Rozloučení s Terrym Pratchettem

DOBRÝ DEN, PANE PRATCHETTE, řekl Smrť.
„No nazdar, tak je to tady“
ANO. JE TO TADY. VÁŠ ČAS VYPRŠEL. TO JE SAMOZŘEJMĚ METAFORA. ČAS NEPRŠÍ.
„Máte pravdu, zlepšujete se,“ přikývl pochvalně. Nakolik to bylo možné, Smrťova tvář se rozzářila pýchou.
„Předpokládám, že ten problém s chlebíčky jste ještě nevyřešili.“
NE, zavrtěl Smrť omluvně lebkou POŘÁD JEN MARMELÁDA.
„Ani hořčice?“
JEN MARMELÁDA.
Povzdechl si.
„Tak tedy, co teď? Předpokládám, že je to na mě? Asi máte moc práce, že? Slyšel jsem, že v Brmbrmducu řádí mor a na Čtyřiksu došlo k dešti kobylek.“
HMM… Smrť zaváhal. A to bylo neobvyklé. Smrť nikdy nezaváhal. Až teď. HMM… MYSLÍM, ŽE TENTOKRÁT BYCHOM MOHLI UDĚLAT MALOU VÝJIMKU.
Natáhl před sebe kostnaté ruce a pomalu je spouštěl dolů.
„Já to samozřejmě vím, ale právě jste zastavil čas, že?“
ANO. I VY SE ZLEPŠUJETE.
A pak tu byla další věc, která Smrtě znepokojovala. Jeho tělo se nerozplývalo, jak tomu byl zvyklý, ale jaksi zprůhlednělo, ačkoli barvy a obrysy zůstávaly stejné. A přeci jen stejné nebyly, neboť se zároveň s nimi draly do popředí obrysy jiné, menší, větší, mladší, starší. Smrť cítil, že takhle se slušná duše nechová, ale také cítil, že má před sebou ne člověka, který právě zemřel, ale celý jeho život.
Pomalu kráčeli bok po boku. Vešli do oblaku husté, krémově bílé mlhy, a když z ní vyšli, nebylo tam nic. A bylo to velmi hmatatelné nic. A najednou tam byli. Všichni. Stáli v řadě tak, že tvořili uličku přesně tak úzkou, aby mohl projít. Smrť se zastavil.
TEĎ JE TO NA VÁS.
Pomalu vykročil a kráčel uličkou postav. Míjel jednu tvář za druhou. Všechny je znal a nikdy nepochyboval, že existují. Ale vidět je, to bylo něco jiného. Bohové, oni opravdu přišli všichni. Dokonce i Zápach Starého Smrdi Ruma si udělal čas a přišel. Jedna tvář za druhou.
Mrakoplaš se pro jednou zastavil ve věčném úprku a nervózně žmoulal cíp rukávu. U jeho nohou na svých nespočetných nožičkách slavnostně stálo Zavazadlo a vedle něj se blaženě usmíval Dvoukvítek, s podivným přístrojem kolem krku.
Naproti nim zabírali opravdu velkou část mágové. Výsměšek s děkanem, nyní arcikancléřem Prašnekovy univerzity, se pro jednou nehádali, starší pAsák, Lektor zaniklých run, Profesor Neurčitě mlhavých studií, Rozšafín ctibum, který si něco horlivě zapisoval, pilulkami ze sušených žab utlumený kvestor a paní Vidláková. Oook! Ach ano, a samozřejmě knihovník, který mu s vážným výrazem podával banán.
Kráčel dál.
Kolem nohou se mu ovinul kocour. Zapáchající, jednooký kocour.
První stála samozřejmě Bábi Zlopočasná s přísným výrazem ve tváři, po jejím boku rozesmátá Stařenka Oggová s půllitrem piva a dýmkou vyřezávanou do tvaru ježka a nervózní Magráta Česneková s Verencem. Vpravo od nich se vlnily vlasy Anežky Nulíčkové (též známé jako Perdita X. Zasněná, zkrátka ta, co si říká Perditax. Ach ano, a má moc hezké vlasy) a blýskala pánev Toničky Bolavé, nejmladší čarodějky.
V protější řadě se seskupila Hlídka. Samuel Elánius si ho měřil s podezřívavým výrazem coby potenciálního vraha s manželkou Sybilou po boku, za ním kapitán Karotka ve vyleštěném hrudním plátu, Angua (ve své lidské podobě) Noby (který pro jednou nekouřil) a Tračník, Reginald Půlbotka, Pleskot Řiťka…
Mohli bychom pokračovat. Vetinari, Vlahoš von Rosret, Zuzanka, bohové… Všichni. Však je zná.


NASHLEDANOU, PAN PRATCHETTE, rozlehlo se mu hlavou. Pomalu začal blednout a s ním i postavy. Koutkem oka zahlédl, jak Smrť pomalu zvedá natažené kosti k nebi. Potom tam bylo Nic.

A kdesi, v horách Beraní hlavy, tam, kde nebe od nepaměti křižují čarodějky na košťatech a mnichové historie upravují své zahrady, se narodilo dítě. S velkým kloboukem na hlavě…