Mr. or Mrs.

„SAMOZŘEJMĚ, ŽE NETUŠÍM, CO TO JE,“ prohlásil už řádně nakvašený Smrť, když ho po čtvrté za tenhle týden přivolali obřadem Ašk – Ente.
„KDYBYCH TO VĚDĚL, TAK VÁM TO ASI ŘEKNU, NO NE?“
„To si právě nejsme jistí,“ řekl tehdejší arcikancléř Neviditelné Univerzity. „Chápejte, něco nám pobíhá po Zeměploše a ničí všechno, na co přijde. Je to jako tornádo. Akorát za tím nezůstávají rozbité budovy, ale mrtví lidé. Stovky mrtvých.“
„ŽE O TOM NEVÍM.“
„Samozřejmě, že o nich musíte vědět. Asi deset z nich bylo mágů. Musel jste tam být.“
„NEMÁM V EVIDENCI ŽÁDNÉHO MRTVÉHO MÁGA V POSLEDNÍCH PĚTI LETECH. NÁHODOU, JÁ SVOU PRÁCI ODVÁDÍM JEŠTĚ POŘÁD POCTIVĚ.“
„Takže vážně nic nevíte?“
„NE. VY LIDÉ JSTE NĚKDY TAK NEHORÁZNĚ NECHÁPAVÍ TVOROVÉ….“
„No, no,“ nesouhlasil mág, ale když viděl, jak Smrť pomalu otáčí hlavou směrem k němu, radši zmlkl. Každý rok dobrý, no ne?
„CO KDYBYSTE MĚ UŽ PUSTILI? MÁM JEŠTĚ HODNĚ PRÁCE, VÍTE?“
Arcikancléř tiše polkl, zadoufal, že on není tou prací, a velmi rychle učinil kroky nutné k propuštění Smrtě.

Postava v plášti se rozhlédla po krajině. Všude bylo ticho. Strach. Včera tam, dnes tady, a zítra? Čí to bude rodina, čí dům?
A kdy už konečně jí začnou věnovat trochu víc pozornosti? Možná, že by si ji zasloužila, vzhledem k tomu, co se právě chystá udělat.
Ne, ona nebyla jen obyčejný vrah, zloděj, nebo lupič. Ne, to ani náhodou. Chtěla, aby z ní měli strach. Aby si konečně uvědomili, zvlášť jeden, aby si uvědomil, že synonymem pro ženu není „bezmocná“.

Smrť se vrátil do svého domu a natáhl si nohy na stůl. Zakřupaly při tom všechny možné i nemožné kosti a on spokojeně zamručel, když se z kuchyně ozval Albert:
„Necháte toho?! Co kdybyste šel radši pracovat?“
„DNES MÁM VOLNÉ ODPOLEDNE, ALBERTE. AČ SE TO ZDÁ NEMOŽNÉ.“
„Tak si prosím… Nekřupejte s klouby!“
„PROMIŇ, JÁ SI NA TO NĚJAK ZVYKL.“
„To když tu byla slečna Essie, to mělo jiné grády…“
„ESSIE…“ řekl Smrť a snažil si vybavit to jméno. Zemská Smrt. Waltz na Karlově mostě. Rozbitá stáj. Ford Anglia. Už je to tisíc let.
„ESSIE,“ prohlásil znovu a s náhlým poznáním vstal od stolu. Na něm, ač velmi silně zapadán prachem, stál starý mobil. Vypnutý. Neměl tu signál.
„TISÍC LET…“
Sundal z věšáku cestovní plášť a už se dlouhými kroky rozešel k obydlí svého koně. Všechno mu došlo. Úplně všechno.

Mezitím na Neviditelné Univerzitě nastal zmatek. Arcikancléře drželo něco, o čem vůbec netušili, co to je. Věděli jen, že tahle věc způsobila zmizení a pravděpodobně smrt stovek lidí. A to jim rozhodně na klidu nepřidalo.

