Za K-prostorem

Zeměplacka pluje vesmírem na zádech čtyř obřích slonů stojících na zádech světové želvy,  Velké Tulačky. Filosofové debatují o tom odkud, kam a proč, náboženství v tom však mají jasno. Cynici říkají, že putuje od zrodu ke smrti (možná přes páření, pokud ovšem existuje ještě alespoň jedna světová želva, která  je opačného pohlaví a ještě navíc se  potká s Velkou Tulačkou, což, jak s chutí dodávají, je téměř nemožné. Cynici se však střeží toho říci to před filosofy. Nemají zájem poslouchat debaty o pravděpodobnostech, problémech páření světových želev a pohlaví Velké Tulačky* . Nutno podotknout, že debaty o tom posledním jsou častější v těch barbarských jazycích, kde nejsou rodové příklonky** a, že jeden z těchto jazyků se jakýmsi nedopatřením stal světovým jazykem.

Zatímco se Velká Tulačka*** pomalu pohybovala vesmirem, Jasína utíkala. A stejně jako u obrovské želvy ani u ní nikdo na Zeměplacce nedokázal říci kam. Jasína totiž byla pravověrec.  Během let strávených na ulicích Ovety jí nejvíce přirostla k srdci přikázání Mrakoplašova. Nebylo to dáno jen tím, že jich moc neměl. Ne, spíš to bylo tím, že přikázání typu „Neohlížej se a běž! Ne někam, ale pryč‘ silně pomáhala uchovat si zdravou kůži.

Pravověrci byli prastarý, nepříliš rozšířený kult. Mnoho jejich kněží tvrdilo, že je to způsobeno složitostí příběhu o vzniku světa. Většina věřících tvrdila, že to dokládá pravdivost tohoto příběhu, protože pravda nebývá nikdy jednoduchá.

Jasína zahnula za roh. Proběhla zatáčkou a zastavila se těsně před zdí. Slyšela přibližující se kroky. Vzpomněla si na Mrakoplašovu příhodu, snad v Efebe, když chtěl utéct z města ve válce, otevřel branku, a tam stála armáda.

Kroky se blížily. Zuřivě zalomcovala dveřmi na všech stranách. Zamčené. Sundala si kabát. Opatrně do něj zabalila stvořeníčko, které nesla v rukou. „Ook?“ řeklo a zmateně se na ni dívalo. Jemně ho položila na zem vedle zdi. Upravila si výstřih, prohrábla si rukou vlasy a ležérně se opřela o zeď tak, aby se balíček ztratil za jejíma očima.

Právě včas. Zrovna se před ní objevili. Otřásla se. Byli děsiví. Na hrudích se jim blýskala bílá koťátka.

Nasládle se na ně usmála: „Nazdar hošani, hledáte povyražení?“  Rozesmáli se. Přejel jí mráz po zádech. Ten smích, to bylo zlomyslné chichotání, které by Jasína čekala spíš od nějaké nesnesitelné pratety než od dvojice rváčů nejhoršího druhu.

„No my,“ další nervy drásající pochichotávání, „vlastně hlédáme spíš jednu žábu s takovou rezavou opicí.“ Vezou pána v sanitce. Jasína našpulila rty. „A zkusily ste zoo?“ Život visí na nitce.  Snažila se dostat tu říkanku z hlavy. Sanitka se převrhla. Neuspěšně.  A nitka se přetrhla.

„Co?“ nechápavě na ní zíraly dva páry očí. „V Zvěřinci Orina Ovetského,“ svůdně na ně zamrkala, „Kde jinde byste hledali opici než v zvěřinci?“

Lavaeole stůj při mně, prosím tě moc tě prosím. Ty přeci chráníš všechny ty, co se pomocí mozku pokouší vyhnout násilí a problémům.

