Jedna Zeměplocha stačí

Ale tentokrát ty bylo jiné. Byl už dlouho Patricijem, a to jen proto, že dokázal velice jemně rozlišit skutečné a nebezpečné problémy od ostatních, třeba nepodstatných, byť na první pohled horších problémů. A právě teď se mu to moc nelíbilo. Začal tedy jednat energicky a předvídavě, ostatně jako vždy, když se vyskytl problém, jinak by v úřadě už dávno, dávno nebyl.
Po, pro něj, nevalné snídani si předvolal k sobě velitele Noční hlídky Samuela Elánia a vytáhl z něj vše, co kapitán o této záležitosti věděl. Moc toho, tak jako vždy, nebylo. Vetinari se ani nedivil, ale Elánius se opravdu hodně a hodně snažil a tak si Patricij alespoň doplnil své poznatky v té věci, které se už k němu předtím dostali. Vesměs ve všech ceších měl svoje informátory.
Patricij stál právě u malého hořícího krbu, který vyhříval tuto schválně zastrčenou, poctivě kamennou, ale bohužel taky studenou neznámou pracovnu, stranou od ruchu paláce a čekal. Jeho oči sledovali ručičky hodin na římse nad krbem, a když byli tam, kde je očekával, ozvalo se zaklepání na dveře, které si Vetinari okamžitě zařadil na své stupnici na to správné místo, jenž zapříčinilo jeho lehce spokojené pokývnutí.
„Vstupte,“ a otočil se k malým dubovým dveřím.
Po společensky krátkém zaváhání se otevřely, a za nimi stál…, muž. Měl na sobě zbytečně široký černý klobouk, splývající lehce zaprášený kabát až ke kotníkům, s vysokým límcem, rovněž černé barvy a pravděpodobně černé jezdecké holeny. Černá postava se až moc ladně vsunula do pracovny a zastavila těsně před Vetinarim, plášť se rozepjal, vyjela ruka, natáhla se po klobouku a elegantně smekla.
„Bbloud, Fintil Bbloud. K vašim službám pane,“ a uklonil se.
Patricij uznale pokývl, ač to neměl ve zvyku, ale tohle byl jeho nejlepší a ten si to zasloužil. Trochu se mu zlepšila nálada. Přešel za svůj stůl, který byl jen o něco menší než ten v jeho oficiální oválné pracovně vysoko v paláci, a posadil se do pohodlného křesla. Bbloud se jen o trochu otočil, aby k němu zůstal čelem, a zůstal stát na místě, se zbytečně velkým kloboukem v ruce.
„Vítejte Bbloude… Byl jste teď delší dobu mimo město a počínal jste velmi zdatně při plnění vám uložených úkolů, ale teď a tady mám pro vás naléhavější práci a proto jsem pro vás poslal.“
Bbloud lehce přikývl. Byl majestátní, ať si pod tím představíte co chcete. Osmahlá, hrdá, na bradě trochu hranatá, inteligentní tvář, černý do stran zašpičatělý knír, černá bradka rovněž zašpičatělá a delší mírně vlnité vlasy havraní barvy v jedné délce. Tuto téměř příjemnou tvář ale doplňovaly ledové, světle modré oči, prozrazujíc nelítostnost. Jílec těžkého kordu mu trčel z rozhrnutého pláště na jeho levé straně. Kord byl uchycen k silnému koženému opasku, na němž byla spousta kapsiček neznámého obsahu a určení. Kožená temně hnědá blůza, kožené kalhoty stejné barvy a tesák, téměř skrytý a zřejmě trpasličího původu, mu visel na pravém boku…
Vyzařovala z něj síla. Nezdolná, tvrdá a dominantní síla…, tedy až do okamžiku…, než si vytáhl z rukávu, určitě dámský, kapesníček a otřel si jím decentně nos. Pak ho znovu uschoval a jako by se nic nestalo, se dál věnoval Vetinarimu.
A ten, který znal Bblouda jako nikdo jiný, se ani nad touto změnou osobního vyzařování člověka…, tedy Bblouda, jakkoliv vůbec nepozastavil, dál pokračoval:
„Doslechl jsem se z několika různých zdrojů, že se občas, takhle pozdě večer na nějakém víceméně skrytém místě odehrávají jakási shromáždění, nebo jak to oni nazývají…, mítinky, kde jistí dobře oblečení lidé, tedy většinou, přednášejí shromážděnému publiku všeljaké, pochybné až zavádějící věci, které se mi moc nelíbí…, hlavně v tom, že já, Patricij, jsem už přežitkem a že je třeba dát výkonnou moc nad městem do rukou nějakým pracujícím proletářům…“
Vetinari se kysele zašklebil a pokračoval, teď už poněkud mírně nasupeně,
„Dokážete si vůbec představit dát správu nad Ankh-Morporkem nějaké pracující proletářině, nebo, jen bohové snad ví, komu?!“
Nebyla to otázka a tak Fintil Bbloud mlčel a studoval Patriciův obličej, který byl ve skutečnosti více naštvaný než dával najevo.
„Může se zdát, že je takováto záležitost nepodstatná, ale začíná se to nějak až moc podezřele rozrůstat. Takovýchto mítinků,“ to slovo zhnuseně vyplivl, „se už konalo asi tucet a stále pokračují. Městská hlídka toho moc neví, jako obvykle, že, ale kapitán Elánius, velitel Noční hlídky, alespoň zjistil, kde se konají. Raději jsem jim z bezpečnostních důvodů zakázal se těch mítinků zúčastňovat, aby se tam náhodou moc nezaposlouchali do těch jejich blábolů a pak snad neprovedli něco neuváženého.“
Vetinari se odmlčel a upřeně Bblouda sledoval. Ten si to vyložil tak, že se má na něco konečně zeptat a začal otevírat pusu, ale Patricij ho gestem ruky zastavil.
„A proto jsem se rozhodl pověřit vás úkolem vypátrat ty buřiče, zjistit co vlastně opravdu chtějí a kdo jsou, kdo je vede a když nebude zbití…, tak je v tichosti odstranit…, anebo je alespoň vyhnat daleko za město…, nejlépe až do Klače…, samozřejmě to všechno pro dobro města. Je vám úkol jasný Bbloude?“
„Tedy, ano pane…, jen jestli mi ještě označíte ta místa, kde se scházejí…, abych měl něco do začátku.“
Vetinari pomalu vytáhl z horního šuplíku tlustý svitek a rozvinul jej na stole. Byla to docela podrobná mapa Ankh-Morporku.
„Kapitán Elánius označil tato tři místa. První,“ a ukázal prstem na mapu, „je kousek od Náměstí Sýroznalců, v ulici V Syrovátce, v průchodu jednoho z tamních domů. Druhé,“ a přendal prst, „je v napůl zbořeném domě v ulici Ve Stájích za Závodištěm, a konečně třetí je v Přeslazené ulici u Dračího pole v domě číslo 1948, za kterým je velký uzavřený dvůr,“ a ukázal na poslední místo.
„Jestli se schází ještě někde jinde nevím, ale to je vaše starost to zjistit.“
Fintil Bbloud se znovu sklonil k mapě a zapisoval si ta místa do mozku, ten ho nikdy nezklamal, zápisník jo. Narovnal se.
„Dobře pane, můžete se spolehnout, vykonám co bude potřeba.“
Patricij mapu stočil a vrátil ji do šuplíku z kterého vzápětí vyndal kožený váček, který na první pohled vyjadřoval: zde je zlato, a podal ho Bbloudovi. Ten ho znalecky potěžkal, hmotnost ukazovala na tvrdou měnu a vsunul si jej za blůzu do jednoho z nesčetných záhybů.
„Děkuji pane, v případě potřeby se s vámi spojím obvyklou cestou. Mohu jít?“
„Ano. Spoléhám na vás.“
Bbloud se s pozdravem rozloučil a opustil Patricijův palác. Bylo k polednímu a pocítil neodbytný hlad a tak zamířil svižným krokem k nejbližšímu hostinci. Bohužel, ani při jeho pověstných kvalitách, si nevšiml, že je letmo pozorován a sledován jistým týpkem.
Mezitím v jedné sklepní, a tím pádem i tmavé místnosti nedaleko Dračího pole si jistý I.V. Senin zapálil další cigaretu, i když tu předešlou sotva zatípl do popelníku tvaru pěticípé hvězdy.
Kaňka Tříprstý si poposedl na tvrdé stoličce a mimoděk odehnal rukou kouř, který na něj I.V. Senin vyfoukl.
„Jestli tedy chceš, půjdu dneska místo tebe,“ nadhodil Kaňka.
I.V. Senin vyfoukl další oblak kouře a neznatelně přikývl. Tříprstý ho znal a tak věděl, že to znamená souhlas. Uběhla chvíle, delší chvíle, při které se vůbec nic nestalo.
„Tak já tedy jdu. Musím se připravit na večer a svolat družníky a ostatní naše stoupence. Vždyť jich máme čím dál tím víc a začíná to být už opravdu náročné. A mítinky začínají postupně přiostřovat, tak jak jsi to ostatně dávno předpověděl, a včera mě to stálo opravdu mnoho sil…, všechno to ukočírovat…, vždyť ty víš… “
I.V. Senin znovu téměř nepatrně přikývl a Kaňka se tedy konečně začal zvedat z té jeho nepohodlné stoličky, na které v poslední době trávil docela dost času. Byly tady ještě i jiné stoličky a různé židle, ale tahle mu byla před časem Prvním tajníkem přidělena a tak ji nemohl jen tak někomu vyměnit. Ale bohužel si na ní ještě nějak nezvykl, a to je u takového zkušeného Židličníka jako je on, docela problém. No…, nějak to už bude muset zvládnout, aby se mu konečně ostatní družníci z Ústřeďové party přestaly posmívat.
„Buď tedy zdráv I.V. Senine, čest družníkům,“ řekl mu Tříprstý při odchodu a ten jen něco nesrozumitelně zamumlal a jak jinak, vyfoukl oblak kouře.
Po docela dobrém obědě se Fintil Bbloud vydal směrem k Dračímu poli, aby se tam porozhlédl, prozkoumal terén a hlavně taky proto, že to bylo nejblíže a potřeboval vytrávit. Vzal to Posměrnou Broad way kolem Paláce a jeho okolních zahrad, kolem Staré bašty a dále Horní Broad way směrem ven z města.
V časném odpoledne to tady žilo a hlasitě halekalo, opravdový a nefalšovaný mumraj různorodého městského obyvatelstva. Jelikož je tato ulice hlavní tepna Ankh-Morporku směrem ke Středové bráně a k sousednímu městu Sto Lat, byla tady spousta a spousta povozů, dostavníků a všeljakých vozíků, které se v neuvěřitelně složité spleti uličního provozu, buď ke středu nebo ven, stále téměř svižně pohybovaly.
