Čas je relativní a někdy i paralelní.
Z hlubin seskupení rozměrů a roztodivných vesmírů se vyloupla Velká A´Tuin obklopená osmi dovádějícími mláďaty. Na jejich stále ještě tvrdnoucích krunýřích jim neklidně podupávala a popocházela slůňata jenž od samého Počátku musela na svých bedrech nést tíhu mladých, horkých a bouřlivých světů.
Malé hvězdičky se teprve učily najít si tu správnou dráhu oběhu způsobem pokus-omyl. Nebyl to zrovna ten nejlepší způsob, ale co naplat. Jen občas některé slůně přišlo k lehce osmahlé noze. A to pak mladé Plochy doslova praskaly ve švech, jak slůňata vyváděla.
Rodící se světy byly ustavičně skrápěny žhavým magmatem, zasypávány rozpálenými bělostnými šutráky ohromných rozměrů a celkově pokrývány ostatním nerostným svinstvem. Všude byla kvanta popela a čoudu. Páchlo to tam sírou a kdoví čím ještě. Ale zatím tam nebyl nikdo, kdo by tuto nádhernou scenérii dokázal náležitě ocenit, i když…
Někdy tou dobou se ze všech možných poruch okolní astrální rezonance zrodily i ty podivné kvantové teorie…, a téměř vzápětí motýli kvantového počasí. Oni byli totiž první.
Rovněž síla nazývaná v budoucnosti magií, tou dobou svěží, divoká a svéhlavá, chtěla své. Snad si nelze ani představit, jak se doslova rozhlížela po okolním chaosu zrodu a pátrala…
Nejvíce ze všeho potřebovala uvolnění, ten přetlak byl nesnesitelný. Ale bohužel pro ní, ještě žádný mág neušpinil panenskou Plochu svými špinavými sandály a tak magické proudy křižovaly světem a tu a tam probudily k jisté existenci různé věci… A někdy to byly opravdu velké ošklivé Věci. Třeba Galaktičtí Draci. TI byli druzí.
Zhruba v době, kdy se Mrakoplaš loučil s Dvoukvítkem po jejich velkém a hlavně přeživším dobrodružství se daleko odtud, v horách Beraní hlavy narodil troll. Bylo to v jedné ztracené rokli kam se ani línému světlu nechtělo. Pokládalo to za zbytečnou zacházku.
Každopádně toho dne zuřila v té oblasti prudká sněhová vichřice, že to ani prastaří přisedlí trollové rozsetí po okolních skalách nepamatovali. A to je co říci. Přerývané skučení bouře připomínalo při bujnější fantasii nezdravé sípání něčeho…, něčeho rozhodně hodně velkého. Byl vzdáleně cítit kouř, ale takový jiný, než ten obyčejný olejový čoud z trollích příbytků. Prostě to tam tou dobou nestálo za nic a kdyby tam bydleli čerti, určitě by se teď všichni ženili.
To trollí mimino bylo také jiné, bylo decentně řečeno malinkaté a nezvykle moc světlé. Matka jej očistila od prachu a pojmenovala Šutřík. Otec, který dorazil do jeskyně až když bylo po všem, sice něco namítal v tom smyslu, že je to blbé jméno pro už tak prťavého potomka, ale pak dostal jednu dobře mířenou palicí přes spodní čelist a tak raději změnil názor.
A ještě něco bylo jiné. Shodou všech možných i nemožných astrálních pravděpodobností se v jeho malém křemíkovém mozku v okamžiku zrození usídlilo Tajemství. Šutřík se prostě narodil v tu správnou dobu a na správném místě…, pro Tajemství.
Čekalo na tu správnou chvíli uprostřed hor velmi, velmi dlouho, snad celé věky. A možná, že i víc. Chtělo být vyřčeno, chtělo dojít naplnění a mít již klid od toho nepříjemného napětí a odejít…, prostě odejít tam, kam se odchází.
Nést v sobě Tajemství přinášelo mnoho aspektů. Ať už dobrovolný nebo nedobrovolný nositel časem zjistil, že je poněkud a svým vlastním způsobem vůči ostatním napřed. Většina Tajemstvích chtěla být na dobrém a klidném místě nahoře a až přijde jejich čas vyřčení, tak aby to mělo také nějakou tu úroveň. Když už jste jednou Tajemství, chcete si to všechno užít takříkajíc na vysoké noze.
