Zachránce

Serkis nemohl celou noc pořádně spát. Převaloval se na svém kusu skály, od které ho dělil jen slabý plášť a přemýšlel o nadcházejícím dni.
Temnota, která ho obklopovala, se s blížícím ránem pomalu vytrácela. Avšak nikdy nezmizela úplně. Den, pokud bychom tak definovali čas, kdy Kapsu zalije trocha slunečního světla, tu trval nejdéle necelých deset hodin- a to jen dvakrát do roka, když byla plocha správně natočena k dráze slunce. Poté zas celou jeskyni pokryla tma a trochu světla se drželo jen u Polí. To byla část Kapsy u ústí jeskyně, kde nepadala vodní clona. Tu totiž rozděloval obrovský skalní výběžek ze stropu jeskyně a tak mohl svit hvězd proniknout za šumící stěnu.
Serkis pojedl to málo, co Vládnoucí kruh vydával za třetinu denního přídělu a jako všichni ostatní se vydal k Vrakovišti, vojenskému městu, postavenému z lodí, které přežily pád.
Sestupoval ze svahu po kamenité cestě vedoucí kolem Chudinských teras, rozložité kamenné masy s dvěma kaskádami, plných vrás a malých jeskyní, kde přebývala většina obyvatel Kapsy. Na nejvyšší kaskádě bylo jezírko, z jehož bližšího kraje vytékal malý potůček sladké vody.
Cesta Serkise, obklopeného davem lidí, vedla před dva mosty, pod nimiž tekla nejprve sladká a poté slaná říčka, šikmo přes jeskyni k jejímu ústí. Už z dálky mohli lidé spatřit město z lodních vraků, některých otočených kýly ke stropu, neuměle rozházených po okolí.
Chvíli před jeho příchodem na shromaždiště dorazil i Vládnoucí kruh- spolek bývalých kapitánů a důstojníků, které přinesli na nosítkách. Vystoupili a vešli do nejbližšího domu.
Serkis se ještě chvíli rozhlížel a poté se vydal kolem davu, za kamenné podium a vešel do dveří udělaných na boku ohromného lodního trupu.
Vevnitř bylo šero a velkou místnost osvětlovala jen asi desítka prosklených nádob, v nichž poletoval jeskynní svítící hmyz. Jedna nádoba stála na stole uprostřed místnosti, kolem něhož stála skupinka postav v honosných barevných šatech – Vládnoucí kruh. U dveří napravo stáli dva ozbrojení strážní a nalevo se o zeď opíral asi dvacetiletý mladík.
Serkis pokračoval dál místností a postavy u stolu se na něj otočily.
„Pan Serkis, dal jste si načas. Žel, nejste tu ze všech pozvaných poslední, jaká škoda.“ Muž, kterého znal Serkis pod jménem Chammur, se zatvářil lehce znuděně. Serkis neodpověděl, jen pokynul hlavou a zamířil k mladíkovi.
Netrvalo dlouho, a ve dveřích, u kterých stáli ozbrojenci, se objevil starý roztěkaný muž, jenž v jedné ruce držel malou klícku a druhou rukou si u těla přidržoval spoustu srolovaných papírů.
„ Promiňte to zdržení, ale dráčkovi se nechtělo do klece a po cestě dělal problémy,“ omlouval se stařík s prořídlým vousem a obnošeným oblečením a nemotorně ukládal papíry na stůl. Konečně vše urovnal podle jeho spokojenosti a rozhlédl se po mužích kolem. „Aha, už vidím, kdo nám chybí.“
„Taky aby ne. Zatracenej troll,“ odplivl si jeden člen Kruhu. „ Na ty kamenný obludy sme se neměli vůbec spolíhat, ale já sem vám to říkal, já to říkal!“ zvyšoval rozložitý muž hlas.
„Nech si tyto barbarské výlevy laskavě pro sebe, Deutere. Tímto způsobem ses mohl chovat možná jako pirát, který rozkazoval pár otrhaným námořníkům, ale teď jsi jeden z vládců lidu. Chovej se podle toho!“
„Jako kdybys ty býval něco jinýho, ty chytráku,“ odsekl mu Deuter.
„Jenže já, na rozdíl od tebe, jsem převzal zodpovědnost a změnil své návyky, abych byl hoden této funkce.“
