Zkus ho (ne)zabít

Čingistán se vracel domů zklamaný. Byl ochotný zaplatit cokoliv, všechno co měl (a že toho
nebylo málo), za jednu jedinou vraždu. Trochu komplikovanou a šílenou, to uznával, přesto
nezbytnou. Aspoň pro něj. V cechu vrahů si nad jeho přáním všichni poklepali na čelo. Když mu
nepomohou vrahové… Kdo tedy?
Odpověď měla přijít vzápětí. Čingistán náhle narazil do podivuhodné existence: malého
tvorečka v černém plášti, s kápí, která skrývala jeho obličej ve stínu. Od kolen dolů měl nohy holé,
bosé a špinavé, jeho ruce byly spojené za zády. Čingistánovi při pohledu na něj naskočila husí kůže.
„Promiňte, pane,“ vypísknul tvor překvapivě vysokým hlasem.
„Co jsi zač?“ zeptal se nedůvěřivě Čingistán. Přestože ho stvoření odpuzovalo, hned ho
napadlo, jak by se dalo využít. Jestli by totiž někdo dokázal provést to, na co si ani profesionální
vrazi netroufli, tak jedině bytost podobná této.
„Jsem Eddie, pane.“
Dítě. Očividně. „Ty mi asi s mojí vraždou nepomůžeš,“ zamumlal si Čingistán.
„Přejete si zavraždit, pane?“
„Ne já. Potřeboval bych zavraždit někoho jiného, ale cech vrahů mě odmítl.“
Dítě chvíli mlčelo, jen na Čingistána slepě zíralo ze stínu své kápě. Čingistánovi to trochu
lezlo na nervy a tak se pomalu sbíral k odchodu. Zrovna v okamžiku, kdy se tak chystal učinit, Eddie
zase začal pískat: „Vy jste nikdy neslyšel o vrahovi Jakovi?“
„O komže? “
„O Jakovi. Je to nájemný vrah, který bere zakázky, jež cech odmítne. Není tak nebezpečný
jako vrahové z cechu, ale občas se mu i něco povede.“
Čingistán pod náhlým náporem vlny naděje padl na kolena, chytl Eddieho za ramena a
zatřásl s ním.
„Eddie! Prosím, přiveď toho vraha ke mně domů a odměna tě nemine! Dám ti adresu…“
Eddie souhlasil. Co Čingistána ale stále děsilo, byl jeho obličej. Ať totiž stín pod kápí
zkoumal z jakéhokoliv úhlu, žádný tam ani náznakem nespatřil…
*
Jak většinou netušil, jak se dostal tam, kam se dostal. Prostě chvíli byl někde, potom zase
někde jinde. Svět ho posílal od čerta k čertu, a on to ochotně přijímal. Hlavně díky tomu se ani
nepodivil, že se jednoho dne octnul v přeplácané zlaté místnosti, v domě šikmookého, šperky
ověšeného tlouštíka. Prej nějakej Čingistán.
Čingistán si Jaka nedůvěřivě prohlížel. Byl to zvláštní týpek, možná okolo třiceti pěti, se
zvláštním odstínem kůže, načervenalýma očima, vlnitými špinavě blonďatými vlasy a čtyřdenním
strništěm. Byl podivuhodně malý a hubený a v levé ruce měl bůhvíproč kosu. Čingistána ovšem
nejvíc překvapilo, že to celé působilo jaksi elegantně.
„Tohle je Jak, pane,“ pískal Eddie, vypadajíc stále stejně strašidelně.
„Děkuju, Eddie,“ kývl Čingistán, nevědíc, zda ho víc děsí právě Eddie nebo ta druhá
existence s kosou v ruce. Nicméně mu bylo jasné, že nikoho lepšího na tuto práci nesežene. Vrah
mimo cech, to mohl být sotva sympatický a vychovaný hrdina s modrou krví.
Čingistán vzal něco ze svých cenností, něco, co se zrovna nacházelo na místě, kam se právě
rozhodl sáhnout, a hodil to po dítěti. K Čingistánově znepokojení se trefil přímo do stínu pod kápí. K
jeho ještě většímu znepokojení se neozval žádný náraz, žádný zvuk. Dítě vypísklo: „Děkuju!“ a
prostě odešlo. Čingistán upřímně doufal, že toto prapodivné stvoření už nikdy nepotká.