Smrť zadoufal, že jí svou nechápavostí neposkytl dost času na to, aby provedla něco opravdu hrozného. Věděl, že je toho schopná. Pak se pokusil donutit Truhlíka k ještě ostřejšímu tempu. Kůň se tvářil, že by svého jezdce nejraději shodil.
Konečně se před nimi objevila Neviditelná Univerzita. Teď, když už věděl, co má hledat, nebylo těžké odhadnout, jaké jsou její cíle.
Nepříliš ladně přistál na jedné ze střech a uvědomil si, že přesně tady před tisíci lety zastavil s Essie. Pomyslel si něco o tom, že už je to strašně ohrané a nenápadně vstoupil do místnosti zdí.
Tedy – bylo by to nenápadné, kdyby ta místnost nebyla plná mágů, kteří ho samozřejmě vidí. A uprostřed…
„ALE ALE. KDOPAK SE NÁM TO UKÁZAL? PO TISÍCI LETECH?“
„TAKY TĚ ZDRAVÍM, ES.“
Arcikancléř vykulil oční bulvy a pokusil se promluvit. Šlo to velmi ztuha, vzhledem k úzké dýce z podivné zelenavé oceli, kterou mu držela Es pod krkem.
„V-vy dva se znáte?“
„VÍCEMÉNĚ.“
„SPÍŠ VÍCE NEŽ MÉNĚ.“
„TY SE DO TOHO NEPLEŤ.“
„NEPLEŤ? NEPOSLAL JSI MI ANI BLBOU ESEMESKU!
„Co je to ekzémmezku?“
„BUĎ ZTICHA! TADY SE BAVÍ DOSPĚLÍ!“
„DOSPĚLÍ? A KOHO TÍM MYSLÍŠ, SNAD NE SEBE?“
„JE MI NĚCO PŘES ČTYŘI MILIARDY LET!“
„JEN ČTYŘI? UVĚDOM SI, ES! CHOVÁŠ SE JAKO DĚCKO! NEMOHL JSEM TI NAPSAT, PROTOŽE TADY UŽ NENÍ SIGNÁL!!“
„ALE NE, VÁŽNĚ?“ řekla tónem, který se ozve při otevírání dveří krematoria a Smrť zaklel. Na jejím mobilu zářily čtyři černočerné čárky signálu. Začal to číslo nenávidět.
Stočila k němu lebku s nenávistně planoucíma očima. Vlasy, které si pamatoval dlouhé až pomalu po její kolena, byly ostříhané na krátké mikádo. Plášť pošitý sedmičkami vypadal nově, a myšlenkově voněl (tím chci říct, že to nebyla vůně, kterou vnímá lidský čich, nýbrž která je vnímána výhradně myslí, proto ji Smrť cítil) po kapradí v prastarém, tajemném lese. Celá Es byla jako obvykle laděna do zelena a on si pomyslel, že je docela hezká, alespoň na kostru se zelenými vlasy a neměnným zlověstným úšklebkem.
„TAK DOBŘE,“ povzdechl si Smrť, „JE NĚJAKÝ ZPŮSOB, JAKÝM BYCH TĚ PŘINUTIL PUSTIT TOHO MÁGA A CHOVAT PODLE ÚMLUVY SMRŤŮ Z ROKU 10000052159067 PO VZNIKU NEJSTARŠÍHO VESMÍRU?“
A tu najednou Es zmizela. Arcikancléř se sípavě nadechl a svezl se na podlahu. Pak se rozhlédl po místnosti. Smrť byl pryč také.