„Převzal zodpovědnost, změnil návyky? Proč? Abys mohl vládnout tisícovce chudáků, který pomalu umíraj v nějaký díře, daleko od domova, daleko od všeho a je jim úplně jedno, jak se chováš a jak mluvíš, hlavně, když dostanou slíbenej kus tý šedý šlichty, co jim dáváme a prohlašujem to za jídlo?“
„Ticho vy dva, u Ia. Nebo vás nechám hodit ze skály!“ okřikl je Antam Ruddin, nejváženější a nejvlivnější člen Kruhu.
Tyto hádky nebyly mezi těmito muži ničím novým. Zvláště tito tři se hádali, kdykoliv to jen šlo. Serkis už si na to pomalu zvykl. Jako jeden z neoficiálních vůdců těch ubohých lidí tady v Kapse, kteří si ho vážili a respektovali ho, často předstupoval před Vládnoucí kruh. A skoro vždy se porada zvrhla v hádku. Na veřejnosti se k sobě však Kruh choval zdvořile a přátelsky.
Iluze pro chudáky a obyčejné lidi, kteří by jinak ztratili naději, pomyslel si Serkis a nebylo to zdaleka poprvé.
Slovní přestřelka pomalu utichla. Několik úderů srdce nikdo nepromluvil a bylo naprosté ticho. Jakoby z dálky sem doléhalo tlumené šumění vodopádu.
Bez varování se v místech nade dveřmi, kterými prve prošel Serkis, ozvaly tři silné rány, až se dřevo prohýbalo. Jeden strážný se pomalu přiblížil ke dveřím a otevřel je. Celý prostor mezi futry zabírala ohromná kamenná hlava a pěst, veliká jako vojákův hrudní koš. Poslední pozvaný právě dorazil.
Ker, největší troll jakého kdy Serkis viděl. Nebyl přehnaně vysoký, avšak šířka jeho ramen byla neuvěřitelná. A co se týče jeho inteligence, ta byla na trolla také přehnaně vysoká. Jediné, co jeho chytrost sráželo, byla doba, po kterou ze sebe dostával slova.
„Pomiňte mi to… zpoždění. Cesta od tunelu… je dlouhá… a zrádná,“ omlouval se pomalu Ker. Pak si prohlédl všechny vevnitř a začal obhlížet malinké dveře před sebou. Poté s lehkým úsměvem pravil: „Raději zůstanu venku.“
„No dobrá,“ začal Antam, „všichni víte, proč tu dnes jsme. Musíme lidem ukázat, že máme plán, a že mu věříme, tudíž že vyjde.“
Pokračoval dál a Serkis ho vnímal jen okrajově. Tyto řeči měl vést hlavně před lidmi venku, na ty to většinou zabíralo.
Přejel si prsty po vousech na bradě. On však za svých pětatřicet let života viděl dost na to, aby věděl, že slova nic nevyřeší a jen naplňují srdce bezmocných nadějí, většinou vloženou v někoho, koho skoro neznají.
Vycítil změnu a duchem se vrátil do přítomnosti.
„ První půjde Kruh, za námi půjdeš ty, mladíku a po tobě Serkis a Ker. Ten by si mohl stoupnou za podium, ať zbytečně nepřitahuje pozornost. Stejně zpoza něj bude vidět moc dobře. Vy, Staříku, na nás počkejte zde. Mluvit budeme já a Chammur. Vy se jen budete usmívat, tvářit sebejistě a na konci hodně mávat. A tebe ať je hodně vidět, Serkisi. Aby ti otr… tedy lidé viděli, že se na jejich záchraně podílí i jeden z nich,“ dokončil rozpačitě Antam a vyhýbal se Serkisovu upřenému, zamračenému pohledu.
Celá skupinka vyšla ven z domu a v čele se dvěma strážnými zamířila k podiu. Vystoupali na něj po kamenných stupních a dav, snad všichni přeživší ztroskotanci, začal šumět. Serkis si stoupl na své místo a snažil se vypadat co nejvíce spokojeně.
Antam Ruddin roztáhl ruce v přátelském gestu.
„Obyvatelé Kapsy, slyšte! Dnes nastal historický den. Konečně máme plán, jak opustit tuto nehostinnou jeskyni a navrátit se zpět na Zeměplochu.“
Lidé nejprve jen nevěřícně zírali a pak propukli v jásot. Antam pokračoval v proslovu a Serkis se nechal unášet šuměním lidí a vody, které na něj doléhalo ze všech stran.