Obrátil se zpět k vrahovi Jakovi.
„To je váš vražedný nástroj?“ pokynul směrem ke kose.
Jak pokrčil rameny. „Vobčas.“
„No dobře. Ehm, já… Potřeboval bych službičku. V cechu vrahů mi nikdo nepomohl a to…
dítě mi řeklo, že vy byste, ehm, mohl.“
„Vod toho tu jsem.“
Jak začal žvýkat žvýkačku, i když Čingistán si byl jistý, že ještě před chvílí žádnou neměl.
„Dobře, ale asi to bude pro vás trochu…“
„Vo koho jde?“
Čingistán se zhluboka nadechl. Jeho strach byl zakořeněný hluboko. Už od raných let s ním
bojoval, ale on se v něm usazoval hlouběji a hlouběji, prorůstal jeho životem, doprovázel ho jako
stín, připomínajíc se mu pořád znova, dokola a dokola. Nejdřív se na něj snažil zapomenout, potom
se s ním pokoušel bojovat, ale teď věděl, že jediná možnost, jak se ho zbavit, je zničit jeho původce.
Vymyslel dokonalý plán. Plán, který nyní závisel na tomto podivínovi.
„Smrť.“
Jakovi jeho fiktivní žvýkačka zaskočila.
„Smrť? Tak to jste si vybral správně! Jsem jedinej, kdo může zabít Smrťe. Jak to mám
udělat?“
Čingistán z neuvěřitelného nadšení v Jakově hlasu získal dojem, že se na něj vrah prostě
jen snaží zapůsobit. Chtěl mu ukázat, že Smrťe zvládne levou zadní, ale Čingistán měl spíš pocit, že
Jak netuší, kdo to vlastně Smrť je. Musel doufat, že se mýlí. Vždyť je to vrah, on je jenom obyčejný
boháč, vlastně nemá právo ho soudit v jeho schopnostech, a to ani v těch inteligenčních.
„Musíte na Neviditelnou univerzitu. Je tam spousta mágů, kteří umí vykonat takový
rituál… Nevím, jak se mu říká, ale vyvolávají při něm Smrťe, však oni už budou vědět. No a až ho
vyvolají, vy ho zabijete. Prosté.“
„Jo, to jo. Jednoduchý. A co za to?“
„Za vraždu Smrťe? Řekněme všechno, co vidíte v této místnosti?“
Jak se dramaticky rozhlédl, otáčejíc při tom kosou okolo své osy.
„Na to si plácneme.“
*
Jak byl ten typ člověka, který chodil stále rovně a když měl zatočit, svět se otočil okolo něj.
Bylo mu tak trochu jedno, proč měl koho zabít a jaké to bude mít důsledky. Podstatné bylo, že za to
dostal zaplaceno, a to i v případě, že se vražda nepovedla. Většinou totiž dostával tak šílené
zakázky, že jeho klient ani nemohl zjistit, jestli je oběť vážně mrtvá. Což neznamená, že by se Jak
nesnažil. Vždy udělal maximum a jedině v případě, že i to bylo málo, svého klienta podvedl. Nebo
zabil.
Smrť. To je zvláštní zakázka. Jak přemýšlel, zdalipak se smrtí Smrťe zmizí veškerá smrt.
Možná ano, možná proto má zabít právě jeho. A možná taky ne. Koho to zajímá.
Bloudil po Neviditelné univerzitě od místnosti k místnosti, od chodby k chodbě, a všechno
mu to připadalo navlas stejné, i když bezesporu nebylo. Jako náměsíčný narážel do věcí, obcházel
lidi, zakopával, aniž by si uvědomoval, co vlastně hledá. Nakonec se tam zamotal tak dokonale, že
už i on si uvědomoval, že se nejspíš ztratil, což si nikdy dřív nepřipustil. Dokonce ho napadlo, že už
dlouho při svém bloudění nikoho nepotkal, což bylo zvláštní, protože ani netušil, že si předtím
uvědomoval, že někoho potkal.
