Tam za Krajopádem

Zeměplocha je bezesporu rozlehlá, tak rozlehlá, že možná nikdy nebude úplně prozkoumána, natož zmapována. A tak tam, kde by to nikdo snad ani nečekal…
Don Holokar se zhoupl a prudce přeskočil na další skalní římsu. Část se jí sice pod jeho silným stiskem utrhla, ale to už měl prsty pravé ruky bezpečně zaklesnuté ve skalní puklině a v klidu visel nad nekonečnou propastí.
Právě začínal krátký den. Oči zvyklé na šero se vzápětí naučeně přizpůsobily. Slunce ztěžka překonalo Okraj a prudce ozářilo obnaženou skalní stěnu. Stínoví ptáci se s křikem zvedli, zakroužili a zamířili pootočným směrem, pryč z toho nepříjemného světla. Všechny různorodé tmy se rozutekly. Sluneční kotouč se teď rozmazaně vlnil za burácejícím Krajopádem přímo proti Donovi. Ten měl tyto okamžiky opravdu rád a tak si to vychutnával. Všechno bylo jasně viditelné, bez jakýchkoliv plíživých stínů.
„Tak co!“ přerušil mu letmou, visící siestu jeho společník Gaz Vytáhník, který právě dokončoval upevnění další jistící kotvy o dvacet metrů nížeji na stěně.
Don si povzdechl, zhoupl se a znovu skočil dál. „Jo! Tudy to půjde! Při troše dobrý vůle se na ten převis konečně dostaneme!“ zařval pod sebe.
Gaz jen pokrčil rameny. Ani žádnou jinou odpověď nečekal. Přidá ale raději ještě jednu kotvu. Uvolněně se pustil a přichycen na jistícím lanu za postroj se jal přilepovat další překážku mezi nimi a Smrťem.
Nikdy nekončící rachot Krajopádu nemohl utlumit jejich vyvinuté hlasivky, ani zmást jejich dokonalý sluch, schopný rozlišit hukot padající vody od velmi hlasité řeči na jedinečné frekvenci. Oni vlastně tu řítící se vodní masu ani moc neslyšeli. To bylo přirozené.

Jako bylo přirozené žít na vesměs kolmé skalní stěně. Staří mágové sice říkali něco o tom, že to takhle dříve nebylo a že vlastně celý jejich národ pochází z jakéhosi vzdáleného, dávno zaniklého města obklopeného mořem tam Nahoře, ale dnes se tomu už moc nevěří. Dědové jejich dědů a i dědové těch dědů se narodili a zase umřeli na Okraji, v horších případech, pod Okrajem. Tady se přece musela zrodit jejich odvěká a vyspělá dvojcivilizace Lešťů a Pysků.
Samozřejmě, že mají informace o místě Nahoře, vždyť tam mají své zvědy, takzvané olihně zvědavé, které operují v oblasti jejich bájné domoviny. Komunikaci s nimi zajišťují mágové z Vypouklé univerzity, kde je k tomu přímo určená celá jedna fakulta. Pravda, moc toho za posledních pár stovek let nezjistili, ale studovaní mágové se opravdu snaží s tím něco udělat. Zatím se právě přetahují s arcikancléřem o jeho nemoudrý nápad, snížit fakultě rozpočet.
Leon de Pysk nedávno přislíbil, i když to je u něj silné slovo, že se na problém olihní podívá, jakmile bude mít čas. Podle jeho předběžných závěrů je to jen otázka drobné úpravy jejich šroubovice. Arcikancléř Vypouklé univerzity Dobromil Výtlaček namítl, že oliheň rozhodně žádné šrouby nemají a plavou jen díky vytlačování vody. A on o tom musí přece jenom něco vědět, když je s nimi v telepatickém spojení.
Pan de Pysk mu poté nechal vzkázat, že bude-li mít zájem, tak mu ty šroubovice ukáže. Arcikancléř zájem samozřejmě neprojevil a jen mu zase na dálku odvětil, ať to tedy vyřeší po svém.
Přece nějaký nadaný kreslič a koumák, sice šikovný, ale stále jen koumák, jim nemá co radit. Sice to nové univerzitní topení rozvedené do všech slojí a dómů, je opravdu bezvadné, zato patří koumákům zasloužený dík, ale stále je to jen topení.