„Dobrá,“ ulevil si Chammur, „toto máme za sebou a nyní bychom se měli věnovat těm opravdu důležitým věcem.“
Bylo o půl hodiny později a skupina se vrátila do domu, kde na ně čekal muž, jemuž nikdo neřekl jinak než Stařík. Kruh si posedal na nepohodlné židle kolem stolu s pergameny a sloužící jim donesli pití.
„To byl dobrý tah, dát jim dnes o jeden příděl navíc. Tím jsme je myslím přiměli opravdu věřit,“ pochvaloval si jeden muž Kruhu, když do sebe vyprázdnil korbel.
„Nyní k otázce provedení. Máte zde vše potřebné k ukázce, Staříku?“ zeptal se Chammur.
Stařík se zvedl ze židle, došel ke stolu, sáhl pod něj a vytáhl klícku. Tu položil na stůl a otevřel ji. Ven opatrně vyšel malý dráček. Ale bylo na něm cosi divného.
„Toto je výsledek mích dlouholetých pokusů a výzkumů. Zcela nový druh bahenního dráčka. Zatím jsem ho pracovně pojmenoval Dýchánek Slanovodný, ale zcela přesně to vystihuje, k čemu je určen. Všimněte si prosím jeho tlamičky. Už nevím přesně, zda to byli na začátku křížení Hladcí Ohařovití nebo Nervózovi Obskočáci,je to již tolik let, avšak délka jejich dýmníku se náramně hodila pro mé pokusy. Zkřížil jsem je tedy, raději se ani neptejte jak, poněvadž i mě to přišlo velice nechutné a proti přírodě, avšak situace si žáda-“
Pěst bouchla do stolu a přerušila jej. „K věci starče, hrom do tebe!“ neudržel se Deuter. Stařík se polekaně krčil.
„Jistě, jistě, pánové prominou. Tedy,“ nervózně si odkašlal, „ jak jsem již řekl. Zkřížil jsem bahenní dráčky s jistou vodní příšerkou nalezenou zde ve slaných tůních. A po mnoha pokusech a vylepšeních jsem dospěl k tomuto,“ usmál se a ukázal na dráčka. Všichni se naklonili blíž.
Dráček malinko otevřel tlamičku a mezi kraji čelistí, kde měl být jen vzduch, se objevila průhledná blanka, která se napínala podle toho, jak dráček otvíral tlamičku.
Poté začal Stařík vysvětlovat. A čím déle mluvil, tím více lidé v místnosti otevírali ústa a kroutili hlavou. Poté nastalo dlouhé ticho.
Antam měl ruku opřenou o stůl a prsty si mnul spánek. „Takže nám chcete říct, že strčíte dráčkovi do tlamy hlavu, necháte ho, aby se k vám, jak bych to řekl, přisál a on za vás bude dýchat pod vodou, pomocí těchto divných žáber, co má na krku? A díky té průhledné bláně, která mu spojuje čelisti, se vám před obličejem utvoří vzduchová kapsa a k tomu ještě uvidíte před sebe?“
Starý muž se na souhlas nervózně pousmál. „ Někteří z vás to přeci už viděli, když to předváděl můj mladý učeň. Proto vůbec vznikl tento plán,“ obhajoval se. Nastalo další dlouhé ticho.
„Dobrá tedy,“ stoupl si Antam a začal přecházet po šeré místnosti. „Serkisi, vy povedete tuto výpravu. Nemusím vám říkat, jak moc je to důležité. Na tohle jste se přeci dlouho připravoval. To platí i o vás, mladíku. Jste první narozené dítě v Kapse, vaše účast na této výpravě je nutná, ba přímo osudem předurčená. V příbězích se bude vyprávět, jak První dítě zachránilo stovky lidí. Ker se postará o všechna zavazadla. Kdy bude příhodná doba na cestu?“ otočil se na starého alchymistu.
„Asi tak za čtyři dny pane. Do té doby stačím vše připravit a seznámit členy výpravy s dráčky.“
„Dobrá tedy.“