„Hledáte tu něco?“ zarachotil za ním náhle starý hlas. Jak se pomalu, jako ve snu, obrátil.
Muž, jemuž onen hlas patřil, byl o dost vyšší než Jak, a také o dost starší. Na druhou stranu, ve
vychrtlosti spolu mohli docela dobře soupeřit. Na hlavě muži trůnila zvláštní špičatá čepice, která
Jakovi něco připomínala.
„Vy jste mág?“ vyhrknul nadšeně.
„Ano, to jsem. Jmenuji se…“
„Jasný, jasný, super jméno. Potřeboval bych službičku. Já… no umíte vyvolat Smrťe?“
„No dovolte!“ začertil se mág. „Po takové nezdvořilosti vám žádného Smrťe nevyvolám!“
„Takže neumíte,“ provokoval Jak.
„Co jste zač?“ vybuchnul mág.
Jak si povzdychnul. „Promiňte. Vomlouvám se,“ řekl o něco pokornějším tónem a začal
předstírat, že žvýká žvýkačku, což dělal vždycky, když se snažil na někoho zapůsobit. V devadesáti
devíti celých devíti procentech to působilo přesně obráceně. „Jmenuji se Jak. Jsem vrah. Mám zabít
Smrťe. A potřeboval bych, abyste mi ho vyvolal.“
„Člověče! Co si to o mně myslíte! Žádného Smrťe vám nevyvolám, ani za nic!“ zvolal mág.
„Vážně za nic?“ zaujalo Jaka.
„Za nic!“ odsekl mu mág.
„A můžete mi zavolat jinýho mága, který by mi Smrťe vyvolal?“ prosil Jak.
„Jsem si jistý, že vám Smrťe nevyvolá žádný mág,“ ujišťoval ho stařec.
„A jak ho mám teda zabít?“
„Tak ho nezabíjejte! Co je to za šílený nápad? Jak může Smrť umřít?“
„Stejně jako ostatní, ne? Musím ho zabít.“
Mág se zamyslel. Provrtával přitom Jaka nepříjemným pichlavým pohledem a škrábal se na
bradě. Obzvlášť nedůvěřivě si prohlížel Jakovu kosu, jako kdyby přemýšlel nad tím, proč se Smrťe
pokouší zabít právě chlápek s kosou.
„Absurdní nápad, vážně absurdní,“ zamumlal. „Ale možná by to šlo… Někteří lidé potkají
Smrtě po smrti, víte…?“
„Jo vím,“ kýval Jak, i když mu smysl mágových slov chvílemi unikal.
„Takže když umřete, máte velkou šanci, že Smrtě potkáte. Potom ho můžete zabít.“
„To je divný. Nemůžu umřít. Potom bych už nežil,“ použil Jak svoji značně omezenou
logiku.
„To sice ano, ale splnil byste zakázku.“ Mág si připadal malinko provinile, že tomuto
prostému stvoření radí takové nesmysly, ale když se to vezme kolem a kolem, Zeměplocha se musí
zbavit takovýchto bláznů. Pokud je tento muž natolik hloupý, aby vzal jeho radu vážně, potom si
lepší osud stejně nezaslouží.
„Vlastně to není až zas tak špatný nápad,“ řekl Jak. Mága polila zima. Je ten člověk vážně
tak hloupý nebo mu právě nechtěně vnuknul něco, co skončí dozajista katastrofou?
Jak poděkoval a vymotal se z univerzity, ani nevěděl jak. Aby zabil Smrtě, musí se s ním
setkat. Aby se s ním setkal, musí zemřít. Kdo ale říká, že nemůže mít kumpány? Kumpáni, kteří
zemřou a zabijí Smrtě za něj, protože jemu dá už tak dost práce je aspoň najít.
Možná by se mohl zkusit zeptat svého bratra Kteraka. Byla to vždy taková odvážná duše,
do sebevražedných misí se pouštěl v jednom kuse. Jak měl už dávno podezření, že Kterak je
zklamaný z každé další, kterou přežil.