Mezi Technologickým institutem a univerzitou panovala letitá vzájemná úcta a respekt. Jen jedni si mysleli, že ti druzí jsou sice vzdělaní postarší lidé s jistými schopnostmi, ale žijící jen z minulosti a zastaralé literatury. Ti druzí si zase mysleli o těch prvních něco v tom smyslu, že sice ty jejich udělátka k něčemu užitečnému přece jenom jsou a dokonce někdy i fungují, ale to je tak všechno. Ohnivá koule je pořád ta stará dobrá ohnivá koule a vůbec nepotřebují jistý nový vynález institutu, nazvaný Ohňopliv. Na Ďasy koule stačí. Magie je složité umění, kteréž obzory jsou nekonečné, kdežto znalosti koumáků jsou, řekněme značně omezené ve všech směrech. Například proměnit někoho na žábu nedokážou.
Každopádně teď se všechno změní. Koumáci mají teď něco tak nového, že nějaké olihně můžou klidně vplout do propadliště dějin. A to se právě týká Dona a Gaze. Byli vybráni na první mimoplošskou objevnou misi. Proto teď byli tak daleko od všech městských slojí, aby si před cestou odpočinuli po prodělaném výcviku. Chtěli prostě jen vypnout. A profesionální podokrajový prospektoři neumějí odpočívat jinak, než zase zavěšeni pokud možno na absolutně nemožném místě.
Všechno to vzniklo, když Leon de Pysk, úředně uznaný génius, rozjel ambiciózní projekt na podrobné prozkoumání prostoru jak Nahoře tak Dole. Ano, Velkou A’Tuin znají dobře, čtveřici starých brachů také, ale Leon se chce dostat ještě dál. Říká, že je to otázka hrdosti, principu, relativity, nějakých superprovázků a hlavně dokázání existence paralelní protilehlé Zeměplochy pod samotnou želvou, včetně obrácených slonů. Jednou se totiž jen tak okrajově dopočítal k zajímavým, zapeklitým rovnicím, které by to měly teoreticky dokazovat. A možná je tam dokonce i druhá želva, což by mnohé vysvětlovalo. Asi ve dvou rovnicích, ne a ne vyjít správné znaménko.
Nebylo proto pro něj nijak složité přesvědčit Radu o výhodnosti projektu. Před jednatřiceti slunci dostal konečně zelenou. Teď se jeho všechny domněnky potvrdí nebo vyvrátí, což si ale vůbec nepřipouštěl. Rovnice se přece nemůžou plést.
Musela se vyvinout speciální létající loď, ale pro Leona to byla celkem jednoduše řešitelná otázka. Nejtěžší ze všeho bylo naopak sestrojit motory. Chvíli dokonce uvažoval o jakémsi mechanickém ptáku, ale pak to zavrhl jako nepraktické a zbytečně složité. Plány byly sice už z poloviny hotové, ale štěstěna mu přála. Hned druhý den po zahájení prací došlo k objevení složitého do sebe zhrouceného prvku Kleciánu, vzniknuvšího absolutní náhodou při úplně jiném pokusu. Leon totiž ještě součastně pracoval na zdokonalení svého mikroskopu. Klecián měl v sobě spoustu zajímavých vlastností, hlavně docela pořádný přebytek bezpečné energie.

Avšak shodou zcela náhodných okolností…
Daleko od Okraje, na nejvyšší hoře Plochy se mocný bůh prvků, zvaný alchymisty a podobně podezřelými existencemi, HLiŇáK Itý, trochu nudil a tak si vymyslel pro pobavení takovou zajímavou skládačku.

Koulíkova průmyslová centra v Lešti, začala dodávat rozličné součástky vyrobené podle podrobných plánků v rychlosti kreslených Leonem a několika jeho žáky v hlubokých slojích institutu v Pysku. Na hlavní spojovací rampě Zóny 51, zhruba na půlce cesty mezi Leští a Pyskem, postupně rostla první mimookrajová loď schopná letu za Krajopádem. Koumáci pracovali nepřetržitě pod přímým dohledem samotného majitele strojíren, ctihodného pana Koulíka.