Celé následující čtyři dny bydlel Serkis a jeho druhové u Staříka. Od rána do večera se připravovali na nadcházející cestu a dolaďovali nejmenší podrobnosti. Také se učili zacházet s dráčky. A to bylo ze začátku velice nepříjemné.
Až nakonec nastal den odchodu.
Celá Kapsa se na ně přišla podívat. Všichni tři byli ověšeni lany. Ker nesl na zádech tři obrovské batohy a v rukách držel klícky s dráčky, které se mu při šplhu budou houpat pod zády. Stáli u stěny padající, řvoucí vody a naposledy se loučili s Kapsou.
Před nimi stálo Vrakoviště s jeho naklánějícími se domy. V dáli nalevo padal ze stropu jeskyně Slaný vodopád a mnoho metrů nad zemí končil v mlžném oparu. Za ním bylo v kamenné stěně vidět ústí tunelu, který trpaslíci a trollové hloubili v marném pokusu podkopat se pod oceány na pevninu. Napravo, asi ve stejné vzdálenosti jako vodopád, se ke stropu natahoval Červ, ohromný stalagmit, vylézající z nejvyšší terasy Chudinských teras a vysoký dobře jako třicet mužů stojících na sobě. A na jeho zakulacenou špičku od stropu stále dopadaly kapky vody. Blíž ke Krajopádu byla vidět sídla členů Kruhu, postavená uprostřed veliké pláně s poli.
Naposledy zamávali davům, otočili se a prošli pod nevelkým kamenným obloukem, o který se tříštila padající voda. A zmizeli lidem z dohledu.
A na to, co se objevilo před nimi, žádný z nich do smrti nezapomněl. Hvězdy, visící v černém prázdnu, kam až oko dohlédlo. Blikaly a třpytily se a bylo jich tolik. Tak hluboko do vesmíru jste se z povrchu Plochy podívat nemohli.
Serkis popošel blíž ke kraji ploché skály, vystupující z burácejícího vodního závoje, táhnoucího se do nekonečna na všechny strany. Pohled vzhůru, na řvoucí stěnu Krajopádu, byl až děsivý. Skalní terasa se ke konci zužovala. Na jejím začátku z ní na tlustém, několikametrovém laně visela loď. Jediná, kterou se při pádu nepodařilo navést do Kapsy. Potrhané plachty, které jí ještě zbývaly, se třepetali ve větru.
Na konci terasy stála půlka člunu, postaveného přídí nahoru a v jeho stínu zela díra, která vedla skrz asi metr hlubokou skálu, a jenž sloužila pro pohřební účely. Mrtví z Kapsy se odevzdávali hlubinám a tichu vesmíru. A Serkisovi se naplnila mysl vzpomínkami.
Když se ocitl až u člunu, podíval se dolů a doleva a zatajil se mu dech.
V dálce, jakou si ani nedokázal představit, se vesmírem nesmírně pomalu pohybovala obrovská želví ploutev.
Jen tam stál a v němém úžasu na ní hleděl. Měl nutkání se naklonit v bláhovém pokusu nakouknout více pod plochu a možná spatřit jednoho ze slonů, ale bázeň mu v tom bránila.
Tři společníci mlčky stáli vedle sebe. Nakonec promluvil Ker.
„ Přední pravá… ploutev. Věděl jsem, že… nás vesmírem unáší… Chelys galactica, ale spatřit… její krásu na… vlastní oči… je něco překrásného.“
Ještě chvíli stáli a dívali se. Pak se otočili a zamířili na opačnou stranu. Z Krajopádu vyčnívala kamenná hora, o kterou se voda vysoko nad nimi tříštila.
„ Pro dnešek bude… stačit, když… vyšplháme nahoru. Přivážeme… se k sobě lany… kdyby jednomu z vás uklouzla… noha, abyste se nezřítili.“
Udělali, jak řekl a Ker začal šplhat.

„Pochováváme zde tebe,Hekate. Muže, který položil svůj život, aby zachránil nás ostatní.“
Mladý kapitán Antam Ruddin domluvil. Po tvářích se mu koulely slzy. Nebyl zdaleka jediný, kdo se nechal přemoci smutkem.
Pokynul mužům, kteří drželi rakev s tělem mága. Ti přistoupili k nedávno proražené skále, naklonili rakev a spustili ji do díry. Dřevěná bedna vyklouzla z mozolnatých rukou, s rachotem se svezla po skále a odplula do hlubin vesmíru.
První, kdo vstoupil na tuto skálu. První, kdo na ní zemřel. První, jenž se stal hrdinou.

