Zapokatepetlské proroctví

„Ale arcikancléři, to nemůžete myslet vážně!“ povykoval lektor Zaniklých run.
„Pánové, zimní prázdniny začínají kvůli opravě střechy už zítra, do Prasečnic máme týden, myslím, že mám právo na zaslouženou dovolenou! Kde je vůbec kvestor? Jak ho mohlo napadnout naplánovat rekonstrukci střechy na zimu?“ odvětil vzteklý Výsměšek.
„Říkal, že je to levnější, ale mám dojem, že poslední zásilka jeho pilulek byla z jiného druhu sušených žab, chová se poslední dobou nepředvídatelně. Nepředvídatelněji než obvykle.“
Je všeobecně známo, že v pase mohutní muži mají často stejně mohutný hlas. Mnozí z nich, podobně jako Vzoromil Výsměšek, se jej nebojí v konverzaci s jinými lidmi využít v celé škále. Ovšem ve chvíli, kdy se sehnou, například aby si zavázali boty před delší výpravou, mají problém vydat hlásku.
„Pánové,“ povzdechl si přidušením uklidněný arcikancléř, „když jsem byl ještě mladý mág, vždy jsem měl na slavnostní tabuli v předvečer Svátku prasečí hlídky něco, co jsem si sám ulovil. Za ta léta, co jsem arcikancléřem, jsem hrozně zpohodlněl. Pokud mi ale má sněžit na hlavu, ať je to raději mimo zdi univerzity a co nejdál od kvestora, protože jinak bychom mohli mít k večeři muflona s jeho kloboukem na hlavě. Je vám to jasné?“ zesiloval s každým nádechem hlas na původní úroveň, která rozechvívala skleničky v příručním baru. Zatímco na něj ostatní tupě zírali, sebral ranec, kuši a zimní plášť a práskl za sebou dveřmi.
„Ale co konec světa?“ špitl pobledlý lektor Zaniklých run.
„Ten nastane den před Svátkem prasečí hlídky, jestli se arcikancléř vrátí a střecha nebude opravená!“ odpověděl s naprostou jistotou předseda Neurčitých studií ve chvíli, kdy se seshora začala ozývat první kladiva.
***
Výčepní Zlatohlávek leštil sklenice a sledoval dění ve svém zájezdním hostinci. Jako správný muž za pultem věděl, kdy se tvářit lhostejně a jak má sledovat vše zvláštní a podezřelé. Právě teď byl zaujat čtveřicí hostů u stolu nejblíže krbu. Ještě víc ho však zajímalo, proč vlastně leští sklenice, když to nikdy v životě nebylo třeba, a proč jeho žena v kuchyni vaří něco, co se jmenuje karí, a kvůli čemuž musel z pod nohy viklající se almary vytáhnout kuchařku po své jakazačistánské babičce.
Většina hostů si celá léta dávala specialitu podniku, tedy řádně propečené vepřové koleno, ale čtveřice u stolu byla prostě divná. Jeden si řekl o koleno, jak se dalo čekat, ale o zvenku černé a uvnitř krvavé. Něco takového neviděl hostinský nikoho jíst od války Borográvie se Zlobenií. Druhý si objednal jmenovitě ten zapomenutý sýr, který se měl ze spíže vyhodit už před měsícem a leží pod poklopem ve třetí poličce vlevo. Jak se o něm dozvěděl, zůstávalo Zlatohlávkovi záhadou, protože celá rodina vedoucí hostinec na něj zapomněla jako na smrt. Zato když host zvednul skleněný poklop, vzpomněli si na něj i ti, kteří o něm nikdy nevěděli, a ostatní hosté se i se stoly přesunuli ke stěně s okny, která přes vánici venku otevřeli dokořán. Třetí host si objednal jen půl hrnku odstáté vody a čtvrtý neřekl nic, ale všichni v místnosti tak nějak věděli, že si dá misku karí, ať už je to cokoliv.
Čtveřice se očividně o něčem hádala, a přestože se občas k výčepu donesla slova jako „záplava obřích mravenců“ nebo „doba ledová“, zřejmě měli hosté dobrou náladu.
***
Na krovech bývalé střechy hlavní síně Neviditelné univerzity seděla skupinka mágů a diskutovala.
„Jak dostavíme střechu bez dělníků?“ povzdechl si již snad chronicky bledý lektor Zaniklých run.
