3. místo v soutěži O Knihovníkův banán za rok 2013

Zachraňte nám boha!

Autor: Tomáš Houček
Rok vzniku: 2013

Vyprahlá poušť narušená dlouhým úzkým údolím s klikatící se mohutnou řekou. Na jejích úrodných březích se vlní rozlehlé porosty rákosí a papyru. Tu a tam leží nějaký ten krokodýl. Mžilibaba, země tisíce pyramid a ještě více bohů.
A jeden se ztratil. Věřící tu prázdnotu okamžitě pocítili. Dětem totiž jen tak nic neunikne. Obecně se to totiž moc neví, ale jednou z nejoblíbenějších zábav místních dětí je sbírání cínových vojáčků a vedení složitých bitev celých cínových armád mezi sebou. Dokonce existují i psaná pravidla.
A právě bůh cínových vojáčků Kal-buch-tep byl pryč. Nešlo sehnat nové figurky, nikdo je nechtěl vyměňovat a bitvy i přes složitá pravidla nevycházela tak, jak měla. Prostě nastal chaos.

Neses naštvaně sebral svého kopiníka a převracel jej na dlani sem a tam. Otřel si pot z čela a podíval se po ostatních dětech. Seděly posmutněle v kruhu na zemi kolem pečlivě rozložených vojáčků. A přitom ještě donedávna zažívali při těchto hrách nefalšované veselí i opravdové napětí. Teď je to moc nebavilo. Všechna radost ze hry byla pryč, tak jako loňské záplavy.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Neses otráveně. Bylo mu už deset a mladší děti ho braly jako velitele jejich party.
Jako odpovědi se mu dostalo všeobecného pokrčení ramen.
„Vymysli něco ty. Máš jich nejvíc,“ nadhodila osmiletá dívenka Kasuma a ukázala na něj prstíkem.
Ostatní děti začaly povykovat v tomtéž duchu. Neses rozvážně shrábl své vojáčky z písku bitevního pole a opatrně je uložil do malé rákosové brašny. Zvedl se, oklepal od prachu a zaníceně pravil: „Náhodou včera večer jsem Mu obětoval v chrámu svého nejlepšího velitele… Ráno tam pořád byl. On si ho nevzal. Asi se Mu něco stalo nebo se ztratil. Já nevím.“
„Takže?“ navázala Kasuma a vyskočila na nohy. Ostatní děti následovaly jejího příkladu a teď se všechny oprašovaly od všudypřítomného jemného písku.
„Já možná vím co dělat,“ pronesl tiše Inhopak, nejmladší chlapec jejich party.
Neses mu dal najevo, ať mluví. Inhopak se zatvářil tajuplně: „U nás bydlí jeden cizinec a otec říkal, že je to prý nějaký slavný hledač, a tak mě napadlo, že třeba…“
Neses se usmál a vykřikl: „Jdeme za ním!“
Děti se po sobě podívaly. Jejich velitel rázně vykročil, jak to umí jen děti jeho věku. Ostatní si v rychlosti posbírali své figurky a cupitali za ním. Opustili příjemný stín staré palmy a chládek malého zaprášeného dvorku a v odpoledním žáru zamířili křivolakými uličkami k jedinému místnímu hotelu, vměstnanému mezi políčky na břehu Mžilu.