Ano, výborný nápad. Zbývá ho najít. A to nebyl nikdy snadný úkol.
*
Začal od Eddieho. Ten kluk byl vždycky zvláštní existence, ale pro Jaka byl užitečný.
Dohazoval mu kšefty a byl tu vždy, když Jak sám něco potřeboval, takže byl ochotný přehlédnout
určité podivné detaily, které se k Eddieho existenci vázaly.
„Nevíš, kde by mohl být Kterak?“
Eddieho úzká ramena se zdvihla a zase spadla. Jeho kápě se přitom zavlnila, ale stín pod
mí zůstával, ostatně jako vždy, stejný. „Já ne. Ale možná bych věděl o někom, kdo by mohl.“
A tak začala Jakova pouť po Ankh-Morporku. Nejrůznější existence ho odkazovaly na další
a další, u některých Jak ani netušil, zda to jsou příslušníci dosud objevených ras, před některými
nejdřív utekl a donutil se vrátit až po pár minutách zoufalého uvažování, zda mu za to trauma
Čingistánovy peníze stojí.
Nakonec mu však jakýsi bezoký týpek domluvil sraz s Proč, což byla Jakova a Kterakova
sestra. Bylo jí teprve sedm, ale už od malička měla neuvěřitelné zlodějské schopnosti. Ve světě se
rozhodně neztratila a Jak z ní měl tak trochu respekt. Proto s ní taky už rok nemluvil.
Čekal na ni ve vlhké škaredé uličce a přemýšlel, jestli mu Proč konečně řekne, kde Kterak je
nebo jestli ho pošle k dalšímu zvláštnímu tvorovi, který to „určitě bude vědět“.
„Čau brácho!“ ozvalo se nejednou zpoza rohu. Tak tenhle hlas rozhodně Proč nepatřil.
Docela určitě nepatřil žádné dívce, ženě, ani babě, a už vůbec ne sedmileté. Ale Jakovi přesto něco
připomínal…
„Kteraku?“
Tak dlouho ho hledal a on si ho nakonec našel sám. Teoreticky. Jak tam tak stáli, Jak a
Kterak naproti sobě a Proč mezi nimi, Jak se musel sám sebe zeptat, proč Kteraka vlastně tak
dlouho hledal. Věc, kterou po něm chtěl, byla tak šílená, že nechápal, jak se k ní mohl upnout.
„Když jsem se od Proč dozvěděl, že se s ní chceš sejít, napadlo mě, že vlastně hledáš mě,“
řekl s úsměvem Kterak.
Jak neskutečná skromnost. Ten namyšlený narcista, vždycky si o sobě myslel bůhvíco, měl
pocit, že musí mít vždycky pravdu. To že ji většinou měl, bylo o to horší.
„No… vlastně jo,“ připustil Jak. „Ahoj Proč,“ usmál se na svoji mladší sestřičku, aby
Kterakovi ukázal, že Proč mu také není úplně ukradená. V okamžiku, kdy mu na ni padl pohled,
uvědomil si, že nemá kosu. A uvědomil si to z toho důvodu, že si s ní jeho sestřička hrála.
„Proč!“ vykřikl a vytrhnul jí svůj vražedný nástroj (se kterým ve skutečnosti nikdy nikoho
nezabil) z rukou.
Kterak se tomu smál hlasitým hrdelním smíchem. Ani trochu se nezměnil. Rozcuchané
krátké kudrnaté vlasy, malá prasečí očka, orlí nos, žluté zuby, jizva pod levým okem. Nikdy si nebyli
s Jakem podobní. Už proto, že Jak byl vždycky jako vyžle, zatímco Kterak si odjakživa potrpěl na
svých svalech.
„Proč, běž si hrát. Ukradni mi něco pro radost. Já si jenom s Jakem trochu popovídám, jo?
A vrať Jakovi ten kapesník.“
Proč smutně vytáhla z kapsy své sukně kus špinavé, zmačkané látky, která mohla v Jakově
kapse trůnit už tak půl roku. Netušil, proč mu ji Proč chtěla ukrást a zároveň nemohl uvěřit vlastním
očím. Přísahal by, že se k němu Proč nedostala blíž jak na dva metry, natož aby se mu hrabala v
kapse. Je opravdu dobrá. Měli by ji poslat do cechu, ale je taková nějaká rodinná tradice, že tyhle
věci nedělají.