I jeho jindy výrazné oblečení tady docela zaniklo, protože zde se určitě soustředil výstavní vzorek obyvatel téměř celé Zeměplochy. Už tady jenom ještě chybějí draci a takováto podobná havěť, pomyslel si, i když na druhé straně…, v dřívějších dobách…
Fintil Bbloud šel pomalu ulicí a s jistým potěšením sledoval tento trochu divoký a neuspořádaný, městský život. Občas zaslechl i různé hádky a uviděl pár strkanic, ale nic, co by se vymykalo normálu. Po jisté době, docela se loudal, se konečně dostal na místo, kde do Horní Broad way ústila menší a na první pohled klidnější Přeslazená ulice.
Ale již nějakou chvíli měl takový nejasný pocit, že je sledován. V takových pocitových okamžicích si je úplně jistý, že to tak je. A proto se zastavil u jednoho z mnoha pouličních krámků na káře a velice zaujatě si prohlížel nabízené zboží.
„Bude si pán něco přát?,“ zeptal se s širokým úsměvem Kolík Aťsepicnu, „mám tady vynikající masové pirohy nebo čerstvé uzenky v rohlíku. Nebo nějakou jinou, snad cizokrajnou pochutinku?,“ a ukazoval všeljaké rozložené zboží pochybného původu na vozíku.
Bbloud zavrtěl hlavou.
„Mě stačí jen jeden ten masový piroh… Je alespoň včerejší?“
„No dovolte pane! Já prodávám jen samé čerstvé věci. To maso bylo ještě dneska ráno živé a plné elánu a divoce chrochtalo, tedy když ještě bylo součástí toho nádherného prasete. Výstavní kus pane, opravdový výstavní kus.“
„No dobře. Tak si ho vezmu,“ a při vytahování několika pencí se ostřížím zrakem téměř nenápadně rozhlížel.
Kolík si toho ale všiml…, jemu nic neuteče. Podal mu piroh, který opravdu vypadal čerstvý a převzal drobáky. Na přepočítání mu stačil jen hmat.
„To je ale málo pane. Byl to výstavní kus, jak víte,“ a začal schválně zvedat hlas.
Bbloud okamžitě pochopil Kolíkovu hru, ostatně ho dobře znal, a nezbylo mu tedy nic jiného, než Kolíkovi přidat pár dalších drobných, aby na něj přestal zbytečně upozorňovat. Jednou, pomyslel si, mu to vrátím, i s úroky.
Kolík byl konečně spokojen s částkou a po upřímném přání dobré chuti, a po spikleneckém mrknutí, které si neodpustil, pokračoval s vozíkem dál ke středu města. Bbloud přešel pomalu ke kraji ulice, opřel se ledabyle o stěnu jednoho z domů a naoko se plně věnoval pirohu. Neměl hlad, ale co měl dělat. Pomalu piroh oždiboval, mimochodem nebyl překvapivě zas až tak špatný, a byl ve střehu. Většinou ti, co ho sledují, špatně dopadnou, neměl rád někoho v zádech.
Po kradmém sledování vytypoval dva možné pronásledovatele, trpaslíka a rádoby žebráka. Pak vyloučil trpaslíka, ten měl zřejmě na práci sledovat někoho jiného. Takže ten žebrák, no dobře. Půlku pirohu odhodil na ulici, kde o něj svedli krátký boj dva kocouři a přešel k protější uličce, kde svižným krokem pokračoval, proplétajíc se mezi směskou obyvatelstva, do spleti uliček poté, když se ujistil, že je dále sledován. Po zhruba hodině chůze sem a tam si byl jistý, pronásledovatel ztratil jeho stopu. Kolem hradeb se vrátil zpět na Horní Broad way a pak konečně zamířil do Přeslazené. Jestli se ten pronásledovatel ještě objeví, podá si ho. Stále ostražitý, začal hledat ten správný dům.
Netrvalo to dlouho, našel ho. Byl to slušně velký, zřejmě nedávno opravený dům, nalézající se zhruba uprostřed ulice. Naproti, kousek stranou, se nalézal ošuntěle vypadající hostinec, ke kterému se pomalu vydal. Dveře byly otevřeny a hned za nimi stál prázdný stůl. Usadil se tam a poručil si pivo od hostinského, který se němu, ač je to k nevíře, rychle došoural.
Pomalu usrkával dobré pivo a při tom sledoval průčelí domu č.1948. Když už měl takto usrkány skoro čtyři piva, přisedl k jeho stolu jakýsi člověk, podle vizáže zřejmě kupec. Ani se nezeptal, jestli má u stolu volno.
„Zdravím, jak se máte?,“ začal obchodník řeč.
Bbloud se na něj zahleděl, a s mírně nechápavým pohledem odpověděl:
„My se známe?“
„Oh… No to asi ne, ale já jen tak…, aby řeč nestála.“
„Tak to jo.“ a věnoval se dál pivu.
Obchodník si rovněž objednal pivo u toho rychlého hostinského a ještě k tomu kus masa, sýra a nějakého chleba. Bbloud nebyl zrovna dvakrát nadšen tímto spolustolovníkem, ale třeba k něčemu bude.
„Přijel jste zdaleka pane?,“ začal znovu obchodník a při tom si utíral pivní pěnu z vousů.
„Ani ne,“ odpověděl, a při tom nespustil s očí protější dům.
Obchodník se podíval, kam se to Bbloud pořád dívá a pak ho zřejmě přátelsky, lehce plácl přes rameno.
„Oh…, promiňte pane…, já hned nepoznal, že patříte k nim, že jo? Já jsem taky s vámi, souhlasím s vaší vizí…, je to všechno pravda…, čistá pravda…, to co říkáte. Ukážem jim to, že ano? Jednou to přijít musí. Úsvit nové Zeměplochy…,“ a pokračoval by dál, kdyby ho Bbloud nezastavil zmáčknutím jeho zápěstí.
Obchodník sebou trochu cukl, Bbloud má silný stisk, a chápavě přikývl.
„Máte pravdu pane, kdoví kdo tu má nastražené uši. Že jo? Patricij má prý špehy všude. Už aby byl…,“ a zlomyslně se zašklebil.
Bbloud pustil jeho zápěstí, zatvářil se zcela nevinně a dopil už zvětralé pivo. Hostinský mezitím přinesl obchodníkovi objednané jídlo a poté se vrátil zpátky za svůj pult. Spiklenecký obchodník se pustil s chutí do jídla, ale ještě před tím jej nabídl Bbloudovi, který s mírným úsměvem odmítl.
Pomalu se blížil večer. Obchodník, téměř s uctivou poklonou, už dávno odešel a Bbloud zjistil, že právě dopil osmé pivo. Už toho bylo dost. Zatím ale nevysledoval nic, co by se mu nějak nezdálo. Přemýšlel i o tom, co mu naznačil upovídaný obchodník, kterého schválně krotil. Škoda, že nebyly podmínky k pořádnému výslechu…, ale to by na sebe zbytečně upozorňoval, že ho to moc zajímá, ať si zatím ten obchodník myslí, že je jedním z nich. Taky dobře.
Lidé všeho druhu a pohlaví do domu vcházeli nebo z něj vycházeli, občas mezi nimi i nějaký ten trpaslík byl, ale zatím žádný podezřelý cizinec, kterého Bbloud hledal.
Zaplatil a vyšel z lokálu. Pomalým, snad trochu…, ale opravdu jen trochu, nejistým krokem, zamířil přímo do hlavních vchodových dveří, které byly celé odpoledne otevřené. Vešel do dlouhého průjezdu v kterém bylo několik uzavřených dveří různé velikosti a prošel až na opravdu rozlehlý dvůr. Kdo by si pomyslel, že bude až tak velký. Byl ohraničen dalšími sousedními domy a někde jen různě vysokými zdmi. O pořádku se sice mluvit nedalo, ale docela urovnáno to tam bylo.
„Hledáte někoho pane?,“ ozval se klučičí hlas a za hromadou dřeva, která byla vyskládaná hned za průjezdem po levé straně, vykoukla drobet umouněná dětská tvář.
„No…, tak trochu chlapče,“ odvětil Bbloud a zamířil k němu.
„Já tady znám v okolí každýho, stačí se mě zeptat a když budu chtít…, tak vám to řeknu. Jmenuju se Vanta…, víte?,“ řekl ten kluk a vyšpulil hrdě bradu.
Bbloud se zastavil před asi desetiletým chlapcem a po zběžné prohlídce usoudil, že to sirotek nebo malý kapsář zřejmě nebude. Bbloud se pousmál.
„Tak tedy Vanto…, slyšel jsem, že se tady konají nějaké trhy nebo něco podobného, a mám teď docela čas, tak jsem se chtěl podívat o co jde,“ řekl s nevinným výrazem Bbloud.
„To ste to slyšel špatně pane, to nejsou trhy, ale divadlo…, z daleka, ale prej jen pro velký…, mě tam táta nechce vzít…, ani mámu, ta mě hlídá, prej sou tam cizí lidi, tak aby se mi nic nestalo,“ odpověděl trochu posmutněle Vanta.
„Aha…, tak divadlo, no vidíš, tak mě to řekli špatně, no jo. A náhodou nevíš jestli bude to divadlo i dnes? Když už jsem tady…,“ nadhodil Bbloud, a šátral v jedné kapsičce na opasku.
Kluk sledoval jeho ruku téměř dychtivě.
„No? Tak bude?,“ a mezi prsty držel malý zabalený karamel.
Vanta zavrtěl blonďatou hlavou.
„Dneska ne. Bylo včera a bejvá tak jednou za tři čtyři dny. Ani sem nemohl spát, jak to bylo dlouho slyšet.“
„Hmm…, mám prostě smůlu. No tak se měj, a tady máš něco na zub,“ a podal mu karamel.
Kluk po něm rychle chmátl, asi se bál, že si to ještě ten pán rozmyslí a karamel nebude.
„Měj se chlapče…, tedy Vanto, a dobrou chuť,“ a nato se Bbloud otočil a odcházel průjezdem zpět na ulici.
„Děkuju pane…, a pane?“
Bbloud se zastavil a ohlédl se zpátky na kluka.
„Nehrál ste taky někdy divadlo?“
„Ne. Proč se ptáš?“
„No…, já myslel…, že už sem vás někde viděl. A já už byl dvakrát taky v divadle, na zlém…,“ a zarazil se, protože ten pán už stejně mezitím odešel.
Alespoň mám karamel, pomyslel si, a proč si s ním ten velký nechtěl ještě povídat? Ach jo. Rozbalil karamel a opatrně jej vsunul do pusy. Byl výborný. Ještě nikdy takový neměl. Po chvilce si klepl do čela. Už ví, kde toho pána viděl. Přece v Pohyblivých obrázkách, určitě. Jednou jedinkrát je viděl s tátou, když ho tam vzal na jeho narozeniny. A na to nikdy nezapomene.
Jestli Fintil Bbloud hrál někdy v Pohyblivých obrázcích nevíme…, ostatně celá jeho minulost je zahalena tajemným tajemstvím a možná jen Patricij Vetinari ji zná, ale každopádně teď Pan Tajemný Bůh Ví Jak, kráčel k dalšímu známému místu mítinků, do ulice V Syrovátce u Náměstí Sýroznalců. Ještě se před domem ujistil, že nikde není po jeho pronásledovateli ani stopy, aby měl klid.