Toto dokonalé plavidlo schopné letu tam, kde není ale opravdu lautr nic, (Leon si tuto teoreticky spočítanou hypotézu musel velmi vehementně vybojovat na samotné akademické půdě, aby byla oficiálně vzata na milost a přijata) jim otevře dveře, co dveře, nýbrž celou bránu k dalšímu a možná že i konečnému pochopení základní otázky filozofů: Proč jsem a kde vlastně sakra vůbec jsem?
Práce na lodi pokračovaly rychle. Její čočkovitý tvar se stále více zaobloval, jak byly přidávány vnější díly na nosnou titanovou kostru. Pohonná antimagická jednotka byla aktivována a začala udržovat loď nad plošinou bez potřeby podpůrného lešení. Uvnitř pracovali horečnatě nejšikovnější koumáci při zapojování energetických vedení potřebných k řízení a navigaci. Desítky různých čidel, pohonů, převodů, potenciometrů, tranďáků a dalších udělátek bylo spojováno s Fexem do složitého systému pavoučí sítě.

„Tak polez! Je to tady parádní!“ zaburácel mladickým nadšením Don, stojící teď na úzkém převisu, který dosahoval až ke Krajopádu, jako nějaký vyklenutý most. Okolí bylo zahaleno jemnou vodní mlhou, která ale vůbec nezabraňovala fantastickému výhledu. Slunce sestupovalo pod ně, neboť spěchalo zase poškádlit slony.
Gaz protáhl okem kotvy lana a prudkým odrazem překonal poslední kus cesty, který jej ještě dělil od převisu. Zachytil se na hraně, zhoupl se a zcela ladným způsobem se vyšvihl nahoru, kde se vydal za Donem stojícím v tmavnoucím mlžném oparu na dosah řítícího se oceánu.
Byli hodně vysoko. Ke skutečnému Okraji to měli snad jen pár desítek metrů. Tady byl ještě proud silný a celistvý. Taková průhledná opona do vesmíru.
Gaz stanul vedle Dona. „Prý se dostaneme až mimo dosah magického pole!“
„Nemohu se dočkat! Pan de Pysk to vidí optimisticky!“ pronesl Don a roztáhl ruce jako by chtěl všechno tam venku obejmout.
Jeho kolega to tak nadšeně neviděl, ale co mu zbývalo. Vybrali ho, vycvičili a stále dokola mu opakovali, že je přece hrdina. To bezesporu byl, ale nějaké ty pochybnosti prostě měl.
Gaz nebyl v žádném případě sralbotka. Práce prospektora byla nebezpečná a rozhodně to nemohl dělat každý. Jednou se dokonce v hlubinách nově objevené sloje potkal s pravým Děsem a přežil to. Bylo to sice o fous, ale nakonec tu potvoru udolal. A to mu k tomu stačila jen jedna karabina z popruhů a starý památeční cepín, který se nosí jen jako znak prospektorů. Byl hrdinou a ti patří zásadně do všelijakých prototypů nevyzkoušených strojů a to rozhodlo o jeho účasti. Don se samozřejmě přihlásil dobrovolně.
„Pravda, velmi optimisticky!“ dodal Gaz a poplácal kolegu mimonauta po zádech.
„Nemůžu se už dočkat! Fakt! Jen si to představ! Za necelé dva dny už budeme tam!“ vykřikl Don vzrušeně a ukázal za vodní proud.
Proto ho sem Don vytáhl, aby mohli být už co možná nejblíže k onomu místu nazývanému VesMír.
Bylo to přihlouplé jméno. Ten kdo to pojmenování vymyslel, neměl asi moc představivosti. Že se může nějaká vesnička jmenovat Mír, no dobře tedy. Ale aby se všechno za Krajopádem jmenovalo podle nějaké pacifistické díry…
“Jo, já se taky nemůžu dočkat!“ zalhal se zcela čistým svědomím Gaz. Znovu ho poplácal a pak si sundal batoh ze zad, chvilku se v něm přehraboval a nakonec vytáhl jídelní dózu. Pohodlně se usadil na kraj převisu s nohama volně nad propastí a jal se svačit. Nějak mu vyhládlo. Don se ještě nějakou dobu věnoval kochání se, ale pak se k němu přidal a s chutí se zakousl do své porce.

Pouhý den před startem, se dostavil Leon osobně a započal s oživováním palubního Fexe, jednoduššího klonu jejich Fexe z institutu. Ten převezme většinu namáhavého řízení samotné lodi, aby se posádka mohla v klidu věnovat jen průzkumu a pořizování zápisků do deníku.
