Návrat

Jsme v místech, kam odcházejí všichni padlí hrdinové. Ze všech koutů rozlehlé síně se ozývá bujarý smích a falešný opilecký zpěv tisíců hodujících, cinkot skla, řinčení zbraní a křik bojujících. Na okraji jednoho z mnoha dlouhých stolů prohýbajících se pod tíhou jídla a pití, které neustále doplňují spoře oděné dívky, seděla šestice mužů, z nichž jeden byl usazen v mohutném kolečkovém křesle opatřeném bodci, kterými byste se mohli oholit. Od prvního pohledu bylo jasné, že jsou to muži velmi staří, ale rozhodně ne nezkušení.
Mlčeli a měli nepřítomné výrazy.
„No,“ porušil náhle jeden z nich hradbu ticha, „špatný to tady zrovna není, ale jsme tu jen pár dní a už se tu začínám nudit.“
„Taky mám ten pocit, Cohene,“ přikývl Caleb Rozparovač.
„Jak dlouho že tady máme bejt?“ zeptal se Cucák Vilda.
„Prej věčně.“
„No, tak to je sakra dlouho! Nevim, jak vy, ale to já teda asi nepřežiju.“
Mlčení.
„Posmrtnej život je na prd,“ povzdechl si Caleb.
Mlčení.
„Kdo mohl, sakra, tušit, že nás ty blbý koně těch ženskejch sami vod sebe vodnesou sem!“ rozčílil se Bleskový Podrs.
„So to?“
„TY KONĚ, Humoši.“
„Koně bych si docela dal!“ přikývl nadšeně Bláznivý Humoš.
O kousek dál se mezitím hlouček opilých válečníků snažil usekávat několika mladým dívkám kadeře vlasů vrhacími sekyrami.
„Rád jsem zase viděl po dlouhý době Profiho,“ řekl Cohen.
Ozval se sbor souhlasného mručení.
Tomu se tady očividně líbí, pomyslel si a podíval se k jednomu vzdálenějšímu stolu, u kterého stál pan Čabajka, něco kreslil na tabuli ze širokého prkna natřeného černou barvou a snažil se něco vysvětlit tlupě statných mužů ověšených různými zbraněmi a s tupým výrazem ve tváři.
„Měli bysme s tím něco, sakra, dělat. Ty děsi by nás měly přece pustit, když nejsme mrtví, ne?“ začal Podrs.
„Dísi,“ opravil ho Cohen. „Profi říkal, že jsou to dísi.“
„Děsi, dísi nebo díže, to je fuk. Ať nás koukaj pustit,“ zareagoval Cucák Vilda.
„Medovina a spousta masa z toho kance není vůbec špatná věc, ale brzo toho mám dost,“ rozhovořil se Caleb. „Když jsem si zkusil zajít za tou kozou, jestli by jako nemohla zkusit něco jinýho než tu medovinu, tak mě kopla,“ postěžoval si a třel si rukou bolavé místo na boku. „A když jsem ji chtěl potrestat, tak mi to ty ženský nedovolily.“
„To je škoda,“ řekl Cohen, „aspoň bysme měli nějakou změnu v jídelníčku.“
Mlčení.
„Vypadá to s náma sakra bledě,“ prohlásil Podrs.
„So řiká?“
„Že jsme v háji, Humoši.“
„V ráji?“
„V HÁJI!“
„A v háji to taky není špatný! Všechno kvete a ptáčci cvrlikaj,“ přivřel zasněně oči Humoš.
„Co je to za posmrtnej život, když si nemůžeme dělat, co chceme,“ posteskl si Vilda. „Pryč nemůžeme, nikdo s náma už nechce bojovat, je tu nuda.“
„Na světě jsme byli svobodný,“ vyslovil Cohen to, co si mysleli všichni ostatní. „Vobčas nebyl teda k sehnání pořádnej měkkej toaletní papír, ale to nás aspoň hnalo dál. Poklady, vysvobozování sličnejch panen ze spárů oblud, dobrodružství.“
Horda se zasnila.
Cohen se pomalu zvedl, natáhl pravou paži v řečnickém gestu a vážně pravil: „Libido aut morbus.“
Rozhlédl se po svých společnících, kteří souhlasně pokyvovali hlavami, a sedl si.
Po chvíli ticha se ozval Caleb. „A co že to znamená?“
„To je cizozemsky,“ vysvětloval Cohen. „Znamená to „svoboda nebo smrt“. Profi řikal, že by to heslo mohlo klidně bejt součástí Kódu.“
„Ale my přece kvůli tomu, sakra, umírat nehodláme, ne?“ zeptal se Podrs.
„To je právě na tom to pěkný,“ zašklebil se Cohen, „že se přesně neříká čí smrt.“ Odmlčel se a poté dodal: „Kluci, svoboda čeká.“

