Tak trochu jiný lov

Cecilka Chytačová by se, kdyby žila v jiném městě, jmenovala Rybářová, ale živé ryby se mezi úlovky jejího otce vyskytovaly jen zřídka, a pan Chytač byl spíše vetešníkem. V malém obchůdku poblíž Stínova prodával své rozličné úlovky, harampádí všeho druhu a červy. Těm se v Ankhu dařilo docela dobře a mezi Chytačovy zákazníky patřilo několik specializovaných stánků s rychlým občerstvením. Lidem, kteří znali Kolíka A.S.P., připadaly smažení červi se zeleninou a nudlemi jako poměrně bezpečná alternativa.

Cecilka pomáhala samozřejmě v rodinném obchodě, ale ve volném čase se věnovala lovu zcela jinému. Jejím cílem byl nápadník – bohatý, vysoký, s černými hustými vlasy. Díky četbě levných sešitů pro mladé slečny měla v těchto kritériích zcela jasno. A Vilém Cibulka je splňoval až do minulého pátku dokonale. Než zemřel. V převráceném dostavníku. Cecilka nesnášela přepravní prostředky všeho druhu a měla z nich naprostou hrůzu, protože v literatuře, kterou se zabývala, snad ani jiná smrt nepřipadala v úvahu – pády z koně a převrácené dostavníky připravovaly pravidelně o život lumpy všeho druhu a rodiče hlavních hrdinů. To, že by připravily o život hrdinu reálného, byla neslýchaná drzost, se kterou si mohla dovolit přijít jen krutá realita.

V tomto případě ale byla smrt Viléma Cibulky stejně fiktivní jako Vilém sám. Údajný řezník Vilém se ve skutečnosti jmenoval Jáchym a vlastnil malé květinářství a velký obchod se zeleninou. Přál by si, aby tomu bylo naopak, ale přece jenom brambor a dýní se sní o moc víc než tulipánů a leckterý muž v Ankh-Morporku netušil, že se věci, které rostou z hlíny, hodí i na něco jiného než na jídlo.

Jáchym nebyl žádný podvodník. Měl jen jisté zkušenosti. Jedna z jeho ctitelek, Apolenka, mu před pár lety připravila krušné chvíle, když odmítala pochopit jeho nezájem a zbavit se jí byl nadlidský úkol. Pomohla jen fingovaná smrt a vydávání se za své neexistující (zadané) dvojče, když ji pak náhodou potkal.

Od té doby si Jáchym Cibulka zavedl strategii – devět schůzek, rozchod nebo v horším případě fingovaná smrt. Samozřejmě toužil po tom dostat se i ke scénáři zhruba třiceti schůzek a žádosti o ruku, ale to se mu zatím nedařilo. Jak bohatl a otevíral další obchody se zeleninou po celém městě, přibývalo bohužel slečen, které toužily nejen po partnerovi krásného zevnějšku ale i po jeho bohatství a byly stále vytrvalejší a otravnější. Jáchym si musel za poslední tři roky vystrojit už čtyři pohřby a začínal toho mít dost.

Cecilka svého vytouženého Viléma oplakávala téměř dva měsíce, a pak se jí náhodou podařilo potkat jeho dvojče. Jeho bratr byl bohužel ženatý a měl pět dětí, ale Cecilka na něho musela stejně myslet celou cestu do kadeřnického salónu U Apolenky, kam ji poslala maminka, aby přišla na jiné myšlenky. Apolenka měla tatínka alchymistu. Jeho elixíry života a věčného mládí byly sice ze zdravotního hlediska zcela neúčinné, ale jeden odbarvoval vlasy na blond a druhý je barvil na zrzavou a Apolenka se tak během posledních dvou let stala majitelkou vyhlášeného salónu. A kromě toho, že se zabývala tím, co měly ženy na hlavě, dozvěděla se i o tom, co se jim honí uvnitř hlavy. Cecilčin příběh ji opravdu zaujal. Scénář úmrtí a pohřbu jejího vysněného prince připomínal příliš nápadně její vlastní zkušenost, a po zhlédnutí Vilémovy ikonografie jí bylo vše ihned jasné. Obě dívky na sebe překvapeně kulily oči, když si daly dvě a dvě dohromady. Prozření sice stálo Cecilku přezdívku zářivá Cilka, protože se zapovídaly tak, že její vlasy nabraly barvu svítivě oranžovou, ale Jáchym alias Vilém Cibulka se mohl rozloučit se svým domnělým bezpečím. Obě dívky se totiž domluvily, že se ještě ten týden sejdou a vymyslí na něho společný plán. Ale než k oné schůzce došlo, uvědomily si rychle, že jsou vlastně sokyněmi a každá začala se svým vlastním plánem. V Cecilčině případě zahrnoval tento plán přímou konfrontaci, plačtivou scénu, vytrvalé pronásledování, posílání láskyplných dopisů a receptů na úpravy šunky (stále ještě netušila, že její vyvolený není řezník).