Pravda, zrovna u horského trolla uprostřed neprostupných pohoří by se úrovně jeden pohledal, ale už po pár letech života ve tmě rodné rokle předčil mladý Šutřík své kamenné rodiče téměř ve všem. Až na jednu maličkost. Moc nerostl, hnedle vůbec. Celkem fungující zákony o zachování energie a ještě i jiné drobet nesrozumitelné zapříčinily, že sice trollí křemíkový mozek měl ty nejlepší podmínky pro bouřlivý vývoj a rozvoj, ale vlastní Šutřík, vlastní tělesná schránka, toho moc nedostávala, spíš jen nějaké ty zbytky. Tajemství si tuto maličkost ani neuvědomilo, prostě na to zřejmě zapomnělo. Ruku na srdce, oni většinou ty největší Tajemství moc rozumu tak jako tak stejně nemají.
S výchovou Šutříka byl kříž. Když onehda nadešel čas, otec se jej marně snažil zasvětit do staré rodinné techniky držení sukovitého kyje. Ač malý troll snadno chápal co se po něm chce, kyj neuzvedl. Rodič měl sice trpělivosti až téměř za diamant, ale i to nestačilo. Nemohl pochopit proč jeho mladej neroste a nesílí jak by měl. Trénoval jej co se do něj vešlo. Šutřík nosil kameny sem a tam, lámal stromy a když síla nestačila tak alespoň keře, razil další tunely v domovské hoře a tak dále, ale výsledky se dostavovaly velice pomalu a nebyly nikterak oslnivé. Sílil, ale tělesný růst téměř žádný.
I sám Šutřík byl naštvaný. Znal pár svých vrstevníků z okolních roklin a strží. Bylo mu nadevší pochybnost jasné, že je něco špatně. Proto se rozhodl, že se na to konečně zeptá matky. Proč to tak je a jestli o tom něco neví. Kdo taky jinej.
„Matko?“ nadhodil takhle po odpoledním jídle v chladné ale příjemné obývací jeskyni.
U vzdálenější stěny na skalní římse čoudily dvě olejové lampy.
„Ano, ty můj Kamínek?“ otočila se k němu mohutná paní domu a oklepala si zbytky laciného uhlí ze zástěry.
„Nezdá se ti…, tedy…, že jsem pořád tak nějak malej?“ ošil se na bytelné dubové židli Šutřík, která byla právě tak vysoká, aby dobře dosáhl na stůl.
„Hmm, no…, to tedy, já myslet…,“ křemíkový mozek se velmi pomalu rozbíhal, „ty ještě určitě vyrůst, Kamínek. Ty nemít strach…“
„Ostatní, víš…, jsou už dávno větší než já. A…,“ posmutněl, „mají ze mě legraci. Smějou se mi a zlobí mě.“
Matka chtěla něco říct, čekala že to jednou přijde, ale Šutřík pokračoval dál. Nestíhala tak rychlou konverzaci.
„Včera mě Kras třísknul kyjem přes záda, až jsem se tak trochu zřítil do tý blbý vedlejší úžlabiny. Víš kde? No a všichni se chechtali…, fakt?“ žaloval a seskočil ze židle. Ani to nezadunělo.
„No víš…, já vidět to tady tam, co tam…, ty padat…,“ konstatovala trochu ustaraně a trochu naštvaně.
„Starej!“ zařvala trollice směrem k vstupnímu tunelu. Potřebovala podporu.
Šutřík stál před ní a díval se jí do nejistých a roztěkaných očí. Musel se dívat hodně nahoru. Byl jí jen do pasu a to už měl být vysoký skoro jako ona. Byl rozhodně jiný než ostatní. Nevěděl co má cítit, měl v tom drobet zmatek. Rozdíly byly evidentní. Poslední dobou čím dál víc. Vždyť už byl dospělej, měl se začít ohlížet po nějaký vhodný trollici a … Ale copak to šlo?
Z tunelu se blížilo těžké dupání. Matka neohrabaně pohladila Šutříka po hlavě. Sama věděla jak bylo těžké takového drobečka opatrovat. A hlavně se moc pořád ptal na všechno možné a někdy i na nemožné.
„Co být?“ zahřměl shrbený rozložitý troll.
