Teorie pana Ouzkotlama

Ouzkotlam měl jistou, nepatrnou výhodu před ostatními svého rodu. Jeho domovinou byla odnepaměti úzká, špičatá stříška trčící z mnohem větší a rozvinutější střechy hlavního paláce Neviditelné univerzity. Výhled odtud stál za to. Věž umění, univerzitní zahrady, knihovna… Byl to opravdu výhled fantastický, ale hlavně velmi dlouhodobý.
Ouzkotlam toho viděl už opravdu hodně. A hodně si toho i zapamatoval. Magie, jenž prosycovala celý prostor univerzity, pozměnila za ten předlouhý čas jeho myšlení a nahlížení na svět. Ne, nebyl chytřejší než ostatní, měl jen trošku jiný náhled na věci. Na všelijaké věci.
Právě teď si zpracovával útočný plán k dopadení jednoho z těch mladých holubů, co si snad mysleli, že střechy patří jen jim. A už ho téměř měl. Vychytralý plán jak mu přijít na zoubek, tedy vlastně na zobák, když…
Muselo to samozřejmě přijít. Síla příběhu, mocná mezi mocnými za to vzala. Někde jinde, velmi daleko, zrodila se Inspirace. V ultra rozvinutém, složitém mozku nepochopitelného tvora. I Stvořitel by se sám divil jakého. To je ale vcelku nepodstatné.
Částice Inspirace podnikly předlouhou cestu. A pak, jakoby nic, břinkly do toho správného receptoru v Ouzkotlamově mozku. Pravda, nebyl to úplně ten nejlepší mozek, ale i tak. Příběh se začal psát.
Ouzkotlam ztuhl, což pro něj byl zcela přirozený stav. Hodina za hodinou postupně utíkaly do minulosti. Pak rozvážněji přecházely dny. Ouzkotlam se stále nepohnul a jen vstřebával vše co muselo být vstřebáno.
Přihnal se prudký letní déšť. Protékající chladná voda ochladila Ouzkotlamův mozek na tu správnou teplotu. Uzavřené, zapovězené dveře se téměř stydlivě pootevřely a vzápětí byly syrovou silou myšlenek a nápadů vyhozeny z pantů. Přilétlo to jako blesk z čistého nebe. Ouzkotlam se zvedl ze svého obvyklého místa mezi okapy a chtělo se mu všechno to vykřičet do světa. Mezitím se neusměrněný proud vody z okapů vrhl na prastarou univerzitní zeď a s potěšením ji zmáčel až k zemi. To Afekt nebude mít radost. Stačilo už, že ten zpropadený slejvák zničil spoustu květů jeho milovaných růží.
Ouzkotlamovi to však bylo jedno. Jeho zchlazený mozek pracoval na víc než plné obrátky. Rodily se tam spousty věcí. Odvážné myšlenky, překvapivé teze, složité prezentace a nádherně barevné grafy.
Po nějakém čase Ouzkotlamovo prvotní nadšení vyprchalo. Myšlenky se ustálily a Teorie se pevně usadila. Věděl přesně co musí teď udělat. Musí…, ano, musí napsat knihu a celou tu velkou myšlenku tam prezentovat. Ale kde vzít knihu plnou krásných, prázdných listů? A i samotné psaní nebylo zrovna jeho parketa. Byl si však jist, že to nebude problém. S tím co teď věděl! Ha, ha…, maličkost.
Jeho pohled padl na budovu knihovny. Samozřejmě. Pomalu a rozvážně se vydal na cestu. Uplynula snad jen hodina a stanul před podřimujícím Knihovníkem. O několik čítárenských stolů dál se několik studentů tiše pochechtávalo nad nějakou otevřenou knihou.
Ouzkotlam opatrně zaklepal na desku stolu. Knihovník otevřel jedno oko, studenti jak na povel ztichli a otočili se tím směrem.
„Dóbý en,“ pozdravil uctivě Ouzkotlam.
Knihovník otevřel i druhé oko. Studenti se zcela nenápadně postavili do řady, aby dobře viděli.
„Oook?“
„Á hy hohehoval háznou hyhu…“
Knihovník si přejel obrovskou dlaní přes lehce překvapený obličej.
„Hosím…“ Ouzkotlam přešlápl. Střechy byly tak daleko.
„OooK, OooK, ÓoooK!“ dal jasně najevo knihovník.