Byl to pořádný kus cesty a večer pomalu přecházel v noc. Šel rychle, ale ne až nápadně rychle. Vesměs to bral kolem hradeb, někdy zašel sice víc ke středu města, ale to jen když si myslel, že je to výhodnější. Na Zakopané třídě si dal pozdní večeři, jeho oblíbené klobásky, které na to předtím vypité pivo sedly skvěle. Hnedle všude na ulicích byla ještě spousta obyvatel, spěchajících po svých pochůzkách jako on, nebo postávajících a klábosících mezi sebou. Ankh-Morpork pomalu začínal žít tím druhým, divočejším a nebezpečnějším, nočním životem.
Když došel na náměstí Sýroznalců byla již vlahá pokročilá noc. Nikdo ho celou cestu nesledoval, poznal by to. Taky dobře, samozřejmě pro toho druhého, který by byl tak nerozvážný a zkřížil by mu cestu. Vycházkovým krokem konečně zamířil do uličky V Syrovátce, která byla celkem krátká, jak si pamatoval s mapy. Jen co do ní vešel, vyvalil se proti němu dav lidí. Rychle, jako by nic, ustoupil ke zdi. Kolem něj prošla odhadem asi tak stovka lidí ředěná nějakým tím trpaslíkem a dokonce jedním trollem. Z několika vět, které mezi sebou proudící prohodili poznal, že je na správném místě, ale bohužel už trochu pozdě. Mítink skončil. Sakra práce. Dneska nemá nějak štěstí, asi si vybíralo dovolenou.
Ulice byla místy osvětlena nějakou tou lampou. Už před tím si všiml, odkaď to všichni vyšli. Když proud mítinkářů zeřídl, a pár opozdilců odspěchalo rovněž směrem k náměstí, vyšel z toho domu, i při špatném osvětlení na první pohled, cizinec…
Konečně něco. Žil v Ankh-Morporku dost dlouho na to, aby cizince poznal. Lhostejným krokem k němu zamířil.
„Dobrý večer pane, koukám, že už asi ten váš mítink skončil, no to je škoda…, chtěl jsem se taky zúčastnit…, ale něco mi do toho bohužel přišlo… Už je fakt po?,“ zeptal se Bbloud vřele a zastavil až těsně před osloveným.
Ten okamžitě o krok ustoupil a z domu za ním vyšel ještě další cizinec, který určitě Bblouda o hlavu převyšoval. Bbloud si ho ale vůbec nevšímal, alespoň to tak vypadalo. Cizinec před ním ho pozoroval a jeho levá ruka mezitím zmizela pod pláštěm. Fintil to samozřejmě zaregistroval a byl připraven jednat, jestliže se to nějak zvrtne, a to ale nechtěl.
„Jmenuji se Bbloud, Fintil Bbloud pane a slyšel jsem, že hledáte odvážné muže pro jistý delikátní podnik, který tady rozjíždíte. Měl bych tedy zájem. Co vy na to?,“ zeptal se schválně spiklenecky potichu a při tom probodával osloveného cizince svým ledovým nesmlouvavým pohledem.
Tomu se docela dařilo odolávat tak upřenému pohledu, až ale stejně nakonec uhnul. Narazil, ke svojí smůle, na jednu z mnoha silných Bbloudových zbraní, smrtonosnému, nesmlouvavému a až téměř diktátorskému pohledu. Kolovaly takové zvěsti, že dokázal nepřítele takto odzbrojit a pak ho až téměř ledabyle probodnout. Ale jsou to jen zvěsti, však to znáte, i když…, raději se nestavte proti Fintilu Bbloudovi s jakýmikoliv nepřátelským úmysly.
Cizinec se ho ale i nadále snažil sledovat a zřejmě i odhadovat. Ten druhý, vysoký, stál poněkud stranou ve stínu, aby měl toho divného člověka, jak si myslel, pod kontrolou.
„Pane…, Bbloude nevím o čem to mluvíte, můžete mě to nějak upřesnit…,“ promluvil konečně cizinec s lehkým přízvukem před ním.
Bbloud poněkud zmírnil svůj pohled, zatím to stačilo, otřel si nos svým dámským kapesníčkem, zlehka se koutky úst usmál a až téměř zbytečně srdečně začal:
„No tak tedy…, celkem nedávno jsem přicestoval do Ankh-Morporku z dalekých cest v cizině, kde jsem se věnoval, hmm…, obchodu pro jisté lidi, samozřejmě počestné, a usadil se tady. No, ale znáte to, peníze se pomalu ale jistě rozkutálely a hlavně se začínám jaksi nudit. Jsem dobrodruh a na jednom místě dlouho nevydržím a tak jsem se chtěl nechat najmout na jednu loď a zase se posunout dál, když v jednom hostinci jsem se od slušně vypadajícího člověka dozvěděl, že jistí cizinci, kteří se ve městě zdržují, potřebují pár chlapů pro nějaký podnik, prý určitě zajímavý. Nechtěl, nebo nevěděl, mi říct o co jde, ale nakonec řekl, že vás mám vyhledat na jakémsi mítinku, který tady pořádáte. O co jde tedy nevím, ale o to víc mě to začíná, když vás tak vidím, zajímat pane…, jak jste říkal, že se jmenujete?“
Oba cizinci ho nespouštěli z očí a pátrali po…, ani sami nevěděli po čem. Každopádně to z obou stran ty druhé zajímalo a tak rozhovor, ke vší spokojenosti Bblouda pokračoval.
„Neříkal,“ odpověděl téměř okamžitě cizinec.
Ten pohled ho ničil, nebyl tak silný jako ze začátku, ale ničil ho. Měl už toho dost za těch několik posledních dnů, pořádně nespal, První tajník ho stále vysílal na další a další mítinky, a to věčné mluvení k masám ho už taky vysilovalo. Věděl ale, že to tak bude, jejich vize si to žádá a přijde den, kdy konečně uchopí moc a pak to už bude v suchu. Proto teď poslouchal toho Bblouda, nebo jak se to vlastně jmenoval, téměř rezignovaně a při tom se těšil na postel.
Kdo ví, kdo to opravdu je. Může to být i špicl od Patricije, musí to zjistit. Dříve nebo později to přijít musí, už jsou tady docela dlouho a ten prokletý pán města se to dozví, i tohle I.V. Senin předpokládá a družníky na to upozornil. Střetnutí s mocnými se blíží…, ale za sebou už mají mnoho obyvatel města. Tajné Židliční společenstvo prostoru roste, jeho moc stoupá a komunalismus nadchází. Povede se to, věří tomu čím dál víc. Ale teď se potřeboval zbavit toho otrapy, postel čeká, ale na druhou stranu ho chtěl mít pod kontrolou.
Už věděl… Hned zítra ráno upozorní I.V. Senina. Ten ať rozhodne. Ale ten pohled…, bylo na něm něco fascinujícího, nutil ho, naslouchat mu.
„Tedy pane Bbloude, jmenuji se Kaňka Tříprstý, ale jelikož už teď nemám čas, zvu vás na náš mítink za dva dny, zase na tomto místě. Tam se určitě dozvíte co chcete a po skončení vás vyhledáme a pohovoříme si o tom, co nám můžete nabídnout. Souhlasíte?“
„Tak to jsem rád. Děkuji za pozvání. Budu tady a přijdu asi dříve, abych to zase neprošvich. Díky pane Tříprstý. Naschle za dva dny,“ usmál se na něj, otočil se a odcházel směrem k náměstí.
Vysoký cizinec přistoupil ke Kaňkovi a při tom zasunul zpátky do pouzdra vrhací nůž, který měl celou dobu rozhovoru Tříprstého s tím Bbloudem, v ruce. Kaňka se na něj podíval.
„Co myslíš?“
Vysoký jen pokrčil rameny. Tříprstý se otočil k průchodu z kterého před tím vyšli a mávl rukou. Odtud vyšel třetí muž a připojil se k nim.
„Pante, pověš se na něj a sleduj ho. Chci vědět všechno co bude dělat až do pozítří. Před mítinkem mě o tom všem informuješ,“ řekl Tříprstý příchozímu.
Ten na nic dalšího nečekal a vydal se za Bbloudem.
„No uvidíme co dál. Tak a teď konečně můžeme jít,“ dopověděl Kaňka a vydal se společně s vysokým, rovněž k Náměstí Sýroznalců.
Bbloud je profesionál a tak věděl, že ho budou určitě sledovat, počítal s tím. Měl už předem připravený plán, plán A. Zcela normálním krokem zamířil do ulice U Melasového dolu, kde byl ubytován ve slušném hostinci U Kohouta. Většina ulic se již vyprázdnila a tak nebyl pro něj problém zjistit, že je sledován, opatrně, zlehka dotykově, ale přece. Plán se začal uskutečňovat, tak to má být. Plány jsou od toho, aby se uskutečňovaly. Je to jejich postata, snad…
Tak tedy. Fintil Bbloud, sledován Pantem, došel v poklidu do hostince, kde ještě umluvil pána domu, aby mu dal něco na zub. Pak spokojeně usnul ve svém pokoji, když před tím odmítl hostinského nabídku na společnici z cechu švadlen a šiček.
Ráno vstával dlouho. Pak během dne obešel nějaký ten nákup, ale utrácel jen málo, aby nevzbudil zbytečnou pozornost svého dohledu. Druhý den se potloukal v přístavišti a občas dal řeč s lodníky a kapitány, chtěl se přece nalodit. Pozdě odpoledne se trochu prospal a večer šel na ten veřejně tajný mítink.
Když dorazil do uličky V Syrovátce, poznal, že přišel tentokrát včas. Lidé se scházeli a kolem dotyčného průchodu bylo živo. S několika dalšími lidmi vešel dovnitř a vmísil se do již čekajícího davu kolem improvizovaného pódia z velké dřevěné bedny. Nikoho z cizinců tady zatím neviděl. Lidé, shromáždění všude kolem něj, vedli mezi sebou většinou všeobecné rozpravy o tom, jak jde nebo nejde život. Občas zaslechl i něco, co se týkalo mítinků.
Když byl průchod zcela zaplněn lidmi, trpaslíky a jedním trollem, který stál až vzadu opřený o zeď a zaujatě sledoval jeden vyčnívající kámen ze zdi, vystoupili na bednu Kaňka Tříprstý a ten vysoký. Dav ztichl.
„Vážené družnice, vážení družníci, přátelé…, vítejte,“ Kaňka začal řeč pomalým docela vřelým pozdravem, pokračoval, „Sešly jsme se zde již poněkolikáté a s radostí sleduji, jak váš počet narůstá a vidím, že i vaše složení je různorodé. A to je dobře. My…, Židliční společenstvo prostoru vám přinášíme vizi…, vizi vaší budoucnosti…, vaší šťastnou budoucnost…, kde nebude rozdílů mezi vámi, kde nebude bohatých ani chudých, kde jen vy…, budete rozhodovat o své budoucnosti. Přinášíme vám vizi nové, lepší a spravedlivější Zeměplochy… Přinášíme novou Zeměplochu!“
Shromážděný dav začal skandovat a provolávat slávu řečníkovi a Židličníkům všeobecně. Ten je několika gesty uklidnil a chtěl pokračovat ve slušně rozjeté řeči, když se zezadu ozvalo hlasité křupnutí. Všichni se jak na povel otočili, Bbloud samozřejmě také, a zjišťovali co to způsobilo. Troll se z nevinným, téměř stydlivým úsměvem vztyčil do výše a křupavě přežvykoval.