„Proč jsem pořád tak malej! A né jako ty, nebo alespoň jako máma!“ rozkřikl se Šutřík směrem k němu.
Troll se podíval nejdřív na něho, pak na ní. Jen pokrčila rameny až to ruplo. Po obličeji starého trolla přeběhly všechny možné trollí grimasy naštvanosti, smutku a nepochopení. Sám se s tím trápil. On, který v mládí zazdil jednou dobře mířenou ranou tři trpaslíky najednou a nádavkem ještě nějakou tu divokou bestii, třeba divokého kocoura. On, který je v okolí největším trollem, má takového syna. Měl ho samozřejmě rád tím trollím způsobem, ale štvalo ho to. Bylo to však jediné co mohl dělat.
„Co?“ znovu zahřměl a rukou rozehnal kotouče mastného dýmu, které se snažily seč mohly vyplnit jeskyni.
„Proč jsem pořád malej? Sem snad nějakej…, mrzák?“ otázal se znovu Šutřík a snažil se vyšpulit bradu, tak jak to odkoukal od Krase, samozvaného vůdce zdejší omladiny.
Otcův pohled zjihl. Ale hned vzápětí se vrátila předešlá tvrdost, tak jak to umí jen kamení trollové.
„Ale ne ty Šutře! To ještě přijít! Ty vyrůst! Určitě…!“ pronesl celkem pevně.
„Vy mě teď neotravovat! Já mít práci! Ty jít se taky. Cvičit! Hned!“ pronesl starej a otočil se k odchodu.
Trollice znovu pokrčila rameny, vyloudila škleb podobný úsměvu a ukázala za odcházejícím. Šutřík dupl nohou na náznak vzdoru. Nic se zase nedozvěděl. Matka jej postrčila stejným způsobem jako se postrkují slepá štěňata a tak se mladík vydal vstříc další dávce podle něj zbytečné dřiny.
Tajemství samozřejmě všechno vyslechlo tak jako vždycky a uvažovalo co s tím dělat. Musí mladého nějak popostrčit, nějak víc. Tady už je to stejně na draka. Je čas pohnout se dál.
Do večera Šutřík dřel a dřel a občas sledoval své končetiny jestli už se třeba trochu nepovytáhly. Ale nic. Měnilo se to však jinde, v chladném křemíku.
Večer, když už byl konečně na svém kamenném lůžku zachumlaný v kožešinách, mu v myšlenkách vyvstávaly jakési neurčité nápady a představy něčeho hodně vzdáleného. Jednu chvíli měl i dojem, že se tam mihnul nějaký drak. Ale ne takový jaké zná, drak bahenní a tak, ale něco úplně jiného. Něco obrovského. A také, že možná za všechno může ta stálá tma, tedy nedostatek denního světla. Ano to by mohlo být ono. Neroste protože tady není světlo. Všude v okolí denní světlo je, jen tu jejich rokli vynechává. Možná by bylo nejlepší se někam přestěhovat, někam na světlo. Ráno to řekne matce, to je jasná věc. Určitě s tím pochodí.
Nepochodil. Jeskyně byla ráno plná křiku, vyčítání a hřmotného hlasu rozzuřeného otce, který se rovněž v rokli narodil a tak mu bylo skálopevně jasné, že světlem to určitě nebude. O stěhování nechtěli ani slyšet. A aby ho takové kraviny, jak říkal otec přešly, dostal pořádný příděl tréninku.
Tajemství se však nechtělo smířit s prohrou v prvním kole a tak se rozhodlo věci trochu popostrčit svým vlastním způsobem. A tak se mladý troll nebojácně rozhodl, že z rokle další noc odejde někam pryč, pryč za světlem. Prostě uteče.
A tak se stalo, že o několik dní později Šutřík dorazil k neznámé horské bystřině, která v příjemném zurčení padala vířivým vodopádem do hlubokého údolí otvírajícímu se směrem k Okraji.
Překvapení rodiče se sice vydali v jeho stopách, aby ho přitáhli zpátky, ale léta poctivého tréninku se vyplatila a mladík je snadno již třetí den setřásl. Tajemství jej popohánělo stále dál. Pravda, stýskalo se mu po rodné jeskyni, ještě nikdy nebyl takhle sám, ale prostě nedokázal zastavit nebo se vrátit.
