Kámen devíti sviní

Do okna se dralo několik slunečních paprsků. Přesněji tolik, kolik jich ještě zbylo. I slunce samozřejmě mrzlo zimou a navíc v žádném případě ne chtělo dráždit Otce Prasátek, zvláště ne teď, pár dní před Prasečnicemi.
Sacharóza Rezámková slunce měla ráda, i když díky trochu důvěrnější známosti s jistým upírem se mu také podvědomě naučila vyhýbat. I tak ale pořád měla potřebu vystavovat mu svou bujnou tvář. Proto teď stála před oknem své zbrusu nové novinářské kanceláře v ulici Malých bohů a nechala se jen tak ozařovat.
Zrovna se jí podařilo zamhouřit z poloviny jedno oko, když ji někdo zatahal za šos jejího nafialovělého kostýmku.
„Nu co je, hoří Opera?“ vyjekla a otočila se. Očekávané odpovědi se jí ale nedostalo.
„Ne.“
„Zmizela Neviditelná univerzita?“
„Ne.“
„Tak co tu u všech stojatých vod Ankhu děláš?“
Malá, zavalitá postavička s rezavými vlasy staženými do culíku a s načesanými vousy se podívala kamsi vzhůru, kde tušila Sacharóziny oči.
„Prosím, madmam, to já jenom, že tu je opět nějaký nespokojený předplatitel. Přeje si mluvit s vámi.“
„Kolikrát jsem ti říkala, Květovlaso, že všechny tyhle záležitosti máš vyřizovat ty!“
„To samé jsem řekla i tomu pánovi, ale on trvá na svém, madmam, “ odvětila Květovlasa.
„Mohla by ses vrátit dolů a…“
„Sacharóza Rezámková?“
Odkašlala si, „Metr devadesát“ kvapně si změřila pohledem nově příchozí postavu. „Tak třicet centimetrů“ propočetla své výškové možnosti vůči ní. Ne. Tohle není radno zkoušet.
„Ehm, ano… přejete si?“
Postava zpražila pohledem malou trpaslici, která už raději neříkala nic a bez jakéhokoli pokynu zmizela. Sacharóza se teď otočila čelem k příchozímu a, podle jejího mínění možná důstojně, se opřela o okno.
„Usaďte se. Nerada vidím, když můj host stojí,“ ukázala na volné křeslo.
„Nebudu sedět dlouho. Přišel jsem v jedné naléhavé záležitosti.“
„Ano, já vím. Jen mi stále nejde do hlavy, že jsou s tím předplatitelstvím takové…“
„Ne, tady nejde o předplatné. Kometu nečtu.“
„Čím dál tím lépe“, pomyslela si Sacharóza a přesunula se od okna na svou polstrovanou židli.
„A oč tedy?“
„Jste novinářka…“
„Ne, vážně?“ Neobratně se pokusila o odlehčení. Očividně to ale nezabralo, a pokud ano, zcela opačně, než zamýšlela. „Promiňte, jen pokračujte. Poslouchám.“
„Jste novinářka…“ zopakoval neznámý, „Víte moc dobře o všem, co se kde šustne.“
Sacharóza polkla další, více méně pravdivou glosu.
„Říká vám něco ‘Schweinstein’?“
Nevyslovená glosa se teď opět o kus přiblížila na stupni pravdivosti k plusu.
„Je mi líto. Slyším to slovo poprvé.“
Návštěvníka to očividně velmi zarazilo.
„Ah tak, dobrá. Schweinstein, Kámen devíti sviní, je mocný amulet. Tenhle přesněji umožňuje jeho nositeli být mnohem více reálný.“
Sacharózin pohled mluvil za všechno.
„Tím myslím, že pokud ho na sebe vezme něco, co žije jen díky víře lidí, je tohle stvoření uchráněno před prozřením a nevírou a tedy před úplným zánikem.“
„Aha,“ začínala chápat Saharóza, „něco takového existuje?“
„Jistě. Jak myslíte, že přežívá Otec prasátek? Nebo víla Zubnička? No, to je jedno. Já po vás jen chci, abyste mi zjistila, kde se amulet nachází. Zajímám se o něj z vědeckého hlediska. Potřebuji ho vidět naživo.“
„Jo z vědeckého hlediska.. a to ho nemůžete najít sá…“
Návštěvník se zvedl a pomalu začal své vysoké tělo nahýbat přes stůl.