„Ho hýte…“
„Oook! Oook?“
Ouzkotlamovi se zdálo, že všechno okolo se nějak zvětšilo nebo se zmenšil on. Knihovníkovi jeřábovité paže se zachytily na protější straně stolu a velmi zajímavým a neopakovatelným pohybem přesunuly Knihovníka těsně před Ouzkotlama. Jejich velmi rozdílné tváře záhy stanuly naproti sobě. I vzduch samotný se z té oblasti raději stáhl.
„Oook! Oook…“ řekl jednoznačně Knihovník a pomalu zavrtěl hlavou.
Ouzkotlam to pochopil. Znal Knihovníka už moc dlouho. Znal vlastně téměř všechny tady.
„Heháte, ho hyc… Hehuju. Ha…“
Ustoupil o krok, otočil se a odešel. Nic, sežene ji jinde. V knihovně prostě žádná vhodná, prázdná kniha není, jak mu vcelku srozumitelně vysvětlil Knihovník.
Studenti, kteří očekávali zcela jiný průběh této nadějné situace se vrátili ke své předešlé činnosti. Mohlo to být poučné zpestření dlouhého odpoledne.
Ouzkotlam se zastavil před knihovnou a přemýšlel. Zaprvé musí knihu sehnat jinde a zadruhé má docela hlad. Mezitím světlo pomalu opustilo nádvoří univerzity. Nadešel večer.
Studenti vyšli z knihovny a téměř vrazili do Ouzkotlama stojícího hned za dveřmi.
„Promiň,“ hlesl ten, který to ubrzdil jen tak tak.
„Ho hyc,“ Ouzkotlam se k nim pomalu otočil.
„Tak ty sháníš něco do čeho by se dalo jako psát?“ zeptal se lehce pobaveným tónem jeden vzdálenější student.
Ouzkotlam pokývl. Jeho doširoka rozprostřené špičaté uši uzpůsobené k zachycení vodního proudu, se ani nepohnuly.
„Na co potřebuje chrlič psát? Já myslel, že děláte jiné věci… Hmm, třeba to s tou vodou…“ pokračoval ve stejném tónu předešlý mluvčí.
Ouzkotlamovi vyboulené oči našly přesně svůj cíl. Ostatní studenti se jaksi bez jakéhokoliv viditelného pohybu rozestoupili. Každý průměrný student Neviditelné univerzity měl a hlavně musel mít vypěstovaný velmi citlivý pud sebezáchovy, jestli zde chtěl nějakou dobu studovat! Tenhle student byl asi podprůměrný.
Ouzkotlam se nahnul dopředu. Udělal však jen sotva půl kroku, když…
„He! Já mám zrovna přesně to co potřebuješ…“
I podprůměrný student se při dobré konstelaci učí rychle. Prostor kolem něj se ještě více vyprázdnil.
„Takovej velkej…, deník! Úplně prázdnej…“
Ouzkotlam došlápl a nevědomky při tom rozdrtil povalující se tam kamínek. Ozvalo se křupnutí. Takové hlasité křupnutí, jako když…
„Ha hůheš hy ho hát?“ zeptal se nadšeně chrlič.
Napětí opadlo.
„Jistě, jistě!“ přikyvoval jako o závod student, který až teď konečně pochopil, že vysmívat se takovému sousedovi z univerzity, není vůbec správné.
Všichni zúčastnění byli nakonec rádi, že se tato zcela bezvýznamná zápletka tak rychle vyřešila a chystali se rozejít po svých záležitostech, ať už byly jakékoliv.
„Ha heště heco ha haní! Hedy hosím,“ dodal ještě pro jistotu Ouzkotlam, aby se ujistil, že se dobře pochopili.
„Jo, jo. Samozřejmě, za chvíli to tady máš. Počkej tady, přijdu hned,“ zadrmolil spěšně přes rameno potrefený student a přidal raději do kroku.
Každopádně ale splnil co slíbil a Ouzkotlam se vrátil na svou domovskou stříšku. Cestou nachytal nepřipraveného holuba, takže dnešní večer považoval za navýsost úspěšný. Až do rána se věnoval trénování všech těch roztodivných kliček a čárek představující písmo. Každopádně Ouzkotlamovi to připadalo jako pravé písmo. Zadní a tím pádem i poslední strana deníku se naplnila nejdříve kostrbatým a neumělým písmem, ale ke konci to už šlo.
Světlo se přelilo přes budovy univerzity a nastal nový letní den. Ouzkotlam se protáhl, zakřupal ztuhlými prsty, zkontroloval zkušeným okem oblohu, dnes to na déšť nevypadalo, nalistoval první stranu a s jemným roztřesením literárně-vědeckého panice začal psát.
