Tajemný dědeček

Malá Zuzanka seděla na posteli a v rukou obracela poslední tolar, který vytáhla z víly Zubničky. Chvíli přemýšlela o tom, jestli to nemá zkusit znovu tentokrát s nějakým vhodnějším zubem, než je hroší stolička, ale pak došla k názoru, že bude lepší nepokoušet Osud, který už tak má dost práce a rozhodla se, že má hlad. Vydala se po schodišti do kuchyně, kde její maminka právě s kuchařkou řešila menu na večeři.
„Ahoj, mami,“ pozdravila a vběhla jí do náruče. Vůbec nezaregistrovala, že ji v cestě stojí koště, ale to jí stejně nekladlo žádný odpor. Ysabell si ho ale všimla a ochranářsky k sobě dceru přivinula.
„Ahoj, Zuzanko,“ řekla lehce nepřítomně. Pomyslela si, že nikdy neměla svou dceru brát za dědečkem. Nějaký tichý hlásek v její hlavě jí sice říkal, že to s těmi zděděnými schopnostmi nesouvisí, ale ten její mateřská mysl ignorovala.
„Zuzanko, donesla bys kuchařce trochu tymiánu?“ požádala ji.
Zuzanka přikývla, protože stejně neměla jinou zábavu a vyšla na malou zahrádku, která stála za kuchyní a kde se pěstovaly bylinky a jiné věci, které přišly Zuzance nudné. Dnes, ale tak nudná nebyla, protože tam, kde obvykle byl záhon s tymiánem, teď stál velký bílý kůň nápadně podobný tomu, na kterém jezdila na návštěvě u dědečka. Že by se jmenoval Truhlík? Tady, ale žádný kůň být nemohl, protože celý prostor měl sotva čtyři metry čtvereční a těmi úzkými dvířky, které sem vedly, by ho nikdo neprotáhl. Proto koně ignorovala a natáhla se pro bylinky. Určitě je to jen iluze vyvolaná vzpomínkou. To, že jí kůň začal ochutnávat vlasy, byl jistě také výplod její představivosti. Sevřela v dlani nejbližší větvičku a prudce jí škubla, ale v ruce jí zůstalo jen pár zubožených lístků. Při druhém pokusu už byla opatrnější a brzy svírala pět snítek tymiánu. Truhlík jí ale stále vytrvale upozorňoval na svou nemožnou přítomnost a holčička si ho poprvé za celou tu dobu blíže prohlédla. Kůň nebyl osedlaný, neměl ani uzdu, ale kolem mohutného krku se mu houpala poměrně velká kožená brašna. Truhlík pokýval hlavou, jakoby věděl na co Zuzanka myslí a ona brašnu opatrně otevřela. Uvnitř nahmatala obdélníkový lepenkový předmět. Po bližším přezkoumání zjistila, že je to jakési fotoalbum. Na černé obálce stálo velkými patkovými písmeny slovo: DĚDEČEK. Na černém hedvábném papíře se uvnitř skvěly vylisované květiny z různých koutů Zeměplochy, ikonografie (mezi, kterými nechyběla ani vysoký kostlivec v černé kápi) a jiné na první pohled náhodné věci, které Smrť sesbíral na svých cestách. Zuzanka se usmála. Po tom incidentu s houpačkou už věděla o dědečkově snaze chovat se jako normální člověk. Poplácala Truhlíka po krku, nebo alespoň tak vysoko, jak dosáhla a zalitovala, že u sebe nemá kostku cukru. Schovala knihu pod šatičky a vrátila se zpátky do domu. Nutno, ale na závěr této drobné příhody dodat, že Ysabell knihu druhého dne našla a schovala, ale tak už to bohužel u některých rodičů bývá.