Pod rákosovým slunečníkem ležel na omšelém, ale pohodlném lehátku rozložitý muž s melounovým koktejlem v ruce. Kromě osušky kolem boků neměl na sobě zhola nic. Ale v dosahu pravé ruky byl do písku zabodnut těžký kord. Na druhé straně lehátka ležely jeho ostatní věci. Muž byl bezesporu hrdého vzezření. Atletická postava posetá množstvím jizev, ostrý pohled světle modrých očí, lehce hranatý inteligentní obličej, doplněný černým, do stran zašpičatělým knírem a černou bradkou. Delší vlnité vlasy havraní barvy už jen podtrhly dokonalý vzhled. Byl to cizinec.
Pomalu se k němu došourala skupinka dětí.
„Dobrý den pane,“ pronesl Neses tiše. Hlas se mu skoro netřásl, jen co by se do Mžilu vešlo.
Muž zvedl hlavu, podíval se po nich a usmál se. Dopil a ledabyle prohodil: „Jo, už mám dopito. Můžete mi přinést další. Mám pořád žízeň. Díky.“
„É… Tedy, pane, jak si přejete,“ dostal ze sebe Neses, „ale můžeme se vás, hmm, na něco zeptat?“
Inhopak, kterého Neses postrčil, vzal prázdnou sklenici odloženou na plážový stolek a odběhl s ní k budově hotelu svých rodičů. Děti nejistě přešlapovaly.
„Ano?“ pozvedl muž obočí. Měl vcelku uvolněnou náladu.
„Vy jste prý nejlepší hledač? A nám se něco ztratilo, víte?“ podařilo se chlapci konečně ze sebe dostat souvisleji. Byl na sebe hrdý.
Mužova ústa se roztáhla do širokého úsměvu: „No, nevím, jestli nejlepší, ale jo, párkrát už jsem něco našel. Mimochodem, jmenuji se Bbloud, Fintil Bbloud.“
„Zachraňte nám boha!“ vykřikla náhle Kasuma. Vzápětí se zastyděla za svoji neomalenost. Ale nemohla si pomoci.
„Prosím, prosím…“ přidaly se ostatní děti okamžitě.
Bbloud se posadil a zavrtěl překvapeně hlavou. Chtěl něco říci, ale to už přiběhl Inhopak s dvojitým pitím. Otec ho poslal rovnou, protože tenhle zákazník platí tvrdou měnou a je třeba využít příležitosti, dokud mu chutná. Bbloud jeden okamžitě vypil.
„Tak už mě to zase dostihlo. Podívejme se na to. Ale děti, já jsem tady na dovolené a… Co jsi to vlastně říkala?“
„Ztratil se bůh!“ vyhrkly téměř součastně všechny děti najednou. „Prosíme, prosíme… Pane. Něco se Mu stalo. A…“
Bbloud zkušeně pokývl hlavou: „No to není jen tak, když se ztratí bůh.“
Všechny děti vehementně přikyvovaly a jejich obličeje zářily nadějí. No co se dá dělat. Přece je nezklame. Image je důležitá. A takového boha stejně ještě nehledal. Fintil Bbloud, plošně známý detektiv a agent, zde byl již několik dní a při svém způsobu života se už začínal zlehka nudit. Takže, třeba ve skrytu duše, očekávané povyražení?
„Tak tedy děti, něco mi o tom řekněte.“
Všechny hrudníčky se mohutně roztáhly.
„Ale po jednom, prosím. Udělám si poznámky.“