„Ohh…, par…dón…, já…, eště sem…, jaksi… nevečežel…,“ a padaly mu při tom úlomky zřejmě chutného kamene z pusy. Byl nevinnost sama.
Pak jediným mocným polknutím umístil rozdrcený nerost do…, snad žaludku, otřel si hrubá ústa a spokojeným přikývnutím naznačil, že se může pokračovat.
„Vidíte!,“ zaburácel Kaňka a všichni se zase na něj otočili, „všichni bez rozdílu…, se v naší nové komunalistické společnosti budou mít dobře…, i tento milý troll se bude mít dobře a nebude muset okusovat někomu dům, aby ukojil svůj hlad.“
Davem se neslo souhlasné pobrukování. Nicméně, si ale razil cestu davem malý mužík s holou hlavou směrem k trollovi a vykřikoval něco o tom, že to zaplatí. Zřejmě to byl majitel toho ukousnutého domu.
„Je nás stále víc a společně dokážeme tu zkaženou společnost změnit a nastolit nový řád, spravedlivý a dokonalý,“ Kaňka se dostával zase do otáček, „vládnout budete vy…, vy pracující proletáři…, sami sobě a již více nebude samozvaných vládců, kteří jen vyždímávají své poddané, své zaměstnance a své sluhy. Hanba takovým pijavicím, hanba jim! Je třeba s nimi udělat krátký proces, zbavit je vlády, sebrat jim jejich nakradené majetky a rozdělit je mezi vás. Vy…,“ a dost hraně dramaticky přehlédl shromážděné, „…si je zasloužíte! Ne oni! Oni nepracují…, jen vás vykořisťují! A co vy na to? Necháte si to i nadále líbit? Chcete stále žít se sklopenou hlavou? Chcete se věčně krčit v područí vládců samozvanců?“
Tříprstý hranými gesty jako naslouchal. Dav vybuchl. Kolem Bblouda lidé křičeli a zatínali pěsti, kterými hrozili někam k nebi. Chudáci bohové, kteří s tím nemají vůbec nic do činění. Fintil Bbloud, aby zachoval zdání svého sympatizování s těmito nesmysly, taky trochu skandoval. Moc mu to nešlo. Patricijův agent to nedělá každý den, že.
To se bude Vetinari divit, pomyslel si, až mu to všechno povím, co na něj chystají, prý nakradené majetky a samovládcové, pche…
K bedně se prodral jeden hubený muž a všemi možnými způsoby dával najevo, že chce promluvit. Ten vysoký na pódiu si ho všiml a dloubl do Tříprstého, načež gestem uklidnil tu smečku spiklenců, aby jej mohli vyslechnout. Hubeňour se dostal až k bedně, ostatní ztichli.
„Jedna Zeměplocha stačí! Proč pane Tříprstý chcete vytvořit novou?,“ a založil si ruce na prsou.
Oslovený se na něj zlostně zadíval, hned však přeřadil na vlídnost. Moc se mu to ale nepovedlo, jak si Fintil všiml.
„Vy jste nás asi špatně pochopil příteli,“ a zvýšil hlas, „tato stará Zeměplocha je špatná, prolezlá sobectvím a mamonářstvím, plná útisku a nenávisti a žádá po nás, abychom tomu učinili přítrž. Již déle nechce na sobě nést utiskovatele a chudáky utiskované, ale rovnoprávné tvory, kteří budou žít svobodně a šťastně. To je přirozený vývoj. Všichni rozumní tvorové na to mají právo!“
„Já si nemyslím, že to tak je…,“ odvětil ten statečný muž uprostřed hladových vlků, kolem kterého se nějak začalo tvořit volné místo. Zřejmě podmíněný pud sebezáchovy ostatních, to se ovlivnit nedá.
„Příteli,“ začal zase Kaňka, „prosím vás, jestli by jste se po skončení chvíli zdržel a my vám naší společnou vizi ještě lépe vysvětlíme a pak jak doufám, budete již s námi souhlasit.“
„Ne! Já odcházím. Nebudu to už déle poslouchat…, takové nesmysly. Budujte si ty vaše vize beze mě…“
A opravdu se otočil a odcházel. Ostatní ho doprovázeli zlostnými pohledy a občasnými štulci do žeber. Dav se za ním postupně zavíral a přestal se o něj dále zajímat. Bbloud však ne. Uviděl jak vzadu, ve stínu průchodu k němu přistoupili dva muži a jakoby přátelsky jej odvedli do tmy.
Je jich tady tedy víc, usoudil Fintil, no to se dalo konečně čekat. Mají to dobře zorganizované, asi budou fakt nebezpečný, samozřejmě…, pro mě ne. Vetinarimu se hned nezdáli, viděl v nich problém, a jak to Bbloud začal chápat, tak velký problém to asi opravdu za chvíli bude. Poblázňují obyvatelstvo a nestrpí zřejmě žádný odpor, pěkná banda, tihle Židličníci. Když se otáčel zpátky k pódiu, kde mezitím začal zase Kaňka znovu pouštět hromy a blesky na všechny ty ošklivé a hamižné vládce, všiml si trolla, jak si něčím pečlivě vydloubává úlomky pozřeného kamene, které mu vlezly mezi zuby.
Ještě asi hodinu v takovémto duchu mítink pokračoval, ovšem už bez jakéhokoliv projevení nesouhlasu s vizí…
Nakonec po chvilku trvajícím skandování o zářné budoucnosti, byl mítink ukončen a vychládající dav se pomalu rozcházel, ještě prozatím, čelit utiskovatelům a ostatní vládnoucí verbeži, jak je nazýval Kaňka Tříprstý. Ale konečně se blížil jejich konec a jejich majetek poputuje k nim, tak to před koncem Tříprstý znovu a znovu připomínal. Měli vizi…
Bbloud ustoupil stranou a čekal. Unavený Tříprstý za asistence vysokého slezl z bedny a v doprovodu svého věrného nohsleda k němu zamířil.
„Dobrý večer pane Bbloude, tak jak se vám to líbilo? Splnili jsme vaše očekávání?,“ ruku mu ale nepodal.
„Jo, jde to. Čekal jsem sice trochu něco jiného, ale myslím, že má nabídka stále ještě platí. Tak tedy revoluce, no proč ne…“
„Takhle bych to tedy já zatím nenazval, ale máte prakticky pravdu. Chcete tedy pro nás a naší společnou vizi pracovat? Potřebujeme takové odhodlané muže jako jste vy.“
Bbloudův pátrací pohled studoval Kaňkovi tmavé oči a ten se zase cítil pod psa. Musí ho dostat k I.V. Seninovi a pak bude mít konečně od něho pokoj, ať si s ním šéf dělá co uzná za vhodné.
Bbloud mu nevěřil, tušil, že přese všechno své krytí, ho možná odhalili, anebo, že mu taky vůbec nevěří. No, uvidí. Dokáže se o sebe postarat, když bude zapotřebí.
„Ano. Chci pro vás dělat,“ odpověděl a uvolnil sílu pohledu.
„Dobře tedy. Jestli nás teď tedy doprovodíte k našemu Prvnímu tajníkovi, ten vám sám vysvětlí další věci…,“ řekl už uvolněněji Kaňka.
Tak se tedy vydali na cestu. Věděl, že jsou minimálně čtyři a opravdu, kus za nimi šli ještě další dva cizinci, asi ti, co tak přátelsky odvedli toho hubeňoura. Bbloud se schválně ohlédl.
„Ti dva, patří taky k vám, pane Tříprstý?“
„Ano. Zajišťují pořádek. Znáte to. Někteří nám nepřejí úspěch, který se tak jako tak stejně dostaví, a zbytečně nás obtěžují… Ale i pro ně to děláme… Jednou to pochopí… Určitě…“
Až později se Fintil Bbloud dozvěděl, že té noci k ránu, našla Noční hlídka o kus dál u hradeb, ubitého hubeného člověka, jehož tvář vypadala jako rozemletý, krvavý biftek. Ošklivé přirovnání, ale je to tak.
Jejich tříčlenná skupinka a za nimi ti dva, směřovali směrem k Dračímu poli. Cestou se zastavili v jednom podniku s nočním provozem, kde mu Kaňka zaplatil pozdní večeři s jedním ne moc dobrým pivem.
Později… Zastavili před tmavým, pochmurným domem o čtyři popisná čísla méně, než jaký sledoval před třemi dny v Přeslazené ulici. Ten vysoký, který mimochodem ještě neřekl ani slovo, zaklepal na vchodové dveře, zvláštním, zřejmě smluveným signálem. Bbloud vše jakoby nezaujatě sledoval. Byl připraven na věci příští. Cestou toho už moc s Kaňkou nenamluvili, Kaňkovi se nějak nechtělo.
Bbloud tušil, či spíš věděl, že leze do jámy lvové, ale co nevěděli oni bylo, že už hodně takových jam lehlo popelem, někdy dokonce i jeho přičiněním.
Otevřelo se malé okénko v úrovni očí, ale nebylo vidět, kdo tam je.
„To jsme my,“ řekl Tříprstý unaveně.
Okénko se zavřelo a po chvilku trvajícím rachocení se otevřely dveře.
„Čest družníkům,“ ozvalo se ze stínu za dveřmi.
„Čest družníkům,“ odpověděl Kaňka a vešel dovnitř následován Bbloudem, vysokým a těma dvěma zajišťovateli pořádku.
„Pojďte za mnou pane Bbloude…, tudy,“ vyzval jej Tříprstý a začal scházet po úzkém schodišti někam dolů.
Skvělé místo pro spiklence, pomyslel si Bbloud. Dole pod schodištěm zaklepal Kaňka zase tím signálem. Byli sami. Ti tři šli asi někam jinam. Ozvalo se hlasité zakašlání.
„Můžete vstoupit,“ vyzval je hluboký, bublavý hlas.
Tříprstý otevřel dveře a naznačil Bbloudovi, aby vešel. Ten tedy obezřetně prošel dovnitř a stanul v relativně malé, příšerně zakouřené sklepní místnosti. Středem se táhnul dlouhý, značně ošuntělý stůl, kolem kterého postávalo překvapivě mnoho různých židlí a stoliček. U protější stěny, v čele stolu seděl zachmuřený malý muž se šedivou bradkou i vlasy, od kterého stoupala oblaka kouře, doteď skoro nehybné. Otevřené dveře udělaly své a kouř z levného tabáku špatné kvality, jak Fintil poznal, začal kroutivým pohybem opouštět místnost.
Dveře, kterými vešli, začaly pracovat jako komín. Kaňka Tříprstý dveře hned zase zavřel, aby zřejmě moc nenaředil ten zatuchle zakouřený vzduch a postavil se vedle Bblouda.