Objevili se na nějaké vyvýšenině. Smrť se rozhlédl. Nesnášel tenhle způsob cestování – už jen proto, že do něj byl násilím vtažen. Es ho prostě sebrala tak, jako tornádo vezme střechu budovy. A jeho to pěkně štvalo.
Ona ho celkově štvala ta postava v tmavozeleném plášti, se zelenavými vlasy a zeleno – stříbro – bílýma očima, která stála právě teď naproti němu se založenýma rukama a s podivnou levitující věcí (levitační kosou z roku 2878, byl to první nástroj k obdělávání půdy reagující jen na lidské myšlenky) za zády.
„TAK CO SMRŤÁČKU. CHCEŠ SE BÍT?“
„STEJNĚ VYHRAJU. ALE DOBRÁ. VYBER SI ZBRAŇ.“
„ŽE SE PTÁŠ. KOSA.“
„ANI NEVÍŠ, JAK JI MÁŠ DRŽET.“
„VÁŽNĚ? JSEM TI S NÍ SCHOPNÁ OHOLIT FOUSY, POKUD BYS JE MĚL.“
Smrť zatočil s nástrojem okolo hlavy. Es odkudsi vytáhla zdobenou kosu (později Smrťovi řekla, že je to ještě ta z dávných dob, ta, která se používala na Zemi) a přeťala padající list na poloviny.
„DOCELA TI TO JDE. KDO TĚ UČIL, SUPERMAN?“
„NE. BATMAN.“
Upřímně se rozesmál a taktak odrazil nebezpečně vypadající plát železa padající na jeho lebku.
„MUSÍŠ VÍC ZABRAT, HOLČIČKO…“
„…PITOMČE!“
„KDYŽ CHCEŠ, ABYCH TI TAK ŘÍKAL…“
Es už se řehtala taky a vypadalo to, že jí v tom záchvatu vypadne kosa z rukou a břinkne o skálu. Ono je to docela zvláštní smát se, když vám na krk míří ostří zemědělského nástroje, ale tihle dva přece jenom byli zvláštní. Maličko.
„TOHLE NEMÁ SMYSL… NEMĚL JSI MĚ ROZESMÍVAT…“
„JÁ TEBE? KDO TADY VYRUKOVAL S BATMANEM?“
„JAK JSEM MOHLA VĚDĚT, ŽE HO ZNÁŠ?“
„ČETL JSEM SI V JEHO SLOŽCE. NA TOM… POČÍTADLU?“
„PO – ČÍ – TA – ČI,“ slabikovala Es stále se smíchem.
„NO JO.“
Nastalo krátké ticho. Obě postavy zahalené v pláštích pozorovaly, jak slunce zapadá a zeměplošské světlo pomalu ustupuje temnotě.
„JE TU HEZKY,“ poznamenal.
„HMM…“ byla odpověď.
Smrť rozpačitě zmlkl a to ticho, které míval tak rád, protože mu nikdy neodporovalo, ani s ním nehrálo šachy, ani se ho nesnažilo nakopnout a utéct, jako to dělali někteří lidé, ale dneska ho dráždilo, jako člověka dráždí jedovatý prach na tchýnině půdě.
„NEZAJDEM NĚKAM… NA SKLENIČKU? U ZASE PROKOPNUTÉHO BUBNU MAJÍ MOC DOBRÉ VĚCI…“
„HMM…“
„TY SE MNOU NEMLUVÍŠ?“
„NE.“
„TO BYLO NE JAKO NE NEBO NE JAKO ANO?“
„TRUCUJU. HOLKY TO DĚLÁVAJÍ, VÍŠ?“
„ALE ES, SNAD JSME DOSPĚLÍ, NE?“ řekl s náznakem zoufalosti v hlase. Velmi sladce se na něj usmála (nebo aspoň jemu ten vápenný škleb připadal sladčí než obvykle) a pomaličku poznamenala:
„SÁM JSI ŘEKL, ŽE SE CHOVÁM JAKO DĚCKO.“
„PROTOŽE SES TAK CHOVALA, TY BLÁZNE.“
„STAČILO BY JEDNO JEDINÉ SLOVÍČKO, NEJKOUZELNĚJŠÍ VE VESMÍRU.“
„TAK PROMIŇ, NO.“
Otočila hlavu k rozšiřujícímu koberci noční tmy.
„TO UŽ JE LEPŠÍ. TAK PŮJDEM NA TU SKLENIČKU?“
„JO. ALE RADĚJI NA TRUHLÍKOVI.“
„TY TO ZVÍŘE POŘÁD MÁŠ?“
„VADÍ TI NA TOM NĚCO?“
„PÁCHNE.“
„JÁ PACHY NECÍTÍM. K TOMU POTŘEBUJU NERVY. A TĚMI ZROVNA, JAK BYCH TO ŘEKL, NEOPLÝVÁM.“
„JE TO TAK STRAŠNÝ, ŽE TO MUSÍŠ CÍTIT I BEZ NERVŮ.“
„HMM…“
„TROCHU MI TO PŘIPOMÍNÁ TVOJI KOLÍNSKOU.“
„CO??“
„PROMIŇ. HODNĚ.“

Jak jistě všichni víme, Smrť je opilý pouze v případě, že opilý chce být. Es je na tom stejně. Ovšem v některých výjimečných případech (jako když U Zase Prokopnutého bubnu milá Essie podstrčila Smrťovi zemské víno, ale samotné jí nedošlo, že pije to zeměplošské) ani smrťové svou opilost korigovat nedokážou. A to je potom docela problém.
„HELE, MŮŽEŠ VŮBEC ŘÍDIT, KDYŽ JSI OŽRALEJ?“
„HELE, MŮŽEŠ VŮBEC SEDĚT NA KONI VEPŘEDU, KDYŽ JSI TAK MRŇAVÁ?“
„JÁ NEJSEM MR – MRŇA – MRŇAVÁ. JÁ MÁM JENOM KRÁTKÉ KOSTI…“
„COŽ TI PŘIDÁ NA TUPOSTI… CHYTÁ MĚ BÁSNICKÉ STŘEVO…“
„…KTERÉ NEMÁŠ, TY DŘEVO!“
„TRUHLÍČKU, TRUHLÍČKU, KAMARÁDE, KUDY SE JEDE DOMŮ?“
„SMRTI, HLAVA JE NA OPAČNÉ STRANĚ…“
„NEKECEJ A NASEDEJ…“
„JÓ, PORÁD…“
„HYJÉ KONÍČKU! JEDEME DOMŮ!“