Kdysi dávno.
Svět se rozlomil od velkou tíhou. Prostě jen tak najednou, jako když neopatrnou, až troufavě neomalenou manipulací rozlomíte hřbet sice staré, ale vzácné knihy. Jen to tak luplo.
Mohutný pařát znovu dopadl a tentokrát se zaryl hluboko do zemské kůry. Vzápětí druhý surově zachytil menší polovinu rozervaného světa, která se už začala téměř převracet. Vyplašení sloni cítili náhlou nerovnováhu, něco se tam nahoře dělo, rozhodně něco zásadního. Z trhliny odkapávala žhavá láva a skrápěla zbrázděný krunýř. Sloni se rozestoupili k okrajům, přece se zbytečně nepopálí. Želva natočila hlavu ke straně. V očích velikosti prastarých moří se odráželo cosi…
To cosi bylo ohromné, nespoutané, nepředstavitelné… A i odraz mávnutí křídel žlutého, relativně malého motýlka byl proti tomu jen zrnkem písku Velkého Nefu. Ale vlastně to jemné, nepatrné mávnutí mohlo za všechno… Vše budoucí a vše minulé už nebude nikdy stejné.
Uběhlo několik celkem nudných týdnů vyplněných jen neustálým pochodem směrem k Okraji. Okolní teplota vzduchu postupně stoupala, ale Tajemství přišlo na nějaký způsob jak citlivý křemíkový mozek ochlazovat. Potřebovalo k tomu jen nějaké ty Thaumy, které zrovna neměly co na práci a jen tak se neužitečně poflakovaly kolem.
Tajemství přesně vědělo kam svého nositele cestou necestou vede. Mířili do centra veškerého dění, do vrcholného stupně civilizace, prostě do největší metropole Plochy, do Ankh-Morporku. Tam se mu to zdálo vhodné k jeho vyřčení. Rozhodně tam bude mnoho a mnoho posluchačů. Bude to paráda.
Podařilo se mu převzít téměř úplnou kontrolu nad křemičitým mozkem. Nedá se ale říci, že by snad Šutřík nebyl sám sebou. Byl to pořád on. Jen všechno viděl tak nějak ostřeji a přítomněji.
Zrovna jako to ostří velkého meče, které se až nezdravě dotýkalo jeho krku. A ještě ke všemu za soumraku. Není snad horší situace. Vlastně je, ale…
Právě scházel z posledních skalisek podhůří, když mu do cesty z ničeho nic vběhl ten zatracenej dědek s nepříjemně ostrým mečem ve vyzáblých rukou.
„Šo ty!?“ zablekotal trochu dýchavičně dědek, ale s nenuceným úsměvem.
Šutřík jako by zkameněl. Tedy…, není to zrovna dobré přirovnání, ale prostě to tak vypadalo. Tajemství probralo možnosti a různé kombinace další budoucnosti. Trvalo to jen mžik.
„Co já?“ zeptal se rádoby nebojácně Šutřík.
„Šo tady chceš…, malej štrolle?“ procedil přes zbytky zčernalých zubů mužík a poposunul si nepřirozeně mohutnou okovanou přílbici trochu do týla.
Šutříkovi se zdálo, že na slovo ,malej, dal větší důraz.
„Jen tudy tak procházím…, pane?“ zkusil Šutřík nevinně a podrbal se pod ošuntělou bederní rouškou.
Stařík ten pohyb postřehl a vůbec se mu nelíbil. Už toho zažil takříkajíc dost. Byl právě na cestě do hor za jakýmsi vznešeným posláním a tenhle…, pidi troll mu zabral celou šířku stezky. A to si jen tak někdo nemohl dovolil. Ne na moc dlouho.
„A když dáte pryč ten meč, tak budu zase pokračovat. Popřejem si navzájem šťastnou cestu a bude to za námi. Asi určitě pospícháte, že?“ nadhodil konverzačně Šutřík, ale jen pro jistotu pevněji uchopil svou špacírku z velmi tvrdého dřeva až to zapraštělo. S kyjem se mu tahat nechtělo.
Vůbec nevěděl co by měl teď dělat, v takovéto situaci se ocitl poprvé. Co by asi udělal otec? Tajemství to však vědělo celkem jasně. Zaťukalo na několik vhodných krystalů a bylo to. Nebylo proč se zbytečně zdržovat.