Nejdříve své jméno a pak název své velké myšlenky. Pěkně pomalu a pečlivě. Nemá přece kam spěchat.
‘Pan Ouzkotlam – Velká Teorie Všeho Tady i Tam’
Otočil list, napsal jedničku, kterou několikrát obtáhl a po krátkém zaváhání, kdy nevěděl jestli nemá napsat i něco o sobě, začal.
Něco se kolem něj mihlo. Periferně zahlédl stín, ale když zvedl hlavu, nebylo nikde nic. Stín vybledl a vyprchal. Ouzkotlam pokrčil špičatými rameny a pokračoval v započaté práci.
Trvalo to spousty a spousty dnů. Sám Ouzkotlam ztratil přehled. Do Ankh-Morporku se vkradl podzim. Chrlič si našel nové místo pod jedním vikýřem, aby mu do toho psaní nepršelo, což teď bylo častěji než kdy jindy. Bylo to takové útulné doupátko, do kterého dokonce občas vletěl i neznalý, mladý holub. Než si vždycky uvědomil svou chybu, bylo pozdě a Ouzkotlam měl postaráno o sice skromný, ale pravidelná přísun výživné stravy. A tak se spokojeně věnoval na plný úvazek jen své Teorii, bůh ví čeho. (I když i bohové by měli s touto Teorií velké problémy a tak ji raději přehlíželi. Bylo to jednoduší. Ale možná že ne chytré. Totiž i o nich se Ouzkotlam zmínil, ale jen okrajově, jako o dočasném jevu, který tak jako tak jednou skončí.)
Někdy před svátkem Prasečí hlídky udělal Ouzkotlam poslední a definitivní tečku. V deníku zbyly už jen dva listy. To Ouzkotlamovi přišlo líto a tak tam ještě dotvořil tři složité grafy znázorňující rozpínání protohmoty a antihmoty v prvotním okamžiku těsně po Velkém třesku.
Pak unaveně ale navýsost spokojeně deník odložil a strnule odpočíval. Cítil se tak vyčerpaný jak jen chrlič může být. V duchu si ale stále procházel vše napsané a kontroloval jestli někde neudělal chybu nebo tak něco. To zabralo dalších několik dní.
Vše bylo v pořádku. Určitě. Byl konečně spokojen. Jen ho trochu znepokojovalo, že Teorie začala krátce po dopsání tak nějak lehce světélkoval. A občas, když v ní listoval, přeskočilo mezi listy pár výbojů statické elektřiny.
Co vlastně ta Teorie představovala? Jednoduše shrnuto, byla o vzniku všech vesmírů, co bylo před nimi, co bude po nich, co je drží pohromadě, kde jsou samotné hranice reality, co je hypotetické astrálno, co je samotná hmota a antihmota, že vesmír drží pohromadě jen jisté Bosony (tady chvilku váhal nad jejich pojmenováním) a Dynamika šloudu, a že vlastně Zeměplocha podle toho všeho nemůže jakkoliv existovat. (Plocha však drží jen díky síle příběhu – to si Ouzkotlam neuvědomil. I génius nemůže vědět všechno.)
V tomto místě si ale nebyl úplně jistý, vždyť na Ploše přece byl, ale takhle to holt vyšlo ve vzorcích. Prostě taková zajímavá Teorie a samozřejmě matematicky ve složitých vzorcích doložená. Ovšem prakticky? O tom by se možná dalo alespoň malinko polemizovat, ale Ouzkotlam neměl žádného takového oponenta, který by vznášel zapeklité otázky a tak.
Každopádně chrlič splnit to co si předsevzal. Namáhavá práce byla hotova. A co teď. Nic dalšího jej nenapadalo, Inspirace se vyčerpala. Už stejně neměl volné listy. Teď už zbývalo jen jediné. Dát Teorii tam kam patří, do knihovny. A tu správnou a jedinečnou měl co by kouskem tašky dohodil.
Dalšího dne se tedy vydal zase na cestu. Moc dobře se mu nešlo, byl celý ztuhlý, ale to byla jen malicherná nepříjemnost.
Knihovník si hověl pod svým stolem obložený krásnými žluťoučkými banány, které dostal od Otce prasátek. Letos na ně punčocha téměř ani nestačila. Právě se chystal slupnout další, když ucítil zachvění. Ne, nebylo to z jeho objemného břicha. To chvění bylo cizí jak jen cizí mohlo být.