Konečně stanuli v Smrťově říši a on si pomyslel něco o tom, že pokud by byl člověk, tak… Tak co? Znova přejížděl společnici modrými hvězdami hluboko v očních důlcích. Ano – vypadá docela hezky. Ale nemohl ji s nikým srovnávat, protože druhá ženská – smrť prostě neexistovala. Mimoděk ho při tom napadlo, že je teda Es nejkrásnější smrťovou ve všech vesmírech. Sledoval, jak si kroutí zelenavý pramínek vlasů na útlý kostěný prst, když se ho zeptala:
„SMRTI?“
„NO?“
„UŽ UMÍŠ TANČIT?“
Zamyslel se.
„ŘEKNĚME, ŽE BEZ HUDBY JE TO LEPŠÍ NEŽ S HUDBOU.“
„ZATANČÍŠ SI?“
Přemýšlel nad rozdíly pojmů špatný nápad a velmi špatný nápad. Tančit s Es je špatný nápad. Odmítnout ji je velmi, velmi špatný nápad.
„PROČ NE,“ prohlásil a pak ho ještě tak nějak napadlo dodat: „RÁD.“ V duchu se pak za to slovo nenáviděl, protože když viděl, jak Essie zablikaly oči, došla mu definice slovního spojení opravdu velmi a neskutečně špatný nápad.
Asi po pěti minutách tance, který by musel pro náhodného pozorovatele vypadat velmi zajímavě, Smrťovi došlo, že ta tvrdá věc na kterou neustále dupe je Esina noha. Byl neuvěřitelně rád, že je to smrt jako on a necítí žádnou bolest.
Es mu přišlápla lem pláště, on ztratil rovnováhu a i s ní sletěl na podlahu. Ozval se zvuk sypoucích se kostí a ještě měsíc poté byl pohřešován jeden malíček a jedna lopatka. Vidět smějícího se Smrtě je pohled velmi bizarní, ale vidět dva smějící se smrtě vás už přinutí jít k cvokaři. Dokonce i kočka, kterou si Smrť odkudsi přitáhl, obrátila oči v sloup.
„TY ESSIE,“ začal Smrť a byl přerušen tichým vrznutím, jak se Albert snažil uvelebit u dveří tak, aby mohl pohodlně poslouchat, „PROČ JSI SEM VLASTNĚ PŘIJELA? PO TAKOVÉ DOBĚ?“
Zpod temně zelené kápě se ozval tichý smích a po chvíli i lehce zastřený hlas:
„CHTĚLA JSEM TĚ POZVAT NA SVATBU.“
„VÁŽNĚ? A NA ČÍ?“
„NA SVOU.“
„NEKECEJ,“ nevěřil, „A KOHO SI PROSÍM TĚ BUDEŠ BRÁT?“
„TEBE.“
„CO?“ Vyskočil, jako by ho píchla vosa a postavil se s rukama v bok před ni.