„První tajníku, představuji ti pana Fintila Bblouda, který by chtěl pro nás pracovat… Pane Bbloude, představuji vám Prvního tajníka Židličního společenstva prostoru, pana I.V. Senina.“
„Těší mě pane I.V. Senine,“ řekl Bbloud a vysekl malou, téměř ironickou poklonu.
I.V. Senin se zabodl Bbloudovi pohledem do očí a pomalu potáhl z tlusté cigarety. Fintil po několika málo okamžicích poznal, že sice ten divnej I.V. Senin nějakou sílu pohledu má, ale s ním se absolutně nemohl srovnávat. Bylo to jako malinké koťátko, které si chce vyskakovat na ostříleného kocoura, jehož potomstvo zaplavilo celé slušně velké město. A představte si, kolik kocouřích bitev musel svést, aby tomu tak bylo.
Tříprstý nervózně přešlápl. Bbloud poznal, že I.V. Senin si chce získat psychickou převahu, zatím se stále ještě nehnul, a tak se rozhodl, že prozatím to tak nechá, když jej podcení, tím lépe. Tak pomalu uhnul pohledem a svým kapesníčkem si jen tak mimochodem otřel nos. Alespoň se k jeho čichovým buňkám zanesla na chviličku jiná, tisíckrát příjemnější vůně. Vrátil ho zpátky do rukávu.
I.V. Senin znovu zakašlal.
„Tak tedy pane Bbloude,“ pravil, „zúčastnil jste se jednoho z našich mítinků a asi už víte o co nám jde… Jde nám především o světlé zítřky…, o zářnou budoucnost zeměplošanů a hlavně o spravedlnost pro všechny bytosti… A co nám nabízíte vy?“
Zase si odkašlal a vzápětí potáhl tu příšerně zapáchající cigaretu. Fintil si pomyslel, že jestli bude takhle stále kouřit, tak se asi té jeho slavné budoucnosti plné vizí o stěhování majetků moc nedočká. Démon aby ho vzal, blázna uchrchlanýho. Tenhle úkol od Patricije nestojí za nic, je to tady samej cvok. Ale co naplat. Vetinari je šéf a hlavně dobře platí. Promluvil:
„Jsem, myslím, dobře seznámen s chodem a strukturou tohoto města. V dřívějších dobách jsem se tady dosti zdržoval, tak vím co a jak. Chtěl jsem jej sice znovu opustit, ale zdá se, že to vaše poslání je docela zajímavé a myslím, že pro vás budu určitě užitečný…, když mě tedy vezmete k vám. Mimochodem, jak by to bylo popřípadě se žoldem…, tedy chtěl jsem říct s odměnou za mé služby?“
I.V. Senin z něj nespouštěl oči a jak jinak, stále při tom kouřil. Bbloud mu občas pohled oplácel, ale jen malinký, nevyňoučký pohlídek, jinak sledoval Prvního tajníka tak nějak všeobecně. Docela se při tom bavil, kocour si hrál s kotětem, ale na druhou stranu ho vůbec nepodněcoval. Jak jsem již řekl, byl to profesionál.
Na I.V. Seninovi se mu nejvíce líbila jeho zajímavá čapka. Byla celá tmavě červená a kulatá dokola, nahoře placatá a uprostřed trčela nahoru jakási šťopka. Ještě takovou čepici neviděl a to už procestoval kus světa. Ta čapka tvarem nejvíce připomínala Zeměplochu s Cori Celesti v jejím středu. Zajímavé, pomyslel si.
V jiné dimenzi časoprostoru, by se dala popsat, jako pěkná rádiovka.
I.V. Senin se zatvářil všeljak.
„Jste praktický člověk, pane Fintile Bbloude. Samozřejmě… Pokud vás naše společné vedení, takzvaná Ústřeďová parta, schválí jako jednoho z nás, jako družníka, dostanete svůj podíl, až se naše vize stanou skutečností a samozřejmě taky podle toho, jak nám vaše služby, které nabízíte, pomohou v naší společné a ušlechtilé věci.“
Bbloud se schválně zatvářil kysele.
„Jisté provozní náklady vám samozřejmě uhradíme dopředu,“ doplnil ještě I.V. Senin.
Za celou tu dobu se nepohnul z místa. Jen mezi jednotlivými větami mocně tahal ten pekelný kouř. V té sklepní místnosti už nebylo skoro pro kouř vidět a dvě malé lampy, které byly upevněné na levé stěně se marně snažily vyslat své světlo dál, než jen kousek od sebe. A pak, že je rychlost světla nesmírná. Tady to tedy neplatilo. Asi nějaká ta odpadová energie magie, která sem zavítala z Neviditelné univerzity na návštěvu.
„Pak tedy souhlasím. Teď to tedy záleží už jen na vás, jak se rozhodnete,“ řekl jakoby s úlevou Bbloud.
„Teď můžete už jít pane Bbloude a přijďte zítra odpoledne, kdy vám sdělíme naše rozhodnutí o vaší případné účasti,“ řekl I.V. Senin a podíval se na Tříprstého, který celou tu dobu taky stál a moc se mu to nelíbilo, „Doprovoď Kaňko pana Bblouda na ulici, aby se nám tady ještě neztratil…,“ a zapálil si novou cigaretu, když předešlý oharek zatípl do hvězdy.
„Čest družníkům,“ odpověděl Kaňka a vybídl Bblouda ke dveřím.
„Dobrou noc pane I.V. Senine, moc mě těšilo a doufám, že mě vezmete,“ řekl ještě Fintil, otřel si nos kapesníčkem, otočil se, popošel ke dveřím, vzal za kliku, podíval se znovu na Prvního tajníka, jenž ho stále sledoval a vyšel na schodiště. Kaňka šel za ním a opravdu jej doprovodil a až před dům č.1944, který se stal doupětem těch Židličníků prostoru.
Bbloud se otočil na Kaňku a jen tak pro pobavení na něj vrhl zničující pohled. Ten ho ke své smůle i při špatném pouličním osvětlení zachytil a v té chvíli si přál, aby toho Bblouda nikdy nepotkal. Ten pohled za okamžik uvolnil a s přáním dobrého spaní se s Kaňkou Tříprstým rozloučil a rychlým krokem zamířil ke Kohoutovi.
Byl spokojen. Zatím to vypadá dobře i když cítil v I.V. Seninovi nějaké podezření a v tom sklepě byl určitě ještě někdo další. Každopádně plán zatím probíhá.
„Už můžeš ven,“ řekl I.V. Senin.
Z velké postarší bedny, která stála v rohu napravo od dveří se začal soukat jakýsi menší muž z vizáží žebráka. Když se konečně dostal ven, postavil se před Prvního tajníka.
„Je to on pane I.V. Senin, je to ten muž, kterého jsem viděl vycházet z paláce,“ řekl skřehotavě žebrák.
„Dobře. Vrať se teď zpátky. A ani slovo svému patronovi. Výš jaká je naše domluva,“ a položil na stůl několik mincí drobného charakteru. Žebrák je sebral, mávl na rozloučenou a opustil sklep. Zašel si ještě do společné kuchyně Židličníků, kde se zásobil jídlem a jednou menší lahví levného vína. Poté vyšel na prázdnou ulici a lehce kulhavě zamířil k Mosaznému mostu.
Ještě před tím Pant, který byl jedním s těch udržovatelů pořádku, minul skleslého Kaňku a vydal se zase za Bbloudem. Tříprstý vešel do domu, pomalu došel až do svého pokoje v prvním patře, svlékl se a zmoženě padl na postel. Dlouho nemohl usnout a když přece, tak ho pronásledovaly noční běsy ve snech plných zoufalství. Ráno se vzbudil totálně zpocený a vyčerpaný.
Cesta ubíhala Bbloudovi docela rychle, až na jednu malou epizodku, při které musel odstrčit jednoho otrapu z cesty, protože ho začal nemístně obtěžovat a vyžadovat po něm jakýsi dar. Ten upadl nešťastnou shodou okolností tak, že si rozbil hlavu o dlažbu. Otrapa byl ale po té ráně do hlavy osvícen a pochopil, že to byl opravdu špatný nápad vyžadovat po tom kavalírovi malinký dar. Posbíral se ze země a mátožně odklusal do jedné tmavé uličky s krvácející hlavou. Musíme ale uznat, že měl tuhý kořínek.
V ulici U Melasového dolu bylo i v takto pokročilou dobu docela rušno, ale nikdo už Bblouda neobtěžoval. Tentokrát už nedostal k jídlu nic, protože mu hostinský s lítostí oznámil, že je totálně vyjedený. Jistá společnost podezřele hladových lidí tady večer cosi slavila a jak se ukázalo, jejich žaludky byly asi bezedné. Víno ještě bylo a tak si ho Bbloud nechal přinést do pokoje jednou pohlednou a mladou pomocnicí z kuchyně. Jmenovala se Lili a chovala se příjemně. Jaká to změna po těch praštěných Židličnících. Každopádně Bbloud strávil zbytek noci sám a spánek do pozdního dopoledne jej vydatně osvěžil.
Pant tolik štěstí neměl a strávil ten čas vesměs venku při potloukání se po nejbližším okolí. K ránu začalo jemně pršet a se vzrůstající intenzitou přestalo až po poledni. Promoklý Pant proklínal všechny, samozřejmě kromě Tříprstého, ke kterému vzhlížel. Bylo sice teplo a slunce se znovu pomalu objevovalo za odcházejícími mraky, ale nebylo to vůbec příjemné. Usadil se tedy u krbu U Kohouta, objednal si svařené víno a čekal, až Bbloud půjde za Prvním tajníkem. Věděl, že je stále ve svém pokoji a bylo mu jedno, jestli ho tady zahlédne. Sám se mu nabídne jako doprovod, stejně ho asi vezmou mezi družníky, tak co. Tak jak jej Pant vysledoval, nedělal Bbloud nic podezřelého, ani náznakem. Panta bavilo mlátit lidi a ne někoho pořád sledovat, měl toho za ty tři dny dost. Takhle ho překvapit ze zálohy, pokud možno s obuškem v ruce, to by bylo něco, ale plížit se za ním…
Mezitím dopoledne zasedala ve sklepě Ústřeďová parta Židličníků. Bylo jich tam asi deset včetně zničeného Kaňky, který seděl po pravici I.V. Senina jako řádný Druhý tajník. Místnost byla úplně zahulená, nikdo se ale nemohl rovnat I.V. Seninovi, který zapaloval jednu cigaretu od druhé. Ostatním jich stačilo jen několik.
Abyste pochopili I.V. Seninovu kuřáckou náruživost, musím vám trošku poodhalit toto dobře ukryté tajemství. Asi v jedenácti letech se díky špatné konstelaci vesmíru, špatný den, špatná hodina, dostal do kontaktu s jedním drakem, lépe řečeno dračím mládětem. Pravdou je, že se oba strašně báli toho druhého, dráček byl opravdu velmi malý a tak na nebohého Ivánka Výkálka Seninů, celé jeho jméno a proto chápete, že si nechá říkat jen I.V. Senin, zřejmě se mu jeho rodiče rozhodli za něco pomstít, chrlil malý ohníček se spoustou dýmu. Malý Senin od něho nemohl odtrhnout oči a zřejmě byl tak nějak uhranut. Stává se to, opravdu.
