Zbrusu nové ešusy

Byl to další, úplně obyčejný večer v historii téhle malé pevnůstky. Kapitán (s častou nápovědou) přečetl večerní rozkaz, seržant (úplně bez nápovědy) seřval mužstvo a všichni se rozešli po svých povinnostech. Někdo na hlídku, někdo na kutě a několik méně šťastných jedinců kopat asymetrické jámy (asi metr širokou, dlouhou a hlubokou) v písku.
Vojín, říkejme mu pro pořádek Vojín A, si upravil svojí pískovou uniformu a upřel pohled do tmy. Kousek od něj zaujal pozici na hradbách pevnůstky Vojín B. Kývli na sebe a každý se pohroužil do svých myšlenek. Stráž na hradbách nebyla zvlášť namáhavá, a pokud se člověk naučil spát s otevřenýma očima, byla, jak se říkalo, „pohodovej šolích“.
Po chvíli se vojín A otočil, aby zjistil, jestli se u kapitána svítí. Nesvítilo se. Znamenalo to, že kapitál zalezl do postele a kontrola se nebude konat. Nahmátl cigaretové pouzdro. Kouření ve službě se nevyplácelo. Spousta asymetrických jam okolo pevnůstky to více než dostatečně dokazovala. Naštěstí tu byl ten trik s plechovkou, na který kapitán ještě nepřišel. To se do dna prázdné plechovky propíchla dírka a žhavý konec se udržoval uvnitř, takže nebyl vůbec vidět. Chtělo to ještě trošku šikovnosti, aby nikdo nezahlédl i rozškrtnutí zápalky při zapalování a mohlo se vesele kouřit. Vstrčil si jednu klačskou cigaretu do plechovky a v plechovce ji zapálil. Povedlo se. Pak z cigarety silně potáhl. Před očima mu naskočila barevná kola a pomalu se protáčela. Bylo príma, že si vzpomněl, jak se dá takhle tajně na hlídce kouřit. Škoda že si také nevzpomněl, že do úst patří cigaretový filtr a že se zapaluje ten druhý konec.

Pomalu začalo svítat. Vojín A se s léty praxe nočních hlídek opatrně probral a zamrkal. Oči se mu zalily slzami, jak se snažily zbavit se nočního nánosu prachu. Znovu zamrkal. Na obzoru něco nebylo v pořádku. Zcela evidentně to byla ta řada T´ruských válečníků. Kazila hezký dojem z konce noční hlídky a také zcela nevhodně narušovala překrásné a velice ladné siluety písečných dun. Když se zbavil slz v očích a zaostřil, všiml si mezi muži na velbloudech menších objektů. A kruci. Ovce a kuřata. Tak tohle vážně nebude legrace. Taková ovce dokázala ožužlat nos k nepoznání. A kuřata. Ta nadělala do uniformy díry horší než ty zatracené T´ruské šípy. A když nenadělala díry, tak alespoň nadělala. Navíc ty zatracené fleky nechtěly ničím pustit. Od vojína B se ozvalo temné skučení. Upíral pohled k obzoru a snažil se nacpat si pěst do úst. To mu znemožňoval fakt, že si v šoku nebyl schopen vzpomenout, kdeže ta ústa v obličeji vlastně má, takže si cpal pěst někam do levého oka. Nebyl to pěkný pohled a Vojín A dobře chápal jeho stav. Při minulém útoku se na něj vrhla tři kuřata a jedna ovce. Ovci sice stačil odkopnout, kuřata ovšem měla přesilovku. Seržant ho nakonec zachránil, když se mu povedlo je utlouct násadou ostěpu. Natlučená žebra se mu zahojila rychle, ale rozklovanou uniformu zašíval skoro týden. Nebylo divu, že byl v šoku.
Vojín A si matně vzpomněl, že by měl něco udělat. Chvíli se klepal po kapsách a pak z náprsní kapsy vytáhl třesoucí se rukou kousek papírku. Byla na něm krátká rovnice.
T´rusové = poplach !
Začal dosazovat. Podíval se do pouště. T´rusové by byli. Upřel pohled na papírek. Takže teď ten poplach. Zhluboka se nadechl.
„Poplách!“
Vojáci se začali rojit z ubikací. Kapitán vyběhl ze své kanceláře a snažil se vzpomenout, který rozkaz by byl v tuto chvíli asi nejvhodnější. Pohledem zavadil o signální věž. Tuhle novinku tady měli teprve několik měsíců a již se stačilo ukázat, že to asi nebude to pravé. Mohli sice signalizovat o pomoc, pokud došlo k útoku, ale to by si ovšem musel někdo nejprve vzpomenout na správné signály. Když to zkoušeli posledně, skončila celá věc tak, že se nikdo nedokázal rozpomenout na správný signál, a tak chvíli chaoticky tahali za jednotlivé páky. Pomoc sice přišla, ale až o dva dny poději. A jenom tři vojáci. A s nimi pět set zbrusu nových ešusů. Bylo to trapné. Budou to muset vyřešit klasicky. Bojovat, dokud budou moci, a pokud vyhrají, tak dobře. A když vyhrají T´rusové, bude ten sloup kouře stejně vidět široko daleko. Ono sice nebylo v kamenné pevnosti moc toho, co by se dalo zapálit, ale T´rusové se s tímto vypořádali po svém. Mazaně si vozili vlastní dřevo. Museli kvůli tomu jet až k moři, tam sbírat naplavené dřevo a rozebírat lodní vraky a pak se s tím vším vláčet až k pevnosti. Ale pevnost se zapálit musela. To byla tradice. Na druhou stranu to mělo i jinou výhodu. Útoky nebyly tak časté a posádka si alespoň odpočinula.
Kapitán si na něco vzpomněl, vrátil se do své kanceláře, a o chvíli později již stál na hradbách s dalekohledem v rukou. Pozoroval bojovou linii nepřítele. Nejprve se mu zdáli strašlivě daleko, avšak vzápětí mu seržant s kamennou tváří dalekohled otočil a kapitán se tak mohl pokochat pohledem na nepřítele z blízka. Nákladní velbloudy viděl, ale to, co měli naloženo, to rozhodně nevypadalo jako palivové dřevo. Spíše jako bedny a soudky. A také se mu zdálo, že se T´rusové velice podezřele usmívají. Tedy, ne že by viděl úsměvy, to ne. Ale T´rusové házeli taková malá prasátka, která byla jasným důkazem toho, že se šklebí a že jim na jejich zlaté zuby dopadá sluneční světlo. Celá posádka se již shromáždila na hradbách a chystala se na boj.
T´rusové se dostatečně vynadívali na pevnost, spustili bojový pokřik (což chvilku trvalo, neboť byl nezvykle dlouhý) a vyrazili do útoku. Nejprve tradiční kolečko kolem pevnosti a potom budou jezdit dokola a střílet, dokud jim nedojdou šípy. A pak zaútočí na bránu. T´rusové dokončili kolečko a zastavili se. Déšť šípů se nekonal. Navíc se dost bezohledně zastavili mimo dostřel vojáků z pevnůstky. Mezi T´rusy se něco dělo. Všichni oněměli. Jeden z T´rusů sesedl, rozvinul bílou vlajku a došel k bráně. Pak zaklepal. Nebyl to hlasitý zvuk, ale nesl se celou pevností, a když dorazil k uším vojáků, všichni sebou trhli. Každý upřel pohled na kapitána. Nové zaklepání. Hlasitější než to předchozí. Kapitán se obrátil na seržanta. Vzmohl se jen na mávnutí směrem k bráně. Seržant zasalutoval a odběhl. Všichni slyšeli cvaknutí špehýrky na vratech a pak tlumený hovor, kterému nikdo nerozuměl.
Po třech minutách, které se táhly jako pondělní pracovní doba, se seržant vrátil. Znovu zasalutoval a naklonil se ke kapitánovi. Pak mu něco šeptem sdělil. Kapitán se začal potit. Pak se ohlédl po kolemstojících vojácích. Ti na něj všichni mlčky upírali pohledy. Jenom vojín B upíral pohled na nepřítele. Konečně se mu totiž podařilo nacpat pěst do úst a tak pouze vydával tichounké kvíkavé zvuky a lehce se kymácel. Kapitán zamrkal a pak pomalu přikývl.