„JAK SI MŮŽEŠ BÝT TAK JISTÁ, ŽE S TÍM BUDU SOUHLASIT?“
„VÍŠ, DOKONALE SE K SOBĚ HODÍME. PROČ BY SI TĚ CHTĚLA VZÍT NĚJAKÁ LIDSKÁ ŽENSKÁ? JEN PROTO, ABY SE VYHNULA SMRTI. ABY TI JEDNOHO KRÁSNÉHO DNE HODILA KOSU DO KRBU A ŘEKLA: ,MILÁČKU, S TVOU PRACÍ JE KONEC, TEĎ NÁS ŽIVÍM JÁ.‘ JÁ TO DĚLAT NEMUSÍM. NEPOTŘEBUJU VÍC ČASU, MÁM VĚČNOST. NEPOTŘEBUJU, ABYS MI KUPOVAL DRAHÉ ŠATY A NIKDY TĚ NEPODVEDU S TVÝM SOUSEDEM. MUŽI PO MĚ NEKOUKAJÍ – JEDNODUŠE PROTO, ŽE MĚ NEVIDÍ. JSEM… NEJLEPŠÍ MOŽNÁ MANŽELKA.“
„VÍŠ,“ řekl opatrně a úplně cítil, jak opilost konečně přestává, „ALE JÁ SE NECHCI ŽENIT. V NAŠÍ BRANŽI NENÍ MÍSTO PRO LÁSKU.
„ALE MILÁČKU,“ zašeptala sladce a přišla k němu mnohem blíž, „KDO TADY MLUVÍ O LÁSCE?“
„ESSIE, ANO CHYBĚLA JSI MI. A ANO, PŘIZNÁVÁM, JSI HEZKÁ. ALE NEVIDÍM JEDINÝ DŮVOD, PROČ SŇATEK? ANI JEDEN Z NÁS NENÍ…JAK BYCH TO ŘEKL… SCHOPNÝ ZALOŽIT RODINU A O TO V MANŽELSTVÍ JDE, NE? TAK PROČ BYCHOM…“
„PROTOŽE,“ nadechla se k dlouhé rozmluvě (samozřejmě, že nepotřebovala dýchat, ale jednoduše ji bavil ten zvuk, když jí vzduch hrál v hrudním koši podivnou melodii), „JÁ JSEM SE VŽDYCKY CHTĚLA CÍTIT JAKO ČLOVĚK. A TY, POKUD VÍM, JSI TO TAKY CHTĚL…“
„ANO, ALE PAK MI DOŠLO, ŽE JE TO PITOMOST, A JSEM RÁD…“
„…SÁM. JSI SÁM. SMRTI, BUDEŠ MÍT CITY, POKUD JE BUDEŠ CHTÍT MÍT…“
„CITY JSOU PRO LIDI! MY MÁME BÝT…“
„BEZCITNÍ? A PROČ? KDYSI NÁM NĚKDO ZAKÁZAL MILOVAT… ALE ZÁKAZY SE MAJÍ PORUŠOVAT. OTEVŘI SVÉ SRDCE…“
„NEMÁM SRDCE! JSEM JENOM… MYSLÍCÍ A CHODÍCÍ KOSTRA, NEŽIJU, ALE EXISTUJU A MÁM…“
„MÁŠ TOHO DOST. ŽÍT NEZNAMENÁ MÍT SVALY A KŮŽI A KREV, ALE MÍT CITY. POPRVÉ, POPRVÉ ZA CELÝ TEN ČAS MŮŽEŠ ŽÍT – I KDYŽ NE TAK JAKO LIDÉ, UŽ TÉMĚŘ STEJNĚ.“
„ŽÍT,“ zašeptal, „Žít.“
„Ano, přesně tak. Žít,“ šeptla a stiskla bílou dlaň bez jediného kousku živé tkáně. Ani jeden z nich si neuvědomil, že už skutečně mluví, nepoužívají jen myšlenky. Albert za dveřmi si toho všiml a vůbec se mu to nelíbilo.
Už to zase začíná.