Stačil jen okamžik a byl na stole. Tam u dveří! Byly otevřené a stál tam shrbený chrlič se zářící knihou v podpaží! Intenzita záře se stupňovala! Chvění také!
„OOOK!“ zařval Knihovník v ten samý okamžik, kdy se prostor knihovny vyplnil oslepujícím zábleskem.
Podvědomé reakce převzaly vládu nad lidoopem. Neuvěřitelnou rychlostí vyrazil k rozžhavenému Ouzkotlamovi. Ve zlomku posledního času pocítil to bezbřehé nebezpečí. Ta kniha… Nepatří sem! Ne! Přestal čas…
Teorie se šílenou spletí výbojů propojila s ostatními knihami v knihovně. Ona popírala vše co tady bylo! Zeměplocha fakticky neexistuje! Je to tak spočteno!
Co se stalo pak bylo dílem žádného času. Čas tady nemůže plynout, vždyť to tady není…!
Knihovník vytrhl zářícímu Ouzkotlamovi deník s Teorií a velmi krátkým skokem se vrhl k nejbližší řadě explodujících knih. K-prostor se přetěžce, ale přece jen otevřel. Cítil, že to musí ještě dokázat, jinak už nebude nic…
Gigantická imploze chytila Zeměplochu za pačesy a strhla ji celou do sebe včetně zmatených slonů a zamyšlené Velké A’Tuin.
…ve všech vesmírech astrálno už nebylo, Teorie všeho byla jen jedna…, vesmír dostal konečně řád… Už žádné příběhy…
Bylonebylium už bylo jen hypotetické, už nebylo hmotné. Ve fázovém prostoru vesmírů pro něj nebylo místo.Tady by to mohlo všechno skončit. Ale Příběh, jakýkoliv příběh se má rád. Nějaký fázový prostor ho ale vůbec nezajímá.
Na Zemneploše byla nádherná zimní noc. V jedné celkem malé knihovně, kdesi ve středu evropského kontinentu se právě Knihovník zuřivě oplácával, jak se snažil uhasit místy doutnající srst. V hlavě mu hučelo jako v ohromném krbu a ty hvězdičky před očima také nebyly jistě v pořádku.
Pod nohama mu ležela Teorie. Teď již nesvětélkovala, jen tak mírně doutnala. Když se Knihovník konečně uhasil a vědomě zastavil až do teď neustálý příval samých Oook! Oook!, rozhlédl se. Vedle na okenním parapetu stálo několik květináčů s bujnou vegetací. Jeden z nich dal stranou, vzal roztřeseně misku pod ním a jedním hltem vypil všechnu vodu co tam byla. Moc jí nebylo, ale Knihovník měl opravdu velkou žízeň. To bude asi těmi banány. Chutnala tak nějak divně. To bude tím přidaným tekutým hnojivem.
Když se jakžtakž osvěžil i s ostatních misek, jal se propátrat celou knihovnu. Nic moc co do alespoň malé velikosti, ale takové jsou vesměs všechny na Zemneploše, jak věděl.
Důležitým zjištěním bylo, že K-prostor byl funkční a tak se pokusil dostat zpátky domů. Ale nešlo to. Přeručkoval přes několik dalších knihoven v relativně nekonečném K-prostoru, v jedné se ho snažili dokonce chytit, ale do té své univerzitní to nešlo. Ona prostě neexistovala. Vrátil se do té první. Stále byla noc. Zvedl z podlahy Teorii a opatrně ji očichal. Samé špatné věci.
Z venku k němu dolehly hlasy. Zaručeně lidské hlasy. Vyhlédl z okna. Pod ním leželo, jak zkušeně poznal, jakési hradní nádvoří. Bylo osvětleno několika silnými…, asi petrolejkami. Co jiného by to mohlo být. Knihovna na hradě, to by šlo. Takové místo si zaslouží každá knihovna, o tom byl přesvědčen.
Přes nádvoří se nejistou chůzí vlekli dva muži a nadělali rámusu až dost. Knihovník jen zavrtěl hlavou. Měl teď jiné starosti, i když jedno či dvě piva na spláchnutí vyschlého hrdla by nebyla k zahození.
V jeho knihovně se stalo něco zlého. Usadil se pod okno a otevřel tu začouzenou Teorii. Ta to všechno způsobila. Jen tak zběžně ji prolistoval a pak se vrátil na začátek a začal číst. Písmo bylo strašné, ale časem na to přivykl.