Apolenka měla mimořádný odhad na vzdálenosti a uměla dokonale odhadnout, jak do Jáchyma nenápadně narazit, když přecházel ulici. Dala se s ním ihned do řeči a sdělila mu, že její sestra (dvojče), skočila z mostu poté, co jeho bratr zemřel. Jáchym ji pozval na oběd. Vedla ho k tomu jakási směs výčitek svědomí a velmi silného podezření, že ho Apolenka prokoukla a dělá si z něho legraci. Apolenka mu barvitě vylíčila tragickou smrt své sestry, která si zlomila údajně vaz o neproniknutelnou hladinu řeky Ankh a následně byla sežrána dravými rybami, které v řece žily. Při zmínce o životě v řece Ankh to už Jáchym nevydržel a vyprskl smíchy. Po své zkušenosti s Cecilkou byl velmi dobře obeznámen s tím, čím řeka překypuje. A život to rozhodně nebyl. Apolenka se rozesmála také a dala Jáchymovi několik dobrých rad, jak jinak by se ještě mohl zbavit nechtěných zájemkyň o svou osobu. Byl mezi nimi například tip vzít dané dívky na schůzku s občerstvením u Kolíka A.S.P.

Jáchym se docela dobře bavil. Apolence její prosperující podnik přidal na sebevědomí a nápadníci se kolem ní jen rojili. Měla za sebou několik tragikomických schůzek a pochopila, jak otravné je, když někdo nedokáže pochopit nezájem druhé strany. Už dva měsíce chodila do práce tak, že lezla přes plot a vstupovala do salónu zadním vchodem, aby se vyhnula jednomu studentovi run, který se ji pravidelně pokoušel potkat. Ačkoliv musela přiznat, že ji báseň o jeho zlomeném srdci, kterou jí poslal, opravdu pobavila, i když ji mrzelo, že si přitom poprskala novou bílou halenku. Nicméně nevypratelné skvrny ji vedly k dalším pokusům. Otcův nový elixír dobré nálady barvil látky na nádhernou tyrkysovou barvu a Apolenka začínala pomalu spřádat plány na provoz vlastní barvírny. Jáchym zkrátka zjistil, že má před sebou úplně jinou slečnu, než kvůli které si před pár lety vystrojil pohřeb a usoudil, že by chtěl Apolenku vidět znovu. Právě se to chystal vyslovit, když Apolenka usoudila, že je na čase odejít. Popřála mu hodně štěstí a zamířila ke dveřím. Jáchymovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a dohonil ji.

Abychom učinili dlouhý příběh krátkým, tak zatímco se Cecilka rozhodla přivést Jáchyma k šílenství (tedy ona si myslela, že ke svatbě) a k opravdovému pohřbu svým obtěžováním, Apolenka ho přiváděla k šílenství tím, že teď když měl zájem on, neměla ho domněle ona. Apolenka si totiž přečetla jistý návod, jak ulovit muže strategií zcela opačnou – ignorovat ho, být stále zaměstnaná a nechat ho, ať se snaží a má pocit, že ji dobyl, i když by mu nejraději skočila kolem krku, už když ji pozval na druhou schůzku. A konec konců kvůli zakládání barvírny opravdu vytížená byla, ani si nemusela nic vymýšlet.

Každopádně následovalo dvaadvacet schůzek. Při druhé schůzce si toho moc nepověděli, protože je spatřila Cecilka a schůzka vypadala spíše jako bojová hra s názvem „průzkum zapomenutých zákoutí Ankh-Morporku“.

Při třetí schůzce se schovávali na zadním dvorku Jáchymova květinářství a bavili se o květinách.

Při čtvrté schůzce vybírali společně prostory pro založení barvírny (a utíkali před Cecilkou).

