Předposlední hrdina

Lord Odkragli seděl ve své pracovně a právě se ocital ve stavu opravdu hlubokého zamyšlení. Před ním ležela na stole žádost o pět inhumací. Chvíli sice trvalo, než ji přeložili do ankh-morporštiny, ale nyní bylo nad slunce jasnější, že lordové Fang, Sung a Tang se spojili, aby si objednali inhumaci císaře Cohena a jeho Stříbrné Hordy. Lord McSweeney se k tomuto spiknutí zcela evidentně nepřidal. Bylo všeobecně známo, že McSweeney je prastarý rod, a ještě známější byla jejich rodová škudlivost a téměř nepřekonatelné zábrany rozloučit se s hotovými penězi. Dvacetipětiprocentní záloha byla v cechu složena týž den. Nyní zbývalo pouze úkol přijmout a přidělit. Lord Odkraglli si pohrával s myšlenkou žádost odmítnout, ale pět milionů tolarů, které byly určeny jako celková částka, to byly nějaké peníze. Rekord v historii cechu. Zkrátka přirozená hrabivost Lorda Odkraglliho zase jenou zvítězila. Jenže koho poslat proti někomu takovému, jako je barbar Cohen? Dobrovolně se asi nikdo nepřihlásí. Mistr Ča-snač-aj také není k dispozici. Zatímco přemýšlel, ozvalo se z komunikační trubice hvízdnutí.
„Ano?“
„Tady vrátnice, Rozbušný VI. mylorde.“
„Copak se děje?“
„Hlídka právě přivedla několik studentů, pane. Nějaká výtržnost.“ V mžiku se v hlavě lorda Odkraglliho zrodil vynikající plán.
„Vyřiďte pokutu, je-li jaká, a okamžitě mi je pošlete.“
„Ano, pane.“

Čtyři studenti rozpačitě přešlapovali před představeným cechu a ze všech sil se snažili vymyslet nějakou alespoň trochu smysluplnou výmluvu. Lord Odkraglli seděl za svým stolem a poslouchal značně nevěrohodné důvody vedoucí až k poškození jednoho z hrochů na Mosazném mostě, následné honičce a zatčení Hlídkou. Pak si povzdechl a vstal. Pomalu procházel pracovnou, zastavil se u krbu a upřel pohled do plamenů. Po několika minutách se otočil.
„Pokud se nepletu, je to tento měsíc již podruhé, že?“
„Ano, pane,“ ozvalo se čtyřhlasem.
„Nejprve to byl ten incident na Neviditelné univerzitě a teď toto.“
„Ano, pane,“ odpovědělo opět kvarteto.
„A měsíc předtím to byl ten nejapný žertík v jídelně.“
„Ano, pane.“
„Mohli byste mi, pánové, poradit, co mám s vámi dělat?“
„Zákaz vycházek?“ zeptal se s nadějí v hlase jeden z provinilců.
„Obávám se, že ten už máte, pánové. A nezdá se, že by to mělo nějaký výchovný účinek.“
„Promiňte, mylorde, zapomněl jsem,“ omlouval se mladý vrah.
„Mám tisíc chutí vás čtyři vyloučit z cechu, pánové.“ Čtveřice znatelně zbledla.
„Cokoliv, jen ne to, pane!“ vyhrkl jeden ze skupinky a ostatní mu horlivě přikyvovali.
„Opravdu? Dobrá. Shodou okolností se naskytl takový malý problém…“
Skupinka v neblahé předtuše zbledla ještě víc.
„Ano, to bude velice elegantní řešení. Zítra ráno v osm se budete hlásit opět zde. Přeji vám dobrou noc, pánové.“
Lord Odkraglli vůbec nepočítal s tím, že by mladí vrazi mohli uspět. Byla tu ovšem velká šance, že se po takovéto akci zklidní a polepší. Tedy pokud přežijí. A o to šlo především. Aby školu opouštěli lidé, kteří vědí, jaké je jejich místo ve společnosti, a kteří také vědí, že jestliže jsou jednou Vrazi, musí se také patřičně chovat a reprezentovat cech. Cechu, tedy lordu Odkragllimu, šlo mimo jiné i o peníze, a proto se záloha na zahraniční akce v případě, že vyslaní vrahové byli neúspěšní, podle jednoho z dodatků nevracela. Dokonalé řešení, pomyslel si lord Odkraglli. Takže koho poslat s nimi? No jistě. Uchopil ústí komunikační hadice a hvízdl.