„VÁŽNĚ SI JSI JISTÁ, ŽE NÁS ODDÁ?“
„JASNĚ. TENHLE MÁ SMYSL PRO HUMOR.“
„MUSELI JSME SE KVŮLI TOMU VRÁTIT V ČASE O TISÍC LET.“
„VADÍ TI TO?“
„NE. MÁŠ MĚ OMOTANÉHO KOLEM PRSTU.“
„MÁŠ MĚ RÁD?“
„KDYBYCH MĚL JEN O TROŠIČKU MÍŇ, TAK BYCH UTEKL.“
„FAJN.“

„Vy dva se chcete vzít?“
Smrť a Es stáli na faře a připadali si vážně pitomě. Možná, že by si připadali méně pitomě, kdyby se nedrželi za ruce, ale zjistili, že se nemůžou rozmotat – asi se jim do sebe nějak zaklesly klouby.
„ANO. ODDÁTE NÁS?“
„Checheche, a co si budete slibovat? Vás dva totiž vážně smrt nerozdělí… A ve zdraví i v nemoci… Vy dva…Pardon, ale já… To myslíte vážně?“
„ANO.“
„Ale to přece nejde. Svatby jsou pro lidi.“
„PODÍVEJTE. TOHLE JSOU HODINY S ČASEM, KTERÝ VÁM JEŠTĚ ZBÝVÁ. VÍTE, MÁM RÁDA KÁVU. ALE TAKY BY SE MOHLO STÁT, ŽE MI TYHLE NÁDHERNÉ DIGITÁLKY DO TÉ KÁVY SPADNOU. TO BY SE VÁM ASI NELÍBILO, ŽE?“
„Ale no tak. Já se smrtí nemám žádný problém.“
„JESTLI NÁS NEODDÁTE, TAK MÍT BUDETE. ONA SE TOTIŽ VÁŽNĚ UMÍ NAŠTVAT, ŽE ESSIE?“
„MOHLA BYCH SI VÁS VZÍT JAKO OSOBNÍ KONÍČEK.“
„Dobrá, dobrá. Kdy má ten obřad proběhnout?“
„DNES.“
„Cože?“
„JE 31. 12. 2014. DVA A JEDNA JE TŘI PLUS ČTYŘI JE SEDM. JÁ MUSÍM ŘÍCT ANO JEŠTĚ V TOMTO ROCE, ALE SMRŤ AŽ V PŘÍŠTÍM. TAK BUDE MŮJ SLIB NEPORUŠITELNÝ DÍKY SEDMIČCE A JEHO DÍKY OSMIČCE.“
„Máte to pojištěný, co Mrs. Es?“
„ON TĚ ZNÁ?“
„KDYBY MĚ NEZNAL, MYSLÍŠ, ŽE NÁS SEM VEZMU?“
„Tak dobrá, vy dva. Ale sežeňte si svědky.“
„MÁME.“
„Dobře. Potkáme se v jedenáct před kostelem.“
„ANO.“
„Řekněte mi ještě něco. Co budete mít jako svatební šaty?“
Oba se zašklebili tak, že ho zvědavost přešla. Navíc, když viděl, jak si Es dole na ulici kupuje moccachino a provokativně mu mává s jeho hodinami v ruce…

Albert už zase zuřil. Podruhé se musel z onoho útulného hnízda v Smrťově říši vrátit na Neviditelnou univerzitu a prostě si ho najít. Ne, vůbec se nepoučil. Zase hodlal provést Ašk – Ente.

„SLUŠÍ TI TO.“
„NEPOVÍDEJ. VYPADÁM JAKO BLBEC.“
„NO CO. CO TAKHLE ŠATY BEZ RAMÍNEK?“
„SMRTI…“
„NO JASNĚ, PROMIŇ,“ zablekotal.
„A CO TYHLE?“
„TY BY ŠLY. MAJÍ PĚKNOU SUKNI…“
„PROČ ZROVNA JÁ MUSÍM MÍT TAK KOSTNATÝ ZADEK?“ povzdechla si Es.

„Proč chcete provádět Ašk – Ente o půlnoci?“ nechápal arcikancléř, který vedle Alberta vypadal neuvěřitelně zakřiknutě.
„Myslím, že je hodně daleko. Půlnoc je jediný okamžik kdy tam, kde je, dosáhne magie.“
„Aha.“
„Tak co tu stojíte, člověče? Sežeňte mágy! Připravte se!“
Arcikancléř vylekaně přikývl a zmizel za rohem takovou rychlostí, že ho jeho už postarší klobouk musel dobíhat.

„Vypadáte… Hmm… Úžasně,“ poznamenal kněz a měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Byl nejspíš jediný člověk na světě, který viděl Smrt v bílých šatech s vlečkou a závojem dlouhým sedm metrů.
„DĚKUJI. TOHLE JSOU SVĚDCI, PETE A…“
„NEVÍM JAK SE JMENUJE, NAŠEL JSEM JI ZA ROHEM…“
„SMRTI, NEMŮŽE TI JÍT ZA SVĚDKA KOČKA!“
„Proč ne? Pokud se umí podepsat…“
Smrť se vítězoslavně podíval na svou budoucí manželku a položil černou kočku Petemu do náručí.
„JDEM NA TO.

