Smrť psychoterapeutem

Autor: Jiří Fomín
Rok vzniku: 2007

Propadlo se propadlo a jak se oprátka se suchým škubnutím napnula, odsouzencovy nohy se zhouply do prázdna. Konopná smyčka praskala, ale vydržela.
“Znamenitě” zabručel Kajetán Kahánek a učinil souhlasnou vlnovku do příslušné kolonky v tabulce zátěží. Odložil zápisník, přistoupil k šibenici a zatočil klikou připevněnou na jejím trámu, aby mohl plátěnou figurýnu vycpanou slámou a závažím snadněji sundat. Zkontroloval neporušenost lana a uložil panáka mezi železnou pannu, palečnice a další propriety pracovny.
Povzdechl si. Poslední dobou jej přepadaly chmury a dnes, možná proto, že se blížil předvečer Svátku prasečí hlídky, na něj dolehly s těžkostí péřové duchny. Vykonával funkci ankh-morporského kata, a přestože měl svou práci rád, cítil se poslední dobou nedoceněný. Jistě, služné bylo slušné a o stálý přísun klientely se starala nesmlouvavá politika patricijské kanceláře, ale nízká společenská prestiž katovského řemesla ho poněkud znevýhodňovala v oblasti vztahů. Tytam byly sice doby, kdy se výslechy a popravy konaly na veřejnosti, avšak jeho povolání budilo stále v lepším případě odpor, v horším posvátnou hrůzu. Proč? Vždyť to byla práce jako každá jiná. Nebo snad ne? Kupříkladu pokaždé, když si domluvil dostaveníčko s děvčetem, se dotyčná vyděsila, jakmile se zmínil o své profesi, a když ji začal chvatně ujišťovat, že není typ, co by si tahal práci domů, a že by sekal dobrotu, nadobro prchla s nějakou narychlo vymyšlenou výmluvou.
Kajetán otráveně zhasnul louč a vyšel z katovny sousedící s márnicí v Jilmové ulici. Doma ho nikdo nečekal, a tak zamířil do hospody.
V hospodě U karmínové pijavky byla toho večera hlava na hlavě, ale Kahánek s místem problémy neměl: jeho samotářský stolek zel prázdnotou a stál na něm jen dřevěný korbel uchycený ke stěně nerezovým řetězem trpasličí výroby. Posadil se a sádelnatý hostinský mu úslužně, ale spěšně nalil pivo ze džbánu a vzdálil se. Kat se zhluboka napil.
MÁŠ TADY VOLNO? ozval se odkudsi hlas, kterým by se daly vysypávat štěrkové cestičky.
Kajetán vzhlédl a uviděl se nad sebou tyčit postavu v kápi. Vysokou a hubenou, zahalenou do pláště černého jako konec jeskyně.
“Vypadám snad, že bych měl společnost?” zavrčel Kahánek. “Posluž si.”
Smrť se obrátil k sousednímu, plně obsazenému stolu, kde si jeden host právě vzpomněl, že měl být touto dobou úplně někde jinde a zvedl se kvapně k odchodu. Smrť si jeho židli přisunul.
JEDNO PIVO A HADR, prohodil Smrť k procházejícímu krčmáři, a jakmile byl jeho požadavek splněn, pěnový mok do sebe obrátil. NA ZDRAVÍ, KAJETÁNE!
“My se známe?” přerušil kat zurčivý zvuk.
MÁME K SOBĚ BLÍŽ NEŽ SI MYSlÍŠ, odpověděl příchozí a odhrnul si kápi. JSME VLASTĚ KOLEGOvÉ – NĚCO JAKO MANUFAKTURA. TY MI POSÍLÁŠ LIDI A JÁ JE PŘEVÁDÍM NA ONEN SVĚT. ZKRÁTKA DĚLBA PRÁCE.
