Kvestorova noční můra

Na ztichlou Neviditelnou universitu se zvolna snášel soumrak a sníh. Zbývalo pouhých několik dní do Prasečnic a většina studentů a někteří členové profesorského sboru odjeli na svátky do svých domovů. V arcikancléřově pracovně nicméně panoval čilý ruch. Vzoromil Výsměšek seděl za svým stolem a zdál se ve výborné náladě. Opodál mračil čelo nad hromadou papírů děkan, který arcikancléřovu dobrou náladu zřejmě nesdílel. V nejtmavším koutě pracovny právě knihovník zvedal do výšky malého, prostorově výraznějšího studenta, snažícího se otevřít horní dvířka velmi vysoké skříně. „No nebude to krása, když do nového roku vkročíme bez jediného restu. Žádný dokument ani dopis nezůstane nevyřízený,“ rozplýval se Výsměšek. „S mojí organizační schopností se nám to jistě podaří včas a u zítřejší prasečnicové večeře si budeme moci všichni oddechnout a pogratulovat k dobré práci. “ Mladému studentovi balancujícímu na knihovníkových dlaních proběhla hlavou kacířská myšlenka, že bez arcikancléřovi pomoci by pravděpodobně již měli vše dávno hotové. Ale pak tento neuctivý duševní pochod zaplašil a nadále se věnoval pantům zaseklých dvířek. Arcikancléř se napil svého prasečnicového sherry, s úsměvem si dal ruce za hlavu a uvelebil se ve svém pohodlném křesle. „Sambaku,“, oslovil nejvyšší mág studenta, který se právě snažil odšroubovat víčko z olejničky. „Proč netrávíte Prasečnice s rodinou jako ostatní?“ „Každý rok nám ve svém úvodním projevu připomínáte, že univerzita je naše rodina, pane,“ odvětil Sambak a než stihl acrcikancléř zareagovat rychle dodal „A v mé rodné zemi Prasečnice neslav… .“ V tu chvíli se Sambakovi konečně podařilo uvolnit víčko olejničky jejíž obsah vystříkl do širokého okolí a zcela zaleptal brýle ubohého studenta. Oslepený, držený dva metry nad zemí rozrušeným knihovníkem, který dostal také svoji dávku oleje, se snažil nalézt nějakou oporu. Podařilo se mu zachytit kličky oněch zaseklých dvířek, které se rozhodli právě v tento okamžik povolit a odhalit svůj obsah. Ukázalo se, že je doslova narvaná dokumenty, které se proměnily v obří lavinu pohlcující vše, co jí stálo v cestě. Po několika minutách, když se papíry poletující vzduchem usadily, začal Vysměšek prohrabovat největší kupu. Po chvíli narazil na Sambaka a knihovníka, kteří ač nasáklí olejem a obalení papíry se zdáli být v pořádku. Jak tam tak leželi na jedné hromadě, bylo nadmíru jasné, že spolu nesdílí jenom lásku ke knihám ale i barvu ochlupení. Tedy ne že by Sambak byl nějak nadmíru chlupatý, ale v některých místech bylo velmi obtížné určit, kde končí knihovník a kde začíná mágův neuspořádaný vlas a vous. Děkan, který do této chvíle byl nezvykle nemluvný, se porozhlédl po té spoušti a prohlásil. „Myslím, že je nejvyšší čas na večeři, arcikancléři. A poté bychom mohli probrat plány na příští rok a tím umožnit tady studentovi v klidu uklidit ten nepořádek, který napáchal.“ „Mohu s Vámi jen souhlasit, děkane“ a oba ve vzácné vzájemné shodě opustili kancelář. Knihovník se ještě omluvně podíval na Sambaka, svého knihovnického pomocníka a nejlepšího kamaráda, naklonil hlavu na stranu, ušklíbl se a také odešel.
Bylo něco po desáté, když se arcikanléř vrátil do své pracovny. Ukázalo se, že všechny dokumenty byly sebrány a vytvořily na Výsmeškově stole velké úhledné komínky. Dokumenty potřísněné olejem byly uloženy do zvláštní krabice ležící u dveří a Sambak, držící štus papírů, se chystal právě k odchodu. „Všechno uklizeno a roztříděno, pane.“ „Zítra ještě vezmu naolejované papíry do prádelny, kde je zkusím vymandlovat.“ „A kam nesete tyhle?“ Ukázal na slušný balík pod studentovým podpažím. „To jsou účetní výkazy, které ještě chci nahrát do Hexe, pane.“ „Tak to mě zajímá. Jdu také,“ prohlásil Vzoromil Výsměšek tak rozhodně, že Sambakovi bylo hned jasné, že každý odpor je marný.