Bylo ráno. Cechovní hodiny odbíjely osmou a čtveřice mladých vrahů stála před představeným cechu a téměř to vypadalo, že se klepou strachy. Byli elegantně oblečeni v černé a pečlivě umyti a učesáni, nicméně každý byl nějak poznamenán v obličeji. Modřiny, šrámy a oděrky nejenom na jejich tvářích byly výsledkem noční debaty o tom, čí to byl vlastně nápad natřít toho hrocha na růžovo. Lorg Odkraglli velmi pečlivě skrýval své vnitřní pobavení. Pak promluvil.
„Pánové. Na cech se obrátili velice movití zákazníci. Zahraniční zákazníci. Z Agateánské říše.“ Mladí vrazi značně pobledli, což mělo za následek vzrůst kontrastu barev v jejich už tak dost pestrých tvářích.
„Jelikož jste ještě nesložili závěrečné zkoušky, pánové, rozhodl jsem se takto. Tato akce bude vaší závěrečnou zkouškou. Je to sice nestandardní, nicméně Cechovní rada mne v tomto záměru jednohlasně podpořila. Pro dobro celé akce i pro dobro vás samotných vám přiděluji odborný dozor. Pánové, dovolte, abych vám představil pana Viklámozka.“ Ze stínů se vyloupla postava a neuvěřitelně tiše přistoupila k vrahům. Pan Viklámozek se všem mírně uklonil. Vypadal asi na pětatřicet a měl ten nejvšednější obličej, jaký byl kdy k vidění. Tedy až na to, že mu chyběla špička nosu. Jeho oblečení vypadalo velice kvalitně, i když trochu obnošeně.
„Pan Viklámozek je náš specialista na Agateánskou říši. Je známý tím, že vyžaduje absolutní poslušnost a nepotrpí si na žerty.“ Pan Viklámozek se opět mírně uklonil.
„Vaším úkolem, pánové, bude inhumovat císaře Agateánské říše. A jeho, ehm, kolegy.“ pronesl lord Odkraglli s velice neveselým úsměvem.
„Aa..le císařem je ppřeci…“ začal jeden z vrahů.
„Ano. Císařem je barbar Cohen a ti jeho kolegové jsou slavná Stříbrná horda. Sumasumárum se jedná o pět osob včetně pana Cohena.“
Vrazi se začali mírně kymácet a vrhat velice udivené pohledy na všechny strany. Možná že měli přeci jenom vzít to vyloučení. Na to bylo už ovšem pozdě.
„Na cestu se vydáte okamžitě. Dotazy?“
„Pp..pane. Jjá bych mměl ddotaz,“ koktal vrah, který měl dva pěkné monokly. Na obou očích. Jelikož byl v obličeji téměř křídově bílý, vypadalo to, že má velmi nešikovně nasazeny opravdu neobvyklé sluneční brýle.
„Ano?“
„Sstříbrná horda by mměla mít ppřeci více členů. Pproč jen pět inhumací?“
„To nevím. Ale kontrakt zní na pět inhumací, platba byla provedena na pět inhumací, a bude tedy provedeno pět inhumací. Ještě nějaké dotazy?“
Vrazi zavrtěli hlavami.
„V tom případě vám přeji šťastnou cestu, pánové.“
Pětice se otočila a opustila pracovnu lorda Odkraglliho.