Blížil se večer. Vedro se vyčerpalo celodenní výhní a uvolnilo teď místo pro nadcházející ochlazení. Uličky ožily večerním ruchem. Obchodníci otvírali obchůdky a obyvatelé si vyřizovali své záležitosti.
Bbloud, oblečen do místního hábitu, vešel do skromné a spoře osvětlené svatyně boha Kal-buch-tepa. U zadní stěny stál cínový oltář s olejovou lampou, kde plápolal věčný boží oheň. Plamínek skomíral. Přistoupil až k oltáři a prohlížel si desítky figurek vojáčků pevně vrostlých do povrchu oltáře. Náhle mu ruka bleskově sjela k rukojeti kordu, pak se uvolnila.
„Brej večír pane,“ ozval se za ním šepotavý hlas, „přejete si?“
Okamžik před tím už věděl, že není sám. Nebezpečí nepocítil. Otočil se s úsměvem.
„Dobrý večer vaše ctihodnosti,“ řekl uvolněně, „jmenuji se Bbloud, Fintil Bbloud. Poslaly mě za vámi místní děti. Prý se ztratil váš bůh? Jsem tady, abych vám pomohl. Tedy pokud si to budete přát.“
Jediný kněz místní svatyně cínového boha se lehce uklonil: „Oh. Vím o vás. Děti tady už byly. Vítejte. Můžeme se posadit? Prosím támhle, jestli dovolíte.“
Mluvil velice tiše, až šepotavě. Už asi velmi dlouho sloužil svému bohu a odříkal tolik modliteb, kolik je na nebi hvězd.
„Samozřejmě,“ odvětil Bbloud a lehce přikrčen vešel do boční síně, kterou kněz obýval. Byla celkem útulná, čistá, provoněná kadidlem, plná knih, svitků a samozřejmě cínových vojáčků ve všech podobách.
Když se usadili u nízkého stolku do polstrovaných křesílek, nabídl kněz hostu místní čaj a něco česnekových sušenek.
„Takže jestli mi k tomu něco povíte?“ zahájil Bbloud něco jako výslech. Ne, že to takhle myslel, ale zvyk je železná košile.
„Je to už několik dnů, pane, a stalo se to jen tak z ničeho nic. Stále nás Pán poctíval svou přízní a najednou jsme pocítili prázdnotu. Jsem knězem přes šedesát let a nikdy nic takového nenastalo.“
Bbloud si nalil horký čaj z konvice do šálku a zeptal se: „Může bůh zemřít?“
„Pokud má alespoň jednoho věřícího, tak ne. Náš Pán má stále mnoho věrných po celém Mžilu.“
„Může být zabit?“ ptal se dál. Ochutnal čaj. Hodně hořký. Přikousl sušenku.
„Co naše malé znalosti dovolují, ještě snad tento případ nenastal. Snad jen jiným bohem, ale pokud má věřící, tak ne… Oni existují z naší víry. A náš Bůh je dobrý a vyzná se v boji.“
„Dobře, tak kde podle vás je?“
„Myslíme si, že…“ pošeptal téměř neslyšně kněz a rozhlédl se s vystrašeným pohledem po temných koutech, „…v podzemních rozměrech.“
Bbloud se také rozhlédl, nic neviděl. Dopil šálek a klidně pravil: „Dobře, tak mě tam dostaňte. Podívám se po něm.“
Knězovi spadla čelist. V první moment nemohl nalézt slov. Okamžitě započal s dechovým cvičením, aby nalezl ztracenou rovnováhu. Bbloud, když viděl, že to nebude jen tak, si v klidu dolil čaj a dal se do další výborné česnekové sušenky. Nastal soumrak.

„Jste si tedy jistý, pane. Opravdu jistý?“ zeptal se pro jistotu kněz už po několikáté.
„Určitě. Kdo jiný, když ne já,“ pravil zcela vážně Bbloud. Pak se lišácky usmál: „A mám od vás spoustu dobrých rad, co a jak. A mám ten váš amulet, takže to bude, počítám, v pohodě. Vzhůru tedy! Hmm. Spíš dolů!“
Stáli teď spolu s knězem ve vlhkém podzemním labyrintu pod svatyní a dívali se do úzkého tmavého tunelu začínajícího v překvapivě zdobném výklenku. Okolo byly vytesané reliéfy podezřele vypadajících…věcí. Dolů vedly kamenné, ochozené schody.
„Kam to až vede?“ zajímal se Fintil.
„Až k naší nejhlubší studni, dvacet sedm schodů a jste pod řekou,“ vysvětloval kněz a při tom se snažil olejovou čadící lampou osvětlit plížící se stíny kolem nich. Avšak jeho snaha vytvářela stínů ještě víc. „Ale za jistých okolností to vede přesně tam, kam chcete, pane,“ pošeptal ještě.
„Takže co mám udělat?“
Bbloud se začal vymotávat z oděvu, pod kterým měl svůj pracovní kožený úbor.
Kněz nasucho polkl a zabručel: „Jen jděte pomalu a chtějte se tam dostat. O ostatní se postarám já a…“
„Tak jo,“ přikývl Bbloud, vzal si lampu a vykročil dolů po schodech.