„Co je zase tohle?“ podivoval se zamračeně arcikancléř nad novým zařízením v Hexově místnosti. „To je pane dotyková obrazovka. Vstupní a zároveň výstupní zařízení.“ Když Sambak uviděl, jak se Výsměšek začíná nadechovat, rychle dodal. „Říkáte pomocí toho, co má Hex dělat a on vám ukáže to, co chcete. Funguje to díky chameleóním mravencům. Oni umí změnit barvu z černé na zelenou podle toho, co jim Hex řekne. Mravenci jsou naskládání pod touto tenkou skleněnou deskou těsně vedle sebe a tím umožnují zobrazit písmena a jednoduché obrázky. Je jich tam 640 na šířku a 480 na výšku. A když se toho skla dotknete, díky teplu vašeho prstu mravenci vědí, že jste na ně ukázal. A pomocí vibrací skla vyhodnotí, kam jste ťukl.“ „Vidíte, tady dvakrát ťuknu na nápis přihlásit, napíšu svoje jméno a pak, jestli byste se chvíli nekoukal, napíšu svoje heslo a už jsem tam,“ chrlil ze sebe student nadšeně informace. „Teď najedu na položku finanční výkazy a vidím, že letos jsme utratili za sýry 16 000 tolarů, zatímco za brokolici jenom jeden tolar.“ Jak se zdálo arcikancléře to uchvátilo a trval na tom, že si to také vyzkouší a mladý mág, mu sdílně všechno vysvětloval. Kam ukázat, kdy mravence pohladit, kdy na něj ťuknout jednou a kdy dvakrát.
O dvě hodiny později se již Sambak nezdál tak nadšený. S každým arcikancléřovým dotazem bylo na Sambukovi znát vzrůstající vnitřní napětí. Jeho tichý a klidný hlas začínal přeskakovat a ukrývala se v něm velmi tichá výhrůžka. Když tu tichý ševel mravenců přerušil hrozný křik. Oba mágové se rychle přihrnuli k malému oknu a uviděli kvestora. Byl bosý, jen v noční košili a utíkal s vyděšeným výrazem v čerstvě napadaném sněhu. Vyběhli za ním ven a zjišťovali, co se stalo. Pomatený a promrzlý mág však nebyl schopen slova a tak jediné co pro něj mohli udělat, bylo odvést ho do jeho ložnice. Teprve když vyděšeného kvestora uložili do postele, začal vyprávět, co se přihodilo. „Před několika týdny… napůl jsem už spal… zaslechl ženský hlas za dveřmi. Myslel jsem, že je to jedno z děvčat z kuchyně. Že mi nese trochu sýra na dobrou noc. Mluvila tak potichu. Nerozuměl jsem tomu, co říká, tak jsem ji pozval dál. Já… bylo to hrozné… dusila mě… každou noc… smála se a včera… chtěla mě zabít.“ Kvestor se rozplakal.
Sambak kvestora pohladil po rameni a vlídně na něj promluvil. „Byl to jen zlý sen.“ Natáhl ke kvestorovi dlaň, ve které byli tři tyrkysově modré pilulky. „Tohle je velmi speciální meducína. Jedná se o extrakt z velmi vzácné Bufo calamita. Je plný vitamínů a proteinů. Udělá vám moc dobře. Teď budete hodný kvestor, pěkně ty prášky spolknete a já za odměnu přinesu sklenici teplého mléka a sušenky.“ Při zmínce o sušenkách se starému mágovy rozzářily oči, přestal lkát a nasadil šibalský výraz. „Dobře, ale nejdřív chci vidět ty sušenky,“ prohlásil po chvíli rozmýšlení kvestor. „To mléko nesmí být moc horké. A ani za nic mě nedonutíte sníst škraloup“. Sambak pokrčil rameny, s povzdechem přikývl a překvapivě rychlým krokem, vzhledem k jeho mohutnému tělu, se vydal shánět potravinový úplatek.