„Tak tedy naschle, těšilo mě moc. Jmenuju se Šutřík. Kdyby ste náhodou potkal moje rodiče, tak je ode mě pozdravujte a že si nemusí dělat starosti. Já se zase vrátím…, myslím tedy,“ vysypal ze sebe a pevně vykročil vpřed.
Ostří se mu lehce otřelo o krk. Stařík totiž instinktivně povolil sevření meče aniž vlastně věděl proč. Šutřík třemi kroky minul jakoby zamrzlého dědka v prostoru, přidal několik pozdravů dobré cesty a dobrého pořízení, a byl pryč. Jeho hlas postupně odnesl chladný středový vítr někam do dálky.
Meč putoval velmi pomalu k zemi, až se špičkou zabořil do štěrku stezky. Válečník v nejlepších letech jen zakroutil hlavou, uchechtl se a opřel si kostnatou bradu o jílec meče, sloužící mu teď jako příjemná podpěra ulevující unavené krční páteři. Troll zmizel za nedalekou zátočinou zarostlou hustými pichlavými keři. Zvuk kroků se vzdaloval až úplně ustal.
„Ňo tedy našdar, štrolle,“ pronesl stařík do sílícího skučení větru a pokývl hlavou k opožděnému pozdravu.
Vzápětí však zbystřel a zkušeným pohledem lovce přehlédl celé okolí. Zrovna by se mu moc nehodilo, kdyby se nějaký čumil stal nedopatřením svědkem tohoto setkání. Rozhodně by to nepřidalo jeho po tolik let těžce budované reputaci. Neshledal ale žádný problém a tak zasunul meč do pochvy, sebral ze země svých pět švestek a začal stoupat po stezce do hor. Jeho dech se proměnil v supění parního stroje.
Možná se tohle setkání ani nikdy nestalo. Možná, že jen došlo k poruše okolního časoprostoru. Jen někde hluboko pod stezkou, opravdu hodně hluboko, proběhla vířící vlna energie.
Kdysi dávno, o trochu dál.
Plocha byla zase Plochou. Její podstata se zpevnila, pevnina se ustálila a oceánské masy se uklidnily. Mořská voda omývala panenské, postupně chladnoucí pobřeží. Nově vzniknuvší Krajopád se vydal na svou nekonečnou pouť. Žluťáskové posléze stvořili počasí, nebo si to alespoň mysleli a Evoluce započala. Želva smířená s další tíhou, ale spokojená s nastalou rovnováhou, zamířila dál k Osudu.
Už téměř rok byl Šutřík na cestě. Zažil všelicos, mnohému se naučil, mnohé pochopil, dalo by se říci, že snad dospěl. A hlavně tu cestu přežil. K naštvání však bylo, že ani to zpropadené světlo nepřispělo k jakémukoliv zlepšení co se týkalo tělesných proporcí. Zůstal malý, avšak relativně silný. Ne tedy jako ostatní normálně velcí jeho druhu, ale k přežití to zatím stačilo a mělo to i své výhody. Mohl se pohodlně vejít do lidských příbytků což se náramně hodilo. Někdy přespával v pasteveckých salaších, poté co obdivuhodně dokázal jejich obyvatele přesvědčit o své neškodnosti a dokonce o své příjemnosti.
Možná to bylo i tím, že ostatní nepokládali za nutné si na něm léčit své osobní problémy a splíny. Prý by to přineslo stejně smůlu, ublížit někomu takovému… To se opravdu říká! Samozřejmě s pár výjimkami…
Koncem léta jej konečně přivítala vlídná náruč Ankh-Morporku. Byla opravdu vlídná…, byl totiž den a docela líně ospalý. Tajemství si odškrtlo ze seznamu další položku. Už jich tam moc nezbývalo.
Vířivá energie přesunující se pomalu v hloubce zastavila. Tohle místo jí dělalo starosti. Celé to voňavé město včetně podloží, bylo prosáklé syrovou magií vycházející od Neviditelné univerzity. To byl docela problém, mohl se jí ztratit. Měl být umlčen dříve, rozhodně dříve! Chyba, ale jen taková malinká.
Je třeba probrat tuto situaci s motýly. Ti už si s tím poradí, stačí jen tak cíleně mávnout křídly a bude to. A nemusí mávat ani nijak vehementně.