S oživováním Fexe byl nepatrný problém. Musel nechat několikrát vystřídat hlavního démonka, než našel toho správného, který zcela chápal, co se od něj chce. Říkal mu Pan Procesor. Poté byla už loď připravena.

„Myslel jsem, že poletíte s námi, pane!“ podotkl zklamaně Gaz. „Myslím, že jsem o tom něco zaslechl!“
Génius zavrtěl hlavou. „Nejsem zase takový blázen! To by pro mě v mém věku vůbec nebylo!“ konstatoval suše. „Ale vy dva jste ti pravý! O tom vůbec nepochybuji!“ dodal ještě a vykouzlil na své vrásčité tváři široký úsměv plný platinových zubů.
„Hmm! To asi ano!“ vydechl Gaz pomalu, aby vzápětí vyhrkl, „Ale přece jenom! Co když se s lodí něco stane! Nejsme koumáci, abychom to nějak opravili! A taky…!“
„Rozhodně se nestane nic!“ přerušil ho rezolutně Leon. „Nemá se tam co porouchat! Vždyť jsem to zkonstruoval já! Takže žádné zbytečné emoce!“
„Tak to se mi ulevilo, pane!“ dodal ještě ironicky Gaz.
K Leonovi mezitím přispěchal jeden z koumáků a probíral s ním jistou záležitost. Gaz mezitím sledoval Dona už oblečeného v krunýřovém obleku jak se právě snažil cloumat s nehybným plavidlem.
Loď se ani nepohnula. Fex zaznamenal rychlostí větší než rychlost místního světla, jistý náznak vychýlení ve všech třech směrech a tak mělce posunutým okamžikem, informoval Procesora o nastalé situaci. Ten po vyhodnocení daných skutečností, vydal znuděně povel zpět Fexovi, aby dorovnal souběžným protitahem vnější vychylující síly. Loď se nehnula. Procesor se už začínal pomalu nudit a tak uvítal alespoň tento nepatrný závan vzruchu. Démoni všeobecně existují velmi rychle.
A nudu vyplňoval spokojeným pokuřováním erárních cigárek. Měl jich přichystanou značnou zásobu. Leon s tím při konstrukci lodě počítal a rovněž s nuceným odvětráváním samotného Fexe.
„No tedy pane Vytáhníku! Musím už jít! Není čas na zbytečné tlachání! Slíbil jsem koumákům nakreslit nový razící štít a zítra už ho chtějí mít! Znáte je! Mají nějakou tu jejich slavnost nebo co! Vlastně ani nevím! Takže musím jít! Tak se zatím mějte!“ vychrlil Leon najednou.
Podal Gazovi ruku, mávl na rozesmátého Dona vykukujícího z okénka řídící kabiny a odešel pomalým, ale zároveň svěžím krokem zamyšleného vědátora, vstříc novým výzvám. Leon neuměl téměř odpočívat a stále se musel něčím zabývat, ať to bylo cokoliv. Až se loď vrátí, prostuduje očekávané výsledky. Ale pořád tam může být ještě ta druhá želva. V tom případě, by mnohé mohlo být zcela a absolutně jinak.

Nadešel den startu. Slunce přebíhalo bokem od Zóny 51 a pospíchalo dolů. Mimonauti stáli nastoupeni před lodí v obklíčení nevídaného davu lidí, připravených se pobavit takovou mimořádnou událostí. Leon ještě obcházel svůj výtvor a něco si mumlal pod vousy. Všichni ostatní v poklidu čekali na příchod Představené Rady, aby byl nejdříve proveden slavnostní křest s pojmenováním.
Len Šestá se dostavila jen s nepatrným zpožděním. Její osobní přepravník pomalu zastavil, odpojil se od kolejnice na rampě a stáhl se dolů. Dav se jak na povel rozestoupil a přepravník pokračoval dál po svých mechanických nohách. Dokráčel až k lodi, plynule zastavil a klesl k zemi. Představená se zvedla a vystoupila na vyvýšenou plošinu na zádi. Byla oblečena ve slavnostním a měla dokonce nasazenu paruku světlého odstínu. Ta se nosí jen vzácně.