Díky mléku a sušenkám kvestor bez odmlouvání spolkl pilulky a spokojeně ležel ve své posteli. „Myslím, že už nezamhouřím oči,“ prohlásil a vrhl na oba přítomné mágy vyčítavý pohled. Ale přesto zalezl pod peřinu a přitáhnul si ji až k bradě. Několikrát sebou zavrtěl, aby našel tu správnou polohu a během 4! /3 vteřin začal hlasitě chrápat. „Co jste mu to dal?“ „Byly to jeho vlastní pilulky ze sušených žab. Pouze jsem jednoduchým kouzlem změnil jejich povrch tak aby měli jinou barvu,“ odvětil pyšně student. Výsměšek chvíli uvažoval. „Jste schopný mág Sambaku. Velmi schopný. Myslím, že by bylo zbytečné, abychom kvestora hlídali dva,“ prohlásil arcikancléř. „Bylo by neuvážené plýtvat časem tak výjimečné osoby na hlídání … kvestora. Donesu nějaké další papíry k vyřízení, abyste tu celou noc neseděl jen tak bez užitku.“
Následujícího dopoledne dorazil do arcikancléřské kanceláře poněkud zešedlý s velkými kruhy pod očima. Výsměšek se ve svém křesle narovnal a přísně zvolal. „Opozdil jste se o půl hodiny, studente, takovou nedochvilnost nemíním tolerovat.“ „Omlouvám se, pane. Byl jsem se podívat venku a podle stop které jsem tam objevil se zdá, že kvestor mluvil pravdu. Něco ho pronásledovalo. Něco s dvoupalcovými drápy.“ Arcikancléř se vztyčil tak rychle až jeho křeslo narazilo na zeď. „Musíme to okamžitě vyšetřit. Vy běžte do knihovny zjistit, co by to mohlo být a já zkontroluji kvestora.“ Sambak si odkašlal. „Už jsem to zařídil, pane. Kvestor stále spí jak nemluvně a dle informací, které jsem nalezl v knihovně, by mu během dne nemělo hrozit žádné nebezpečí.“ Potom předložil před Výsměška knihu osvětlující situaci. Byl v ní obraz velmi ošklivého stvoření sedícího na hrudi spící osoby. Tvář toho člověka byla znetvořena strachy a nestvůra škrtící spáče měla děsivě vítězoslavný výraz. Pod obrázkem bylo napsáno toto:

Noční můra

Démon vyvolaný mágem či jinak magicky nadanou osobou, jak vědomě tak nevědomě. Je zacílený na určitou oběť, ze které vysává energii, čímž se posiluje. Nemůže svoji oběť posednout, pokud ho sama nepozve. Napadá pouze v noci, ve spánku. Usadí se na hrudi a způsobuje pocit dušení a špatné sny. Pokud není zastaven, postupně získává materiální podobu a nakonec svou oběť usmrtí. V počátečních fázích stačí zabránit vstupu démona oktagramem nakresleným ve dveřích. v pozdějších fázích lze zničit pouze velmi silným ohnivým kouzlem či pomocí kněze.

Arcikancléř dočetl. Chvíli přemýšlel a pak prohlásil: „Myslím, že je jasné co uděláme. Pošleme pro mého bratra.“ Pak se rozhlédl po místnosti a usmál se na mladého nervózně se tvářícího mága. „Prozatím tu máme spoustu nevyřízených dokumentů.“
U oběda vypadal kvestor vesele jako už dlouho ne. Spořádal všechny chody a ještě si přidal moučník. Zřejmě díky tomu, že se po dlouhé době pořádně vyspal. Sambak, který málem usnul s obličejem v polévce, mu skoro záviděl. Za zády mu zakašlal arcikancléř. „Bratr mi poslal vzkaz. Nemůže dorazit dříve než v 10 večer. Musíme se postarat, aby kvestor neusnul dříve.“ Povzbudivě poplácal ospalého studenta po rameni. „To znamená, že máme ještě spoustu času na administrativu.“
Krátce po osmé hodině někdo zaklepal na dveře pracovny, ve které Sambak zakládal poslední dokumenty. „Že by bratr dorazil dříve? Běžte otevřít.“ Mladý mág otevřel dveře a proměnil se v solný sloup. Tedy jen na pár vteřin, než se vzpamatoval. Za dveřmi stál Lord Vertinari, vládce Ankh-Morporku. Stále ještě poněkud toporně odstoupil ode dveří a nechal Patricie vstoupit. „Vítám Vás, lorde Vertinari, s mým pomocníkem Sambakem se jistě již znáte?“ „Á ano, již jsme se potkali. Pokud se nepletu, příští rok Vás uvidíme v procesí mágského convivia.“ „Ano pane,“ odpověděl velmi nejistě Sambak, jehož obličej začal zlehka růžovět. „Tedy v případě že stihnu včas napsat svoji doktorskou práci a…“ Jeho hlas postupně ztrácel sílu a když ztichl docela, jediné na co se zmohl, bylo rozpačité pozorování špiček vlastních bot. Výsměšek se dobrácky zasmál a poplácal mladého mága po zádech, až mu málem vyrazil dech. „Sambak je vzor pro všechny ostatní studenty. Mít více takových tak by naše stará garda mohla sbalit svoje hole a odejít.“ Pak zvážněl a povzdychl si. „Čemu vděčíme za vaši osobní návštěvu večer v den Noci prasečí hlídky, sire?“ Patricij se chvíli tvářil jako by nevěděl co říci. „Chtěl jsem se informovat, zda existuje nějaký magický způsob jak nalézt ztra……“ V tu chvíli se na chodbě ozval hlasitý řev. Kvestor utíkal chodbou a za ním běželo něco obrovského, šedého, s dlouhými drápy. „K zemi,“ zakřičel Sambak, který neváhal a poslal nad kvestorovou hlavou na příšeru ohnivou kouli. Démon se na chvíli zastavil a díky tomu se vyděšenému kvestorovi podařilo dostat do pracovny. Po všech čtyřech, nikým neviděn se přesunul do relativního bezpečí. Za úkryt mu posloužil masivní dubový stůl, za kterým se schoval a omdlel.