„To se ptáte vy? Vy, který jste všem na potkání vyprávěl o tom hloupém zapokatepetlském proroctví? Vy, kvůli kterému všichni dělníci odešli, aby strávili posledních několik dnů Zeměplochy se svými rodinami?“ skřípal zuby Rozšafín Ctibum, který i když byl mezi staršími mágy nejmladší, a i když by to žádný z nich nahlas neuznal, řídil běh univerzity během arcikancléřovy nepřítomnosti a mnohdy i přítomnosti.
„Ale já netušil, že by té povídačce mohl někdo věřit! Chtěl jsem si s nimi jen o něčem veselém povídat, když už jsem jim nosil ten čaj na zahřátí! Kdo by čekal, že je všechny tak sebere příběh o tom, jak Zapokatepetláncům došel kámen na kalendář?“ bránil se lektor.
„Čaj na zahřátí? Ten by nám teď všem docela prospěl. Je výborný, ale nikdy se mi nepodařilo poznat všechny přísady. Co do něj vlastně dáváte?“ zeptal se chvějící se Mrakoplaš, profesor Krutého a neobvyklého zeměpisu, který odjakživa řešil jako první otázky přežití a který pociťoval akutněji problém dnešního zmrznutí než zítřejšího konce světa.
„Med, zázvor, chilli, hřebíček a slabomysl. Je to recept mojí máti. Piju ho každou zimu už od dětství,“ zavzpomínal lektor na lepší časy.
„Slabomysl? Už od dětství? To leccos vysvětluje. Pánové, je tu někdo, kdo za posledních pár dnů nepil ten zatracený čaj a má nějaký nápad, jak do pozítří pokrýt střechu univerzity bez dělníků?“ obrátil oči v sloup zoufalý Ctibum.
***
„Krysy! Krysy, které přinesou mor a ten smete všechno živé z povrchu Zeměplochy,“ zaslechl hostinský Zlatohlávek od krbu, když se kopnutím rozlétly dveře a do místnosti vešel mohutný muž s kancem na ramenou. Spolu s mršinou dopadla na zem zlatá hlávka zelí z vývěsního štítu hostince a zakutálela se dovnitř.
„Hospodo, dvě pečená kolena, tuplák piva, pokoj bez štěnic a naporcujte mi tu bestii na cestu, ráno budu pokračovat v cestě!“ zahřímal arcikancléř Výsměšek, na kterého civěly všechny oči v místnosti a dvě vzdálené modré hvězdy o stolu u krbu. Odér extra vyzrálého sýra mezitím z místnosti vyvanul, a ačkoliv se paní Zlatohlávková snažila, seč mohla, nic podobně charakteristického vzácnému hostu s vytříbeným vkusem nabídnout nemohla.
Pohledy hostů se pomalu začaly odvracet, pro kance si přišli dva Zlatohlávkovi synové a Výsměšek se usadil u prázdného stolu nejblíž ke čtveřici tajemných postav.
„Zmiňuje se to proroctví o tom, jestli to pozítří všechno skončí, nebo jen jestli začne konec?“ nadhodil ten, který měl před sebou jen hrnek s vodou. „Protože pokud by to mělo přijít rychle, nepřipadají krysy ani mor v úvahu. Už bychom o něm museli vědět.“
„Vždyť to skoro ani není proroctví. Jen nějaký dávno zapomenutý kmen přestal počítat s budoucností. A protože po něm už 1500 let neštěkl pes, byl to asi kmen optimistů. A vůbec, jaká apokalypsa? Já tu jsem jen proto, abych si před Prasečnicemi trochu odpočinul od rodiny a zavzpomínal na staré časy,“ odvětil nejmohutnější z neznámých, který se právě chystal zakousnout do čtvrtého krvavého kolena a který vytrvale bránil obsluze v úklidu kostí ze stolu. „A kde je vůbec Ronaldek? Slíbil, že přijde!“
V ANKH-MORPORKU, odpověděl nejvyšší z nich a zamíchal lžičkou žlutou šlichtu, kterou měl v misce. CÍTÍM, JAK TAM PROPUKÁ CHAOS. ZDÁ SE, ŽE BY SE TO NEPOVEDENÉ PROROCTVÍ MOHLO PŘECE JEN VYPLNIT.
