Kam se poděl knihovník?

Neviditelná univerzita – knihovna – pusto a prázdno. Tedy, promiňte, samozřejmě knihy jsou na svých místech v regálech, ale po knihovníkovi jako by se země slehla. Nezanechal žádný vzkaz, ani slupku z banánu a klidně někam zmizel.

Zatím co pomocný knihovník Mrakoplaš se snaží uklidnit knihy, které nervózně šustí stránkami, protože na knihovníkovu nepřítomnost nejsou zvyklé, skupinka mágů prohledává okolí. Zatím je jasné, že ve své oblíbené hospodě, kam občas zašel na pivo, není. Ale kam se poděl, dosud mágové nemají tušení.

Jak tak Mrakoplaš procházel mezi regály a uklidňoval nervózní knihy, všiml si na zemi provázku přivázaného k noze jednoho z regálů, vedoucího do prostoru, knihovníky nazývaného K – prostor. Mrakoplašovi bylo hned jasné, že knihovník musí být tam a nejspíš má nějaké potíže, protože jinak by se už dávno vrátil. Byl v K – prostoru už mnohokrát a velmi dobře zná všechna nebezpečí, která se tam mohou vyskytnout. Proto si Mrakoplaš hned pospíšil za arcikancléřem Výsměškem a povídá mu:
„Myslím, arcikancléři, že vím kde je knihovník, ale sám ho tam nenajdu.“
„Co to blábolíš, Mrakoplaši?“ Zeptal se ho Výsměšek. „Jak můžeš vědět kde je, když ho nemůžeš najít?“ Dodal
„No, víte arcikancléři“ Koktal nervózně Mrakoplaš „Já myslím, že se ztratil v K – prostoru, že se mu muselo něco ošklivýho stát, jinak by se už dávno vrátil.“
„Tak v K – prostoru říkáš hm…, tak ho tam jdi najít“ řekl Výsměšek.
„Ale to není tak jednoduchý, tam smí jen knihovníci a navíc je to moc velký prostor kde bych ho tam asi tak hledal?“ Bránil se Mrakoplaš.
„Neodmlouvat“ Vyštěkl na něj Výsměšek. „Tak si sebou vem to svoje zavazadlo, to přece trefí vždy a všude. A když si sebou vezmeš trs banánů, třeba se knihovník najde sám a pokud ne, tak budeš mít aspoň svačinu.“

Mrakoplaš se tedy vydal se zavazadlem po boku a trsem banánů v ruce do K – prostoru. Ušli jen několik metrů, když si Mrakoplaš s hrůzou všiml, že je provázek utržený a dál nevede. A knihovník stále nikde. Nezbylo mu nic jiného, než jít dál a doufat, že knihovník šel stejným směrem. Šel dlouho, nebo mu to tak připadalo a převážně pořád rovně, zahýbali jen v nejnutnějších případech,( třeba když cestu zatarasila hromada knih vypadlých z regálů ) nijak netoužil po tom, aby zabloudil, co když ho zavazadlo zklame a nevyvede ho ven. Když už si po několikáté říkal, kam asi tak ten knihovník mohl jít, tak najednou uviděl před sebou něco oranžového a v naději, že to je knihovník, přidal do kroku. Jak bylo vidno doopravdy to byl knihovník a byl očividně rád, že vidí staré známé a trochu se rozveselil i proto že mu začalo být jasné, že nemůže být daleko od východu z K – prostoru. I když na druhou stranu tak moc, že je vidí ho nepotěšilo, protože nevěděl, jak se tam dostali oni a jak se dostanou ven. Ale zavazadlo nezklamalo. I přestože nemohlo být jediné, kdo věděl kudy zpátky, na Mrakoplaše ovšem v tomhle směru není spoleh, přece jen míjeli i nějaké odbočky, do kterých by mohl Mrakoplaš omylem zabloudit, tak byli oba rádi, že mají zavazadlo sebou. Po cestě zpět vyprávěl knihovník Mrakoplašovi, že šel jen vrátit knihu, kterou si před časem v K – prostoru půjčil, asi v půli trasy ucítil tupý a velmi tvrdý náraz do hlavy. Ten náraz byl tam tvrdý, že z toho upadl na zem a omdlel. Když se později probral, byla kniha i provázek, s jehož pomocí si značil cestu, pryč. Ale než se stihl pořádně vzpamatovat a rozhlídnout kde je, tak se objevil Mrakoplaš se zavazadlem a jak se zdá tak budou brzo doma. Pak zhltl rovnou dva banány.
Pak konečně vyšli z K – prostoru, kde na ně už čekal arcikancléř spolu s ostatními mágy. Jakmile knihovník i jim vysvětlil, co se stalo, tak se všichni vrátili k té činnosti, ze které byli kvůli hledání knihovníka vyrušeni a šli na večeři.

Zase bylo vše v naprostém pořádku, knihy se uklidnily, ale co, nebo kdo praštil knihovníka do hlavy a ukradl mu provázek, se už asi nedozvíme.