Kolik dní uplynulo, se dalo těžko spočítat. Serkis se domníval, že tak týden, možná víc. Lezli jen, když zpod plochy vyšlo slunce. Přes noc spali na skalních římsách nebo Ker, který ve tmě dobře viděl, lezl a muž s mladíkem spali zavěšeni pod ním.
Zdálo se to jako věčnost. Mladík skoro nemluvil. Ker si popovídal rád, ale Serkise děsila jeho inteligence. U trolla, jako byl on, to prostě nebylo normální.
Mohutný troll rozrážel svými rameny padající vodu a pomalu šplhal dál. Zdálo se, že je neúnavný. V dálce, když je skála vynesla před Krajopád, rozeznávali horolezci ostrovy ze skal, na kterých rostly lesy a někdy i stály budovy. Byl to divný pocit, vědět, že nejste jediný, kdo přežil hrůzy Krajopádu.
A čím více se blížili ke kraji plochého světa, tím více ptáků spatřovali. Létali v celých hejnech a chytali do zobáků ryby padající přes kraj.
Ke kraji Plochy jim, podle Kerovích výpočtu, zbývaly asi čtyři dny a Serkise trápila nálada v táboře. Pokusil se s tím něco udělat a tak dlouho se mladíka na něco vyptával, až to ten nevydržel.
„ Co je ti do toho, dědku, jak se jmenuju?“ vyjel po něm ostře. „ Já ti své jméno říkat nemusím. Ty jsi totiž nic, jen obyčejný otrok a chudák, kdežto já, já jsem První. První dítě narozené v Kapse. Já jsem pěšák Osudu a mě připadl úkol nás zachránit. Myslíš, že tu snad chci být? Vystavovat se nebezpečí, když dole jsem měl všechno? Byl jsem vychováván jako někdo. Já na pobytu v Kapse nic špatného nevidím. To jen vy, všichni ostatní, jste pořád s něčím nespokojeni.“
Kdybys tak jen zažil tu bídu co my. Muset spát skoro dvacet tři let na kusu šutru a jíst každý den šedou kaši, pomyslel si Serkis. Takhle si rozproudění konverzace nepředstavoval.
„A ty, trolle,“ podíval se mladík rozčileně na skálu vedle sebe. „ Nechápu, proč s námi poslali zrovna tebe. Ani pořádně neumíš mluvit.“
„To ten…led.“ Odpověděl smutně troll.
„Cože?“
„Ten led. V mých zádech. Moje… ramena. Kdysi dávno, několik let… před ztroskotáním, mě chytili… lovci a mágové… na mě a dalších dělali pokusy. Vytesali mi… do zad dvě prohlubně, naplnili… je očarovaným ledem… a poté neznámým… způsobem led překryli… kamennými krunýři a ty připevnili… k tělu. Kdyby ses pozorně… podíval, mohl bys vidět… prasklinu tenkou jako… vlas, která odděluje… tělo a krunýř.
Pokus se podařil. Moje inteligence… vzrostla. Tak jsem mohl uprchnout… a všechny je… zabít. Na promyšlenější… pomstu nebyl… čas. Ale led… mě neuvěřitelně studí. Mám bolesti. Nikdy předtím… jsem nic takového… necítil. A proto mluvím… takto,“ vysvětlil se smutným výrazem Ker.
Serkis si všiml, že i mladík pocítil lítost. Chtěl sice původně prolomit ledy, ale tohle byla katastrofa. Jediné na co se vzmohl, byl povel ke sbalení tábora. Než začali znovu šplhat, napadla ho ještě jedna otázka.
„ Proč se vlastně jmenuješ Ker? Pro trolla je to zvláštní jméno,“ zeptal se.
„ Podle těch velkých… ledových hor, co plují po mořích.“
„ Jo ty myslíš kry? Tak proč se nejmenuješ Kra?“
„No proč, ty by sis… dal snad ženské jméno?“ zadíval se na něj překvapeně troll. Serkis se pousmál a zavrtěl hlavou.
„A co Ledovec?“ zapojil se do debaty První, který se cítil lehce provinile. Ani jemu nebylo lhostejné trollovo utrpení.
Trollovi se zvrásnilo obočí a zamyslel se. „Ledovec. Líbí se mi, jak… to zní…úderně. Ledovec, Ledovec. Popřemýšlím… o tom, mladý muži. Děkuji. Třeba si na pevnině… opět změním jméno,“ vrhl na Prvního diamantový úsměv.