„Tak co, je všechno připraveno?“ Albert přejel pohledem rozespalé a zívající mágy a obrátil oči v sloup.
„Vy mladí nic nevydržíte.“

„ANO,“ řekla Essie a začala odbíjet půlnoc. Nastal nový rok. Rok 2015. Kněz se otočil k Smrťovi:
„A vy, pane Smrti ze Zeměplochy, berete si tuto ženu dobrovolně?“
V tu chvíli se na maličký okamžik dokázala na Zemi proniknout magie a Smrť byl přivoláván obřadem Ašk – Ente.
„ALE NE… JÁ TĚ NENECHÁM JÍT!“
„TO NEZÁLEŽÍ NA TOBĚ…“
Chytila ho za ruku a držela, i když byl magický vír, který ho měl odnést nejsilnější. A pak najednou…
…Kostra, která tvořila Smrtě, se svezla k zemi. Ale on tam nebyl. V očních důlcích nezářily žádné modré hvězdy.
Byl pryč.
„Je mrtvý?“
„TO SOTVA. JE TO SMRŤ. SMRTI! KDE JSI!“

Vlastně o tom neměl sebemenší tušení. Hlavně si už vůbec nepřipadal jako Smrť – neměl vůbec žádné tělo, byl jen mysl – a teď mu to došlo – uprostřed oktagramu na Neviditelné univerzitě zase zpátky na Zeměploše. V hlavě (kterou právě teď postrádal) mu vyplula představa Es s válečkem v jedné a smetákem v druhé ruce. Ta bude zuřit.
„CO JSTE MI TO U BRÝLÍ SLEPÝHO IO PROVEDLI??“
„Kde jste?“
„TADY VY PITOMCI…“
„Ehm, vy tak nějak nejste vidět,“ poznamenal zbytečně Mrakoplaš, dosud krčící se vzadu a snažící se vypadat stejně bezvýznamně a nenápadně, jako skutečně byl.
„DĚKUJI, ALE TOHO BYCH SI VŠIML I BEZ TEBE.“
„Já jen… No jasně, promiňte,“ zakoktal konečně a ztratil se zase vzadu. Tohohle chlápka se snažil nenaštvat.

„TO JSOU MAGOŘI!“
„Ehm, jste na svaté půdě…“
„TO JE MI U MÉ KOSTNATÉ…“
„…Nechte toho a hned!!“
„A PROČ BYCH TO MĚLA DĚLAT?“
„Můžu vás odtud nechat vykázat.“
„MYSLÍTE, ŽE BYCH ŠLA?“
„Zničím vám ty krásný šaty svěcenou vodou.“
„CO TAM JIM TAK UDĚLÁ?“
„Nic, pokud do ní nepřidám trošičku benzínu a nezapálím.“
„HMM.“
Zamyšleně sledovala pomalu mizící magický vír.
„Tak mě napadá, Es…“
„HMM?“
„Víte, jak páchnou pálící se kosti?“

„TAK FAJN. MŮŽE MI NĚKDO VYSVĚTLIT, PROČ JSTE MĚ SEM DOTÁHLI?“
„Ano.“
„A MŮŽE MI NĚKDO ŘÍCT, KDE MÁM SAKRA TĚLO??“

„JESTLI HO CHCI VRÁTIT A ZACHRÁNIT OBA SVĚTY, MUSÍM DO TOHO VÍRU, přemýšlela nahlas Es, „OVŠEM VLÉZT DO TOHO VÍRU ZNAMENÁ SETKAT SE S MAGIÍ, COŽ JSEM NEZAŽILA UŽ NĚKOLIK TISÍC LET. CO SI O TOM MYSLÍTE?“
„Žiješ jen jednou.“
„NĚKDY VŮBEC,“ odvětila a s odhodlaným výrazem zmizela v bouři magie.

„TAK PROČ JSTE MĚ VLASTNĚ VOLALI?“
„JO, PROČ JSTE HO VOLALI?“
„ESSIE?“
„NO CO. MYSLEL SIS, ŽE TĚ TU JEN TAK NECHÁM?“
„Kdo to tam je??“
„TO JE JEDNO! OKAMŽITĚ HO PROPUSŤTE, PROTOŽE JETLI TO NESTIHNETE DO POSLEDNÍHO ÚDERU ZVONU, ON SE NEVRÁTÍ NA ZEMI A JÁ TAKY NE, ZŮSTANEME NAVŽDY UVĚZNĚNI UPROSTŘED MAGIE A OBA SVĚTY BUDOU UVRŽENY DO NAPROSTÉHO CHAOSU!!“
„Ehm… Dobře. Ale vrátí se do rána, že jo?“
„JSI SNAD MOJE MÁMA, ALBERTE?“
„Vy máte mámu??“
„PUSŤTE NÁS, NEBO VÁS VŠECHNY TY VAŠE DOSTANOU PO KOUSCÍCH O VELIKOSTI ŠPENDLÍKOVÉ HLAVIČKY!!“
Mágové na chvilku strnuli, než odezněla ta představa a pak Albert ukončil Ašk – Ente. Těsně, než Es i se Smrtěm zmizeli, se ozvalo:
„JÁ TI TO SPOČÍTÁM, ALBERTKU.“