Co jsou to legendy na takovém světě, jako je Zeměplocha. Vesměs to jsou opravdu holá fakta. Zdá se vám ten kámen u cesty povědomý? Aby ne, vždyť je to beztak některá z končetin přemýšlejícího trola. A upíři… A tak by se dalo pokračovat. Vše o čem si myslíte, že by to mohlo být tím či oním, většinou to tím je.
A tak když Bbloud došlápl na třináctý schod, pocítil pod podrážkou spíše než pevný kámen, kamennou drť. Mlha. Lampa zapálená od božího plamene, prudce vzplála, aby vzápětí pohasla. Ne úplně, ale její světlo tak nějak nesvítilo. Bbloud má pro strach uděláno a tak pokračoval dál. A kupodivu tam nebyl další schod, ale rovina. Okolní tma byla tak temná, až svítila, a tak začal postupně rozpoznávat obrysy vynořující se z mlhy…
Zavrtěl hlavou. Stál na svažující se kamenité planině. Na hranici viditelnosti se něco pohnulo. Zhluboka se nadechl studeného zatuchlého vzduchu.
Tak jo, pomyslel si, je třeba začít něco dělat, ať stihnu snídani. Byl instruován, že ho amulet ve tvaru vojáčka, povede. Vyndal jej z kapsy a položil na dlaň. Pomalu se otáčel, až amulet jemně zavibroval. Zajímavá věcička. Vykročil udaným směrem.
Šel už jistou dobu a pustina stále stoupala. Stále častěji se na hranici ne-světla lampy začaly míhat temnější stíny. Nabývaly zneklidňujících tvarů a rozměrů.
S lampou před sebou se teď pachtil do příkrého srázu. Stíny houstly, až se před ním objevila kroutící se neproniknutelná tma. Tasil. Plamínek lampy pohasínal, tma se přiblížila a zařvala.
Bbloud provedl prudký přední výpad. Něco zasáhl, pak zase. To něco sebou křečovitě škubalo a brutálně řvalo. Takhle to má být. Tak to říkal kněz. Podzemní potvory nežijí skutečně, ale v bezčasí čekají na šanci dostat se do jakékoliv reality, do života. Ale za jistých konstelací se dají udolat i tady.
Stíny se o kousíček stáhly, aby vzápětí zaútočily ještě prudčeji. Bbloud se teď oháněl kordem do všech stran. Situace se nevyvíjela dobře. Urputný boj se stahoval stále na menší prostor. Když už pomýšlel na konec a věci, které budou následovat, došlo k několika událostem najednou.

Bbloud soustředil svou polevující sílu do rozmáchlého kruhového výpadu. Ale ještě jej ani nedokončil, když tu náhle vzplál plamen lampy, kterou používal jako štít, až ho to oslnilo. Řev těch oblud přeskočil v absolutní běs. Pak se před ním stíny rozškubly a na scénu vtrhl… prototyp válečníka.
Řezal ty příšery ohromným dvouručním mečem hlava nehlava, či spíše chapadlo nechapadlo. Byl to jeden souvislý rozmázlý pohyb.
Bbloud ucítil omračující vůni cínu. Okamžitě pochopil a v duchu poděkoval. Začal sekat kolem sebe s novým odhodláním.
Jak rychle boj začal, tak i skončil. Chapadlové stíny se s řevem rozpustily v okolní zářivé temnotě. Válečník si hodil meč na opancéřované rameno s hroty a překvapivě si stoupl do pozoru.
„Bůh Kal-Buch-Tep!“ zahřmělo kovově až se Bbloudovi rozdrnčel kord, „A Ty Jsi Kdo?“
„Bbloud, Fintil Bbloud. K vašim službám. Hledám vás…“ zakřičel detektiv poté, co se také postavil do pozoru. Asi se to hodilo.
Bůh přikývl. Byl celý pancéřovaný v tolika různých brněních, kolik kdy bylo historických dob. Nedalo se přesně určit, co má na sobě, protože se to jaksi měnilo. Jako kdyby se převlékal každý okamžik, taková barevná hudba. Prostě bůh.
„Tak Si Mě Našel! Co Chceš?“ zahřměl znovu bůh velitelsky. Meč si při tom zasunul do pochvy pověšené na zádech pod štítem. Bbloud by přísahal, že tam ten štít před okamžikem nebyl.
„Jestli dovolíte, shánějí se po Vás vaši věřící…“
„Aha! Pohov! Já Vím! Mám Tady Však Úkol! Vrátím Se, Až To Vyřídím!“
„Tedy, slíbil jsem, že Vás najdu, takže jestli Vám můžu nějak pomoci?“
Kal-Buch-Tep se bouřlivě rozchechtal. A toto smutné místo mimo prostor a čas se snad poprvé ve své nekonečnosti zachvělo.
„Pozor!“ zařval bůh. „Povoleno Chlapče! Hm! Vojáku! Tak pojď! Máme Práci!“ zaburácel se smíchem.