Opět šplhali po skále, která vyčnívala z Krajopádu. Do zad jim svítilo slunce a byl krásný den. I šumění vod padajících do hlubin pod nimi neznělo tolik nepřátelsky.
Náhle se s nimi lehce pohnula zem a do uší je udeřil hlasitý táhlý zvuk. Kerovi uklouzla ruka a všichni tři křičící horolezci se řítili dolů. Troll se naštěstí stačil o pár metrů níž zachytit rukou skalního výstupku. Dva muži se pod ním houpali a naráželi na skálu. Všichni zvedli hlavu.
„Pozor!“ zařval troll a snažil se sebe i oba lidi přimáčknout co nejvíce ke skále.
Vodorovně s vodní clonou se k nim blížila- přesněji řečeno padala- obrovská loď. Ta se jakoby z jejich pohledu vznášela několik metrů nad hladinou. S rachotem a sténáním dřeva se řítila kolem nich a oni si všimli, že má celou záď v plamenech. Při pádu do hlubin z ní odletovaly trosky a po chvíli se ztratila v dalekém mlžném oparu.
Muži na sebe začali křičet a tak ani jeden pořádně neslyšel, co chtějí další dva říci. Po chvíli se uklidnili a rozpačitě šplhali dál. K vrcholku Krajopádu to bylo už jen pár metrů. Tam si budou moci lépe pohovořit.

Lodě padaly do hlubin za hlasitého sténání a lámání dřeva. Kapitán Antam se krčil na přídi jeho lodi, která přepadla přes Okraj první. V rukou držel provaz, na jehož konci byl přivázán hák. Druhý konec byl přivázán k hlavnímu stěžni.
Mág si vylezl na stěžeň. Oba čekali na příhodný okamžik. Byla to jejich jediná šance. Skalní výběžek se rychle blížil.
„Teď!“ ozvalo se hromovým hlasem kdesi za kapitánem. Ten povstal, roztočil lano v ruce a hodil. Lano proletělo vzduchem, hák zaškrábal na skále výběžku a poté se zachytil. V tu samou chvíli začal Hekat čarovat. Padající vody před přídí lodě se vzedmuly a začaly zamrzat. Na délku zaháknutého lana od lodi tvořily zamrzlou rampu, která loď stočila správným směrem. Ta opsala kruh kolem skalního výběžku a zamířila do jeskyně. Ostatní lodě, svázané k sobě lany, ji po rampě následovaly. Na podlaze jeskyně se vytvořil zamrzlý plac, na kterém lodě přistály. A kouzlo pominulo.
Rampa z ledu se roztříštila a zřítila. Ledová podlaha začala rychle tát.
Lidé začali vylézat z lodí. Mezi nimi pobíhal Antam Ruddin a hledal mága. Nakonec se zastavil u jedné skalní stěny.
„ Oh bohové,“ zasténal a klekl na kolena k nehybnému tělu.

Trvalo jim asi dvě hodiny vylézt poslední část. U kraje byl proud silný a Ker měl co dělat, aby dokázal udělat těch pár posledních přítahů a vytáhnout se nahoru.
A bylo to. Stáli na skále na kraji světa. Na obličeji cítili lehký vánek. Před nimi se rozprostíral Kruhový oceán, za nimi hvězdná obloha. Vodu měli sotva do půli lýtek. Oceán kolem nich nebyl naštěstí moc hluboký. Na obě strany se táhla Okrada, která byla nalevo od nich porušená a dál za ní řádila bouře. Z vody vyčnívaly mohutné balvany a skály.
„Tak dobrá. Chvíli si odpočinem a pak se vydáme na cestu. Ke Krullu je to jistě ještě dlouhá cesta. Doufám, že to vyjde a podle předpokladů narazíme na nějakou sbírací stanici.“ Rozradostnil se Serkis. Začal se přehrabovat v batohu a začal krmit dráčky. Vyčerpaný Ker si sedl zády k oceánu, přehodil nohy přes kraj světa a pozoroval hvězdy. První dítě si clonilo oči proti nezvykle silnému slunci a dívalo se na oceán. Náhle zakřičelo.

