Průvodce

„SIRE PRATCHETTE, VSTÁVEJTE, UŽ JE ČAS.“
Terry otevřel oči a podíval se na toho, kdo promluvil. Byl to Smrť, přesně takový, jak si ho představoval ve svých myšlenkách. Do pochvy u pasu právě zasunoval meč.
„Meč? Žádná kosa?“ zeptal se Terry.
„PŘIPADALO MI TO SPRÁVNĚJŠÍ. MEČ JE URČEN PRO KRÁLE, CÍSAŘE A JINÉ VLÁDCE. A VY JSTE VLÁDCEM CELÉHO ZEMĚPLOŠSKÉHO VESMÍRU. NIC SE TAM NEMŮŽE STÁT BEZ VAŠÍ VŮLE.“
Terry pohlédl na své duchovité ruce a rozhlédl se okolo. Jeho tělo leželo klidně na jeho posteli. Na nohách jeho těla ležela do klubíčka stočená kočka, která je znuděně pozorovala a občas přitom švihla ocasem.
„Chtěl jste říct, že jsem byl vládcem zeměplošského vesmíru.“
„STÁLE JSTE. TO UŽ VÁM NIKDO NEVEZME.“
Terry přistoupil ke Smrťovi a usmál se na něj. „Těší mě, že vás poznávám.“
Smrť se zmateně podíval na Terryho. „PROČ BYSTE MĚ NEPOZNÁVAL? VŽDYŤ JSTE MĚ STVOŘIL. A PAMĚŤ VÁM JEŠTĚ SLOUŽILA DOBŘE.“
„Ale ne, to je jen takový druh pozdravu, takový řečnický obrat. Znamená to, že mě těší, že jsem se s Vámi osobně setkal.“
„TAK TO JSTE PRVNÍ.“
Terry napřáhl směrem ke Smrťovi ruku a ten ji váhavě přijal, jakoby měl obavy, že Terry se svou rukou na poslední chvíli ucukne. Když si však vzájemně potřásli rukama, oba se zatvářili spokojeně.
„A co teď?“ zeptal se Terry.
„TEĎ SE VYDÁME NA CESTU.“
„A kam?“
„ZNÁM JEN CESTU, NE JEJÍ CÍL.“
Terry se v zamyšlení poškrábal na hlavě. „Tak chvilku vydržte, jen se trochu upravím.“ Otočil se k zrcadlu a zahleděl se na svůj odraz, který po chvíli začal mládnout.
„Hm, to by mohlo stačit. Jako čtyřicátník se cítím skvěle. Zase to nechci přehánět. Netoužím znovu zažívat pubertu.“
„Tak, a teď ještě vhodné oblečení.“ Z nosu mu zmizely brýle a namísto své noční košile byl najednou oblečen do cestovních šatů. Pak se mu na hlavě objevil klobouk a v ruce vycházková hůl, jejíž hlavice byla vyřezána do podoby lidské lebky. Terry se chvíli prohlížel v zrcadle, stále nespokojen. Na jeho nose se opět objevily brýle a on se usmál. „Takhle to je určitě lepší.“
Smrť se zahleděl na Terryho hůl. „V ŽIVOTĚ JSEM NEPOCHOPIL, CO STÁLE MÁTE S TĚMA LEBKAMA.“
Terry zvedl hůl a podíval se na její hlavici. „Lebky vás dokážou zahalit do tajemna. Ostatním pak přijdete zajímavý, i když na vás ve skutečnosti nic zajímavého není. Ale já tu hůl mám, protože se mi líbí.“
„MYSLÍTE, ŽE BYCH SI MĚL TAKÉ TAKOVOU POŘÍDIT?“ zeptal se Smrť, zatímco si prohlížel hůl.
Terry se Smrťovi podíval do očních jamek. „Myslím, že ve Vašem případě by to bylo zbytečné.“
Terry si urovnal klobouk a otočil se ke Smrťovi. „Jsem připraven.“
Smrť k Terrymu přikročil, položil mu ruku na rameno a oba zmizeli.

***
Objevili se na místě plném hvězd.
Smrť si všiml Terryho výrazu. „PROČ JSTE NAJEDNOU TAK SKLESLÝ?“
„To nic, jen jsem si myslel, že když mě budete přepravovat na ono místo, tak to bude s nějakými zvláštními efekty.“
„OMLOUVÁM SE.“
„To je v pořádku, za to přece nemůžete.“
Terry se kolem sebe rozhlédl. „Co tu děláme?“
„ČEKÁME.“
„Na co?“
Smrť ukázal před sebe. Terry se podíval tím směrem. „Já nic…. aha, už to vidím!“
Jedna z hvězd se pohybovala k nim a postupně se zvětšovala. Když se přiblížila na dostatečnou vzdálenost, tak pod ní v její záři zahlédli Velkou A´Tuin, na jejímž krunýři stáli čtyři sloni, kteří podpírali obrovský plochý svět Zeměplochu. Želva se pohybovala směrem k nim. Svými gigantickými ploutvemi prorážela vesmírné vakuum a vytvářela tím magické proudy, které se za ní chaoticky objevovaly a zase mizely. Přestože se díky její mohutnosti zdálo, že se vesmírem pohybuje pomalu, dva pozorovatele minula během chvilky. Terry nabyl dojmu, že na něj A´Tuin během průletu mrkla, ale průlet trval jen okamžik, a nebyl si jistý, zda to tak skutečně bylo.
Poté, co kolem nich želva proletěla, vzal Smrť Terryho za rameno a opět zmizeli.