Odběhla kamsi za roh.
„Tak co, Jaku? Jak žiješ?“ chytl ho Kterak kolem ramen a vedl ho kamsi na opačnou stranu,
než utekla Proč.
„Brácho, něco bych vod tebe potřeboval,“ ignoroval Jak jeho otázku. „Jestli máš teda
pořád takovou zálibu v nebezpečí.“
„To mě nikdy nepřejde,“ ujišťoval Kterak. „Povídej vo co jde.“
„Mám takovej kšeft,“ začal opatrně Jak poté, co se zhluboka nadechl. Procházeli pustou
dlouhou uličkou, která byla dost podobná té, ve které se potkali. „Takovej bohatej chlápek mě najal
na vraždu.“
„Tak na tom není nic zvláštního, ne?“
„No to ne… akorát… No, mám zabít Smrtě.“
„Blázne. Smrť nechodí po ulici, abys ho mohl zabít.“
„Ale no tak brácha. Zabít Smrtě, to by byla cesta na vrchol.“
„Nebo spíš do pekla,“ zamumlal Kterak, poté jenom protočil očima. „No co. Jsou to tvoje
kšefty, tvůj život, nebudu ti do toho kecat. Ale co chceš vode mě?“
Kterak pustil Jakova ramena a zastavil se u dveří vedoucích do jakési putyky. Jak se trochu
ošil. Nastala chvíle, kterou byla tou poslední možností, kdy mohl Jak mávnout rukou, že nic, a utéct.
Ale stačilo si vzpomenout na uplynulý týden, na desítky pochybných existencí, ztracených duší a
minut jeho vlastního života strávených v děsu, které absolvoval jenom proto, aby Kteraka našel.
Nemohl to teď vzdát.
„Máš recht. Nechodí po ulici, nepotkám ho jen tak. Abych ho potkal, musel bych umřít. A
přesně to chci po tobě. Vždycky jsi byl takovej hrr do všeho, co zavánělo smrtí. Nebojíš se jí. Tak
umři, potom potkáš Smrtě, zabiješ ho, a já budu mít splněnou zakázku.“
Odpovědí mu byla facka. Potom Kterak zmizel právě v oné putyce a v Jakovi zanechal
takový neurčitý pocit, že se se svým bratrem zase dlouho neuvidí.
Tak to bylo fiasko. Asi mohl svoji žádost formulovat trochu jinak.
„To se ti nepovedlo,“ ozvala se Proč, která se zničehonic objevila za jeho zády. Jak nejdřív
rychle zkontroloval, jestli mu zatím nic neukradla, a teprve potom se na ni obrátil.
„Nepovídej,“ odsekl ironicky.
„Nemůžeš chtít něco takového po člověku, jako je Kterak. Musíš si najít někoho hloupého.
A když ho najdeš, musíš na něj mluvit opatrně, i kdyby byl nejhloupější na světě. Pomalu ho
manipulovat a naznačovat.“
„Někoho hloupého?“
To není vůbec špatný nápad.
„Třeba děcko,“ dodala Proč a zmizela. Jak jen tak stál stále na tom samém místě, zaujat
jejím nápadem. Po chvíli vzhlédl k tmavé noční obloze, aby se podíval, jak svítí hvězdy. To byla ta
největší chyba v jeho dosavadním životě, protože když se od oblohy odpoutal, zjistil, že mu něco
chybí.
A tak velký vrah Jak přišel o svoji kosu.
*
„Ahoj holčičko, jakpak se jmenuješ?“ cukroval Jak na malé děvčátko sedící na jakýchsi
křivých schodech.
„Mája.“
„Mája, no to je krásný! Májo, nechtěla bys zachránit všechny lidi na světě?“
„Ani ne.“
Děvčátko si hrálo se špinavým klackem, mlátilo s ním do schodů, a teď přetáhlo i Jaka.