Její osobní komorník vystoupil a předal Leonovi luxusní láhev předloňského ročníku Rampupu. Ten ji upevnil na lanko zavěšené z horní paluby lodě.
Představená přehlédla hemžící se shromáždění a melodickým, příjemným hlasem pronesla: „Vážení Lešťové, vážení Pyskové, pane Leone, statečná posádko!“ Dav ani nedutal. „Křtím tuto naši první mimookrajovou lodici, jménem Střela První!“ Upřeně se podívala na loď i mimonauty. „Ať vás provází síla Okraje! Ať se ti Střelo, vyhnou všechny poruchy! A ať se nám zase vrátíte a splníte své poslání! To vám ze srdce přejeme!“
Poté vzala láhev a prudce s ní udeřila o hladký bok lodi. K úlevě všech přítomných se láhev rozbila a luxusní tekutina se napěněně rozstříkla. Křest se povedl. Vypukl uvolněný jásot. Oni žili sice na hraně, ale dokázali si to opravdu užívat.
Po oficialitách se všichni přihlížející nahrnuli ještě těsněji kolem Střely a při příjemném sousedském klábosení doplněném současným popíjením svařeného Rampupu, očekávali ohlášený vzlet. Přirozeně, že přední místa v davu zabrali ti nejpřednější. Snad všichni Představení koumáků, mágů, prospektorů, kšeftařů, farmerů a dalších se sjeli z celého Okraje, aby mohli být při tom.
Za šikmými okénky Střely teď viděli jak Don s Gazem provádějí předletovou kontrolu podle příručky narychlo sepsané samotným konstruktérem. Původně nic takového nezamýšlel, ale po vehementním naléhání obou mimonautů ji přece jenom dal dohromady.
Tu prořízl okolí spojovací rampy Zóny 51 ostrý zvuk vzduchové sirény a černo-stříbrný disk se bez jakéhokoliv zachvění začal v oblouku zvedat. Nejvyspělejší koumácký výtvor fungoval. Jak také jinak. Představený Technologického institutu, ctihodný Čak Lopotil se jemně usmíval.
Střela je vrcholem jejich umění. Ano, jen jejich. Koneckonců Leon má koumácké předky a hlavně pracuje stejně pro ně, tedy většinou. Koumáci jsou teď na pomyslném vrcholu popularity. A půjdou ještě dál. Konečně se blíží převzetí několika míst v Radě. Vždyť si to zaslouží. To díky koumákům se jim všem tak dobře žije.

Don přitáhl ovládací páku a sledoval s širokým úsměvem, jak Střela přesně poslouchá všechny jeho pokyny. Pan Procesor zatípl cigaretu a s chutí se pustil do práce. Konečně se dočkal.
Gaz s jistým uspokojením sledoval všechny ty ukazovací budíky, stupnice a baňky. Vše bylo v mezích stanovených hodnot uvedených v Příručce. Dobře tedy. Z přihrádky v prostředním panelu mezi ním a Donem, kde se nacházely mimo jiné i ovládací páky tahu motorů, vytáhl palubní deník. Příručku nechal raději ležet na kolenou, jen ji uchytil pod klipsnu na levé nohavici krunýřového obleku, zřejmě k tomu určené.
Otevřel deník na první straně a speciálním perem s ním rovněž dodaným, zapsal první zápis: Je právě nula plus pět palubního času, vše zatím v pořádku. Slovo ‘zatím’ podtrhl.
Don mezitím začal se Střelou kroužit, aby si přivykl na řízení a získal trochu praxe. Kruhy postupně čím dál tím víc zvětšoval, jako když mladá včela poprvé opouští rodný úl, až se dostal téměř k vodní cloně.
„Takže Gazi, jsi připraven!“
Oslovený sebou trhl. „Uf! Tady nemusíš mluvit tak…! Ach…,“ potřásl hlavou. „Střela je odhlučněná!“ Sám jen tak nedokázal ztlumit své hlasivky. Když čtyřicet let mluvíte, řekněme křičením, je to příliš silné pouto zvyku.
„Jasně! Hmm! Jasně. Ale ty se taky kroť. Píská mi z tebe v uchu,“ pošeptal s úsměvem Don.