O dva měsíce později vyložila „Kráska moře“ pět cestujících v Bes Pelargicu. Ti si najali vůz a odcestovali směrem na Visovis a o několik dní později se ubytovali v jednom z mnoha hostinců poblíž Visovisu. Vyčkali do západu slunce a vyrazili na prohlídku města. Život ve Visoviských ulicích, jako v Ankh-Morporku, i po západu slunce pokračoval dál. Jediný rozdíl byl v tom, že nebyl zdaleka tolik cítit. Dýchat ve městě něco, co není vidět, bylo pro mladé vrahy velice nezvyklé. Silně je to vyvádělo z rovnováhy. A pak ještě pan Viklámozek. Vůbec totiž nemluvil. Všechno dění pozoroval s vážnou tváří a veškeré rozhodování nechával na mladících. Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné mapy Zakázaného města, museli vrahové nejprve zjistit co a jak a pak teprve vypracovat nějaký plán. Nakoupili nějaké šaty v blízkém bazaru a vrátili se do hostince, kde podnikli dosti odvážný pokus obléci se do místních šatů (a to bez cizí pomoci). Zhruba po hodině se panu Viklámozkovi mladých gentlemanů zželelo a jednoduchými posunky jim radil, která část oblečení patří na kterou část těla. Tak byl tento komplikovaný úkol konečně zdárně vyřešen a vrazi mohli vyrazit na průzkum.
Když se třetí den vrátili, byli značně překvapeni, jak málo možností jim daná situace poskytuje. Jed nepřipadal v úvahu. S tolika ochutnávači neměl tento plán šanci na úspěch. Zásah v lázni se také těžko mohl realizovat. Tam totiž Cohen ani ostatní zásadně nechodili. Zbývala tedy jediná možnost. Inhumace během spánku. I tady však bylo jisté, že se akce neobejde bez potíží. Cohen snad nespal vůbec. Bláznivý Humoš zase usínal přibližně každých 15 minut ve svém křesílku a ostatní porůznu, kde se dalo. Nejčastěji na židli hned po skončení jídla. Další drobnou potíží byl počet potenciálních obětí. Bylo jich skutečně pět. Hrbatý Vinca byl podle místních zdrojů pochován před několika týdny. Zato vrazi byli jen čtyři. Myšlenku požádat pana Viklámozka o účast na akci zavrhli jednomyslně a velice rychle. Nakonec zvolili losování. Napsali tedy jména na papírky – jmen pět, papírků osm. Někdo bude mít to štěstí a vylosuje si hned dva. Držgrešle si vylosoval Bláznivého Humoše. Tynk bude muset zapracovat na Bleskovém Podrsovi, Hlávka na Cucáku Vildovi. Šťastlivec Nálevka si vytáhl Cohena a Caleba. Na základě jeho neustálých řečí, proč zrovna on a podobně, se ostatní umluvili, že pokud někdo uspěje, půjde Nálevkovi na pomoc. Tím se jim ho podařilo utišit.
Než vrazi vyrazili, zkontroloval jim pan Viklámozek vybavení a pak jim tiše pokynul. Mladí vrazi, oblečeni v tradičních černých oděvech, se potichu vytratili. Mohlo být kolem půlnoci, když pronikli do paláce. Kývli na sebe a každý se vydal svou cestou.

Cohen a ostatní zatím seděli v trůnním sále, pomalu do sebe soukali pozdní večeři a vzpomínali na staré časy.
„Teda todle je vážně ta nejhorší ryba, jakou sem kdy jed,“ prohlásil Podrs.
„Sožé?“ ozval se Humoš. „So chceš hned?“
„Ále nic,“ zabručel Podrs.
„Že ta ryba je strašná, Humoši!“ houkl mu do ucha Vilda.
„Aha. No jó,“ pronesl Humoš a dál zápasil se svou rýžovou kaší.
„To ti povim,“ začal po chvilce Caleb „že todle hovězí má taky svoje lepší léta za sebou.“
„Měl sis dát kuře,“ odbyl ho Vilda.
„Hele,“ začal znovu Podrs „teď se to pohlo!“
„Tak to nejez.“ To byl Caleb.