Zaskřípal zubama. „No tak. Máš tatínka?“
„Ne.“
„A maminku?“
„Jo.“
„Co kdyby umřela?“ postesknul si Jak, naoko vyděšeně. Děvčátko se na něj zaujatě
podívalo. Mělo obrovské, skoro až monstrózní, modré oči. Kolik jí asi je? Čtyři, pět? Má vůbec šanci
Smrtě zabít?
„Proč by umírala?“ zeptala se Mája. Jak pokrčil rameny. „Protože existuje taková zlá
vosoba. Jmenuje se Smrť a kvůli němu musíme všichni umřít, víš? Ale kdyby Smrť umřel… tvoje
maminka by potom žila napořád.“
„Vážně?“ vykulila Mája oči ještě víc.
„A víš, co je na tom nejlepší?“ pokračoval Jak. „Že toho Smrtě bys mohla zabít ty!“
„Jo?“
„Můžu tě za ním poslat a až ho potkáš, tak ho zabiješ, ano?“
Holčička pustila klacík a pokrčila rameny, ještě se u toho vyhoupla na špičky a zase zpět.
„Mně se teď nechce. Třeba zítra.“
S tím utekla a nechala tam Jaka bezradného, zoufalého. Jak zabít Smrtě? Jde to vůbec? Co
on vlastně o Smrťovi ví? Nic. Jak může zavraždit oběť, o které ani pořádně neví, jestli existuje? On
ho nezavraždí, nikdo ho za něj nezavraždí.
Nedá se nic dělat. Smrť zabít nejde, ale Čingistán ano. Potom Jak dostane svoji odměnu a
na tohle všechno bude moct zapomenout, a to hezky rychle. Je to smutný paradox. Čingistán toužil
po nesmrtelnosti tak moc, že si najmul vraha na zabití Smrtě. Ale tento vrah jeho zakázku nesplní,
nezajistí mu nesmrtelnost, ale naopak: zabije ho.
Zamířil rovnou k Čingistánovi. Po cestě se stavil k obchodníkovi a koupil od něj flašku
nějakého alkoholu, který měl moc složité jméno na to, aby si ho Jak pamatoval. Každopádně to
znělo vznešeně a bylo to levné. Chtěl do něj nasypat smrtelný jed, který vždy nosil po kapsách, ale
nenašel ho. Že by Proč? Naštěstí měl ještě jeden balíček ve špičce boty.
Nasypal do flašky tedy ten a pokračoval ve své cestě za Čingistánem. Nechtěl ho zabít, nic
proti tomu tlouštíkovi neměl, ale jeho bohatství bylo nesmírné, příliš lákavé na to, aby se ho jen tak
vzdal. Mohl se uklidňovat tím, že lidé posedlí nesmrtelností bývají často enormně nebezpeční.
Se špatným svědomím se víc a víc přibližoval k Čingistánovu sídlu. Byl podvečer. Víc než
týden se usilovně snažil Čingistánovu zakázku splnit, nasytit jeho touhu po nesmrtelnosti, ale je to
nemožné. Mágové mu nepomohli a on sám nedokázal za jedinou zakázku položit život, ani o tom
přesvědčit někoho jiného.
Už byl před Čingistánovým načančaným domem. S povzdechem se chystal vstoupit, když…
Zpoza rohu se zničehonic vynořil jakýsi podivný chlap, střelený a starý, se špičatým
kloboukem, na kterém bylo napsané Mák.
Mág! Mág!
První, co Jaka napadlo, bylo, že si vždycky myslel, že se mág píše s g. Potom zaregistroval,
že tento mág je jiný než ten, kterého potkal na univerzitě, což ho přivedlo k zajímavému nápadu.
Ještě se zeptá. Ještě jednou poprosí o vyvolání Smrtě. Nic za to nedá a tenhle mág
nevypadá tak nabubřele jako ten, který ho minule odmítnul.
„Pane! Vy jste mág?“ zakřičel na onoho zmateného muže. Mimochodem za ním běžel kufr.
Doopravdy, běžel. Kufr. Měl spoustu nožiček. Jak měl ale na starost důležitější věci, než se
pozastavovat nad běžícím kufrem.