Slunce se pomalu klonilo k západu a kupodivu v pevnosti nebyl ještě nikdo mrtev. Vojáci a T´rusové polehávali, kde se dalo, a mezi opilými vojáky se potloukaly ovce a kuřata. Dokonce i vojín B překonal svůj odpor k drůbeži a dokonce několika kuřatům naléval do misky atropu.
Kapitán stále nedokázal pochopit, o co tady vlastně jde. Tedy ne že by to nedokázal pochopit. On si to jenom nedokázal zapamatovat. Takže se neustále se rozhlížel po T´rusech a pravidelně nahlížel do papírku, který držel v dlani. Jejich náčelník k němu přisedl a nabídl mu láhev. Kapitán si přihnul.
„Ale jak to..“ začal znovu.
Velitel T´rusů si povzdech a dal se znovu do objasňování.
„To jednoduchní. Vono jedno, estli my bojůjem nebo jó. Pevnost furt tady. Tu my nikdy nerozbourat. Tak proč pořád jen útokat. My taky můžem užít i jiná veselost. Nó.“
Aha. Tak tohle byla pravda. Ať vyhráli Trusové, nebo posádka pevnosti, hranice se nikdy nezměnila. Pokud vyhrála posádka, zůstala v pevnosti. Pokud vyhráli T´rusové, tak pevnost vypálili a opustili. Nová posádka ji pak postavila na tom samém místě.
„Veselost?“ ptal se znovu kapitán.
„Jasňačka. My mít jídlo a vy mít určitě taky něco. Povobchodujeme.“
„Ale vždyť vy přeci neobchodujete. Vy jste T´rusové. Nebo ne?“
„Jasná páka, kámo. My T´rusové. Ale proč my nemoct vobchodovat. My už umět. Nás učit ten človíček s kurfírkem.“
Tak tady byl ten problém. To byl určitě ten podomní obchodník. Byl tu, je to asi pět dní. A byl neuvěřitelně neodbytný. Na někoho takového nedokázal zapomenout ani kapitán. Pořád něco nabízel. Samé užitečné tentononc a jeho příval slov nebyl k přerušení. Nakonec už všem lezl tak na nervy, že ho vojáci prostě vyhodili z pevnůstky. A ten jeho kufírek za ním.
Kapitán pokrčil rameny a znovu a zhluboka se napil z láhve. Velitel T´rusů se vesele usmíval do ohně.
A tak když druhý den vycházelo slunce a T´rusové opouštěli pevnost, měli na svých velbloudech naloženo skoro pět set nových ešusů. A ve tvářích svůj podezřelý úsměv. Na druhou stranu vojáci měli ve skladu v pevnosti asi dvacet beden s ovocem, tabákem a sušeným masem, několik přepečlivě označených a uložených lahví s atropou a také několik džbánů čerstvých ovčích očí.