Jeden z hromotluků se zatvářil prohnaně: „Ale to by jí tam ta žába, pak asi neschovala, ne?“ Jasína spiklenecky mrkla: „Právě proto né? Kdo by tam hledal schovanou opici? Je to jako schovat lebku na hřbitově.“

Zkrabatila se jim čela. Jasína zaváhala. Nezašla sem moc daleko? Není to na ně moc složitý? Jasně jsou to jen rváči, ale patří k nim. A všichni říkají, že oni jsou nej…

Pak se ozval ten tišší: „Ale proč? Na hřbitově by přeci každý lebku čekal! Nevoď nás za nos ty děvko, sic…!“ Nebezpečně se přitom přiblížil.

Jasína děkovala bohům za dramaťák, když se vyděšeně skrčila. „Já vás přece neklamu, co bych z toho měla? Jen mi plašíte zákazníky! Lebku na hřbitově každý čeká, nikoho tam nepřekvapí, ale když hledáte konkrétní exemplář, který pravděpodobně někdo chce skrýt, tak hřbitov nebude první místo, kam se podíváte, že? No, a když už, bude jich tam spousta a stále to bude jako hledat jehlu v kupě sena!“

Hromotluk se rukou opřel o zeď a podíval se jí do očí: „Nejsi ňák moc chytrá na šlapku?“ Usmála se na něj: „Myslíš? Na povolání, kde muži ženě platí za to, že má sex?“ Sklonil se k ní. Vášnivě ji políbil. Pak se narovnal. Otočil se. Odcházel. Ohlídl se na ni. „Zatracená práce,“ odplivl si. Zmizeli za ohybem cesty.

Jasína vzala balíček do náruče. Trochu ji uklidnilo, že je v pořádku. Podívala se malému orangutánkovi do tváře. „Ještě chvilku pro jistotu počkáme, mistře Knihovníku.“

„Ookii. Ook?“ řeklo zviřátko.

„Chrám už pak není daleko.“ Ještě se třásla, došlo jí, že je to také zimou. Opatrně vybalila opičku a  znovu se zahalila do řádové kutny. I taková nevkusná věc má své výhody, hřeje a nekouše. „Tak už půjdeme,“ usmála se Jasína na Knihovníka.

„Héépčííík!“ tělíčko lidoopa sebou trhlo tak prudce, že se jí vyškublo. Náhle se mu rozmazaly obrysy.  A před šokovanou Jasínou se octl dospělý orangutan. Jasína se začala hystericky smát: „Časová diskontinuita se zdá se vyrovnala, ale to načasování… mělo se to stát o něco dřív!“  Jasína se smála, až z toho spadla, což ji přimělo se poněkud sebrat.

„Takže půjdeme.“

„Oook.“

„No orangutanštinu ještě moc neovládám, ale tahle čtvrť normálně bývá klidná, to jen ti noví…ti Hells kitty, jsou nevypočitatelní a drzí, ukázali se už i před palácem.

Prošli několika potemnělými, ale překvapivě klidnými ulicemi. Jasínu napadlo, že za to můžou ta koťátka. A pak jí mihlo hlavou ještě něco jiného. Nakrčila čelo. „Co je to sanitka?“ zeptala se.

„Oook.“

„Oh, vážně, to jsem tu ještě neviděla.“

Vstoupili do chrámu, kde se skvěla socha osoby v otrhaném špičatém klobouku s nápisem Mák. Na stěnách kolem byli nejrůznější obrazy světců, jakými byli: turista Dvoukvítek, Knihovník, Barbar Cohen…

„Oook?“

„Slyšela jsem to v jedné říkance,“ usmála se.

„Oook.“

„Ach, to bratr Fellini rád uslyší.“

Prošli sakristií do křížové chodby a do knihovny. Na stole ležel trs banánů. Knihovník odhalil zuby v děsivém úsměvu. Náhle se zdálo, že na vrácení se k-prostorem je času vždycky**** dost.

* Která je známá též jako Velký Tulák, Velké Toulající se To a v několika spiscích též jako Toulavý Hermafrodit.

**Protože tam, kde jsou je v jejím/jeho/toho jméně a bájní hrdinové či dávní předkové, jěž jí/ho/to  tak pojmenovali, přeci věděli, co dělají. To je přeci jasné, ne?

*** Je to ta želva a já nejsem filosof, jasné?

**** „Vždycky“ je v orangutanštině v daném kontextu „dokud nedojdou banány.“