„E, dobře. Dobře. V pořádku. Uvidím, co se dá dělat.“
„Tak je to správné. A nebojte se, slečno Rezámková. Já se pro své informace vrátím. Za sedm dní.“
„Dobře, pane. Ale, nerada bych pracovala pro někoho, kdo mi ani neřekl své…“ zjistila, že už si povídá jen s prázdnou místností.
„.. jméno,“ dodala, aby dokončila tok myšlenek. Pak zamrkala. Zdá se jí to, nebo je opravdu větší tma?

***

Od doby, co Sacharózu navštívila ta podivná kreatura, uběhlo už pět dní. Reportérka neměla stání, ale ať se snažila, jak se snažila, nikdo o žádném podobném amuletu nevěděl. Ve chvíli, kdy už začínalala pořád víc propadat depresím, zašla k Zašitému bubnu. Nenacházela totiž už žádné jiné východisko, aneb když se chcete něco dozvědět, jděte do hospody.
Otevřela dveře a ještě včas je stačila opět přibouchnout, aby se jen tak tak ubránila letící sekeře. Proraženou dírou se ven dral urputný smích. Sacharóza okamžitě znovu otevřela a svým tyckým rychlým krokem vešla dovnitř. Jakmile stanula za prahem, rozkřikla se: „Takhle se chová k dámě!? I vy šprýmaři,“ mrkla a nuceně se usmála
„Pardon, slečno. Ta nebyla na vás…“ zaznělo přátelsky v odpověď. Sacharóza okamžitě nabrala směr k nejbližšímu volnému stolu, ač se sama divila, že vůbec nějaký takový existoval. A kupodivu i v celkem použitelném stavu. Usadila se a když k ní přišel hostinský, objednala si. Přes své myšlenkové vyčerpání ani vlastně nezaregistrovala, co jí nakonec postavil na stůl, ale to už jí stejně mohlo být jedno, jelikož v tu chvíli upadla do polospánku a plnou vahou opřela. Ozvalo se slabé vrznutí, možná i téměř neslyšitelné prasknutí, ale židle zůstala silou své dřevovůle stát.
Sacharóza už opravdu nemohla udržet oči otevřené. Dokonce ani ta kapalina neurčité barvy, neručitého původu, zato zcela určitého odéru, ji nepleskla přes nos dostatečně silně. I přesto k ní ale dolehl rozhovor.
„No jasně.. jasně, Zloto.. slyšel jsem o něm. Chodí ulicema a všude, kam přijde, je pak tma!“ pronesl jeden hlas.
„Joo.. to on nemouže byt normálný,“ odvětil druhý.
„Ale no tak. Přece nebudete věřit pohádkám starýho Moucka, no? Nějakej Temnotmy pán Neprostup mi je prostě naprosto ukradenej. Neviděl jsem ho, slyšel jsem o něm takříkajíc od kamaráda mýho kamaráda, tudíž logicky.. neexistuje.“ dodal další. Sacharóza zpozorněla.
„Ale muj malej synek ho viděl opravdu. Na jeho vlastní oči!“
„Kecy a žvásty, Cepe. “
„Alé prouč by? Taky sem od svejho kamaradá slyešu, že ho vidjel. Vysoukej, diunej , zbyla po njem jen tmá.“
Bylo slyšet jak jeden z nich vehementně zavrtěl hlavou. Sacharóze už to nedalo. Zvedla se a snažila se odhadnout odkud rozhovor pocházel. Podezření padlo na stolek vedle. Seděl u něj trol, trpaslík a podivný člověk.
„Promiňte, pánové, ale… vy jste zmiňovali tu podivnou postavu, co se potlouká Ankh-Morporkem?“
Každé jedno oko se teď otočilo od korbelů a prohlíželo si Sacharózu. První vyjel trpalík.
„Jo! Pěkná blbost, co?“
„No, nevím. Vysoký? Divný? Propadlé oči, černé? Dlouhý plášť a košile s kalhotami?
„No auno.“
„V tom případě, nerada bych vás nějak vyvedla z míry, ale já ho opravdu viděla. Byl u mne v kanceláři.“
„A vy ste… “ pokračoval trpaslík.