Svítalo. Knihovník znechuceně zavřel dočtenou knihu a několikrát s ní praštil o zem. Zeměplocha nemůže být skutečná. V tomto vesmíru určitě ne a ani v jiných možných.
Jeho zakaboněná tvář naznačovala, že opravdu usilovně přemýšlí. Nemá se kam vrátit. Ať bohové rozcupují Ouzkotlama na kusy. Jenže problém byl v tom, že už ani bohové nejsou. Oči mu zvlhly. To asi tím jiným vzduchem.
V knihovně byl stále klid. Knihovník se vyštrachal na nohy a pomalu se kývavě loudal mezi plnými regály cizích knih. Nebyli ani připoutané řetězy. Jen tak očkem, díky profesionální deformaci přejížděl po hřbetech knih.
Zarachotil zámek ve dveřích. Knihovník se ladným skokem a několikerým přeručkováním ukryl v zadní části knihovny. Cítil tady více prachu, sem asi nikdo moc nechodí. Škvírou mezi vysokými regály sledoval nastalou situaci. Tady vlastně ženu. Postarší lidskou ženu.
Svlékla se z kabátu, do takové divné konvice načepovala vodu ze směšně malého vodovodu a usadila se za stůl. Zašátrala někde pod ním a něco tam začalo hučet. Pak vzala ze stolu hromádku všemožných knih a začala je láskyplně zařazovat zpět do polic po celé knihovně.
Tomuhle Knihovník rozuměl. Je přirozený stav, že jsou knihy hezky v policích a nikdo je neohmatává. Chvilku rozvažoval jestli za ní nemá zajít a přátelsky si knihovnicky popovídat, ale pak to raději odložil na později.
Něco upoutalo jeho pozornost. Něco před tím… Kolegyně sice byla relativně daleko, ale jeho zkušené knihovnické smysly zaregistrovaly to něco, co mu připadalo tak nějak povědomé. Zapamatoval si to.
Knihovnice prováděla během dopoledne ještě spoustu roztodivných věcí, hlavně většinu času strávila ťukací prací na jakémsi prťavém stroji, funkcí zřejmě podobnému jejich Hexu. Do knihovny přišlo jenom pár dalších lidí, slovy dva. Prochodili několik řad, vybrali si několik knížek a odešli.
Bylo poledne a knihovnice odešla asi na oběd. Knihovník pocítil hlad. Když jste zvyklý na pravidelný přísun jídla v určitou hodinu, tělo si samo řekne. Dokolébal se k malému umyvadlu, pustil vodu a pořádně se napil. Shodou všech možných teoretických náhod, uviděl v horním pootevřeném šuplíku knihovnického stolu – světe div se – banán. Což ho utvrdilo v přesvědčení, že všichni knihovníci všehomíra mají rádi banány. To je vskutku samozřejmé.
Opatrně, aby něco neshodil, se uvelebil v zajímavém pojízdném křesle a vychutnával si tu pochoutku. Ne, nebyla to krádež! Až ho místní knihovnice někdy přijde navštívit tak se bohatě odmění. Jsou přece ze stejného těsta…, tedy až na pár zcela nepodstatných maličkostí.
To mu připomnělo základní problém nedostatku Zeměplochy. Jejímu absolutnímu nedostatku. Ta zpropadená Ouzkotlamova Teorie!
Vrátil se do svého úkrytu, znovu tu knihu otevřel a bez jakéhokoliv zaváhání vytrhl první list, rozcupoval jej na menší kusy a nacpal si je do pusy. Několikrát to převalil v puse a polkl.
A Velká Teorie všeho se začala pomalu přesouvat do vskutku neznámých vnitřních prostor Knihovníka. Byl asi u dvanáctého listu, když se knihovnice vrátila. Musel přestat, aby se šustěním neprozradil a tak se jen zašoupl za úplně ten nejposlednější regál a spokojeně trávil. Potřeboval by se napít, ale to musí počkat.
Zašklebil se. Takhle se té prokleté Teorie pěkně pomstí. Slupe jí celou a pak teprve ona uvidí co se z ní stane…
Uteklo něco času, nikdo další už nepřišel a tak to knihovnice zabalila a odešla. Její definitivní odchod byl zpečetěn dvojím zamknutím.
Knihovník se vyřítil jak řízená střela s ne tak plochou dráhou letu a hned k vodovodu. Ta Teorie byla nějaká moc suchá.