„Nebyla by eště troška polívky? Já vážně nejsem zvyklej, aby ne mě večeře pomrkávala.“
„Když von si kuchař stejně nedá říct. Můžeš mu domlouvat, slibovat, vyhrožovat, a von si stejně vaří, co chce. Teda kromě týdle ryby. Tu asi nevařil vůbec. Brrr.“
„A co sem nějak propašovat nějakýho kuchaře z Ankh-Morporku?“
„Houby. Sem ti nikdo nepude. Ani za zlatý prase ne. A kdybys mu vzteky usek vobě nohy, aby ti nemoh utýct, tak by zase nedošáh na plotnu. Takže by to bylo stejně k ničemu.“
„Ach jo,“ posteskl si Podrs.
Cohen zamyšleně hleděl do zdi. Před ním na stole ležel poloprázdný talíř s nějakým masem a mezi prsty měl cigaretu, ze které jen tu a tam potáhl. To postupně přitáhlo pozornost ostatních. Jenom Humoš si nevšímal okolí a úporně se snažil odstranit lžíci, která se mu velice pevně přilepila na patro.
„Co je, Cohene?“ zeptal se Podrs.
„Co?“ trhl sebou Cohen.
„Ptám se, co je?“
„Ále nic.“
„Já jen, že do tý zdi už civíš alespoň půl hodiny.“
„Já si potřebuju něco promyslet. Důkladně.“
„Aha. Tak to jo,“ řekl Podrs a otočil zpět ke své polévce.
„Jo, víte, co je novýho?“ zeptal se Vilda.
„Nevíme. Povídej,“ pobídl ho Podrs.
„Se tu prej vobjevili nějaký cizí lidi.“
„No jo, sem furt někdo jezdí.“
„Tyhle jsou prej z Ankh-Morporku.“
„Třeba by si s náma mohli popovídat. A třeba mají u sebe nějaký to jídlo.“ zasnil se Podrs.
„Jo. To zrovna. Víš, jak je to sem daleko? Lodí aspoň měsíc nebo dva. Víš, jak budou vypadat po takový době třeba vobložený chleby?“
„Hm. Chápu, kam míříš. Škoda,“ posteskl si Podrs.
„Eunuši povídali, že prej sou to nějaký turisti.“
„Sožé? Jaký hurisky?“ přispěl do rozhovoru Humoš.
„TURISTI!“ zařval Vilda.
„Ahá. No jó,“ zamumlal Humoš.
„Eunuchum se nedá věřit! Určitě jim chyběj i nějaký kousky v hlavě. Jenže to nejsou vochotný přiznat.“
„Hele, Cohene, asi by nebylo vod věci je trochu proklepnout. Co ty na to?“ tázal se Vilda.
„Co? Jo. Kde je hlavní vezír?“ probral se z vlastních úvah Cohen.
„Má dovolenou. Vodjel do Bes Pelargicu.“
„Hmm. Tak se na to podiváme, až se vrátí.“
„Podle mě je to zbytečná starost. Dycky jsme si poradili, poradíme si zas. Já nevim jak vy, ale já du na kutě,“ prohlásil Caleb.
„Už?“ divil se Cohen.
„Jo, už. Sem z toho nicnedělání celej utahanej,“ odsekl Caleb.
„Máš recht. Já jdu taky,“ přidal se Podrs.
„Si vzpomínám, že sme dřív vydrželi až do rána. Tři dny v kuse. A dneska…“
„To bylo před šedešáti rokama,“ informoval Caleb.
„Jo. To bude tím. Holt stárnem.“
„Sože?“ ozval se Humoš.
„ŽE STÁRNEM, HUMOŠI!“
„Jo todle. Já si starej nepřipadám.“
„Tak to ti fakt závidím,“ řekl Podrs a vstal od stolu.
„No nic. Já jdu taky spát. Dobrou,“ rozloučil se Vilda a odešel. Ostatní se také začali chystat k odchodu.