Šutřík sestupoval z příkrého srázu posledních výběžků horského masivu. Světlo rychle opouštělo toto pusté místo jako by usoudilo, že tady není nikdo, kdo by jej ještě potřeboval. Malého trolla nesoucího největší Tajemství světa zřejmě nepovažovalo za dost vhodného. Chtělo by se říci, že možná i schválně.
Troll si oddechl. Už ani nevěřil, že se mu podaří vymotat se ze všech těch roklin, hřebenů, převisů, strží a propastí. Pravdou je, že tato velice namáhavá a dlouhá cesta z něj udělala tvrdého muže…, tedy trolla. Malého tvrdého trolla.
Snad jen tušil a někdy si i myslel, že tam dál, až u velké vody je příjemné město a dokonce, že jej už někdy navštívil. Bylo to ale nějaké zamotané, protože logicky tam tedy ještě nikdy nebyl, ale jako by to tam prostě znal. Dokonce si mlhavě vzpomínal na jistou knajpu co měla něco společného s nějakým bubnem. Z obrovské dálky cítil ten dobrej koks. Tedy spíše si myslel, že ho cítí.
Tajemství vědělo na čem je. Ti zatracení žluťáci se jej pokoušejí zastavit. V tom má prsty ON! Jak chce. Bude vyřčeno první entitě kterou potkají a ta už to dál vykřičí do světa, to je navýsost jasné. A TEN to…
Ryzí, nepředstavitelně cizí energie se vzepjala. Šutřík zakopl a udělal několik ne zrovna hezkých kotrmelců. Hlavou narazil do vystouplého čediče, který se vzápětí rozpadl na stovky úlomků. Trollí hlava však vydržela. Tajemství si blahopřálo, že si vybralo dobře. Toho jen tak něco neskolí. Šutřík se vyhrabal na všechny čtyři a protřepal si hlavu.
Z nedaleké květiny jej zaujatě pozoroval drobný motýlek a pomalu rozevíral a skládal žlutá křídla s černou kresbou, která jak se zdálo nikde snad ani nekončila. Šutřík zahlédl jeho jakoby nezúčastněný pohyb. Za to může… Trollí tělo se napnulo a prudce vyrazilo. Byly to jen dvě okénka pohyblivých obrázků. Na trolla neuvěřitelné.
Kamenná ruka nemilosrdně rozdrtila motýla i nešťastnou květinu, která s tímto příběhem neměla vůbec nic společného. Tak už to hold někdy chodí.
Šutřík vytáhl ruku z jakoby nepředstavitelné dálky. Ruka byla obalená mokrým sněhem. Ten pohyb zněl jako když vytáhnete špunt z necek a všechna ta horká a smolnatá voda chlístne najednou ven. Tajemství se úplně paraziticky propojilo s trollím vědomím.
„TY parchante!“ zaburácel Šutřík změněným basovým hlasem, „TY mě chceš zastavit! Takovejdle…, hmyz, na mě posíláš! To nic lepšího neumíš!?“
Krajinou proběhl otřes a Šutřík se poroučel k zemi, shodou okolností hubou do rozmáčklého motýla. A zahlédl věci…, i Věci. Pak se to všechno rozostřilo a on už civěl jen na drobné vnitřnosti nešťastného motýla, který k vlastní škodě viditelně podcenil situaci.
Šutřík se hbitě zvedl, upravil si bederní roušku a hnán nervózně naštvaným Tajemstvím vyrazil dál. Oba dva nutně potřebovali někoho, kdo je vyslechne. Pospíchal, běžel. Ještě několikrát sebou praštil, neboť celá ta svažitá podhorská planina nepravidelně vibrovala a třásla se. Vždy se však zvedl a pospíchal dál. Byl opravdu z pevného, poctivého křemíku. Moc dobrá volba, pochvalovalo si znovu Tajemství.
Ani v noci nezastavil, jen to šlo pomaleji i když to bylo téměř pořád s kopce. Dalšího dne před polednem se před ním otevřelo mělké údolíčko s bujnou trávou po kolena. Mezi pokroucenými keři se klidně popásali kozy. Nedaleko od nich zahlédl postávat shrbeného pastevce lidského rodu, který pokuřoval z dlouhé dýmky.