Za mohutným psacím stolem v jedné pracovně, kterou byste nenašli na žádné mapě a když už je o tom řeč, jistě byste o to ani nestáli, seděla vytáhlá postava v černém rouchu. Právě se upřeně dívala do obrovské knihy vázané v kůži, hubeným a až nezdravě bílým prstem jela trpělivě po jednotlivých řádcích a občas se natáhla a přesunula nějakou kuličku na blízkém počítadle. Najednou se bytost zarazila, ustala ve své činnosti a upřela svůj velmi bledý obličej, nebo alespoň to, co jej připomínalo, do neznáma. Chvíli přemýšlela, poté vzala záložku ve tvaru kosy a vložila ji mezi stránky, kde skončila, a knihu zavřela. Pak Smrť vstal od stolu a rázně vykročil ke dveřím. Jakmile je otevřel, vevalil se do místnosti hustý černý dým, který ho okamžitě celého obklopil. Otočil se směrem, kterým ležela kuchyně, a zavolal: ALBERTE, UŽ ZASE ZKOUŠÍŠ NĚJAKÝ NOVÝ RECEPT?
„Ano, pane! Mám tady jeden speciální na smažený dort.“ A jako potvrzení jeho slov zazněl malý výbuch doprovázený podezřelým šuměním a bubláním.
HNED JSEM SI TO MYSLEL, pronesl Smrť spíše pro sebe a pokračoval v cestě.
Přistoupil ke dveřím, které odemkl a vstoupil.
Kdyby tak učinil obyčejný smrtelník, nevěděl by, co má udělat jako dříve. Jestli se má na místě zbláznit při pohledu na nesmírnou rozlohu místnosti, nebo jestli má ohluchnout díky nepředstavitelně hlasitému zvuku, který vydávaly padající miliardy zrnek písku v obdobném počtu různých přesýpacích hodin. Ty byly rozestavěné na policích, které se táhly v mnoha a mnoha řadách do nezměrné dálky.
Jediný spravedlivý ale řevu písku nevěnoval nejmenší pozornost a intuitivně zamířil k jedné z polic. Na ní stálo pět velmi starých hodin, ve kterých bylo mnohem více písku dole než nahoře. Což nebylo určitě tak neobvyklé jako to, že se písek nehýbal. Když Smrť sklonil hlavu blíže, aby si přesýpací hodiny lépe prohlédl, uviděl, jak vždy několik zrnek písku visí nehybně ve vzduchu. Za jeho zády se nečekaně pětkrát ozvalo tiché „pink“. Smrť se otočil a spatřil pět absolutně totožných hodin s těmi, které byly naproti, jen s tím rozdílem, že v nich dosud písek nebyl, ale byly plné praskajícího modrého světla.
Smrť se narovnal. Něco se dělo. A ať to bylo cokoli, dít by se to nemělo.