Každopádně, když ho našli byl napůl šílený. Během několika následujících let se z toho relativně dostal, naučil se číst a psát a rukama mu prošlo mnoho knih popisujících draky a vše kolem nich. Záviděl jim jejich sílu a moc. A jakýsi dračí komplex ho nutí stále kouřit a kouřit, tak jako draci. Kdysi zkoušel i plivat oheň, ale tento experiment mu nevyšel, shořela mu rodná chalupa a sám se málem upálil, tak alespoň kouří. Téměř mu bylo jedno co. Chtěl se rovnat drakům a v jeho šílenstvím tknutém mozku se časem zrodila vize…, vize o moci a o stěhování majetků. Tolik tedy k I.V. Seninovi.
Na začátku zasedání Kaňka Tříprstý všem družníkům pověděl o Fintilu Bbloudovi, jak se s ním seznámil a jak chce k nim. Někteří členové Ústřeďovky se pak na něj obrátili s několika dotazy, na které většinou odpověděl pokrčením ramen. I.V. Senin jen poslouchal a kouřil. Spřádal nový, upravený plán. Nikdo z ostatních nevěděl to, co on. Alespoň si myslel, že to ví. A to, že Bbloud je s největší pravděpodobností Patricijův špicl. Ale dostal nápad. Zdál se to být výborný nápad… I.V. Senin nevěřil nikomu, kdo kouří málo nebo dokonce vůbec.
Nevěřil ani svým lidem, které během několika let ve své domovině i jinde posbíral a vytvořil z nich Židliční společenstvo prostoru s jasnou vizí… Jak vznikl jejich název, ví snad jedině sám První tajník. Tříprstý a ostatní si myslí, že to má co dočinění se židlemi, na kterých většinu všech dní sedí a spřádají vize a revoluce…
Teď se ale I.V. Seninovi rýsoval vychytralý plán, jak uchvátit moc v tomto prohnilém městě a ten Bbloud mu k tomu pomůže. Nevěřil mu, samozřejmě, ale pomůže. Mezitím diskuse Ústřeďové party sklouzávala úplně jiným směrem a tak zasáhl.
„Dej hlasovat Kaňko,“ vyzval ho.
„Dobře tedy. Hlasujme. Kdo je pro přijetí Fintila Bblouda k družníků, ať zvedne ruku.“
Všichni jako jeden muž se podívali po I.V. Seninovi. Bylo naprosto jasné kdo tady hlasuje. Ten zvedl napůl ruku i s cigaretou, z které si před tím mocně potáhl. Ostatní postupně zvedali ruce, a zvedl se i pahýl ruky s hákem na konci. Až na Tříprstého, váhal. Ten prokletý Bbloud se mu ale vůbec nelíbil. Určitě je to špicl. Všichni se po něm ohlédli, dokonce i ten hák.
„Já se zdržuji hlasování…,“ pokrčil rameny.
I.V. Senin ho chápal. Kaňka byl nejchytřejší ze všech ostatních, které kolem sebe soustředil. Proto byl Druhým tajníkem a naštěstí pro něj, neměl velké ambice, Prvního respektoval a nikdy by se proti němu nepostavil. I.V. Senin to věděl, ale stejně mu nevěřil. Málo kouřil.
„Dobře. Ruce dolů. Deset pro, jeden se zdržel, nikdo proti. Zapiš to do záznamu Poklíku,“ řekl Kaňka.
Dotyčný provedl pečlivý zápis hlasování a k tomu jednomu dopsal, Kaňka Tříprstý. Pořádek v zápisu musí být, to je jasné. Tříprstému se to nelíbilo, ale nemohl proti tomu nic dělat, taková pravidla kdysi sám stanovil.
Dopoledne uteklo, pak i poledne a odpoledne převzalo žezlo. Bbloud, který přes poledne provedl na pokoji různá cvičení s kordem, tesákem a vrhacími noži, z čehož určitě nebude mít radost majitel hostince, neboť přibyla do dřevěné zárubně dveří spousta šrámů, sešel k obědu dolů do pivnice. Pant tam už nebyl, nakonec si to přece jenom rozmyslel a skrytě číhal venku. To nebyl ani tak velký problém, na ulici byla právě dopravní a chodecká špička a čumilové byli všude.
Hostinský už obnovil zásoby a tak se Fintilu dostal chutný a obsahově pestrý oběd. Hostinský se zřejmě tak revanžoval. Najedl se tak, že vypil už jen jedno pivo, víc už nemohl. Pivnice byla plná lidí a Bbloud seděl stranou u malého stolku vzadu za šenkem sám. Hostinský si ho hýčkal, dobře platil a jak věděl, byl od Patricije. Hostinský byl dobrým měšťanem a uznával Vetinariho, občas pro něj dělal i jisté speciální zakázky.
Bbloud jej požádal, zda by mu nedal něco na lepší trávení. Ten se jen usmál a přinesl prý vynikající všelék, jakousi speciální pálenku. Když jí Fintil vypil, myslel, že jeho poslední hodinka nastala. Byl zvyklý na různé kořaly, ale tahle… To byla síla. Dračí dech, tak se jmenovala. Bbloud byl statečný a zvládnul to. Každopádně se za chvíli cítil lépe a žaludek netlačil. Poděkoval hostinskému, který se trochu potměšile usmíval a vyrazil k Židličníkům.
Zhruba v půlce odpoledne tam dorazil. Zaklepal tím signálem, který si zapamatoval a čekal. Klíčník mu otevřel a vůbec nevypadal překvapeně. Pak byl uveden k Prvnímu tajníkovi, kde se s uspokojením dozvěděl, že byl přijat a tím pádem se stal družníkem. Poté musel podepsat listinu, která stvrzovala jeho členství v Židličním společenstvu prostoru. Ve sklepní místnosti byli kromě I.V. Senina ještě Tříprstý, zapisovatel Poklík a jeho nový parťák Pant, který mu byl přidělen, aby jej do všeho zasvětil. Bylo mu doporučeno poslouchat Panta ve všem co se týkalo jeho nové práce. Pant se tvářil trochu nadutě a spokojeně. Při vzájemném představování Bbloud usoudil, že jeho parťák není moc silná osobnost, spíše slabší. Otypoval jej na hrubého násilného vykonavatele příkazů Prvního a Druhého tajníka, ten pro něj nějaký problém představovat nebude.
I.V. Senin mu dále sdělil, že bude vykonávat funkci zajišťovatele pořádku spolu s Pantem.
„Když vidím tvoje zbrojní vybavení, myslím, že budeš úspěšný, protože jsou i tací, kteří jak jistě víš, nám nepřejí úspěch a dokonce si na nás troufají. Pant by ti mohl vyprávět…,“ řekl mu ještě I.V. Senin.
Pant se zle zakřenil a už chtěl něco určitě pikantního říct, ale První jej gestem umlčel. A taky mu začali tykat, mezi družníky je to normální, jsou prý jako jedna rodina. Bbloud jim začal tedy taky tykat.
Nakonec mu I.V. Senin nabídl jednu cigaretu z toho levného tabáku a Bbloud, aby zachoval fazónu si zapálil. Chuť to byla příšerná. Občas si pokouřil kvalitní viržínko, ale co měl teď dělat. Asi nějaký praštěný zvyk, nebo co. Všech pět sedělo kolem ošuntělého stolu a kouřilo. Nikdo nic neříkal, jen se kouřilo a I.V. Senin po celou tu dobu pozoroval Bblouda. Ten podle svého plánu vrátil pohled jen zřídka a slabě. Kdyby chtěl, roznesl by jej na kopytech.
Jednu malinkatou špatnou vlastnůstku Fintil měl, a to, že trpěl ohromnou sebejistotou. Své nepřátele nepodceňoval, ale byl si jistý, že by klidně všechny v této místnosti zabil během několika vteřin. Na jeho obranu musím konstatovat to, že ze všech šlamastik, které ho kdy potkaly, se dostal se zdravou kůží, jen svým vlastním přičiněním. No…, možná utržil občas malou oděrku, ale opravdu nic většího. A že toho už zažil hodně. Jednou možná vydá své memoáry a pak budete čubrnět, co všechno se dá přežít.
Dokouřili. Při odchodu jej naučili ještě pozdrav Židličníků ,čest družníkům´ a I.V. Senin mu dal několik mincí nevalné hodnoty na provozní náklady, jak říkal.
Poté jej Pant provedl částí jejich domu, kterou potřeboval znát a dokonce mu nabídl pokoj. Bbloud odmítl s tím, že má v hostinci, kde bydlí, zaplaceno dopředu ještě na několik dnů. Odhadoval, podle toho co viděl, jejich počet tak na tucet, ale na druhou stranu, neprošel celým domem. Nevěděl zatím tedy to nejdůležitější, kolik jich vlastně je. Potřeboval je pochytat všechny, nejlépe najednou. Musí tedy ještě počkat a infiltrovat se hlouběji. Ale zároveň s tím stoupá riziko jeho odhalení. Nedá se ale nic jiného dělat. Kdo si počká, ten se dočká.
Po několik dalších dnů se zúčastňoval mítinků na různých místech ve městě, nejčastěji však v uličce V Syrovátce. Poznal, že mítinky se součastně konají tak na třech čtyřech místech. Avšak intenzita mítinků postupně narůstala, až se konaly skoro každou noc. On společně s Pantem chodili vždy jen s Kaňkou a tím vysokým, kterému říkali Klikař. Atmosféra mítinků houstla, ale zároveň ubývalo opozice.
Většinou neměli nic na práci až na několik pár ran a šťulců, aby uklidnili několik zdivočelých horlivců, kteří už chtěli začít jednat a dát do praxe tu slavnou vizi…
Podle Kaňky se čas odplaty blíží, jak to vykřikoval z improvizovaných pódií, ale správný čas ještě nenadešel. Kdo seje vítr, sklízí bouři. A tady jak se zdá, to platí dvojnásob.
Když přijdete s tou praštěnou vizí o stěhování majetků bohatých, už to těžko zastavíte. Po Ankh-Morporku běhalo stále více a více zfanatizovaných, většinou chudších obyvatel, kteří si už brousili zuby a mnohdy i zbraně na ty zbohatlé a mrzké utlačovatele. Pomatení lidé, trpaslíci, trollové a jiné existence měly společnou vizi…. Konečně…. A to asi poprvé v životě, někdo i po životě….
I.V. Senin to s uspokojením sledoval a kouřil čím dál tím víc, jestliže to bylo vůbec prakticky možné. Bbloud musel začít jednat. Poznal už mnoho dalších družníků a jejich přisluhovačů, ale skutečně kovaných bylo tak nějak kolem čtyř tuctů. Vše si ukládal do mozku, který teď pracoval na plný výkon.
