1. místo v soutěži O Knihovníkův banán za rok 2010

Svátek pečené duše

Autor: Jana Gajdácsová
Rok vzniku: 2010

„Já jsem asi vážně mrtvý, co?“ nadhodil pan Vomáčka ledabyle, zatímco si s prazvláštním zájmem prohlížel svoje tělo. Tedy, to co z něj zbylo. Nebo alespoň ty kousky, které byly vidět.
Ne, ani pro něho to nebyl moc dobrý den. Obzvlášť proto, že byl i jeho poslední.
„NEPOCHYBNĚ.“
Vomáčka podnikl několik neúspěšných pokusů šťouchnout prsty do svých ostatků, avšak poměrně rychle to vzdal asi jako každý, kdo zjistí, že jak jeho prsty, tak jeho tělo, postrádají něco málo na hmotě. Povzdechl si.
„Já… asi už vím, kde jsem udělal chybu,“ dodal po chvilce zamyšleně, zatímco se jeho nové já podrbalo na hlavě.
Dál už nic říkat nemusel. Stačilo se podívat na jeho tělo naražené po celé své délce na laťky dřevěného plotu a na obrovskou sochu Kačera Svátku pečené duše napíchnutou na něm. A ta chyba byla, na rozdíl od současného pana Vomáčky, více než hmatatelná.
Jediné, o co mu přeci šlo, bylo mít tu nejlepší výzdobu široko daleko, nebo alespoň lepší než ten soused bydlící naproti. A co jiného by tam mělo být než socha Kačera Svátku pečené duše v nadživotní velikosti? Pche, to tomu nafoukanci mělo ukázat. A proto se ji rozhodl upevnit na to nejviditelnější místo. Do koruny jabloně, co mu rostla na zahradě. Beztak už byla skoro opadaná. A nebylo zas tak těžké na ni s pomocí žebříku vylézt. Kačera vytáhl lanem nahoru a pak ho jím připevnil do koruny. Jednoduché, řekl si, jakmile si své dílo ještě před chvílí kriticky prohlížel z povzdálí. Když tu si všiml něčeho nekalého… Jeden z provazů, ten, který jistil kačerovu levou nohu, se uvolnil. A noha se začala ve větru zlověstně kývat…
Nad jednonohým kačerem by se mu lidé jenom vysmáli! A hlavně ten odnaproti! To nemohl dopustit, musel hned něco udělat. Jednou rukou se opřel o kmen stromu, vylezl na plot a druhou rukou už už sahal po laně. Musím-ho-přehodit-aspoň-přes-tu-větev! Vzpomínal, jak mu znělo v hlavě.
Ano, věděl, kde udělal tu chybu.
Bylo mu to jasné už ve chvíli, kdy zaslechl praskání laťky plotu, o kterou byl nejvíce opřen…
„Měl jsem si postavit pevnější plot,“ ozval se po chvíli a pravou rukou si zamyšleně mnul bradu. „Nebo si raději vzít žebřík. Anebo za ten provaz neškubat tak prudce… Na druhou stranu, těžko bude mít ten odvedle něco děsivějšího, než je mrtvola na plotě. Pche, tentokrát mě netrumfne, to ne. A když se tak koukám,“ naklonil hlavu na stranu tak, že byla skoro vodorovně s jeho rameny, „tak ani vtipnější, cheche.“
„VÁŽNĚ?“ Smrťova hlava se naklonila do navlas stejné polohy. „VÁM PŘIJDE ZÁBAVNÁ VAŠE VLASTNÍ SMRT?“
„Ale no tak, vždyť se podívejte, musíte to uznat i vy sám! Takhle se nabodnout a ještě ten kačer nade mnou, to až uvidí moje žena, tak se potrhá smí-“
Smrť na něj upřel kamenný a nechápavý pohled, v tom byl odjakživa dokonalým mistrem.
„Poslyšte, nešlo by nějak-?“
Smrť nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ani-?“
Stejná odpověď.
Pan Vomáčka si opět povzdechl.
„A co bude teď?“ oplatil Smrťovi nechápavý pohled, zatímco jeho obrys začal být čím dál nejasnější. Ale než mu na to Smrť stačil cokoli odpovědět, odkudsi se ozvalo nadšené:
„Páááni.“