***
Sice už se setmělo, ale Mágové stále seděli na odkryté střeše, popíjeli čaj na zahřátí, ve kterém v kuchyni zaměnili slabomysl za špetku dobromysli, čímž se patrně vrátili k původní receptuře lektorovy matky, a který mágům na střechu pravidelně nosil Knihovník. Mágové pozorovali požáry, které se pomalu, ale jistě rozhořívaly v různých částech města.
„Vidíte, co jste způsobil, lektore? Ve městě propuká rabování, lidé jsou naprosto nepříčetní. A to většina z nich ani nepila ten váš oblbující čaj!“ konstatoval rezignovaně Rozšafín Ctibum.
„Ale uznejte, že se slabomyslí chutnal líp!“ odsekl zahořklý lektor Zaniklých run.
„To je úplně jedno! Co s tím davovým šílenstvím?“
„Ook!“
„Knihovník má pravdu,“ kýval hlavou Mrakoplaš. „Co je za zdí, je problém Hlídky. My musíme vyřešit náš problém děravé střechy, než se vrátí arcikancléř. Mám obavy, že by nezůstalo u jednoho muflona na svátečním stole.“
Profesor Neurčitě mlhavých studií, který doposud jen mlčel a potahoval z dýmky, si po trapné odmlce vzal slovo: „Mám takový nápad, ale to by musel tady mladý Rozšafín svolit, aby dole nažhavili thaumický reaktor na maximum. Budeme potřebovat ohromné množství surové magie.“
„Proč ne, cokoliv je lepší, než být muflon,“ zašeptal Rozšafín, kterému ani dobromysl v čaji nepomáhala z deprese, která razantně bušila na hradbu mezi jeho egem a superegem.
***
„Výbuch thaumického reaktoru. Protržení reality způsobí vpád příšer z podzemních rozměrů, které vyhladí veškerý zeměplošský život. Od začátku do konce ne víc než pár hodin,“ vyložil Válka svůj poslední trumf, zhoupl se na židli a hodil po hospodském kost, z čehož se během večera stal povel k přinesení dalšího, už sedmého nedopečeného kolene.
Nákaza odložil kýtu z týden pošlé ovce, kterou mu nechal hospodský donést od místního pastevce, Hlad se málem zadusil douškem vody kypící nebezpečnými prvoky a Smrť se zmohl na prosté: TO BY MOŽNÁ ŠLO.
V tu chvíli se do hovoru vmísil arcikancléř, který jako mág věděl od začátku, co za čtveřici to vedle spřádá plány na apokalyptickou jízdu.
„Pánové, nerad vám skáču do řeči, ale jako představený mágů téhle části zeměplochy jsem hluboce uražen vaší představou, že by za konec světa byla zodpovědná moje, nebo kterákoliv jiná univerzita. Pokud je mi známo, nejsou na ploše funkční více než dva nebo tři thaumické reaktory a všechny jsou pod bedlivou kontrolou na slovo vzatých odborníků!“
NEZLOBTE SE, ARCIKANCLÉŘI, zareagoval z konsternovaných antropomorfních personifikací jako první Smrť, který zná každého jménem. SEŠLI JSME SE TU KVŮLI NEJASNÉMU STARODÁVNÉMU PROROCTVÍ A SAMI JEN HÁDÁME, KVŮLI ČEMU BY MĚLA V NÁSLEDUJÍCÍCH HODINÁCH SKONČIT EXISTENCE. POKUD MÁTE LEPŠÍ TEORII, RÁDI SI JI POSLECHNEME.
„Proroctví? Snad ne ta historka o konci zapokatepetlánského kalendáře, se kterou už rok otravuje lektor Zaniklých run?“
PRÁVĚ TA.
„Že tomu věří každý druhý trouba, to mě nepřekvapuje, ale vy? No dobře, zeptáme se u zdroje.“
Zatímco jej nechápavě pozorovaly čtyři antropomorfní bytosti, hostinský a místnost plná hostů, vytáhl arcikancléř oblečený v koženém loveckém kompletu z tlumoku svoji univerzitní róbu a začal se hrabat v kapsách. S výkřikem „Apotéka,“ a zamumláním, „nebo tak něco!“ vytáhl z jedné z nich svitek nadepsaný Zaskočzahumnaprolupeň.