“Ale jak k tomu přijdu já!” rozhořčil se Kajetán, který Smrtě konečně poznal, ale to jen spustilo lavinu jeho výčitek. “Ty si jen odkroutíš svoje a zmizíš. Ale já mezi nima musím žít, mezi rodinama a kamarádama těch popravenejch. Kdybys věděl, co mám ya život,” nabíral Kahánkův hlas na plačtivosti. “V hospodě sedím u psaneckýho stolu jako největší vyvrhel, barák oddělenej mezizdí, aby se mnou nemusel nikdo sousedit, a když už se náhodou ocitnu mezi lidma, třeba během slavností na náměstí, musim stát na volský kůži. Proto sem se k řemeslu věru nedal!”
JO, TO ZNÁM, pokýval lebkou poslední žnec. PŘESNĚ VÍm, JAK TI JE. BÝVALY DOBY, KDY ANI MĚ PRÁCE NETĚŠILA A SNAŽIL JSEM SE Z NÍ VŠEMOŽNĚ VYVLÍKNOUT. ALE VŽDYCKY JSEM NAKONEC POCHOPIL, CO UMÍM NEJLÍP, A KDE JE MOJE MÍSTO. MÁME TO OBA TĚŽKÝ, JENŽE JE TO JAKO S ÚČETNICTVÍM: NĚKDO TO DĚLAT MUSÍ. A TEĎ UŽ SE NETRAP A BĚŽ DOMŮ. BÝT TEBOU VEZMU TO OKLIKOU KOLEM ŘEKY – TROCHA ČERSTVÉHO VZDUCHU TI UDĚLÁ DOBŘE.
A kdyby Kahánek s jistotou nevěděl, že jeho spolustolovník nemá oční víčka, byl by přísahal, že to, čím se Smrť rozloučil, bylo spiklenecké mrknutí.
Společenská místnost sirotčince V teplé naruči v ulici Velrybí kostice pulsovala činorodostí a šitořila veselými hlásky. Nebylo divu, nastaval večer Svátku prasečí hlídky, v krbu plápolal oheň a místní děti se těšily na nadílku. Pod dozorem mladé vychovatelky – slehny Zoe Dobrorukovi kluci a holky skotačili a zdobili skromnou, i skromnou, svíčkami obsypanou jolku, aby se u nich Otec prasátek cítil zítra ráno jako doma. Pečovatelka přejela hejno dětí pohledem, a když usoudila, že je vše v pořádku, rozhodla se odskočit dolů pro malinový puding. Právě v kuchyni nabírala do otlučených misek, když se to stalo: neposedného Lukáše napadlo, že paní vychovatelku překvapí a vzal kleštěmi z ohniště řeřavé polínko, aby s ním zapálil svíčky. Opatrně se příblížil se k první z nich, jenže nálož neudržel, polínko se svezlo a dosedlo do větví ověšených papírovými ozdobami. Stromek v mžiku vzpál jako pochodeň. Malá Krystýnka přišpendlující marcipánového koníka vyjekla a rychle odskočila, přičemž však škobrtla o stojan. Hořící stromek se zřítil k zemi a jako závora zahradil ústí do pokoje.
Děti začaly ječet a ozlomkrk se hnaly na opačný konec místnosti. Zoe zaslechla hluk, vyběhla po schodišti a zhrozila se: ze dveří sršely jiskry a sálající plameny olizovaly jako nestoudná milenka zpuchřelou zárubeň. Žár byl nesnesitelný, a dovnitř proto nemohla.
“Vydržte!” zaječela hlavně pro sebe a spíš se skutálela než seběhla schodištěm. Vyběhla hlavním vchodem, stoupla si před průčelí sirotčince, jehož jméno teď dostávalo nezamýšleně palčivý rozměr, a začala volat o pomoc. Jenže jak se dalo dnes očekávat, ulice Velrybí kostice byla liduprázdná*. Zoe užuž propadala beznaději, když V tom se od řeky vynořil loudající se Kahánek. Slečna Dobroruková jej od vidění znala a vždycky se ho trochu bála, ale teď nebyl na předsudky čas. Chytla ho za rukáv a začala překotně líčit situaci.