„Oh…! Dobře. Fajn.“
Gaz se zadíval na plán mise umístěný mezi čelními okny. „Takže první věc. Obletět jednou spojnici mezi hlavními centry stále pod Krajopádem,“ pronesl z paměti. „A osvojit si všechny ty táhla, páky a další ty koumácký věci,“ dodal pro sebe.
„Já vím. Tak ať se nezdržujeme. Vpřed.“
Střela poslušně reagovala na jakékoliv změny nastavení pák a vše jak se zdálo, fungovalo. Při zpátečním letu převzal řízení Gaz, aby to také dostal do ruky. Don byl primární říditel, ale bylo třeba, aby to uměli oba. Už jenom z tohoto krátkého letu byli nadšeni. Byl to fascinující zážitek, jak prolétali kolem jednotlivých Zón pospojovaných složitými rampami a pak nad obřími městskými aglomeracemi Lešti a Pysku.
Když se vrátili zpátky, předal Gaz řízení zpět Donovi. Do deníku zapsal, že řízení je vcelku snadné a pan Procesor i Fex spolupracují bez viditelných zádrhelů. Don si mezitím ohmatal znovu všechny ty ovládací hejblátka a poté se upřeně zadíval ven před loď.
„Tak, jdeme na to. Připraven?“ zeptal se důležitě, aniž odtrhl pohled od fascinujících panoramat za předními okny. Ještě to bylo tak nové.
„Počkej ještě. Zapíšu to.“
Do deníku přibyl další zápis: Nula plus dvacet osm palubního času. Okamžik těsně před opuštěním rodného Okraje. Vše je ještě stále v pořádku. Podtrženo.
„Teď už jo. Hlavně v klidu a žádný divočiny,“ řekl a zcela podvědomě se zapřel v nohách a pevně se chytil křesla.
„To víš, že ne. Vždyť mě znáš,“ usmál se Don. „Sejdeme se nahoře, tak mě jisti,“ pronesl navyklou hlášku a plynulým pohybem přesunul páku tahu motorů na maximální výkon.
Střela prudce vyrazila oproti vodní cloně. Trvalo to jenom mžik. Magická síla Plochy se je snažila zastavit, ale ohromný tah Leonových motorů nemohlo zastavit zhola nic. Výhled za okny zčernal, přerušen jen občasnými světlejšími šmouhami.
Don si vzdáleně uvědomil, že to možná nabyl zase tak dobrý nápad naložit motorům naplno. Ale alespoň otestoval, co Střela všechno dokáže. Teď však musí každopádně zpomalit, tohle je opravdu moc velká prudkost. Prsty pevněji sevřely madlo páky a vytrénované svaly přece jenom udolaly všechny ty zlomyslné síly. Střela začala zpomalovat.
A panu Procesorovi se to zrovna začalo tak líbit.
„To byl ale fičák,“ vypravil ze sebe těžce Don. „Ale parádní, co?“ dodal po chvilce, když se mu podařilo konečně polknout.
„No… To byl,“ vysoukal ze sebe Gaz, když zase propojil všechny údy s mozkem, nebo alespoň s tím co z něj zbylo.
Don si promnul oči. Hučelo mu v hlavě, ale odeznívalo to. Ale Děs aby to vzal. Má důležitější věci na práci než bolení hlavy. Rozhlédl se už nezakaleným zrakem.
„Podívej se ven! No to je paráda!“ neovládl se Don. Všude za okny byla spousta různobarevných hvězd a některé se dokonce viditelně pohybovaly.
„Kde je Plocha?“ rozhlédl se starší prospektor. Ne, ještě to nebyla jakákoliv panika v hlase.
„Jasně, že za námi. Letěl jsem rovně… Myslím tedy,“ konstatoval říditel a přestavil páky k provedení otočky. Střela poslechla. Pan Procesor si zapálil, zase asi pauza. On se v tom vyzná.
Oba mimonauti téměř současně vydechli. Před nimi v docela uctivé vzdálenosti plul pomalu ten nejfantastičtější objekt všech všehomírů. Vnitřek Střely na okamžik pohltilo hmatatelné ticho.
„Člověk si myslí, že toho viděl už dost a že ho jen tak něco nepřekvapí, ale tohle… Já nemám ani slov.“
„Tak to jsem fakt nečekal Gazi. Tohle je mimo všechny mé dosavadní představy,“ pronesl Don tiše.
Současnost utíkala do minulosti a oba prospektoři jen zírali na ten velkolepý výjev.