„Sacharóza Rezámková, nepoznáš? Žurnalistka, která ví o všem, co se ve městě šustne. Když to říká ona, musí to bejt pravda. On existuje, Zloto.“
„Jo, jasně. Fajn. Říkejte si co chcete. Já tomu furt nevěřim.“
„To je jeudno,“ odeskl trol Zlotovi a pak se opět podíval na Sacharózu, „Alé, co vlastnje u vás chcel?“
„Na tom nesejde. Chtěl jen něco zjistit. Nic důležitého. Ale já bych ráda něco zjistila o něm.“
Trol už chtěl něco říci, ale kdosi byl rychlejší.
„Je vysoký. Kudy chodí, setmí se. První ho viděl starej Moucek, v nějaké zapadlé uličce, víme přeci, kudy chodí, co? Potom o něm začal vypravovat všude možně. A potom ho začali vidět i ostatní.“
Celý stůl se ohlédl za sebe, tedy až na trola, který měl nově příchozího přímo před sebou.
„Co dělá mág u Zašitého bubnu?“
„Já, já tu vlastně vůbec nejsem,“ prohodil mág a přitáhl si židli od vedlejšího stolu. Ozvalo se dopadnutí čehosi na zem a následné chrápání.
„Vy ste ho tauky vidjel?“
„Ano. Jistě že. Už ho viděl téměř každý.“
Zlota opět jen vrtěl hlavou.
„Ale to není vhodné probírat tady.“
„Chcete snad říct, že když nás tady někdo uslyší, bude si to pamatovat a prořekne se někde jinde?“
„Možné je všechno.“
„Ce, ha, ha..“
„No, slečno Rezámková, mohl bych s vámi mluvit?“ optal se mág.
„Jen mluvte.“
„Já myslím, o samotě.“
Sacharóza přikývla a společně s mágem vykročila na ulici.

***
Celou cestu mlčeli. Mág se rozmluvil až ve chvíli, kdy Květovlasa zabouchla dveře Sacharóziny kanceláře.
„Víte, je to celé divné.“ řekl nakonec.
„Co?“
„Celá tahle záležitost. Popis té osoby, pokud ji tak vůbec mohu nazvat, nesedí na nikoho, kdo normálně nejen v Ankh-Morporku, ale ani kdekoliv jinde na Zeměploše žije. Tma všude, kde chodí. Výška. A další podivnosti.“ „To ano. A ten pocit z něho byl taky takový zvláštní.“
„Tak. A to není všechno. Víte, co se říká o té výšce? Že prý byl nejprve celkem malý. Podobný trpaslíkům!“
„Takže tím říkáte, že roste?“
„Ano.“
„Ale jak je to možné? Jak dlouho se tu objevuje?“
„Ani ne dva týdny.“
„Tak to mi prosím vysvětlete. Dokázal byste si představit, že někdo, kdokoliv, roste takhle rychle?“
„No, ne. Roste převratně. A čím je větší, tím více se o něm mluví.“
Náhle se jedna všetečná myšlenka protáhla škvírou pod dveřmi a praštila téměř ve stejný moment jak mága, tak Sacharózu. Oba se na sebe podívali.
„Roste tím rychleji, čím více se o něm mluví. Začalo to jednou jedinou zmínkou. Něco mi to připomíná.“
„A ještě ke všemu se mě ptal na Schweinstein.“
„Kámen devíti sviní!“ vyjekl mág. „Ten je v N… “ polkl.
Sacharóza jen ukázala prstem na mága. Ten přikývl. Oba pak svorně pronesli: „Nesmí se k němu dostat! Jinak tu máme velký problém!“

***
Takto uběhl další den. Bylo jasné, že tohle nebude lehké dát dopořádku. Naštěstí ale měli v ruce trumfy. Měli v ruce Kometu a měli v ruce mágy. Což sice nemuselo ještě nutně znamenat vítězství, ale naznačovalo to alespoň menší šanci.