***

„Já myslím, že mu totálně přeskočilo,“ řekl už poněkolikáté Vzoromil Výsměšek, arcikancléř Neviditelné univerzity.
„Ale pane, Hex je stroj, ten nemůže přijít o rozum,“ oponoval mu Rozšafín Ctibum. „Hex není živá bytost, nemá žádné emoce. Nemůže se zbláznit!“
„Nemá emoce?“ zasmál se Výsměšek. „A jak tedy vysvětlíte to, že mu někdo k Prasečnicím daroval plyšového medvídka, a když jste mu ho sebrali, přestal pracovat, dokud jste mu ho nevrátili, hm?“
„To se dá jistě nějak logicky vysvětlit,“ bránil se chabě Ctibum. „Všechno se dá logicky vysvětlit.“
„V tom případě mi logicky vysvětlete, jak se mohl Děkan stát děkanem, zašklebil se Výsmešek.“
„Já myslím, že to bylo díky příliš velké úmrtnosti mezi mágy, když se na Neviditelné univerzitě objevil ten problém s magickým prazdrojem, pane. Pak jsme měli tak trochu problém obsadit všechna vedoucí místa a …“
„Vy se do toho nepleťte, Kvestore“, přerušil ho Výsměšek. „A vůbec, co tady děláte? Nedal jsem Vám domácí vězení za to nedovolené létání mimo pozemky univerzity? Už mě unavuje, jak musím každou chvíli řešit stížnosti na to, že jste zase někomu spadl na hlavu. A taky moc dobře víte, jak mě otravuje kvákání žab. Jestli to tak půjde dál, budu muset říct Afektovi, aby vykopal díru pro nový rybník.“
„Ale já domácí vězení neporušuji,“ ohradil se Kvestor dotčeně. „Jestli jste si nevšiml, tak jste v mém pokoji.“
Výsměšek se zmateně rozhlédl kolem. „Aha. V tom případě byste si tu měl uklidit, máte tu všude rozházené papíry. Vypadá to tu jako v pokoji na studentské koleji.“
Kvestor sebral ze země štos papírů a zamával jím arcikancléři před očima. „Ty papíry jste mi tu rozházel, vy!“ zakřičel Kvestor.
„Dobře, dobře, v pořádku, Kvestore, jen se nerozčilujte, nedělá vám to dobře,“ odvětil arcikancléř. Pak se přitočil k Rozšafínovi a zašeptal: „Dáváte mu dostatečné dávky pilulek ze sušených žab?“
Rozšafín si povzdechl. „Arcikancléři, co ta zpráva?“
Výsměšek pokrčil rameny. „A co byste s tím chtěl dělat? Ať už to pro nás znamená cokoliv, stejně s tím nic nezmůžeme. Nechte to být, Ctibume, ono se to nějak vyřeší samo.“
Ctibum se znovu podíval na jeden z tisíců listů, které Hex během noci napsal. Na papíru se neustále opakovala jediná krátká věta: Stvořitel přichází.

***

Terry a Smrť se spolu objevili nad Cori Celesti, středovou horou, která je příbytkem zeměplošských bohů. Terry se chytil za hlavu a vrávoravě chodil ve vzduchu sem a tam.
„TAK CO, BYLO TO LEPŠÍ?“
„C-c-c-co t-t-to b-b-bylo?“ zeptal se Terry otřeseně.
„NAZVAL JSEM TO VELKÝ TŘESK,“ odpověděl Smrť hrdě.
„D-děkuji, b-bylo t-to…. nezapomenutelné, ale p-příště bych to raději zase bez zvláštních efektů.“
Terry se podíval pod sebe a hned poznal, kde se oba nachází.
„A co bude teď?“ zeptal se Terry Smrtě. „Mám snad sestoupit dolů na Dunmanifestin a přidat se k ostatním bohům? Proto jsme tady?“
„CHCETE BÝT BOHEM?“
„Nevím. Asi ne.“
„TAK NEMUSÍTE BÝT. JSEM VÁŠ PRŮVODCE, ALE JE JEN NA VÁS, JAKOU CESTU SI ZVOLÍTE.“
Terry zaváhal. Rozhlédl se po celé Ploše, kterou odtud mohl vidět celou a přemýšlel, co by si měl zvolit. Po chvíli se usmál a obrátil se na Smrtě. „Už vím, co mám dělat. Děkuji, že jste byl mým průvodcem.“
Smrť přikývl a sledoval, co se bude dít.