„Jo, to… jo, asi jo,“ odpověděl mu koktavě a zastavil se u něj. „Mág. Mrakoplaš. Proč?“
„Tak to umíte takovej ten rituál jak se při něm vyvolává Smrť!“
„No… je to docela možné…“
„Vyvolejte mi ho! Prosím, nutně ho potřebuji!“
„No dobře, dobře, já to zkusím!“
Mrakoplaš si vyhrnul rukávy. Vlastně netušil, jak Smrtě vyvolat. Sem tam ho potkal, to jo,
ale nikdy z vlastní iniciativy. Nebo si to aspoň nepamatoval. „Á… ehm… proč ho potřebujete?“
zeptal se, když nevěděl, jak s tím vyvoláváním začít.
„No protože… jeden muž po mně chtěl, abych mu… předal vzkaz! A… tuhle flašku,“
pozvedl onu láhev obsahující záhadnou tekutinu a jed.
„Á, výborně, to by ho mohlo nalákat!“ vykřiknul nadšeně Mrakoplaš a vytrhnul Jakovi
flašku z ruky. Poté ji položil na zem a obešel kolem ní kolečko, přičemž přemýšlel, jaký by asi mohl
být další krok ve vyvolávání Smrtě. Když na nic nepřišel, přejel si po rukou, aby si znovu vyhrnul již
vyhrnuté rukávy, a vyslal proti flašce nějaké kouzlo. Jak i Zavazadlo to se zaujetím pozorovali.
„Musíte se obrátit. Zkusím s ním promluvit. Ehm, se Smrtěm,“ vyzval je oba. Jak ho
poslechnul, Zavazadlo ne. To Mrakoplašovi stačilo. Rychle vzal flašku a ochutnal její obsah, aby
věděl, co s ní provedl.
Voda. Ať v té lahvi byla předtím jakákoliv tekutina, on ji změnil ve vodu. Co když to bylo
něco drahého? Co když mu za to ten člověk ublíží? Asi by měl zmizet.
Položil flašku zpátky na zem.
„Em, mrzí mě to, ale bohužel s vámi nechce mluvit. Em, jo. Já musím jít. Takže… se mějte
krásně…“
A Mrakoplaš utekl. Zmizel, jen se za ním zaprášilo. Zavazadlo běželo na svých nesčetných
malinkých nožičkách za ním.
Jak pokrčil rameny. Ten chlap byl divnej už od začátku. Alespoň má jistotu, že vyzkoušel
vážně všechno. Sebral flašku ze země a vstoupil do Čingistánova domu.
*
„Á, můj vrah! Čekal jsem tě, příteli!“
Čingistán seděl na židli tak vysoké, že kdyby chtěl slézt, musel by metr seskočit, což bylo s
jeho váhou dost nepravděpodobné, u stolu, který byl zase docela nízký, aspoň oproti oné židli. Jeho
tváře byly růžové vzrušením. Hlavou se mu honilo několik otázek. Povedlo se vrahovi zabít Smrtě?
Je nyní nesmrtelný? Kde má ten vrah svoji kosu?
„Řekni mi, už jsi splnil svůj úkol?“
„Jo. To splnil. Smrť je mrtvej. Mágové mi ho vyvolali a já jsem ho zabil kosou. Bohužel se
mi z něj nepovedla vytáhnout, takže jsem teď bez ní.“
Čingistánovi spadl obrovský kámen ze srdce. Udělal to. Dokázal to! Smrť ani smrt teď už
neexistují. Už se jich nikdy nebude muset bát, ani jednoho. V cechu ho odmítli, ale on to nevzdal.
Podařilo se mu najít tohohle vynikajícího mladíka, který mu sice stále nebyl příliš sympatický,
nicméně zabil jeho největšího nepřítele a porazil jeho strach, a díky kterému už nyní bude moci žít
v klidu. A hlavně… NAVŽDY!