„Květovlaso,“ pronesla Sacharóza, když trpaslice stanula před ní, „Jak rychle jsi schopná roznést všechny výtisky Komety?“
„Den, dva by měly stačit, madmam.“
„To je strašně dlouho! Potřebuji, aby to bylo za hodinu!!“
„Ale madmam, to přece…“
„Nezajímá mě to. Tohle je nutné. Sežeň pomoc. Jakoukoliv! Na tomhle stojí a padá budoucnost Ankhu!“
„Ale…“
„Žádné výmluvy! Zařiď to! Zítra budeš roznášet.“
Květovlasa se sklopenou hlavou zmizela za dveřmi. A Sacharóza sedla a psala:

V Ankh-Morporku se roznesla pověst o podivné postavě chodící ulicemi, rozsévající šero. Tato povídačka vzešlá z úst pana Moury Moucka zpsůobila všeobecnou paniku, jelikož tuto podivnou bytost kamarád každého vašeho kamaráda jistě viděl. Vše už ale končí. Tato postava neexistuje a její jméno už pomalu rozfoukává vítr. Teď se už jen můžeme těšit na to s jakým zvláštním příběhem přijde pan Moucek příště.
Za Ankh-Morporskou kometu, Sacharóza Rezámková

Když Sacharóza dopsala, poslala okamžitě text po Květovlase jako dodatkový článek do tisku, aby zítra v Kometě nechyběl. Sedmý den vstal z mraků, takže nezbývalo nic jiného, než čekat. A také doufat, že Temnotmy pán přijde co nejdříve ráno. Novou Kometu nesměl přečíst a navíc musel sejít na nějaký čas z očí všech obyvatel Ankh-Morporku. Takový byl plán.
Vymysleli ho společně s mágem. Ostrobrk Černoděr byl na Neviditelné univerzitě nový. Možná díky tomu si ještě zachoval trochu racionálního uvažování, díky čemuž bylo možné vyhodnotit situaci a vhodně na ni reagovat.
Tak uběhl další den, možná ještě rychleji, než měl v plánu, a Sacharóza znovu seděla ve své kanceláři a vyčkávala. Velmi záhy se otevřely dveře a do místnosti vešla Květovlasa.
„Madmam, je tu opět ten divný pán, co si byl stěžovat na to předplatné.“
„V pořádku. Jen ať jde dál.“
To už Sacharóza přednesla jen jakou pouhou formalitu, jelikož ten divný cizinec vstoupil do kanceláře okamžitě po Květovlase.
Ani Usaďte se nedořekla. Když mu začala věnovat maximální pozornost, už dávno seděl v křesle.
„Dobrá. Koukám, že umíte držet slovo, co?“
Následoval nechápavý pohled. „No, to nechme být,“ procedila.
„Máte pro mě mé informace?“
„Ale jistě že. Mám mnoho informací. A ano. Také jsem zjistila, kde se Schweinstein nachází.“
„Skvělé. Takže, kde ho máte?“
„Ještě ho nemám.“
„Cože?“
„Neřekla jsem, že ho mám u sebe. Jen jsem řekla, že vím, kde je. Je uschován v Neviditelné univerzitě. Ale mluvila jsem s mágy a pan Černoděr slíbil, že ho donese. Měl by tu být každou chvílí.“
„No dobrá, počkám. Ale ať to netrvá dlouho.“
„Nebojte se.“
Následovala krátká chvíle ticha.
„Takže? Kde je!“
„Na cestě. Nemějte obavy.“
Tu se otevřely dveře. Sacharóza vstala a vyšla Ostrobrkovi vstříc.
„Květovlasa a nějací další pomocníci už roznášejí Kometu,“ špitla mu do ucha. Kývnul a pousmál se. Potom mu padl zrak na Neprostupa, odstoupil o krok, ale jakmile vrazil do Sacharózy, musel se odebrat jen jediným směrem.
„Máte pro mne amulet?“
„A.. ach.. ano. Mám.“
„Skvěle. Kde!“
Ostrobrk pomalu vytáhl zpod pláště stříbrně zářicí oválnou placku s vyrytou prasečí hlavou. Temnotmy pán po něm hmátl.
„Výborně.“ křikl a zavěsil si ho s obřadní důležitostí na krk. Teprve teď Sacharóza začala uvažovat nad tím, jestli je vyšší. Byl. V tu samou chvíli ji i vystrašeného mága odstrčily dvě ruce a Neprostup vyrazil ze dveří. Světlo nad jejich hlavami zablikalo. A ne. Nebyl to ten křišťálový lustr.