„Ty nejdeš, Cohene?“
„Co?“
„Jestli jdeš taky spát, se ptám.“
„Ne. Potřebuju si něco promyslet.“
„Tak dobrou.“
„Jo, dobrou.“

Držgrešle potichoučku čekal v temném koutě Humošova pokoje. Zatracenej kšeft. Zatracenej hroch. Bude to brnkačka, myslel si. Dědek je na vozejčku. Takovej se nebude moc bránit. Hlavně ať už to mám za sebou. Humoš vjel do pokoje. Chvíli se ozývaly rozličné zvuky a pak se rozhostilo ticho. Držgrešle ještě chvíli čekal a pak se potichoučku přiblížil k posteli. Nikdo v ní nebyl. Sakra. Asi bude v tom vozejčku. Velice opatrně se přesunul k vozíčku. Zezadu. Podříznu ho a bude. Opatrně se nadklonil. A strnul. Vozíček byl totiž prázdný. Za ním se velice tiše pohnul jeden ze stínů. Pak něco s tichým chrupnutím dopadlo na vrahovu hlavu. Na tváři se Držgrešlemu objevil nepříliš inteligentní výraz a sesypal se na zem. Humoš ho s tichým brumláním ozdbrojil, svázal a připřáhl za svůj vozík. Pak si do vozíku sedl a pomalu vyjel z místnosti.

Podrs se šoural do své ložnice. Měl mizernou náladu. Pobolívala ho záda a večeře stála za pendrek. Kývl na stráže a vešel do ložnice. Mrzutě se svlékl a zavrtal se do dek. Chvíli se převaloval a hledal pozici, která by mu dovolila alespoň na okamžik si zdřímnout. Ze tmy se ozvalo zašustění. Podrs zbystřil. Jednou rukou nahmátl pod polštářem svůj obušek.

Nálevka měl nervy našponované jako dráty. Nikdy by si nepomyslel, že se bude jako vrah bát. Ale bylo to tak. A to musí ty dědky oddělat dva. Smůla. Nejdříve chtěl vyřídit Cohena, ale ložnice byla prázdná. A postel vypadala, že už v ní nikdo dlouho nespal. Cohena vzdal a vyrazil za Calebem. Ten zalezl do postele a okamžitě usnul. Asi po minutě začal chrápat. Nálevkovi dalo trochu práce se dostat přes všechny ty stráže až do pokoje. Teď pomalu postupoval napříč místností k posteli. Využíval stínů a rytmu chrápání. Když byl až u postele, vytáhl dýku s načerněnou čepelí a napřáhl se k bodnutí. V tom se otevřely dveře a v nich kolečkové křeslo Bláznivého Humoše. Vrah zazmatkoval. Čas jakoby se zpomalil. Co tady ten dědek dělá? Že by Držgrešle neuspěl? Nálevka se rozhlédl po místnosti. Vnímal zpomaleně probouzejícího se Caleba, pomalu se přibližující Humošovo křeslo. Dva zároveň rozhodně nezvládne. Rozhodl se vyklidit pozici. Co oknem? To ne. Pak mu hlavou blesklo, že tady jsou stěny z papíru. Čas se znovu vrátil ke své normální rychlosti. Nálevka se vrhl proti nejbližší zdi. Smůla byla v tom, že zrovna tahle byla kamenná.

Vilda vstoupil do své ložnice. Jak se blížil k posteli, postupně odhazoval jednotlivé části svého oblečení a nechával je ležet na podlaze. Poblíž hlavy postele si opřel meč a upřel pohled na strop. Navzdory únavě zjistil, že ne a ne usnout. Byl to jeden z těch stavů, kdy se unavení dostanete konečně na kutě, ale tělo vyloví kdoví odkud ještě nějaké zásoby energie a plně je využije k tomu, aby udrželo vaše oči otevřené dokořán. Obrátil se na bok. Něco tichounce zašustilo. Okamžitě se posadil. Do místa, kde měl před chvílí hlavu, se zapíchla černá šipka. Tak rychle, jak tělo dovolilo, vstal a tasil meč. Tynk vystoupil ze stínů s mečem v rukou a s foukačkou v ústech. Vilda se zazubil jako špatně vydlabaná dýně.
„Kohopak to tu máme?“ zeptal se víceméně pro formu.