Při páté schůzce se schovávali na zadním dvorku Jáchymova obchodu se zeleninou a bavili se o účetnictví.

Při šesté schůzce si vyšli do města, spěšně se spolu navečeřeli (a pak utíkali před Cecilkou).

Při sedmé schůzce se sešli s kapitánem Karotkou a ptali se ho, zda je možné nějak stíhat někoho, kdo je v jednom kuse obtěžuje. Angua se nad nimi slitovala a chvíli Cecilku stíhala, ale stejně bylo hlavní náplní osmé schůzky utíkání před Cecilkou.

Při deváté schůzce se schovávali na dvorku kadeřnického salónu, tentokráte před studentem run.

Na desátou schůzku Apolenka podle návodu, jak nebýt příliš dostupná, nepřišla. Na jedenáctou schůzku naplánoval Jáchym přímou konfrontaci, co má to její chování vlastně znamenat – má zájem nebo ne? Ještě než ke schůzce došlo, narazil ale v knihkupectví na podezřelou brožurku s názvem „Nechtěj ho a bude tě chtít.“ Poctivě si ji přečetl a velice se naštval, protože mu celá tato hra připadala zbytečná a hloupá.

Na další schůzce Jáchym s Apolenkou společně spálili brožurku „Nechtěj ho a bude tě chtít“ a od té doby už Apolenka žádnou schůzku nevynechala. Jelikož už probrali všechno, co považovali za opravdu podstatné – květiny, zeleninu, barvení všeho, co se obarvit dá, plánování podnikání a účetnictví, přesunuli se k běžným tématům, jako jsou rodina, přátelé, minulost, plány do budoucna a společné plány do budoucna. Chodili spolu celých osm měsíců, a z toho asi tři měsíce běhali a schovávali se před žárlící a běsnící Cecilkou a studentem run.

Nakonec se rozhodli pro klidný život na Jáchymově farmě, ze které zásoboval své obchody. Uvažovali o tom, že by farmu nechali pro jistotu obehnat vysokým plotem. Stalo se však něco pozoruhodného. Cecilka a student run se jim přestali plést do cesty na celých osm týdnů. Potkali se až při svatebním obřadu – ukázalo se, že Cecilka a student Hubert se Apolence a Jáchymovi nejenom přestanou plést do cesty, ale že se v rámci jejich pronásledování připletli do cesty sobě navzájem a velmi rychle v sobě našli zalíbení, stmelilo je silné pouto – očekávaný potomek a slib manželský, který zvládli vyslovit dokonce o celou půlhodinu dříve než Apolenka s Jáchymem. Nakonec se spolu před vraty jednoho z mnoha ankh-morporských chrámů všemu zasmáli a pořídili si i společnou ikonografii.

O pár let později, když už obě dívky byly matkami, pod jejichž sukněmi se schovávalo hned několik potomků, svedla obě rodiny opět dohromady řeka Ankh (v Ankh-Morporku té směsi odpadků a bahna říkají řeka, protože pro to zatím nevymysleli jiný název a mnozí obyvatelé tohoto velkoměsta ani nevědí, že ve skutečnosti má řeku tvořit tekoucí voda). Jáchym pomohl Apolence vytvořit důmyslný filtrační systém pro její barvírnu a přišel s velkolepým plánem, jak vyčistit řeku a založit spolu s čističkou zároveň i rybník. Systém, umístěný za městem, zahrnoval veliké síto a několik po sobě jdoucích jam s pískem. V Jáchymově rybníku se bohužel nejlépe dařilo rybám, přezdívaným želví. Jejich kůže byla neproniknutelná téměř jako želví krunýř a o jejich maso si ti, kteří měli dostatečné náčiní na to, aby k němu pronikli, lámali zuby. Na filtračním sítu se ale skvěle dařilo červům a samozřejmě se tam zachytila i spousta různého harampádí, takže bylo jen logické spolupracovat s Cecilčiným otcem a manželem (ukázalo se, že dokonce i červi jsou praktičtější věc než runy, zvláště ty zaniklé). Diplom z Neviditelné univerzity jako by nikdo ani neviděl a Hubert musel začít od píky (respektive od červa). Mezi oběma rodinami vzniklo nejprve pracovní pouto a následně i přátelský vztah. Nikdo už nemusel vystrojovat žádné falešné pohřby, ale o dvacet let později museli naopak vystrojit svatbu svým potomkům, kteří v sobě našli zalíbení.