„Tak jo,“ přerušil další tichou pauzu Gaz. „Pokračujeme v plánu, ať to odsejpá,“
„Jo. Jasně. Máš pravdu. Ale stejně je to něco, viď? Videssoská sloj je proti tomu nic.“
Gaz pokýval hlavou. „To ano. Škoda, že to Leon nevidí na vlastní oči. To by sem chtěl určitě vybudovat ty jeho výtahy a propojil je vycházkovými rampami. Alespoň mu to vyobrázkuju.“
Gaz vytáhl z přední přihrádky obrázkograf posledního modelu a začal zuřivě mačkat na červené tlačítko, aby tu nádheru zachytil tak, jak ji sám viděl. Malující šotek i přes svou rychlost nestíhal a tak to začal trochu flákat. Sem tam šmouha, sem tam bílé místo. Ale co, jeho starost to není. V návodu je jasně napsáno kolik času musí být mezi jednotlivými obrázky. To pochopí i dítě.
Po nějaké době, vyplněné sledováním té úžasné Zeměplochy, jejich domoviny, se k ní vraceli zpět, ale tentokrát už o hodně pomaleji. Měli ji před sebou jako na dlani. Čím blížeji, tím se teprve teď začala ukazovat její ohromná velikost a mohutnost. Přilétali šikmo seshora a tak měli nádherný výhled na šedobílé prostory okolo toho hodně špičatého středu, částečně zahalené v tmavých, rozlehlých mračnech, na téměř dokonalý, široký kruh zeleně, přerušený na několika místech oceány a na tmavší, vyschlejší okraj jejich světa. Jim tak dobře známý Krajopád zamlženě ohraničoval tento bezesporu nádherný svět. Ať Don s Gazem byli tvrdí chlapi, přece jenom ta fantastická nádhera jim hřála v duši i srdci.
„Vidíš něco pod Velkou A´Tuin?“ zeptal se Gaz. Nedovolil si tady říci želvou. To mu přišlo absolutně nevhodné, takhle o Ní mluvit.
Don zakroutil hlavou. „Nic. Nebo spíše zatím nic. Ale podíváme se tam hned,“ řekl a jemnou změnou řízení se Střela okamžitě stočila více vpravo mimo Plochu.
„Počkej. Tak jsem to nemyslel. Nemáme nejdříve prozkoumat hořejšek a až pak se podívat do sklepa?“ vychrlil rychle palubní zapisovatel a očima kontroloval plán mise. „Mě spíše zajímá co je tam Nahoře. Ten svět!“ zdůraznil, aby bylo jasné, že žádné změny v plánu nehodlá jakkoliv tolerovat.
„Já vím. Ale jen tam nakoukneme. Pro Střelu to nic neznamená. Jsme tam cobydup. Pak budeme mít času dost. Vždyť víš, že tohle zajímá pana de Pysk nejvíce.“
Gaz se zamračil. Prospektoři se mezi sebou hádali jen opravdu výjimečně. Trávili moc času na laně a na nutnosti jištění mezi sebou. A tam na nějaké rozmíšky natož hádky není místo. To by Smrť musel začít sloužit na Okraji přesčasy.
„Dobře tedy. Podíváme se tam. Vyobrázkujeme co půjde a vrátíme se Nahoru.“
Don se podíval na svého kolegu. „Dík Gazi Vytáhníku.“ V tom poděkování bylo řečeno vše. Don si uvědomil, že podle pravidel prospektorů musí dát na doporučení staršího a že trochu přestřelil. Věděl, že by musel Gaze poslechnout. Věděli to oba. Gaz si Dona tímto přistoupením na jeho unáhlený nápad zavázal. Takové je právo podokrajových prospektorů.
Každopádně Střela teď mířila podle Plochy dolů a nabírala na rychlosti. Don tam chtěl být co nejdříve. Maximální tah ale nedal. Jednou to stačilo. Nevěděli, co tam vlastně uvidí. Leon jim sice své teze předložil, ale sám snad jen tušil, co by tam mohlo být.
Loď prolétala kolem Krajopádu a znovu vstoupila do magického pole Plochy. Mělo to zlehka cuknout, ale necuklo. Pan Procesor s Fexem se činili a fakt je to bavilo.