Patricij Vetinari byl velice rozladěn. Podle informací, které dostával od svých ostatních agentů a od cechů samotných, vliv těch cizinců stále stoupal. Věřil schopnostem svého oblíbence Fintila Bblouda, ale začínal být k tomu všemu maličko nervózní. Mluvil s ním naposledy, když mu zadával ten úkol a od té doby nic. Bbloud se neozval. Občas se k němu donesla informace, že byl spatřen ve společnosti těch prokletých cizinců, ale to bylo všechno. Uplynulo už jedenačtyřicet dnů. Bylo pěkné prvoléto a počasí bylo nadmíru přívětivé, jenom posledních pár dnů začínalo být až moc dusno. A dusno bylo i mezi obyvateli.
K těm šťastnějším, samozřejmě bohatším, se donesli jakési zvěsti…. Začínali být nervózní a obraceli se na Patricije, aby jim vysvětlil co se to děje. Ten jim odpovídal, že to má pod kontrolou a aby se vůbec neznepokojovali.
Většina cechů věděla o co tady kráčí, ale zatím vyčkávaly…, mohly by na tom třeba i vydělat. Možná…. Jen cechy zlodějů, žebráků a vrahů tušily problémy. Šlo jim asi o existenci a tak se postupně připravovaly k budoucímu střetu s těmi přivandrovanými Židličníky.
A hrdinové…, ty si u trpaslíků nechávali pořádně přebrousit všechny své zbraně, včetně jehel na šití kožešinových přehozů. Nikdy nevíte, kde se ráno eventuelně probudíte. To byla jejich filozofie.
Bouře jménem revoluce, zatím ve všech ohledech v dusném Ankh-Morporku vyčkávala, ale už jí to moc nebavilo. Od zrodu první myšlenky stále jen čekala a čekala, chtěla už ven a to hned.
Smrť si rozvážně obtáhl kosu brouskem…
Přibližoval se den slunovratu. Pozdě v noci, dalo by se spíše říci brzo k ránu se Kaňka se svojí partou vracel konečně k Přeslazené ulici. Měli za sebou vydařený mítink přímo na Náměstí Sýroznalců, které bylo téměř zaplněno jejich stoupenci. Už se neschovávali.
A ulice už nebyly tak prázdné jako dřív. Ankh-Morpork ožíval ještě více než obvykle, neboť tušil, že se něco zajímavého chystá a čumilové byli všude. Dokonce se střídali denní a noční čumilové, byla to teď oblíbená profese.
Ač je to k nevíře, město stále fungovalo. Zásobování nevázlo, pekaři pekli, kováři kovali, pradleny prali, švadleny a šičky šili v těchto hektických dnech opravdu, ale opravdu na plno a hrdinové dělali to, co jim šlo nejlépe…, opíjeli se s gustem sobě samých a navštěvovali Kurví díru.
V jedné z bočních uliček, kterou právě Kaňkovci procházeli narazili na Noční hlídku. Kapitán Elánius, seržant Tračník, desátník Nóblhóch a svobodník Karotka, kráčeli pomalu proti nim. Bbloud právě teď nepotřeboval jakékoliv problémy, už jich měl až dost. Mezi dvěma domky po pravé straně byla temně temná uzounká ulička. Noční hlídka byla od nich ještě asi třicet kroků. Bbloud chytil Kaňku za rameno.
„Rychle tudy,“ a postrčil jej k temnotě.
Klikař, Pant a ještě jeden zajišťovatel vyrazili za nimi. Vběhli do uličky. Tříprstý zakopl o něco měkkého a skácel se k zemi. Bbloud tu temnější temnotu na zemi přeskočil a posbíral nešťastného Kaňku. Ostatní tři ji podupali. Od země zaznělo zachroptění. Velice rychlým krokem postupovali dál do křivolaké uličky, vpředu Bbloud s taseným tesákem. Ulička se stočila doleva a skončila. Byla slepá. Zastavili.
Noční hlídka se rozvážně taky zastavila, ale na začátku. Dvě party ozbrojenců a mezi nimi temná nit. Byl by to určitě zajímavý a barvitý příběh, ale nebyl. Svobodník Karotka sice chtěl už do temnoty vstoupit, ale zkušenější a hlavně opatrnější Elánius, jej zastavil. Seržant Tračník usoudil, že určitě někde jinde je jich třeba více, a že tady je vše v nejlepším pořádku, desátník Nóblhóch mu přitakal. Ale nebylo.
Ozvalo se zachroptění a Karotku už nikdo neudržel. O chvíli později vytáhl na světlo pouliční jakéhosi muže. Provedl zběžnou prohlídku a konstatoval, že jej musí ihned odnést a ošetřit, jinak je po něm. Noční hlídka tedy odešla nesouc toho neznámého.
Bbloud provedl průzkum a zjistil, že vzduch je čistý, tedy v rámci Ankh-Morporku. Tak pokračovali v cestě a už v klidu dorazili do Přeslazené. Od klíčníka se Fintil dozvěděl, že jej ráno očekává I.V. Senin. Zůstal tedy v doupěti revolucionářů po zbytek noci.
Ulehl v pokoji, který mu byl vyhrazen. Nemohl dlouho usnout. Mozek pracoval a pracoval. Měl už ty Židličníky podchycené a síť se mohla začít zatahovat. Bylo jich celkem čtyřicet devět. Vesměs všechny alespoň od vidění znal. On byl vlastně padesátý. Ale skutečné tvrdé jádro tvořilo patnáct šílenců včetně I.V. Senina. Ostatní byli většinou zajišťovatelé a poskoci. Něco jako garda. Ozbrojená pěst nové komunalistické společnosti Zeměplochy s vedoucí úlohou Židličního společenstva prostoru, které řídí Ústřeďová parta, kterou ovládá I.V. Senin. Přesně takhle to ten šílenec říkal, přesně tak….
Kaňka Tříprstý padl na postel úplně vyčerpaný. Nemyslel si, že to bude až tak náročné. Ale věřil ve vizi a to ho jakžtakž posilovalo. Pravá skutečná moc se přibližuje a tolary samozřejmě taky, konečně. Vize je vize, ale potřebujete tolary abyste mohli tu jedinečnou vizi uvádět do života. S tím Bbloudem to už taky docela šlo, tedy když se mu nedíval do očí. I jeho loajalita se zdála oproti předpokladu v pořádku.
Ráno se Fintil Bbloud dostavil k audienci u I.V. Senina do jeho začouzeného sklepa a napadlo ho, že je to tam jak v dračí sluji. Někdy o tom něco četl, asi něco naučného.
„Čest družníkům,“ řekl Bbloud při příchodu.
I.V. Senin místo pozdravu zakašlal a vzápětí potáhl novou dávku kouře do svých uhelných skladů, které už asi vůbec nepřipomínaly plíce.
„Jak jsi Fintile spokojen se svým posláním?,“ zeptal se a při to se díval někam do stropu.
Bbloudovi se tón a zabarvení hlasu I.V. Senina moc nelíbilo, vůbec se mu nelíbilo. Bylo to nějaké jiné než bylo obvyklé. Ale pak se uvolnil…
„Jo, je to dobré. Ale už se těším na to vyvrcholení, to bude teprve šrumec,“ odpověděl klidně.
„To máš pravdu, čistou pravdu. A ke všemu tomu, budeš mít ty osobně to největší poslání….“
Bbloud se zatvářil pochybovačně a opravdu si pomyslel něco o duševním zdraví I.V. Senina a že zřejmě za chvíli už doklepe…
„ A Fintile…?“
Bbloud se mu podíval přímo do očí a to bylo to poslední na co si pak později pamatoval….
I.V. Senin udeřil plnou silou, které byl schopen. Ohromná a drtivá síla hypnózy ničila v Bbloudově mozku jakoukoliv obrannou hráz, které si za ta dlouhá léta vybudoval. Po několika nekonečných vteřinách měl I.V. Senin hypnoticky Fintila Bblouda ve své moci. Ještě přitlačil. Bbloud zavrávoral.
Po několika dalších vteřinách pohled uvolnil. Bbloud se skácel k zemi. I.V. Senin vstal a takovou podivnou chůzí, nejvíce připomínající dračí, došel k ležícímu a chvějícímu se Bbloudovi, který měl zavřené oči a rychle a mělce dýchal.
„Můj milý Fintile, tebe mi poslali snad sami bohové,“ řekl konverzačním a lhostejným tónem.
Ten se stále chvěl a po čele mu stékaly kapky potu. První tajník odhodil nedopalek na zem a vrátil se zpátky na své místo, kde si hned znovu zapálil. Takto vykouřil ještě pět cigaret.
Nicota.
Bbloud se začal na podlaze kroutit. Po dalších dvou cigaretách se vyhrabal na čtyři a dýchal jako o život. Po dalších třech I.V. Seninových cigaretách vstal. Ze začátku se motal, ale po chvilce se ustálil. Gyroskop středního ucha začal pracovat.
Temnota.
„Fintile. Fintile!,“ První tajník zvýšil hlas.
Podíval se skelným a prázdným pohledem na svého zotročitele.
„Ano?,“ vysoukal ze sebe.
„Jsem tvůj pán!“
„Ano. Jsi můj pán…“
„Cítíš se dobře!“
„Ano…“
„Teď půjdeš ke svému bývalému pánovi a zabiješ ho! A přineseš mi jeho hlavu!“
„Ano… Půjdu a zabiji ho a přinesu hlavu…“
„Víš, kde teď bude?!“
„Asi ve svém paláci…“
„Dobře. Splň úkol a budeš oslavován jako hrdina!“
„Splním úkol, První….“
„Jdi teď hned a udělej to co nejvíce skrytě! Nikdo nesmí vědět, že budeme mít hlavu Patricije města. Je ti to jasné?!“
„Ano,“ a otočil se, opustil sklep, minul klíčníka, odešel z domu a prošel Přeslazenou až k Horní Broad way.
Jiskra v temnotě.
Bbloud kráčel už zase pevným krokem vstříc svému osudu. Zabije Vetinariho a I.V. Senin jej pochválí. Toužil po pochvale. Palác se přibližoval.
Několik malinkatých světélek ztracených v temnotě.
Fintil znal palác docela dobře. Znal i lidi. Neměl jakýkoliv problém se dostat až k Patricijovi. S tím I.V. Senin počítal. Zaklepal na dveře oválné pracovny. Vešel aniž čekal na vyzvání. Vetinari seděl za stolem a studoval jakési papíry. Vzhlédl. Byl příjemně překvapen, že konečně vidí svého agenta. Bbloud k němu rychlým krokem přistoupil. Vetinari si uvědomil při pohledu na něj, že je něco špatně. Přes tvář mu přeběhla pochybnost a ruka okamžitě sklouzla k dýce připevněné pod pracovní deskou stolu. Byl však oproti Bbloudovi pomalý. O dost pomalý.
Světélka se zvětšila a začala kroužit pořád rychleji a rychleji, opisujíc spirálu.
Bbloudovi ruce vystřelily snad až nadsvětelnou rychlostí k citlivým nervovým zakončením na hlavě a krku Vetinariho a ten okamžitě strnul bez jediného vydaného hlásku.
Světélka se spojila.
Bbloud vytáhl tesák a přiložil jej na krk své oběti. Druhou rukou mu zvrátil hlavu dozadu.
Záblesk.
Mozek stále ještě nevydal potřebné instrukce připraveným svalům.