„Fafif fííjuf, fíífí,“ ozvalo se od vraha. Ten ale hned vyplivl foukačku. „Promiňte, pane. Nestačil jsem ji uklidit. David Tynk.“
„Aha. Ale ty nejsi vocuď, že ne?“
„Ne, pane.“
„Hm. No tak do toho, chlapče,“ pobídl Vilda vraha. Ten nečekal a rychle zaútočil několika po sobě jdoucími seky. Vilda je vykrýval a pomalu ustupoval zpět. Vrah neustále sekal a sekal. V tom se tiše otevřely dveře a do místnosti proniklo světlo z chodby. Tynk se lekl a na malý okamžik zaváhal. Toho neuvěřitelně rychle využil Vilda a pokusil se vraha dostat bočním výpadem. Ten se prohnul jako luk, vyhnul se čepeli a vzápětí se skácel jako strom. Podrs spustil obušek a zavrčel :
„Co se to tu sakra děje?“
„Vidíš, ne? Vrah. Jako by to bylo něco novýho,“ odpovídal Vilda.
„Právě že vidim. Já měl taky jednoho.“
„A hele.“
„A koukám, že ten tvůj taky není místní, co?“
„Neni.“
„Co budem dělat?“
„Co by. Já toho svýho svázal, tak tohodle taky svážem a uvidíme.“

Cohen ještě stále seděl na trůně. Hlavu měl podepřenu rukou a pohled upíral na zeď. Byla na ní vyvedena překrásná tušová malba horských štítů a několika borovic. Skutečné umělecké dílo. Celkový dojem kazila jenom záplata v místech, kudy touto zdí nedávno projelo Humošovo kolečkové křeslo. Zapomněl se před večeří zabrzdit a usnul. Avšak Cohen malbu ani záplatu nevnímal. Myšlenkami se toulal kdoví kde. V tom se otevřely dveře a vpochodovala Stříbrná horda. A s nimi i stráže vlekoucí spoutané vrahy v bezvědomí. Cohen se probral.
„A hele. Copak jste to přinesli?“
„Vrahy. Navíc tydle nejsou zdejší.“
Cohen vstal a prohlédl si je. „Hmm. Vypadaj hodně mladě.“
„Co s nima uděláme?“ ptal se Vilda.
„Nemůžou se bránit, já bych je podříz. Co jinýho?“ navrhoval Podrs.
„A co z nich vymáčknout, co všechno vědí?“
„Nejni to zbytečná práce?“ ptal se Podrs.
„Třeba něco vědí. Navíc když už jsou tady.“
„Tak jo.“ Cohen mávl na stráže, aby přinesli pár věder vody.

Vědra byla přinesena, naordinována a odložena, vrazi se probrali a posadili.
„Tak, mládenci,“ prohlásil Cohen „Copak mi povíte zajímavého?“ Vrazi mlčeli jako zařezaní. Na nějaké výslechy je cech rozhodně nepřipravoval. Nepočítalo se s tím, že neuspějí, přežijí a ještě budou dotazováni. Dnes však mlčeli hlavně z obavy, že by velice brzo zařezaní být mohli. A taková obava, ta dokáže umlčet. Zvlášť když jeden ví, že to celé zpackal a že by si ještě mohl nevhodnými odpověďmi přitížit.
„Nic?“ Vrazi se zavrtěli.
„Snažíte se marně. Stráže jsem osobně učil, jak svazovat lidi. Museli byste si vykloubit ramena.“
„Jestli máte zájem, rádi posloužíme,“ nabízel s podezřelým úsměvem Podrs.
„Ne, děkuji pěkně, pane,“ odpověděl Tynk.
„Vida. Tak mluvit umíte. Tak do toho.“
„My… my… my vám nesmíme nic říct, pane. Cechovní zákony,“ dostal ze sebe Držgrešle a mírně se při tom kymácel. Podrs na obušek pěkně přitlačil.
„Cechovní zákon, jo? Tak ten váš zákon říká, že mám právo vědět, kdo vás poslal. Takže?“
„My víme jen to, že to byl někdo odsud, pane.“ odpovídal Hlávka.
„Ano, ano. Víc nám neřekli?“ přitakával Nálevka.
„Hmm. A proč zrovínka takový mlaďasové?“
„My jsme se dostali do průšvihu, pane. Tak nás poslali sem.“
„Jenom vás čtyři a nebo ještě někoho?“
Vrazi zmlkli.