Střela stále klesala. Velcí nosiči světa ji snad ani nezaregistrovali. Řítili se dál. Don musel trochu uhnout, jak se želví krunýř rozšiřoval do boku. Už ho viděli i v okénkách na levoboku. Zbrázděný, plný kráterů všech velikostí. Proti nim se rozšiřovala prázdná temnota. To asi nebylo dobře.
„Trochu zpomal. Není tam nic vidět. Ať do něčeho nevrazíme,“ řekl Gaz a sledoval přibližující se temnotu s narůstajícím znepokojení.
„Jo, neboj. Zpomaluju,“ odvětil Don. Prvotní nadšení se nějak z jeho hlasu začalo vytrácet.
Želví krunýř se mlhavě ztrácel v temnotě. Když před tím viděli Velkou A´Tuin z dálky, nezdálo se jim, že by plula v temnotě. Vždyť viděli i nepatrně se pohybující ploutve-nohy. Temnota houstla.
„Done, otoč to! Tohle se mi ale vůbec nelíbí!“
„He! Nejde to! Ta temnota nás přitahuje! Táhne nás to tam!“ vykřikl říditel vyplašeně.
„Narvi tam plnej tah! Otoč to!“ zařval Gaz, až něco někde prasklo. Byl slyšet cinkot střepů a narůstající vrnění motorů.
Loď se začala pomalu otáčet při šíleném přetížení, naštěstí korigovaném Fexem a jeho magideskami na téměř nulovou hodnotu.

Střela se ponořila do husté, mléčné temnoty. Pak to s ní škublo, protože to nedal ani pan Procesor a nedokázal tomu zabránit. Bylo to rychlejší. Náhlý záblesk světla ozářil její černo-stříbrný trup. Barvy se slily v jedno. Čas se zastavil. Mimonauti ztratili vědomí, vše na palubě přestalo fungovat, vše zhaslo.

Čas naskočil. Střela První se propadla do reality. Znovu se všude rozzářily hvězdy. Velká A´Tuin nikde.

Avšak Střely nedokončený pohyb pokračoval. Setrvačnost příběhu, vezená teď už jen na palubě, nedovolila zastavit. Ona sama setrvačnost se zalekla té holé reality. Realita nebyla jakkoliv špatná, byla jen strašně jednoduchá tím přímým způsobem.
Loď se propadla na pomyslné dno a vypálila zpátky nahoru. Znovu ji obklopila hustá temnota, znovu to škublo. Čas za to vzal. Všechny palubní systémy naskočily. Pan Procesor si potřeboval zakouřit, měl už sakra velkou chuť. Ale teď ještě nebyla ta vhodná chvíle. Don s Gazem se probrali. Dona napadlo, že možná lepší bylo to nic. Jen zcela reflexivně zabral za ovládací páku.
Střela zpomalovala, až zastavila docela. Pan Procesor vydechl a zašátral v zásobníku.
„Tak já nevím…“ zamumlal Gaz a třesoucí se rukou si setřel stékající kapky potu do očí.
Don se namáhavě rozhlédl. Byla tam. Za pravým okénkem. Docela blízko. „Asi jsme si měli nejdříve prohlédnout ten hořejšek…“ pronesl v jednom výdechu.
„To jo. To sakra jo,“ zabručel Gaz.
„Bylo to ale dobrý,“ písknul pan Procesor.
Starší mimonaut, aby se trochu vzpamatoval, kontroloval očima jeden budík za druhým. Zarazil se. Pak vytřeštil oči. „Done, podívej se na tohle…“ a ukázal třesoucí se rukou na jeden konkrétní ukazatel.
„A do hajzlu…“ ulevil si Don.
Pana Procesora to nikterak nevyvedlo z míry. On to věděl. A Fex také.

U starého keramického pomníku na hlavní spojovací rampě Zóny 51 vyrostlo časem malé sledovací stanoviště. Někteří se nechtěli smířit s tím, že by se nejvyspělejší koumácký výtvor už nikdy nevrátil. Stále věřili.
A nakonec udělali dobře. Vrátil se. Ale za relativně moc dlouho. Bohužel, Leon de Pysk se toho už nedočkal. Až do konce věřil ve své teorie. A asi měl i pravdu. Částečnou.
Velká A´Tuin pluje VesMírem přesně tam kde má. Na rozhraní všeho.