Es zase v úplně jiném vesmíru vydechla úlevou (a její žebra zahrála něco, co podezřele připomínalo Dvořákovu Stabat Mater):
„JSI ZPÁTKY!“
„Tak vezmete si ji konečně?“
Modré hvězdy v Smrťových očních důlcích vesele zaplály.
„ANO.“
„Prohlašuji vás mužem a ženou. Můžete… ehm… políbit nevěstu.“
„NA TENHLE OKAMŽIK JSEM SE TĚŠILA ZE VŠEHO NEJVÍC,“ poznamenala rozverným hlasem dobře naladěné mramorové hrobky, „VŽDYCKY MĚ ZAJÍMALO, JAK TO ASI UDĚLÁŠ.“
„TO JE PŘESNĚ TEN DŮVOD, PROČ JSEM SE NIKDY NECHTĚL ŽENIT. ALE K MÉMU ÚŽASU I POBOUŘENÍ TĚ MÁM ESSIE VÁŽNĚ RÁD. TAKŽE…“
Podívala se na něj s hlavou lehce na stranu – zelenkavé vlasy jí rámovaly bílou lebku a on si pomyslel, že neexistuje krásnější stvoření…
„… NENÍ DŮVOD SI NĚCO DOKAZOVAT POLIBKY?“
„TYS MĚL JÍT DO POLITIKY, LÁSKO,“ řekla a opřela se mu čelem o to jeho, takže se snad poprvé dívali skutečně s očí do očí.
„TOHLE BUDE SMRTÍ VARIANTA POLIBKU, CO ŘÍKÁŠ?“
„Máte prsteny? Nějak jsem na to… to, zapomněl.“
„DAL JSEM JE TÉ KOČCE…“
„COŽE?“
„DĚLÁM SI SRANDU… MÁ JE PETE…“
„Já je dal té kočce…“
„COŽE??“
„Mňau…“

O pár hodin později, Smrťova říše, Zeměplocha.
„CHECHE, STEJNĚ BYLO NEJLEPŠÍ, JAK SE PETE SNAŽIL DONUTIT TU KOČKU, ABY SE PODEPSALA…“
„MYSLÍM, ŽE NIKDO NEMÁ V MATRICE ZAPSANÉHO SVĚDKA, KTERÝ SE PODEPSAL: MICKA.“
„TAKY ASI NIKDO NEMÁ SNUBNÍ PRSTEN VE TVARU UROBORA A JEŠTĚ VYROBONÝ Z OKTIRONU…“
„…S KUSEM TROLÍHO ZUBU UPROSTŘED K TOMU, CO?“
„CHECHE, JO, ESSIE, NASTÁVAJÍ PARÁDNÍ ČASY.“
„To sotva, pane. Tady jsou přesýpací hodiny. Nějaký mág páchá sebevraždu.“
„NE.“
„Cože?“
„NE. BERU SI DOVOLENOU. TADY JE KOSA, PLÁŠŤ A SEZNAM LIDÍ, KTEŘÍ MAJÍ UMŘÍT BĚHEM DALŠÍCH DVOU TÝDNŮ.“
„Ale…“
„NO CO. JÁ CHCI TAKY NA LÍBÁNKY.“
„To mě tu jako necháte jen tak??“
„TREST, ALÍKU. T-R-E-S-T.“
„Ale vy jste Smrť! Nemůžete se jen tak oženit!“
Zašklebil se na něj tím svým způsobem, při kterých živého mrazí a mrtvého mrzí, zamával mu před nosem prstenem a prohlásil:
„ZAKAŽ MI TO, CHYTRÁKU.“
Chytil Es kolem neexistujícího pasu, zvedl ruku ve vizionářském gestu k černočerné temnotě Neprostoru a Nečasu*, rozhlédl se kolem a pravil:
„KONEC EXISTENCE. TOHLE JE ŽIVOT!“
Kdesi daleko si všichni známí i neznámí bohové zeměplošští ťukali na čelo.

* nemá nic společného s premiérem Nečasem působícím na Zemi někdy kolem roku dva tisíce, pozn. aut.