Po lehkém odpočinku, kdy se mu konečně uklidnilo to vnitřní moře které se tam vytvořilo, se vydal k policím do kterých předtím knihovnice ukládala to něco…, povědomého. V třetí řadě odspoda našel co hledal. Několik desítek podobných knih. Vytáhl tu první. Čtení v jakémkoliv jazyce mu jako zkušenému knihovníkovi nadělalo žádný problém. Na obálce knihy byl pestrými barvami namalován podezřele známý výjev. Knihovníkem projelo vnitřní zachvění. Znal to. Důvěrně to znal!
První dvě slova mu sice nic neříkaly – Terry Pratchett – ale Úžasná Zeměplocha – a Barva kouzel mu připadalo velmi důvěrné. Otočil na první stránku a začal číst…

„Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně
vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy…
Pohleďme…
Tam přichází želva, Velká A’Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy…“

A přesně tam se to přesně doslova začalo stávat. Slovo za slovem, věta za větou, odstavec za odstavcem. Síla příběhu tvořila a nakonec stvořila. Jako palivo jí sloužila nešťastná Teorie všeho.
Mnoho dnů četl Knihovník knihu za knihou, příběh za příběhem. Knihovnice několik dnů nepřišla. Panoval tady tak krásný klid, jen přerušovaný otáčením dalších a dalších listů.
Nakonec byla Teorie snědena a poctivě strávena, příběhy přečteny a skutečně absorbovány dotyčnými vesmíry. Zbývala už jen poslední kniha, taková útlá, nedozrálá, nadepsaná – Kolektiv nadšených autorů
Knihovník nejdříve myslel, že k nim nepatří, ale záhy zjistil, že přece jenom vzdáleně ano. Obsahovala asi tucet krátkých příběhů odehrávajících se rovněž na Zeměploše. A v jednom z nich se dočetl o Ouzkotlamovi a o Teorii. Byl to jeho příběh. Teď už věděl jak se to všechno seběhlo.
Zeměplocha byla zpátky! Musí být! Četl přece o ní! Příběh…
Svítalo, když se Knihovník vydal K-prostorem na cestu domů. A domů se dostal. Nejdříve ze všeho do sebe hodil několik banánů od Otce prasátek. Při té vší práci se stvořením všeho kolem mu pořádně vyhládlo. Vzápětí se přes pokroucený časoprostor knihovny vyhoupl až ke střešnímu vikýři a odtud dál na střechy.
Ouzkotlam už po několikáté obtáhl jedničku a zrovna když se chystal začít psát, něco se kolem něj mihlo. Periferně zahlédl stín a tak zvedl hlavu…
Před ním stál Knihovník.
„Oook! Oook! Oook?“ zeptal se s náznakem vstřícného úsměvu.
„Ha hýhu ho…“ začal překvapeně chrlič.
Knihovník pokývl. Věděl přesně o čem sakra píše.
„Oook…“ protáhl a odněkud z místa za sebou vytáhl čtyři čerstvě odpravená holoubata.
Ouzkotlamovi vypoulené oči se ještě o kousíček vypoulily.
„Ho he pho mhe?“ zeptal se zcela zaskočeně.
Ještě nikdy mu nikdo něco takového nepřinesl. Fakt nikdy. Další přátelské pokývnutí a holoubata změnila majitele. Knihovník opatrným, ale bleskově rychlým pohybem sbalil ještě prázdný deník i s pérem.
Chrličův mozek právě teď přepnutý na zázrak nadbytku, nestačil jakkoliv zareagovat. Knihovník se s deníkem v podpaží odporoučel stejnou cestou do knihovny.
Ouzkotlam se až do večera věnoval jen a jen holubům.
Inspiraci se už ale nechtělo dál čekat a tak se znovu vydala na cestu s cílem břinknout někoho schopnějšího a hlavně rychlejšího.
Každopádně do večera byla na celé univerzitě známa velice důležitá informace, že jestliže někdo, kdokoliv dá nebo jenom zapůjčí jakémukoliv chrličovi cokoliv na psaní, bude mít co do činění s Knihovníkem. Všichni do jednoho tomu porozuměli. Začínat si něco s Knihovníkem…
A tak musela čtyři nevinná holoubata zaplatit pro ně strašlivou cenu za záchranu Zeměplochy. Může se ta cena za záchranu Zeměplochy zdát nepatrná, ale řekněte to těm holoubatům.
Žádný ze světů, ať plochý či kulatý není moc spravedlivý. Tak to prostě je.