Šutřík se k němu přiřítil jako lavina suti vysypaná na hlavy dobyvatelů ztékajících zubaté opevnění hradu. Vylekané kozy se rozprchli do všech stran. Do té doby usmívající se holohlavý stařík v oblaku namodralého dýmu, nelidsky zaklel a obořil se na přiříceného, „Čo děláš mladej!? Čos to vyved!?“
Udýchaný troll jen ledabyle mávl rukou. Tajemství se uvolnilo, nadešel čas vyřčení.
„To je nepodstatný pane! Mám pro vás důležitý Tajemství…“ vychrlil ze sebe Šutřík a pokračoval by, kdyby…
„Čo moje košy!?“ štěkl zbrunátnělý stařík, strkající dýmku do kapsy věkovitého kabátu.
„Pane poslouchejte! …Kdysi…,“ začal Šutřík důležitě s rukama v bok.
Náhle se pod mohutným přílivem prastaré energie otřáslo celé okolí v šílené křeči. Hluboko v podzemí něco křuplo a něco žhavého se začalo valit k povrchu. Šutřík i stařík byli sraženi do rozvlněné trávy plné hromádek kozích bobků.
„Čo to jééé? Kruči! Pomoš mi šehnat ty košy, ať neplášnou…!“ zaječel pastevec a zvedal se ze země, vzhledem k jeho věku docela svižně.
„Šlyšíš! Dělej!“ křikl ještě a odkvačil.
„… dávno…,“ vydechl překvapeně Šutřík a zmlkl. Společně s Tajemstvím ve stavu nirvány jen zírali, jak stařík poskakuje po okolí a nahání ta tvrdohlavá zvířata, jenž instinktivně vycítila blížící se problémy.
„Haló, pane?!“ zkusil to znovu Šutřík tím nejvlídnějším hlasem, jen s mírným náznakem zuřící netrpělivosti.
Nic platné. Starý pastevec si ho vůbec nevšímal a jen mohutně gestikuloval ke svým svěřenkyním. Ty jej však ledabyle přehlíželi a neměli se vůbec k návratu.
Tajemství vycítilo velký průser. Horská pastvina vzápětí popraskala a z útrob země se začal valit nejdříve oktogen vyzařující syrovou magii a pak i hustý žlutočerný dým. Stařík, který již toho opravdu hodně zažil, pochopil nastalou situaci jako první a začal zdrhat kamkoliv jinam. Kozy po shlédnutí otvírající se země zanechali tvrdohlavosti a pelášili za svým pánem. Pod trollem se otevřel hladový jícen. V logice věci nastalo to, co nastat mělo, kamenné tělo začalo padat někam tam dolů.
Travnaté údolí zachvácené zemětřesením sedmého stupně, se zaplnilo třepetáním žlutých motýlů. Jen tak najednou, prostě tam teď byli. Vše v jejich dosahu zmizelo v nekonečnosti.
Dolů valící se kámen, tedy Šutřík, vědom si svého opravdu ošklivého konce, vykřikl z posledních sil: „Pevnina Zeměplochy je jen spící Galaktický Drak!!!“
Výkřik zanikal ve vznikajícím kráteru. Troll obklopen hustým proudem vřícího kouře a oktogenu ztrácel vědomí. Křemíkový mozek přestával zvládat přehřátí a postupně se vypínal. Tajemství ale ještě neřeklo všechno. Ještě něco chybělo! Musí…
Šutřík řval…, nebo možná už jen rezonoval…
„Copak to nevidíte!!! Vyvažovací kontinent je Dračí hlavou…, ledové hory Středu hrudí…, Cori Celesti srdcem…, bohové jen JEHO hříčkou…, Oktarýnový kraj s Überwaldem JEHO křídly…, Klač pařáty!!! A …,“ téměř neslyšitelný hlas zanikl v prudké explozi.
Želvím mozkem pomalu proplula horká tající myšlenka. Věděla co musí udělat. Jen na okamžik, jen na jeden impulz jejího srdce se otřela o realitu jiného vesmíru.
V podhůří hor Beraní hlavy vybuchla sopka, která tak na první pohled nezúčastněně, umlčela největší Tajemství Zeměplochy.