„Tak ještě jednou, slečny, a naposled! Vy nás vodtud pustíte ven, protože sem nepatříme. Teda zatím… Je vám to už jasný?“ řekl rázně Cohen.
Valkýry si opět každého změřily od hlavy k patě pohledem.
„Toto jest zde zakázáno,“ pravila nakonec jedna z nich.
„Ale my nejsme po smrti. Tak nemůžeme bejt v posmrtným životě,“ odpověděl v záchvatu logiky Cucák Vilda.
„Když vy jste tu, vy musíte být mrtví,“ zareagovala na to jedna z valkýr.
„Jestli mi ještě někdo, sakra, řekne, že jsem mrtvej, když si mrtvej vůbec nepřipadám, tak mu useknu hlavu a něco fakt vošklivýho s ní udělám!“ rozohnil se Bleskový Podrs a výhružně pozvedl své berle. Na jedné měl napsáno „láska“ a na druhé „nenávist“.
Cohen chtěl už něco říci, když vtom se zarazil.
„Něco cítím v kostech,“ řekl zamyšleně.
„Revma?“ nadhodil Caleb Rozparovač.
Na skupinku dopadl dlouhý stín.
„Co ty tady děláš, ty v tom černym taláru,“ otočil se na postavu Cohen.
JSEM TU PRACOVNĚ.
„Ale tady už jsou všichni, sakra, mrtví, ne?“ řekl trochu zmatený Podrs.
JÁ BYCH TO MĚL VĚDĚT NEJLÉPE.
„Máš recht, Smrťáku, my ne!“ zvolal Cohen. „my nejsme mrtví.“ A vzápětí dodal: „A tak to taky rozhodně zůstane.“
„Skuteční hrdinové přece nikdy neumírají. To ví přece každej,“ zkoušel to Vilda.
OBÁVÁM SE, ŽE JE TO MYŠLENO POUZE OBRAZNĚ.
„So to?“
„OBRAZNĚ, Humoši, OBRAZNĚ.“
„Obrazy jsem taky kradl, ale blbě se tahaly,“ zamyslel se Humoš.
Cohen vypjal svou hruď a stoupl si těsně k Smrťovi.
„My teď tady máme nějaký důležitý jednání s dámama,“ řekl Cohen a pokynul hlavou směrem k valkýrám, „takže nemáme čas na nějaký zbytečný řeči. Radil bych ti, abys vodešel.“
Smrť na ně upřel své důlky. Pět staříků mu pohled odhodlaně oplácelo.
Život, hnán vůlí vpřed, si vždycky najde nějakou skulinku. A jak Smrť viděl v místnosti Časomíry, některé síly byly prostě silnější než on. Když nad tím tak přemýšlel, byla tu sice jasně daná pravidla, ale na takovou situaci se žádné nevztahovalo. Tento případ byl poněkud zvláštní a ojedinělý a u takových jste se o jejich přesných výsledcích dozvěděli pouze tehdy, pokud jste je umožnili. Začínal rozumět té podivné záležitosti s kočkou v krabici.
A CO KDYŽ TO NEUDĚLÁM?
„Tak tě pořádně nakopeme do toho tvýho zadku, abys věděl!“ odpověděl pohotově Cohen.
OPRAVDU ZAJÍMAVÁ PŘEDSTAVA.
Poté Smrť luskl prsty.

Vítr, který jako šílený hnal po noční obloze temné bouřkové mraky, se opřel do korun stromů, které se skláněly nad malou lesní mýtinou. Na ní plál skromný oheň osvětlující několik sedících postav. Skřeti se právě se zaujetím hádali o poslední kusy masa. Jeden z nich toho ale náhle nechal a zaposlouchal se.
„Neslyšeli jste to taky?“
„A co myslíš?“ zeptal se druhý, aniž by mu věnoval větší pozornost.
„Takovej divnej zvuk. Jako… jako by něco chrastilo.“
„Co by tady sakra mohlo chrastit!“ odbil ho další.
Zablesklo se a v dálce udeřil hrom.
Najednou se ten zvuk ozval znovu, tentokrát hlasitěji. Teď už ho slyšeli všichni. Zbystřili.
„Nezdá se vám, že se to přibližuje?“ ozval se s náznakem paniky v hlase ten, který chrastění zaslechl jako první.
„Vypadá to tak. Ale…“
„Počkat!“ přerušil je největší z nich. „Mně se zdá, že to vodněkud znám! To není ale možný! Vždyť…!“
Vtom se na mýtinu vyřítila skupinka bojovníků a poslední, co zděšení skřeti ve svém životě zaslechli, byla slova jednoho z válečníků, který před sebou energicky tlačil jakési podivné pojízdné křeslo. „Cohene! Já sem ti řikal, že si máš ty kolena vobmotat!“

Hrdinové ve skutečnosti nikdy neumírají. Jsou tu, aby zůstali. Navždy.