„Tohle je špatné! Tohle jsme neplánovali!“
Ostrobrk bezradně pokrčil rameny a okamžitě se jal následovat Temnotma. Se Sacharózou v patách. Když ho dohnali, Neprostup už stál v ulici a s velkou pýchou a sebedůvěrou rozhlašoval: „Já jsem vládce tmy a říkám Vám, že v těchto ulicích už nebude více světla!“
Postupně se za ním tvořily davy, které ho krok za krokem následovaly. Bylo až obdivuhodné, jak na lidi působil. Sacharóza s Ostrobrkem se prodrali až těsně k němu a když se Neprostup pokoušel na blízkém náměstí pronést proslov, Sacharóza byla rychlejší.
„Proč jste se sem všichni nahrnuli?“ vykřikla udiveně.
„Proč? On nás sem zavedl,“ odpovědel kdosi a ukázal přímo na Neprostupa.
Sacharóza se otočila jeho směrem.
„Kdo?“
„No přece ten, co stojí vedle vás, slečno Rezámková.“
„Ne, ne, ne… to je omyl. Jsem tu jen já a pan Černoděr. Nikdo jiný. Že je to tak?“
„N….“
„Ale jistěže. Nikdo jiný tu není.“ Ostrobrk mávl rukou přímo směrem k cizinci a jak se tak zdálo, ruka jím prošla.
„Ale je! Vždyť vedle vás stojí ten podivín!“
„A ták.“ opáčila Sacharóza. „Ale vážení. To je jen blud. Vedle mě opravdu nikdo nestojí. Žádný Temnotmy pán Neprostup neexistuje. Je to povídačka. Vidíte ho snad?“
„Musí mě vidět! A už to nezvrátíte! Na Ankh-Morpork padne tma!“
„Ale osmy padnou.“
„Ne! Já mám amulet! Teď už budu díky víře těhle všech žít navěky!“
Sacharóza se uchechtla.
„Jste ještě nezkušený, pane Neprostupe. Neznáte Ankh-Morporkské poměry. Proto také nevíte, že tady téměř nikdy nikdo neplní nic tak, jak chcete. Tohle je jen bezcená cetka. Pravý amulet je pořád ještě dobře schován tam, kde byl vždycky.“
„Co? Ne! To není možné! Vždyť…“
„A já vlastně ani nevím, s kým to tu mluvím.“
Sacharóza také máchla rukou a stejně jako předtím Ostrobrkovi, ruka nezvaným návštěvníkem prošla.
Náhle v davu zahlédla Zlotu. Ucítila záchranu.
„Zloto! Vidíš vedle mě někoho?“
Zlota chvíli přemýšlel. Nějaké neurčité obrysy tam byly. Ale ty se pořád ztrácely a zase objevovaly a zase ztrácely a zase objevovaly, takže logicky vzato…
„Ne, nikdo vedle vás nestojí. Vůbec nikdo.“
Z davu se začaly ozývat další hlasy. A dokonce i ti, co si byli naprosto jistí, že tam někdo byl, začali toho někoho ztrácet. Obrysy blikaly někdy silněji, někdy méně, až nakonec stále ostřejší světlo vymazalo i poslední čáry toho vysokého těla. Najednou nebylo. A nikdo už neměl pochyby.
Pan Moucek si už ani nepamatoval, že někdy něco takového, o Temnotmy pánu Neprostupovy, vypustil z úst. Slehla se po něm zem. Jediná zmínka zůstala jen v těch vytištěných novinách, které už stejně dávno shořely v krbu, nebo skončily ještě nějakým mnohem horším způsobem.
Sacharóza se vklidu vrátila ke své práci, stejně jako pan Ostrobrk a stejně jako vše ostatní. Jediné, co Sacharóza Rezámková, novinářka na slovo vzatá, ještě v novinách v závěru jednoho článku otiskla, bylo: „Vážení čtenáři, dejte si pozor, co říkáte. Lidé se toho mohou chytit a může se to vše pak zvětšit do takových rozměrů, že si to ani nedovete představit. Vaše, Sacharóza Rezámková“