K mladému mágovi se při posílání ohňových kouzel na noční můru, přidal i arcikancléř. Přeze všechnu snahu se, ale zdálo se, že všechen ten oheň ji pouze obtěžuje. „Nalákej to sem,“ ukázal arcikancléř na prostředek pracovny. „Ano, pane,“ odpověděl Sambak za neustávajícího dštění ohně. Ohlédl se na Vertinariho. „Schovejte se prosím, sire.“ V tu chvíli se monstrum vřítilo do pracovny. Jedním rozmachem pařátu rozpáralo Sambakovi břicho a druhým ho odmrštilo ke stěně. Výsměškovi se podařilo vyvolat v místě kde démon stál vyvolat sloup ohně. V něm se nestvůra za hlasitého řevu vypařila.
Patricij byl první, kdo blíže prohlédnul bezvládné tělo mladého mága. „Je v bezvědomí, ale až na bouli na hlavě se zdá v pořádku,“ prohlásil po chvíli. „Ale, já viděl, jak mu ta stvůra roztrhla břicho,“ vrtěl nechápavě hlavou arcikancléř. „Zdá se, že ve skutečnosti je jeho břicho tvořeno z látky a nějakého druhu výplně. Pravděpodobně měl pocit, že správný mág nemůže být hubený. A to mu zřejmě zachránilo život,“ uvažoval nahlas Vertinari. Poté sundal bezvědomému mágovy brýle a proplesknul mu tváře. K vědomí ho to nepřivedlo, ale zpod rezavých vlasů vykouknul tmavý pramen. Patricij pevně uchopil chomáč rusých vlasů na temeni a zatáhl. A začal se smát v momentě, když zpod rezavé paruky vyklouzly nádherné, dlouhé, havraní vlasy.
„Ženská? A já mu…. jí věřil, vkládal naděje a… ta jedna…,“ soptil arcikancléř. Vertinari se na něj klidně podíval. „Měl byste si dobře rozmyslet, co o ní řeknete.“ Chvíli se odmlčel. „ Rád bych Vás seznámil s klačskou princeznou Yasmine.“ Arcikancléř začal křičet: „Je mi jedno, kdo to je, já ji…“ Vládce Ankh-Morporku dodal. „Mojí budoucí ženou.“ Hlavní mág ztratil všechnu barvu v obličeji a také řeč.
Patricij se ještě chvíli bavil pohledem na zkoprnělého mága a poté promluvil „Myslím, že pro všechny zúčastněné bude nejlepší, když zapomenete, co jste dnes viděl. Co myslíte, že by si lidé pomysleli o představiteli univerzity, jehož důvěrným pomocníkem byla několik let žena?“ Vertinari si ještě chvíli dovolil potěšení z arcikancléřova výrazu. „Ovšem pokud se toto nikdy nestalo, já zaručím, že poté co Sambak dokončí svá studia, po Křiklavé noci zmizí a už o něm nikdy nikdo neuslyší.“ Výsměšek nepotřeboval mnoho času na rozmyšlení. „Myslíte, že byste mohl pana Sambuka trochu upravit? Já zatím seženu knihovníka, aby ho odnesl do jeho pokoje.“ Patricij nepatrně přikývl, a mág rozpačitě opustil místnost.
Poté, co se arcikancléřova záda ztratila z dohledu, se Patricijův zrak obrátil zpět k omráčenému mágovi. Přehozem z křesla schoval Sambakovo rozpárané břicho, pečlivě mu nandal rezavou paruku a nasadil brýle. Chvíli jej upřeně pozoroval, poté se usmál a jemně políbil vousatou tvář. Bohužel právě tento okamžik si vybral kvestor k tomu, aby otevřel oči a opatrně vykoukl ze svého úkrytu. Okamžitě zase sevřel oční víčka pevně k sobě, schoulil se do klubíčka a intenzivně zatoužil po velmi vysoké dávce pilulek ze sušených žab.