„To ten zatracený Zďáblíkov. Prý, když nosí prsten s lebkou, tak má právo mi zaměňovat zaklínadla. A navíc je tak hloupý, že si myslí, že bych si Patentovanou Výsměškovu kolínskou po ránu spletl s Pokojovou vánicí nebo vyvoláváním ducha velekněze nějaké dávno zapomenuté subkultury,“ povzdechl si arcikancléř. „Raději pojďme ven, pro případ, že by to přece jen byla Pokojová vánice.“
Když vyšli před hostinec, venku vládla běžná venkovní vánice. Čtveřice jezdců apokalypsy se postavila za Výsměška, který rozvinul svitek a přečetl zdánlivě nesmyslný text, který na něj načmáral doktor Zďáblíkov svým démonickým rukopisem.
Uprostřed vánice se zjevil přízrak opáleného muže, jehož nahotu zakrývala jen bederní rouška a obřadní zlatá přilba. Přízračná postava se okamžitě začala třást.
„Kdetojsem, cochcete a pročjetutakhroznázima?“ drkotal dva tisíce let mrtvý velekněz.
CHTĚLI JSME SE ZEPTAT, JAK A KDY PODLE VÁS NASTANE KONEC SVĚTA, odpověděl pohotově Smrť.
„Jak? To ví přece každý! Svět zasáhne obří žhavá skála z nebe! Ale kdy? Copak já vím, co je za rok? Nevypadáte, že byste používali náš kalendář, takže se ani nebudu ptát, jaké je datum.“
Velekněz Zaskočzahumnaprolupeň se ani nesnažil zakrýt své rozhořčení, že byl vyrušen z posmrtného života, kde v zapokatepetlánském podání panovalo mnohem teplejší podnebí než na Ankh-Morporském venkově před Svátkem prasečí hlídky.
„Je předposlední den vašeho kalendáře. Tedy, aspoň pokud se dá věřit lidem, kteří už rok blouzní o konci světa,“ oznámil mu stejně arcikancléř.
„Tak proč mě voláte a ptáte se na něco, co už víte?“ okřikl ho čím dál více se třesoucí přízrak ve chvíli, kdy se mračna rozestoupila a odkryla alespoň část oblohy. Velekněz pohlédl na oblohu a zamračil se ještě víc.
„To nedává smysl! Tohle rozložení hvězd nikdy nemělo nastat! Tedy, mělo, ale svět, ze kterého bychom je pozorovali, už tu neměl být několik let!“
Smrť mávl rukou a přízrak se vrátil na onen svět.
„Tak to vidíte, někdo se přepočítal a Zapokatepetlánci prostě nepočítali s tím, že se A’Tuin bude dopadu meteoritu bránit. Svět je zachráněn. Pojďme spát. Zítra vás, pánové, zvu k nám na univerzitu, abyste se přesvědčili, že náš thaumický reaktor je v dobrých rukou,“ shrnul veškeré dění arcikancléř, zívl a zmizel v hostinci.
MĚLI BYCHOM JET S NÍM, V TOM MĚSTĚ SE DĚJE NĚCO DIVNÉHO.
***
„Thaumický reaktor je nestabilní! Hrozí protržení reality!“ křičel Rozšafín Ctibum na mágy, kteří na střeše budovy Silnoproudé magie sledovali nárůst masy nad krovy univerzitní střechy.
„Nejpozději zítra ráno tu bude arcikancléř a střecha prostě musí stát! Pumpujte dál!“ snažil se magickou vichřici překřičet profesor Neurčitě mlhavých studií, který nahoře řídil své experimentální zaklínadlo.
Rozšafín se, přes jasné instrukce staršího mága, už rozhodl reaktor odstavit. Zodpovědný byl za něj on, takže nemusel poslouchat někoho, kdo teorie thaumického pole vůbec nerozumí. V tu chvíli vítr přinesl mohutnou větev, která poslala mladého mága do bezvědomí.
***
Přesto, že byl den, mělo nebe nad Ankh-Morporkem fialovou barvu a nad Věží umění, kterou měli poutníci již na dohled, bylo téměř černé, jako by se nad ní otevírala díra do jiného vesmíru. Výsměšek si již nebyl úplně jistý, zda pozvat čtyři jezdce apokalypsy na Neviditelnou univerzitu byl dobrý nápad, proto se snažil jejich postup zpomalit. Nakonec to nebylo ani nutné, protože pod Nákazou padli tři koně a ostatní jezdci bez něj nechtěli pokračovat. Proto se na noc utábořili asi deset mil od města a rozhodli se pokračovat za svítání po svých.