Lodě to táhlo k Okraji. Mág dal kapitánovi instrukce a zmizel. Všichni udělali, co nařídil- svázali k sobě lodě provazy a seřadili je za sebe.
Ozvalo se prasknutí a mág se náhle objevil před dvěma důstojníky.
„Máme šanci, viděl jsem to, kde je kapitán?“ zakřičel a odběhl.
Oba muži se na sebe podívali.
„Tak na druhé straně,“ rozloučili se a dva nejlepší přátelé, Chammur a Deuter, se objali.

„Lodě, vidím lodě! Támhle, podívejte se,“ začal vyvádět První a div Serkise nesrazil do vody.
A opravdu. V dálce se na vlnách kolébala skupina lodí. Všichni tři začali radostí skákat, jásat a mávat rukama.
Ker po chvíli přestal a zamračil se. „ Nevidí nás. Co budeme… dělat. Tohle je… ohromná příležitost.“
„Ta vajíčka,“ vyhrkl ze sebe mladík najednou. „Serkisi, ta vajíčka co ti dal Stařík. Vyndej je, honem.“
„Ale…“ zarazil se Serkis.
„Já vím, já vím. Měli jsme jít ke Krullu. Ale je čas na změnu plánu. Já jsem První dítě, pěšec Osudu, prosím, poslechni mě.“
Serkis se začal znovu přehrabovat v batohu. Nakonec vyndal malou krabici. Tu otevřel a vevnitř stálo ve vypolstrovaných krabičkách šest vajíček.
„Tak dobrá, každý si vezme jedno žluté a jedno modré. Hoďte si je do pusy a spolkněte.“
Všichni tak učinili. Muž a chlapec si do batohů nacpali kameny, které našli kolem. Poté všichni vyndali dráčky z klícek a vzali si je do náručí.
„Tak do toho,“ dodával si Serkis odvahy.
Nasunul hlavu dráčkovi do tlamy. Ta se široce rozevřela. Spodní a horní čelisti se mu opírali o bradu a temeno. Na líce se mu přisály další dvě podlouhlé části, vyrůstající z čelistí. Přes blánu bylo celkem dobře vidět a vzduch proudící z dráčkových úst byl lehce zatuchlý. Chvíli si zvykal na pomalejší frekvenci dýchání a vrhl se do vody.
Podmořský svět se celý vlnil. Ze začátku všude byla jen holá skála posetá troskami lodí, ale čím dále postupovali, tím častěji narazili na hromádky písku a nějaké rostliny a živočichy.
Dno se celkem prudce svažovalo a brzo Serkisovi zapraskalo v uších. Pokračoval však dál. Jak se zdálo, směs z vajíček, které předměty z krabičky nejvíce připomínaly, zatím fungovala. Sílící tlak mu nedělal problémy. Jejich těla se však začala lehce deformovat. Jako by se zplošťovala a natahovala, aby odolala tlaku kolem. Kerova ramena vypadala ještě širší.
Šli takto již několik hodin, i když všem třem se to zdálo jako věčnost a zatím se mladík šestkrát vynořil, aby se podíval, jestli postupují správným směrem. Lodě musely být už hodně blízko.
Za Serkisem se ozval tlumený zvuk a on se ohlédl. Hned nato se rozeběhl k Prvnímu. Mladík nedával pozor a noha se mu zahákla v puklině ve skále. Horší však bylo, že puklina ho vsávala dovnitř. Muž tahal, co mu síly stačily, ale tah proudu byl silnější. První křičel, na obličeji vyděšený výraz, v očích se mu objevily slzy a rukama zoufale drápal po skále kolem. Dráček na obličeji se poplašeně zmítal a než k nim stačil Ker doběhnout, chlapec zmizel v úzké puklině. Jediné co po něm zůstalo, byl jeho batoh a cáry oblečení.
Serkis zrychleně dýchal a poplašeně se díval na své ruce. Ker mu něco říkal, ale vůbec ho nebylo slyšet. Svět se s ním točil a dělalo se mu nevolno. Poté ho udeřila do zad obrovská kamenná pěst, tvrdé prsty mu chytly hlavu a otočili jí. Muž se nedobrovolně díval k hladině nad ním. A spatřil trup lodi. Ker mu zmateně ukazoval, že nedokáže vyplavat, protože je moc těžký. Bylo to na něm.
Serkis, jako omámený, sundal batoh ze zad a pomalu začal stoupat. Ještě naposled se podíval trollovi do očí a začal plavat k hladině.
Cestou vzhůru se jeho tělo snažilo vyrovnat s jiným tlakem a tak se znovu začalo zmenšovat. Muž se však k hladině blížil moc rychle.
Konečně se vynořil. Loď se houpala pár metrů před ním. Pokusil se plavat, ale jeho končetiny byly stále nepřirozeně dlouhé a úzké. Před rychlým vynořením je Stařík varoval. Jeho tělo se bude přizpůsobovat ještě několik minut.
Divným plazivým pohybem se nakonec dostal k lodi. Zvedl svou zdeformovanou ruku. Celou svou zbývající silou se snažil dosáhnout na lodní zábradlí. A ruka, jako by věděla, co po ní její majitel žádá, se začala natahovat, až byla několikanásobně delší než být měla a prsty se čehosi zachytily. Serkis se přitáhl. A bezmocně, naprosto vysílen, padl na palubu lodi.