Jediná svíce tlumeně syčela a mihotavě osvětlovala kryptu cínové pyramidy. Bbloud měl jasné příkazy, a proto teď čekal skrčený za mohutným sarkofágem. Hlídal mumii Cínka Ram’zase, vynálezce cínových vojáčků a tím pádem, jestli se to dá tak říci, stvořitele Kal-Buch-Tepa.
Ten se právě teď snažil uzavřít prostup v bláně astrální reality tohoto místa. Zjistil totiž, že se obludy pokusily ukrást mumii a jen náhodou to nevyšlo. Jedna kometa totiž v ten okamžik narazila do spodní části krunýře Velké A´Tuin a uvolněná energie narušila mezidimenzionální propojení. Prostě taková souhra vesmírných náhod.
Cínkovu mumii prý chtěli k nějakým svým nechutným experimentům či bůh ví k čemu. A tak stratég Kal vyrazil do protiútoku.
Bbloud pocítil vzdušné zavlnění a prudké ochlazení. Věci se pohnuly. Začalo to. Čekal ještě několik úderů svého rychle pulzujícího srdce a pak tasil.
Svět se otevřel, realita se roztrhla a prostorovou trhlinou se vyřinuli chapadláci. Teď. S pocitem šílence, řevem psychopata a strachem hrdiny se Bbloud vrhl proti přesile. Nastala pekelná řež o život nebo o úplně jinou existenci. Na druhé straně se zjevil bůh a se zpěvem řízného pochodu zaútočil zezadu.
Obludy zaváhaly. Tohle opravdu nečekaly. Co teď? Možná si tuto otázku ještě položily… Ale když se dostanete mezi dva ostré mlýnské kameny, nejde uniknout.

Trhlina se uzavřela. Skončilo to. Těla mrtvých se rozpadla v prach. Někde vzadu v chodbě něco žuchlo a nastalý průvan vyčistil vzduch. Prach zavířil a zmizel. Bbloud klečel a těžce oddechoval. Bůh jej poplácal na rameni: „Dobrá Práce!“
„Díky.“
„Jsem Tvým Dlužníkem!“ usmál se, stále se měnící pancéřák. „Ale Už Musím! Je Tady…“
„Co?“ zvedl hlavu Bbloud.
Do krypty nakoukl ustaraný obličej.
„Pane? Jste to vy?“
Bbloud vyskočil na nohy a nasadil jeden ze svých úsměvů.
„Tak a je to vyřešeno. Bůh se vám vrátil.“
„Oh?“ vydechl kněz a hluboce se uklonil.

Bylo slyšet jen šustění blízkého rákosí a dětský smích. Fintil Bbloud si hověl v plážovém lehátku, popíjel svůj koktejl a se zájmem sledoval skupinku dětí pod sousedním slunečníkem, jak s nehranou radostí svádějí své války a boje.
Začínal další stejný den Starého království, kde bude Ten-Který-Přivedl-Boha vždy vřele vítán.