycky našlo. Ať jsem se snažil sebevíc, ten zatracený zmatek byl všude.“
Zuzana se na něj uraženě otočila.
,,Takže jsem se ti vlastně omluvila zbytečně!“
,,Ou, ty ses mi omluvila? Promiň, já si toho v tom zmatku ani nevšimnul.“
Zuzana se poněkud uvolnila. ,,No, já už budu muset jít. Povinnosti volají.“ Zuzana se mírně začervenala a dala Zmatkovi pusu na tvář. Než se vzpamatoval, zmizela za rohem.
Zmatek se spokojeně rozhlédl ulicí. Jeho pozornost upoutal pouliční prodavač.
,,Hooorkéééééééé párkyyyyy, klobááááskyyyyy!“ vyřvával Kolík A.S.P.
Zmatek k němu vykročil s úšklebkem na rtech. Udělal krok zpět, když ucítil něčí pohled v zádech. Podíval se do jedné z malých výkladních skříní. Zpoza rohu vykukovala Zuzana a nejspíš čekala, co udělá. Zmatek chvíli stál a přemýšlel.
,,Teď už bude všechno jiné,“ uvědomil si nakonec a zamířil zpět ke strážnici Městské hlídky.