Pomalu přišel k sobě. Pořád ležel na palubě. Nemohl se ani hnout. Jeho tělo vypadalo stále nepřirozeně, šaty měl rozervané a dráčka přisátého k obličeji. Od přídě k němu doléhaly hlasy. Ještě chvíli sbíral síly a poté natáhl dlouhou ruku před sebe. A přitáhl se. Pak následovalo to samé s levou rukou. Sunul se pomalu vpřed.
Před sebou spatřil jakousi hromadu. Až když se doplazil blíž, rozeznal, z čeho byla tvořena. Patnáct mořských ryb, příšer, různých krabů a hlavonožců bylo lajdácky naházeno na hromadu a ponecháno svému osudu.
O kousek dál stála u boku lodi postava ve vysokých botách, s ježatým plnovousem a špičatým kloboukem. V ruce držela rybářský prut. Okolo ní stály další podobně oblečené postavy.
Serkis ze sebe vydal zachroptění a postavy se otočily a zvídavě se na něj zadívaly. Jedna došla blíž.
„Takovou formu života jsem za celý svůj život ještě neviděl. Podívejte se, vám to vzdáleně nepřipomíná rozplácnutého člověka s obrovskýma očima a obrovským baňatým nosem?“ usmála se na ostatní.
Muž s prutem v rukách mořskou příšeru jen zběžně přelétl pohledem. „ Klidně jí hoďte přes palubu. Tohle si doma na zeď rozhodně nepověsím.“
„Ale…“ chtěl mu oponovat nadmíru tlustý muž.
„Já jsem tu potvoru chytil, takže já rozhodnu, co s ní bude. A navíc jsem váš arcikancléř, děkane, takže mě koukejte poslechnout!“
Kulatý muž za tichého nadávání položil nohu na mořské zjevení a odkopl ho do vody. Ozvalo se šplouchnutí.
Zatím jediný muž, který celé situaci nevěnoval pozornost a díval se na oceán, nad kterým se vznášel měsíc, došel k arcikancléři.
„Vzoromile, poslyšte, měl by měsíc dělat tohle?“ zeptal se.

Otrokářské lodě se vracely na Krull. Podpalubí byla plná otroků ulovených na pobřeží. Byla to dobrá výprav a doma je čekaly oslavy.

Serkise se zmocnil proud.
Nemohl tomu uvěřit. Byl tak blízko, tak blízko. Dělal, co mohl a stejně to nepomohlo. Byl už přeci na lodi. Mezi lidmi. Jak mu to mohli udělat?
Bezvládně ležel na hladině a pozoroval modrou oblohu. Vzdálené burácení se blížilo. Za chvíli znovu přepadne přes Okraj.
Selhal jsem, projelo mu hlavou a sklouzl z okraje světa.

Ker pochodoval po skalnatém dně. Viděl, jak se Serkis dostal na loď. Všiml si, jak spadl znovu do vody a ta ho odnášela k Okraji. Během pár minut ztratil dva přátele. Rána to pro něj byla strašná, ale věděl, co musí udělat. Pro ně, pro celou Kapsu. On se na pevninu dostane a vrátí se sem s pomocí. Musí. Tak přísahá.

Slaný vodopád v Kapse jako by se ucpal. Voda z pukliny na stropě přestala tryskat. Poté to zabublalo a ke dnu jeskyně bylo cosi vystřeleno.
Narazilo to na kámen a rozpláclo se to na něm. Vytřeštěné oči se rozhlédly kolem.
„Jsem doma,“ zašeptal První a děkoval všem bohům.