Na tento den se strašně těšila, říkala si v duchu, když se toulala ulicemi Ankh-Morporku a znuděně před sebou kopala dlažební kostku. Měla přeci krásnou masku a její máma všem ostatním upekla i koláč. Tak proč na ni nepočkali? Proč zmizeli a ji nechali samotnou? Není nic horšího, než koledovat na Svátek pečené duše o samotě. Což se nedá říct o hledání čokoládových vajíček, protože to jich pak na vás zbude víc, ale jakmile koledujete sami, přijdete o veškerou legraci. Vždyť i tahle prťata mají s kým chodit, bručela si naštvaně pro sebe, když míjela ostatní, a většinou také větší, koledníky, zatímco je probodávala pohledem. Ani se neobtěžovala narovnat si křídlo, které jí během večera začalo padat, jen si rukávem šatiček pokusila setřít slzy z obličeje. Nikdo ji mezi sebe nechtěl…
Kostku zlostně nakopla a ta zmizela někde ve tmě. Pomalu se odevzdaně začala šourat za ní, aniž by zpozorovala, že se vzdaluje od hlasů nadšených koledníků. Jakmile kostku došla, kopla do ní znovu a až teprve teď vzhlédla a zjistila, že tahle ulice je nějaká vylidněná…
Tedy skoro.
„Páááni,“ vydechla a oči se jí rozsvítily nadšením. Měla takový ten hlásek dítěte, které má ve zvyku až přehnaně protahovat samohlásky, nejraději ve větě: „To se řéknééé!“ Nicméně tady nikdo poblíž nebyl, pokud nepočítáme prazvláštní výzdobu támhle vzadu na plotě a dvoumetrového kostlivce s pláštěm s kápí a obrovskou kosou, kterého dívenka doslova hltala očima.
„Ty máš ale nááádhernou masku!“ volala a už se k němu rozeběhla. „Určitě tu nejkrásnější – ne!“ Tu mám já. Koukej! Jdu za vííílu,“ zatočila se kolem dokola a nenápadně si přitom rukou přidržovala plandající křídlo. „Takže druhou nejkrásnější. Jé, nešel bys se mnou koledovat? Prosím, prosím, prosííím! Bude to legrace!“ Popadla Smrtě za ruku a začala ho za sebou táhnout ulicí, odkud přišla. A nevypadalo to, že by se ona, či snad její pusa, vůbec hodlala někdy zastavit.
Je sice pravda, že Smrť má v lebce nejspíše jen vzduch, ale těžko říct, co se mu právě v tuto chvíli honilo hlavou.

Pro Zuzanu to byl den, jako každý jiný. Tedy, byl to den, jako každý – jiný, jinak by ta věta přeci postrádala na logičnosti. A bylo to tu zase, pomyslela si, když zapalovala další svíčku ve svém pokoji a položila ji zpět na noční stolek. Se Svátkem pečené duše to je stejné, jak s Prasečnicemi. Všechny ty zvyky, jenž lidé dodržují a učí v ně věřit svoje děti. Ona nikdy nehledala vajíčka, co snesl Kačer Svátku pečené duše. Nikdy se nepřevlékala za strašidla, víly Zubničky a další věci, ve které už jako malá nevěřila. Ano, věděla přeci, že existují, ale to je něco jiného. Sáhla jednou rukou po knize a druhou začala zatahovat závěs u okna. No, vezměte si to třeba támhle venku. Právě tam běží nějaká holčička, které co nevidět upadnou křídla, a za sebou táhne dvoumetrového kostliv-
Kniha s hlasitým řachnutím dopadla na podlahu.
„To snad nemyslí vážně!“

Ozvalo se zaťukání na dveře doprovázené známým:
„Koleda!“
„KOLEDA!“
Přesto na tom bylo něco zvláštního, pomyslela si slečna Ťuhíková, když s mísou cukrovinek otevírala dveře, jen nemohla přijít na to, co.
„Koledááá,“ zvolala ještě jednou malá holčička v šatech s padajícím křídlem a zamávala před ní košíčkem skoro zaplněným sladkostmi, jenž byl ozdoben papírovým kačeřím zobákem a namalovanýma očima. Slečna Ťuhíková se naštěstí rychle vzpamatovala a obrátila se na dívku.
„Oh, jaká to hezká maska, ty budeš určitě víla, viď? No ano, moc ti to sluší!“ začala přátelsky cvrlikat a honem sypala cukroví do předem nastaveného košíku. „A vy budete nejspíš její otec, že? Nedivím se vám, já bych svoje děti určitě nenechala pobíhat takhle pozdě večer po městě samotné. Víte, máte vážně úžasnou masku,“ rozpačitě se na něj usmála a ani si nevšimla, že se do košíku už chvíli pokouší vysypat prázdnou misku.
Smrť jí to oplatil zářivým, širokým úsměvem. V tom byl také učiněný mistr.
„Pojďme dál!“ odtáhla dívenka rázně kostlivce ode dveří.
Slečna Ťuhíková ještě několik dlouhých minut zírala do prázdna, než sebou trhla a dveře pomalu zavřela. Ta maska byla tak přesná.

„Jééé, tolik cukroví jsem ještě nikdy nevykoledovala! Tenhle večer byl úžasný, já jsem to věděla hned od začátku!“ Dobře jim tak, že mě nechali samotnou, takhle jsem koledovala s tou nejhezčí maskou, ne, druhou nejhezčí a určitě mám víc cukrátek než oni, pche!
„Páni, hrozně jsem si to užila! Taky se ti to líbilo? No jasně že ano! A vážně mi necháš všechny ty sladkosti? Paráááda!
Najednou se dívenka vyděšeně nadechla.
„Jéje, ono už je určitě hodně pozdě, no jo, vždyť už je tma, maminka se bude strašně zlobit, já už musím domů! Pojď honem!“ A už se rozeběhla další ulicí, Smrtě táhla za sebou až se zastavila u nějakých dveří.
„Už musím jít. Poslyš, budeme spolu koledovat i další rok? Určitě ano! Jen si zkus vzít nějakou míň strašidelnější masku, ano? Ale ne, aby byla hezčí než ta moje!“ pohrozila mu prstíkem, zatímco otevřela dveře a chystala se vejít do domu.
„Víš,…“ poprvé za celý večer se odmlčela a zaklonila hlavu, aby mu pohlédla do tváře. „Myslíš si, že někdo takový… jako, velký kostlivec s kosou a tak… myslíš si, že někdo takový existuje? Že existuje někdo, jako je Smrť?“
Nastalo ticho. Modrá světýlka svítící Smrťovi v očích podivně zablikala.
„DOUFÁM, ŽE ANO.“
A pro něj… to byl rozhodně zvláštní den.