“Po schodech se nedostanem´, sou v jednom ohni!” křičela pečovatelka a ukazovala vysoko nad sebe. Z otevřeného okna se valil kouř hustý jak mlha v horách Beraní hlavy.
Kajetán Kahánek si od toho momentu připadal jako ve zrychlených pohyblivých obrázcích.
“Doběhněte pro Hlídku!” přikázal Zoe a ta jej ihned poslechla. Kat si pohledem změřil výšku čoudícího okna a vyšvihl se na stěnu. Silné ruce, uvyklé práci sekerou, snadno šplhaly po magiesvodu plazícím se po omítce sirotčince jako liána. Jakmile dosáhl úrovně okna, přenesl kat těžiště přes parapet a vpadl dovnitř jako balík pošty. I přes šedivý dým spatřil chumel děti choulících se těsně mimo dosah plamenů – starší chránily mladší vlastními těly, ale křičely bez výjimky všechny. Ačkoliv si všiml nedalekého lavóru s vodou, viděl Kajetán, že na hasení může rovnou zapomenout: strom byl na uhel, hořela již i podlaha a žhnoucí futro celou scénu ohnivě rámovalo. Zrak mu padl na lýkové lano, jímž byl patrně předtím strom ovázán. Prsty jej obemknul a zkoumal jeho pevnost. Znovu pohlédl na děti. Bude to stačit? Musí! Vyhlédl z okna a spatřil tři postavy. Kromě té hezké dívky rozeznával urostlého kapitána Karotku a zavalitého seržanta Tračníka.
Kahánek popadnul jednu vřeštící, asi tříletou holčičku a zkušeným grifem jí ovázal kolem pasu dračí smyčku. Zkusmo s nákladem několikrát zatřepal ve vzduchu jako by si hrál s velkým jojem , a když se zatěžkávající zkouška vydařila, vyklonil se a začal děvčátko, v bezpečné vzdálenosti od zdi, spouštět. Karotka natáhl ruce, chytil uzlík jako merunu a Tračník bleskově uvolnil oko. Kajetán vytáhl lano zpět a upoutal další děcko. Spustil, vytáhnul. Spustil, vytáhnul. A další a další. Po chvíli zaregistroval, že Zoe dole založila, spolu s pár dalšími obyvateli okolních domů, kteří přinesli deky a ručníky, provizorní lazaret.
Kouř kata dusil a štípal v očích, ale on neustával. Po pátém děcku koutkem oka zahlédl, jak se horní futro s ohromným třeskem zřítilo a to jej pobídlo k ještě horečnějšímu spěchu. Jak zachraňoval dál a dál, zdálo se mu, že nářek dětí slábne, avšak nevěděl, jestli bylo příčinou jejich umdlévání, nebo ztrácel vědomí on sám.
Konečně! Poslední capart skončil v Karotkově objetí a Kahánek ho mohl následovat. Uhnul dotírajícím plamenům, sjel po magiesvodu jako oktarínový výboj a žuchl na dláždění. Zoe k němu starostlivě přiskočila. Než omdlel, stihnul se na ni ještě usmát.

Smrť pohlédl na tucet malých přesýpacích hodin na stole své pracovny. V horních baňkách zbývalo už jen pár posledních zrnek písku. Jednu po druhé je obrátil. Písek v každé z nich jako by byl chvíli zaváhal , ale pak se začal znovu sypat. Budu ještě mít co vysvětlovat Auditorům, pomyslel si Smrť. Ničeho však nelitoval. Byl přece Svátek prasečí hlídky.

*Pozn. autora: A abychom nebyli obviněni z druhismu, je třeba v rámci korektnosti dodat, že také trpaslíků, trolů a golemůprázdná.