***
Hex, umělá exteligence univerzity, projevoval neklamné známky nervozity. Myši odmítaly žrát sýr a mravenci v neurálních drahách běhali pozpátku. I když měl jasné instrukce ohledně nevměšování se do běhu této reality, nemohl si pomoci. Nemělo smysl upozorňovat starší mágy na přetlak v potrubí s thaumickou plazmou, obvyklá obsluha reaktoru byla na prázdninách a Rozšafín Ctibum se už několik hodin neukázal u terminálu. Hex prostě musel jednat v zájmu zachování své existence, zastavit řetězovou reakci a při tom mimoděk zachránit svět.
Nad velkým červeným tlačítkem s nápisem STOP se v oblaku fialové páry zhmotnil dvoukilový balvan, chvíli levitoval a pak spadl na ovládací panel reaktoru. V tu chvíli v Hexovi zajiskřilo, několik přepážek se otevřelo a všechny myši utekly.
Venku se rozezněla píšťala, která přehlušila již nějaký čas znějící poplašnou sirénu. Fialová zářící oblaka kolem Věže umění zpomalila rotaci a nakonec se zastavila a rozplynula. Střecha hlavní síně univerzity byla na svém místě, takže si přítomní mágové oddechli. Až na profesora Neurčitě mlhavých studií, který si v nastalém šeru nebyl zcela jistý tvarem a barvou střešní krytiny. Přesto mágové slezli a po ošetření Rozšafína Ctibuma, jehož absence si doteď nikdo nevšiml, odešli spát.
***
Když Výsměšek se svými společníky vstupoval do města, nebylo po magické bouři ani památky. Zato byly na každém rohu patrné známky rádoby apokalyptických nepokojů, které jí předcházely. Nákaza zůstal u protržené odkalovací nádrže. Hlad se omluvil u vyhořelé sýpky. Válka, když zjistil, že pro něj ve městě nic zajímavého nezbylo, odjel domů, aby strávil Svátek prasečí hlídky se ženou a dětmi. Jen Smrtě na Univerzitu jakoby něco táhlo, což arcikancléře poněkud znepokojovalo.
Když vešli do hlavní síně, personál již začal s přípravami na slavnostní večeři. Výsměšek nechal odnést maso z uloveného kance do kuchyně a zavolal si starší mágy.
„Pánové, jsem rád, že máme konečně střechu nad hlavou a že thaumický reaktor nevyletěl do povětří, jak se obával náš vzácný host a jeho přátelé,“ začal arcikancléř svůj proslov.
„Pokud jde o reaktor…“
„Nepřerušujte mě, pane Ctibume!“ okřikl jej Výsměšek, který si byl najednou jistý, že čím méně ví, tím lépe. „Jedno mi ale vysvětlete, pánové. Proč máme najednou střechu z Prasečnicového pudinku?“
„Ook!“
„Jak říká tady Knihovník, arcikancléři, na lidi není spoleh, zvlášť když se blíží konec světa,“ dodal klidným hlasem Mrakoplaš loupající pečenou bramboru.
OMLUVTE MNE, MYSLÍM, ŽE MÁM V OKOLÍ NĚJAKOU PRÁCI. NA VEČEŘI SE BOHUŽEL NAKONEC NEZDRŽÍM.
Arcikancléř to jako hostitel nemohl připustit, ale nakonec byl za náhlý odchod svého hosta rád.
***
V křoví u zdi Neviditelné univerzity se svíjela kočka. Tedy, kočka to byla jen z části a jen pro nedostatek lepších pojmenování. Na zádech jí vyrašil pár malých křídel a ocas si také vypůjčila od úplně jiného zvířete.
SMRTELNÁ MUTACE. TO MÁŠ Z TOHO, ŽE SES PŘEŽRALA MAGIÍ KONTAMINOVANÝCH MYŠÍ.
„Mňáu?“ odpovědělo umírající stvoření.
VEZMU TĚ K SOBĚ DOMŮ A BUDU TI ŘÍKAT SFINGA, PLATÍ?
Smrť zabalil někdejší kočku do svého pláště, nasedl na bílého koně a odjel z pozemků Neviditelné univerzity. Aspoň na čas. Pokud věděl, minimálně na Prasečnice se tam vracet nemusí.