Stařík kozák ještě stále utíkal s jazykem na vestě z explodující sopky s vyděšenými kozami v patách. Dá se snad říci, že měl štěstí…, opravdové, nefalšované štěstí. Jak rychle vše začalo, tak to i rychle skončilo. Výbuch šel jen jícnem nahoru, bylo to vlastně jen takové jedno Dračí pšouknutí.
Po pár týdnech, když konečně vydýchal svůj životní běh na dlouhé trati, usoudil, že není dobré nevyslechnou trolla, který se vám snaží něco povědět. Viditelně se velmi naštval a udělal ze sebe explodující horu, hmm…, tedy menší horu…, no spíše takový rozeklaný kopec s kráterem. Ale i tak to byla strašlivá pecka, fakt!
Každopádně teď už raději každého trolla vždycky vyslechne, i kdyby se mu kozy rozeběhli až na okraj světa. Kozy ovšem věděli své, znají přece jak to chodí. Když už jste jednou koza, vnímáte věci jinak. A i Věci vnímáte tak nějak…, jinak.
Šutřík byl ale přece jenom kus velmi kvalitního šutru. Výbuch, lépe řečeno výstřel, který jej katapultoval do prolnutých vesmírů a rozměrů přestál celkem dobře. Ztratil jen vědomí vlivem zvýšení teploty a právě teď míjel jeden hvězdný systém za druhým. Dokonce si to profičel i kolem hladové černé díry v centru jakési slušně velké, spirální galaxie. Díra neuznala za vhodné si ho vůbec všímat.
A tak se stalo, že do nezdravě kulaté planety, dokonce ani nenesené slony, u až moc velké a dotěrné hvězdy, která si ke všemu uzurpovala právo, aby jí ta dotyčná planeta obíhala, vrazil Šutřík plnou pádovou rychlostí. Díky poruše místního časoprostoru, způsobené narušením reality Velkou A’Tuin, proletěl Šutřík atmosférou planety jako by tam ani vlastně nebyla. Ona tam tedy byla, ale…, no to je jedno.
Při té podivuhodné cestě rozměry a vesmíry na Šutříkovi zkondenzoval zmrzlý vodík se špetkou hélia a vytvořil něco jako ochranný obal, takže troll dopad ustál celkem v pohodě. Jen se zavrtal pár kilometrů pod povrch. Tím drobným políčkem přišel záhy k sobě. Křemíkový mozek se pomalu restartoval. Šutřík vůbec netušil kde vlastně je. Bodejť by také jo, když jste vražen až po špičky prstů na nohou do pevné horniny.
Nějaký ten čas věnoval přemýšlení…, prostě co by si měl počít. Ale i v každé špatné situaci lze najít jisté pozitivum. Tajemství bylo fuč. Na to nebyl zvyklý. Bylo to takové zvláštní. Docela mu ten stálý dozor chyběl.
Citlivým vnímáním okolních hornin a vlivu gravitace usoudil kudy odtud ven a tak se pomalu začal sunout k povrchu.
Lidé žijící na té kulaté planetě nazvali Šutříkovo zřícení Tunguzským meteoritem, aniž by měli vůbec nějaké tušení, že jim tam spadnul jen obyčejný troll. A ke všemu jen malý troll.
O mnoho let později, díky Šutříkovu hrabání, se zintensivnil pohyb zemských tektonických desek přinášející zemětřesení doprovázené mohutnými tsunami pustošící pobřežní oblasti oceánů, vzrůstající sopečnou činnost a globální změnu klimatu ovlivňující vše ostatní.
To se ale jen jeden malý troll snažil vyhrabat na povrch a porozhlédnout kolem.
V jiném rozměru a astrálním vesmíru, jeden letitý, ale vitální stařík pasoucí stádo koz vyprávěl náhodným kolemjdoucím, že viděl na vlastní oči vyrůst zrovna támhletu rozeklanou sopku.
Byla to ovšem ale trochu lež, neboť když zrovna rostla, neměl stařík při svém neuvěřitelném úprku moc času na to, aby se otáčel.
Budoucnost je jen ještě neproběhlá minulost.
Proč se vlastně Galaktický Drak surově vmáčkl do mladé Plochy a usnul tam tak hlubokým spánkem, že to dovolilo Evoluci, aby se stala? Inu, to máte tak. Víte vy vůbec, co se všechno stane v huňaté srsti medvěda spícího zimním spánkem…?
Tak to prostě je.