***

Mrakoplaš prchal před nestvůrami z Podzemních rozměrů. Už zase. V tom do jeho těla cosi vstoupilo. To cosi by popsal jako humanoidní modravou záři, přestože to nemělo žádný tvar, barvu a ani to nijak neosvětlilo temné a neutěšené Podzemní rozměry, ve kterých se právě nacházel.
Mrakoplaš se zastavil, otočil se k nočním můrám, které ho pronásledovaly, a usmál se. Také jeho pronásledovatelé se zastavili a na svých obličejích vyloudili něco, co by se vzdáleně mohlo považovat za úsměvy. Všichni se objali, smáli se a tančili spolu dokola.
Z Mrakoplaše tento náhlý a neočekávaný pocit radosti po krátké době vyprchal a hned si uvědomil, s kým to tančí a veselí se. Nestvůrám z Podzemních rozměrů trvalo daleko déle, než se z těchto radostných emocí vzpamatovaly, neboť na něco takového nebyly vůbec zvyklé. Díky tomu Mrakoplaš získal cenný náskok, než se opět daly do jeho pronásledování.

***
Velitel Elánius seděl ve své kanceláři a studoval zprávy svých podřízených. Zrovna se snažil vyluštit zprávu seržanta Navážky, kterou mu přinesl vytesanou do kamenné tabulky.
Navážka byl jediným seržantem, který nemusel své zprávy předkládat ve dvou vyhotoveních. Už takhle si patricijský archiv stěžoval na obtížnou (těžkou) manipulaci s těmito zprávami. Tento problém nakonec vyřešili tím, že jeho zprávami začali vyspravovat dlažbu budovy archivu.
Navážka v této zprávě uváděl, že při potyčce U Prokopnutého bubnu v žádném případě nešlo o policejní brutalitu, neboť stěžovatel měl v ruce obušek, a přesto proti němu použil pouze své pěsti. Dále také vysvětloval, že U Prokopnutého bubnu vzhledem k častým rvačkám mají vnitřní stěny vyrobené pouze z tvrdého papíru, takže jestliže byl stěžovatel zasahujícím strážníkem prohozen takovouto stěnou, nemohlo dojít k vážnější újmě.
Elánius vzhlédl od této zprávy a podíval se na kapitána Karotku, který stál před jeho stolem v pozoru.
„Kapitáne, můžete mi zopakovat, kde ten náš stěžující si občan města skončil, když ho seržant Navážka prohodil stěnou?“
„Ve špitále, pane.“
„Myslím tím, krátce po tom prohození stěnou.“
„Za hospodou, pane. Hospodský si to pochvaloval. Říkal, že tu díru bude využívat pro doplňování zboží. Je blízko barového pultu.“
„A pomáhal někdo seržantu Navážkovi se sepsáním této zprávy?“
„Pokud vím, tak ne, pane. Je to jeho vlastní práce.“
Elánius se usmál. „V tom případě dělá značné pokroky.“
„Ano, pane. Všichni se snažíme být ve své práci lepší.“
„To je vše, kapitáne.“
„Děkuji, pane,“ zasalutoval kapitán Karotka a opustil velitelovu kancelář.
Velitel Elánius se opět mírně pousmál. Najednou ucítil, že něco proniklo do jeho mysli. Přestože to nebylo součástí jeho mysli, bylo to velmi známé vědomí. Měl z toho pocit podobný tomu jako kdyby si po velmi dlouhé době na sebe navlékl své oblíbené ponožky. Najednou nebyl velitelem Elániem, ale Hlídkou, všemi členy Hlídky. Dokonce i Noby Nóblhóchem. Pak najednou věděl, jaké to je být městem, jeho rodným Ankh-Morporkem. Místo žil a tepen měl ulice, kterými namísto krve (i když i ta tam nějaká byla) proudili lidé. Tyto pocity během chvíle zase odezněly a Elánius se opět ponořil do písemných zpráv strážníků, a zcela zapomněl, že by někdy takové pocity prožil.

***

Smrť pozoroval, jak se duše Terryho Pratchetta rozlévá do všech obyvatel Zeměplochy, od Cori Celesti až po Krajopád, do každého živého tvora, i do kopců, hor a moří, slunce, měsíce i hvězd. I do samotného Smrtě. Každá část tohoto vesmíru duši Terryho Pratchetta přijala, neboť se nejednalo o žádnou cizorodou entitu. Celý tento svět, tento vesmír, byl stvořen jeho myšlenkami.
Přestože tvůrce Zeměplochy opustil svět, v němž žil, jeho duše zůstala v každé částečce jeho díla. Smrť věděl, že Terry Pratchett bude žít, dokud bude žít alespoň jedna osoba, která si bude pamatovat jeho dílo. Až zemře i tato poslední osoba, nastane na Zeměploše konec světa. A u tohoto konce světa bude zase on, Smrť.
Smrť se naposledy rozlédl, a než zmizel, pronesl jedno jediné slovo, které bylo určeno všem a nikomu: „NEZAPOMENEME.“