„Výborně! Výborně, já věděl, že se na tebe mohl spolehnout! Už od prvního okamžiku
jsem to věděl! Povídej mi o tom víc!“
Jak zkoprněl. „Em, no já… Víte, já mám takovej… takovou tradici, takovej zvyk, já se
vždycky se svými klienty na povedenou zakázku napiju tohohle výtečného a drahého nápoje. Na
voslavu, chápete.“
„Ano, jistě,“ přikývl nadšeně Čingistán. „Sem s tím! Tady jsou skleničky…“
Jak nalil sobě i Čingistánovi obsah lahve do půlky skleničky.
„Na zdraví!“ ťukli si.
Jak přiblížil skleničku ke svým rtům. Poté ji vylil. Samozřejmě nedopatřením.
„Jaká škoda! Nalijte si další, sám si připíjet nebudu!“ vyzval Jaka Čingistán, který se své
skleničky ještě ani nedotknul.
Jak si povzdychnul a nalil si další várku tekutiny, kterou stále považoval za smrtelnou.
Znovu si přiťukli. Jak opět přiblížil skleničku ke svým rtům tak, že ji mírně naklonil. V této poloze
pozoroval Čingistána.
Ten pomalu, pomaličku, přibližoval tekutinu k obrovským bledým rtům opatrným
nakláněním skleničky směrem k sobě. „Co koukáte? Pijte!“ poručil Jakovi se smíchem, když zachytil
jeho pohled. Jak naklonil skleničku ještě víc.
A potom se to stalo. Čingistán se napil. Konečně. Dílo dokonáno, zakázka splněna. Jak
položil vlastní skleničku na stůl a počítal. Jedna, dva, tři…
Co se Čingistána týče, nemohl uvěřit vlastním chuťovým buňkám. Vážně mu ten muž dal
právě napít vody? Proboha, proč? Očekával alkohol, možná levný, možná bez chuti, možná
chutnající odporně, ale ne vodu! Ten člověk vážně musí být tak trochu blázen.
„Je to výborné pití,“ ujistil Jaka.
Vrah se na něj usmál. Čtyři, pět… teď by měl zemřít.
Ale žil. Žil a stále žil. Seděl na té svojí vysoké židli se šťastným výrazem ve tváři, přestože
měl padnout k zemi. Jak je to možné? Ten jed je stoprocentní. Nikdo ho nemůže přežít.
„No jestli nemáte zájem si se mnou ještě popovídat, potom asi nadešel čas na vaši
odměnu,“ navrhnul Čingistán, který už chtěl mít vraha z domu, pro jistotu. Sice byl teď nesmrtelný,
ale na druhou stranu… Ten divnej chlápek taky. Kdyby se ho ten vrah rozhodl mučit, mohl by
donekonečna…
Jak byl na druhé straně zmatený. Ten člověk měl být mrtvola, místo toho mu tady nabízí
odměnu.
„Jo. Proč ne. Máte recht.“
Čingistán slezl ze své židle po žebříku, kterého si předtím Jak nevšiml.
Zavedl ho do místnosti, kde se potkali minule. Vypadala úplně stejně jako minule, celá
zlatá, spousta váz, obrazů, šperků, a dalších věcí ze zlata či drahých kamenů v hodnotě tolika peněz,
že by Jakovi stačily na celý život, i na ten nesmrtelný.
Jak si začal přenášet všechno to bohatství k sobě domů. Trvalo mu to dlouho, několik dní
cestoval mezi svým a Čingistánovým domem a když dostal všechno zlato k sobě domů, byl tak
vyčerpaný, že mezi tím vším bohatstvím hned usnul.
Několik dalších dní nad celým svým dobrodružstvím přemýšlel a došel k tomu, že Smrť
musí být skutečně mrtvý. Pravděpodobně ho zabil Kterak. Určitě. Nejspíš ta jeho facka měla úplně
jiný význam, než si Jak původně myslel. Kterak ho nezklamal a vážně zemřel, aby Smrtě zabil a splnil
tak Jakovu zakázku.
Kterak. Vždycky to byla taková odvážná duše.
Je to hrdina. Zabil Smrtě a osvobodil tak všechny na Zeměploše od smrti. Musí to tak být.
Protože jak by jinak mohl Čingistán přežít ten jed v pití?