„Tak bude to?“
Vrazi pouze uhýbali pohledy.
„Víte, je spousta způsobů, jak to z vás dostat. A klidně se vsadim, že ani jeden ten způsob by se vám nelíbil. Takže koukejte kápnout božskou, nebo uvidíte. Pro začátek třeba uvidíte svoje uši.“
„Ale oni by nás mohli vyloučit z cechu, pane.“
„Kdo vám slíbil, že se do něj vrátíte?“ zeptal se Caleb.
„Ehm. Tedy… vlastně… no… když to berete takhle, pane…“
„Beru. Takže?“
„Je s námi ještě dozor, pane,“ vyhrkl Hlávka.
„Dozor? Proč dozor?“
„Starší vrah, pane. Má za úkol na nás dohlédnout. Abychom neutekli.“
„Aha. A kde je ten?“
„Měl nás čekat v hostinci, pane. Ale nejspíše tam nebude.“
„Určitě se zdejchnul, hned jak ste vypadli.“
„To zase ne, pane. On musí mít jistotu, že jsme… neuspěli.“
Horda přikyvovala. Sice to byla divná věc, ale rozuměli tomu. To bylo něco jako kód hrdiny. Tedy v širších souvislostech.
„Takže co s nima, Cohene?“ ptal se Vilda.
„Mohli by dojíst tu rybu,“ navrhoval Podrs.
„Ale já myslel, že je mučit nebudeme. Takže změna plánu?“ divil se Caleb.
„Zavřít. Už mě nebavěj. Stráže!“ zavolal Cohen.
Stráže popadly mladé vrahy a vlekly je ke dveřím. Velice zkušeně je provlekli několika chodbami a nakonec je vhodili do jedné z mnoha cel a zabouchli dveře.
„Takže tohle jsme pěkně pos… nezvládli,“ prohlásil Tynk, když se posbírali a trochu uklidnili.
„Tos neřekl nic novýho. Víme to všichni. Ale co dál?“ vyjel na něj se Hlávka.
Tynk a ostatní jen pokrčili rameny.
„Prý tu dělají se zajatci…“ začal Držgrešle, ale byl ostatními okřiknut.
V cele zavládlo ticho. Všichni upadli do pochmurné nálady. Asi po půlhodině něco cinklo o podlahu. Hlávka zareagoval jako první a pod oknem objevil malý černý pilník s připevněným vzkazem. V něm stálo : Štastnou cestu domů. V. Papírek odhodil směrem k ostatním, vrhl se na mříže a začal je opatrně pilovat.
„Hele, vy chcete vážně zdrhnout?“ ptal se Nálevka.
„Jasně. Ty tu chceš čekat?“
„No jo, ale víš, jak je to daleko domů? Bez peněz a tak? Navíc jsme to tu pěkně zvrzali.“
„A co se ti nabízí tady? No?“
„Aha. No jo. Máš pravdu. Hele, můžu teď chvilku pilovat já?“ zeptal se Nálevka.

Když Stříbrná horda osaměla, vládlo v trůnním sále ticho. Humoš klasicky využil příležitosti a usnul. Podrs se chvíli ošíval a pak se zeptal.
„Co teď? Já osobně nemám na spaní ani pomyšlení.“
„No, já taky ne,“ přidal se Caleb.
„Takže co podnikneme?“
„Mám plán,“ prohlásil Cohen.
„Jakej?“
„Takovej malej vejlet. Jako za starejch časů. Našel jsem totiž todle,“ a s těmi slovy rozložil před ostatními mapu.
„To vypadá jako plán cesty na Cori Celesti,“ prohlásil po chvilce Vilda.
„Taky že jo.“
„A co tam?“ ptal se Podrs.
Cohen se zazubil. „Něco hrdinskýho.“
„Bezva. Kdy vyrážíme?“ rozehřál se Podrs.
„Hned jak budeme mít sbaleno,“ odpovídal usmívající se Cohen „Zavolejte mi šéfa Jaksetento v zásobovacím.“