Vědomí, mysl a rozum se vrátily…
A Fintil Bbloud zjistil, že se právě snaží podříznout svého šéfa a chlebodárce. Abych řekl pravdu, byl opravdu překvapen, avšak nic víc, nic míň. Okamžitě pustil jeho vlasy a odtáhl tesák z jeho krku. Vetinari na něj z hrůzou zíral, nehýbal se, nemohl.
Bbloud ustoupil o krok a zatřepal hlavou, přičemž bezmyšlenkovitě zasunul tesák do pochvy. Patricij stále jen zíral. Znovu zatřepal hlavou a myšlenky a vzpomínky se začaly konečně urovnávat. Došlo mu to. Naštval se. Ten hajzl I.V. Senin ho dostal, jeho! Nemohl tomu ani uvěřit. On byl přece nejlepší a ten zoufalec První tajník i se svojí vizí se mu nemohl vůbec rovnat…. Ale dostal ho. Vetinari stále ještě jen zíral a nebyl schopen pohybu, jen jeho oči se mohly snad trošku pohybovat.
Fintil se rozhlédl a ještě zatřepal řádně hlavou. Udělal zpátky krok k Vetinarimu a jistým naučeným chvatem, zbavil Patricije svalového strnutí. Pak poklek. Vetinari vypustil vzduch z plic a rozklepal se. Bbloud sehnul hlavu.
„Oh…. Můj pane…. Promiňte…. Byl jsem bohužel zhypnotizován a málem donucen k tak hanebnému činu…. Naštěstí jsem se s těch pout osvobodil včas a vy jste přežil…. Ještě jednou promiňte…,“ a v kleče se sklopenou hlavou nabízel Vetinarimu svůj kord a život.
Ten se ještě doklepával. V takové situaci se nenacházíte každý den. Patricijovi myšlenky byly bůh ví kde. Ještě dobíhaly. Před necelou minutou mu proběhl celý život před očima. Byl to docela pěkný život a co bylo na tom nejlepší, stále ještě pokračoval.
Bbloud stále klečel a nabízel svůj život. Vetinari zase stále seděl a získával svůj život zpátky. Asi by měl něco říct.
„Bbloude…, Fintile Bbloude…. Bylo…, to…, jen tak tak,“ řekl malinko roztřeseně.
Můžete být silná osobnost jak chcete, ale takováto zkušenost s vámi stejně zahýbe.
„Pane,“ řekl Fintil rozhodným hlasem, „vezměte si můj život za to, co jsem vám málem způsobil…,“ a stále nabízel rukojeť kordu.
„Ne! Pane Bloude…, řekněte mi…, něco o tom…, tedy…. Co jste zjistil?“
„No tedy…, to budete koukat…,“ a vstal, kord vrátil na místo u svého pasu a sedl si naproti Vetinarimu na druhou a zároveň poslední židli v této pracovně. Jaká to změna oproti sklepu toho prokletého hada I.V. Senina, nebo snad draka?
Bbloud pak potřeboval skoro hodinu a půl na to, aby ve zkratce vypověděl vše co se odehrálo od té doby co se neviděli. Patricij bedlivě poslouchal, občas se zeptal na doplňující informaci a hlavně přemýšlel. Jen dvě věci ho těšili. A to, že včas rozpoznal toto komunalistické nebezpečí a to, že věrný Bbloud je má snad dobře zmapované. Teď byl důležitý další postup. Jak vidno, židličníci měli stále větší a větší vliv na obyvatele Ankh-Morporku a to nebylo dobře, bylo třeba to okamžitě zarazit.
Ale Patricij je moudrý muž a ví, že kdyby oficiálně zakázal ty zpropadené mítinky a Židličníky jako takové, bylo by to ještě jenom horší. Co je zakázané je samozřejmě taky hlavně hodně lákavé a jejich vliv a tím pádem i moc, by určitě vzrostly. Proto Patricij s Bbloudem přemýšleli a diskutovali až do oběda. Vetinari pak vymyslel plán, sice drobet přitažený za vlasy, ale plán to byl a konec konců docela zajímavý.
Ještě než zasedl spolu s Fintilem k obědu nechal poslat pro arcikancléře Neviditelné university, jemuž bylo doporučeno, aby se dostavil pokud možno nepozorovaně a hlavně neprodleně, že Patricij prosí.
Tou dobou se u Židličníků taky děly věci. Na přímí příkaz I.V. Senina svolávali všichni členové Ústřeďové party družníky a stoupence k doposud největšímu mítinku všech dob na dnešní večer. Měl se uskutečnit přímo u bran patricijského paláce a měla to být jejich největší demonstrace síly. Vize se začala pomalu stávat skutečností…
Vetinari s Bbloudem poobědvali a Vzoromil Výsměšek se dostavil tak, že se zjevil v doprovodu kouřových efektů v předpokoji oválné pracovny. Po jistém, jistě zajímavém vyměňování si peprných poklon mezi Výsměškem a jedním neodbytným nižším patricijským úředníkem, byl vpuštěn k vládci města.
Tam, byl opravdu vřele uvítán a mimo jiné se i dozvěděl, co se po něm chce. Trochu se zdráhal splnit Vetinariho představu, arcikancléř je arcikancléř, ale nakonec s reptáním a všemožným tím čarováním, jehož drobným odpadem bylo několik zelených a poskakujících žab po paláci, splnil Patricijovu představu dokonale. Jak se zdá, není arcikancléřem jen tak pro nic za nic.
Mezitím Ankh-Morporkem probíhala vlna. Věci se pohnuly a začalo se dít něco nového a hlavně zajímavého. Denní i noční čumilové byli v akci. Tohle nemohlo nikomu z nich uniknout. Davy se začínaly srocovat a přeskupovat. Téměř neznámé slůvko ,revoluce´ nabývalo na síle. Město pozvolna začínalo vařit…
Vrahové a zloději se soustředili v budovách svých cechů. Žebráci se taky chystali…, ale zřejmě na něco úplně jiného. Šičky a švadleny neměli rovněž spočinutí…
V časném odpoledni opustil Fintil Bbloud palác jedním z mnoha zadních vchodů a v rostoucím hemžení obyvatelstva kráčel rychle k Přeslazené s pytlem přes rameno.
Zaklepal, sešel, zaklepal, vešel a položil pytel na stůl před I.V. Senina ztrácejícího se v kouři.
„Zde máš to, co jsi po mě chtěl. Úkol splněn,“ řekl zcela mechanicky a poníženě.
Jeho největším problémem bylo, chovat se tak, aby První tajník nepojal podezření, že už jej ve své moci nemá. Připravil se na to a věřil tomu ještě víc. Iluze byla snad dokonalá. I.V. Senin beze slova pytel otevřel a za vlasy vytáhl na světlo dvou lamp, Vetinariho useknutou hlavu. Krev nebyla ještě ani úplně zaschlá. Chvilku si jí zaujatě prohlížel a pak jí vrátil zpátky. Nebyl to vůbec příjemný pohled, ale I.V. Senin se spokojeně usmíval. Triumfoval…
„Fintile, od této chvíle budeš stále v mé blízkosti…, abys mne v případě potřeby chránil. Budou se totiž dít velké věci…“
„Ano I.V. Senine,“ odpověděl Bbloud mechanicky.
První tajník i při svých schopnostech vůbec o Bbloudovi nepochyboval. Víra v sebe, vize zažraná pevně v mozku a přesvědčení o své nadřazenosti nad ostatními mu zatemnily mysl.
Kouřil, kouřil a kouřil. Bbloud před ním stál bez jakéhokoliv pohybu, kromě utření si nosu kapesníčkem. To, co bylo Bbloudem bylo v Bbloudově mozku zavřeno až v nejvzdálenějším závitu, pevně pod zámkem a vyčkávalo…
Toho odpoledne a toho večera se všude po městě děly velké věci. Ankh-Morpork tohle ještě nezažil, no i když možná v dřívějších dobách…
Městem se valily davy a davy stoupenců vedené družníky směrem k paláci, změnit systém, převzít vládu a hlavně jak si myslely, rabovat, drancovat a jak někteří jedinci dokonce tajně doufali, znásilňovat bohaté paničky.
Vrahové, zloději i žebráci vyzbrojení až po zuby vyčkávali… Někteří z hrdinů, kteří stačili vystřízlivět a dát se tak nějak dohromady se šli také podívat k paláci, jestli by tam nebylo něco, do čeho by se dalo seknout nebo alespoň píchnout…
Čumilové, kterých byla po pravdě většina v davech, měli žně a jak ve skrytu duše doufali bude to snad ještě lepší.
Téměř celá Městská hlídka včetně noční, stála před palácem a s jistou nejistotou sledovala jak se okolní prostranství pozvolna zaplňuje na první pohled odhodlaným, kdo ví k čemu, obyvatelstvem.
Nadcházel pomalu večer. Po Horní Broad way směrem k centru se valil jeden z největších davů, vedený samotným I.V. Seninem, který po dlouhé době opustil svůj sklep. A kouřil, ale teď už ne ty levné cigarety, ale pořádné, silné doutníky… a často chrchlal. Asi mu nedělal dobře ten čerstvý, specifický Ankh-Morporský vzduch o jehož zdánlivé čistotě by se dalo pochybovat.…
V jeho těsném závěsu jej následovala jeho suita tvořená Bbloudem, Tříprstým, Klikařem, Poklíkem, Pantem a ještě dalšími třemi zajišťovateli pořádku. Bbloud se choval mechanicky, poslouchal všechny I.V. Seninovi příkazy a přes rameno nesl pytel. Ostatní Židličníci vůbec netušili co je v něm. A moc se jim nezdálo i jeho chování. Každopádně ale neřekli nic.
Nikdo z nich nevěděl, že I.V. Senin má schopnosti, které použil na Bblouda. Jak je již známo, I.V. Senin nevěřil nikomu, jen sobě a jak již víme, jeho schopnosti stály akorát tak za starou bačkoru, no…, možná za postarší rozpraskanou botku.
Městské hlídce se donesla palácová šuškanda… Šuškalo se o tom, že nikdo od oběda neviděl Patricije. Znejistěli ještě víc. Co dělat? Nikdo se k nim neměl a davy houstly a houstly. Každý z nich se viděl někde úplně jinde, kromě Karotky, samozřejmě. Ten se snažil organizovat kapitána Elánia…, k něčemu…, o čemž si Elánius myslel, že je to dokonalá sebevražda.
Nastal večer. Dav vedený I.V. Seninem dorazil k paláci. Všude bylo plno. Někdo mezitím vybudoval před palácem velké improvizované pódium z beden od uzenek, asi zřejmě zkažených, protože strašně páchlo. I.V. Senin, jeho suita, ostatní z Ústřeďovky a skalní družníci vystoupili na pódium. Dav bouřil. Zajišťovatelé pořádku se rozestoupili dole kolem pódia.
Prostranství bylo osvětleno stovkami, možná dokonce nějakým tím tisícem pochodní. I.V. Senin s triumfálním výrazem šílence přehlížel shromážděné. Chudák stará nevěděl, že většinu tvoří přísně neutrální čumilové, kteří si ale pro radost taky docela mohutně zaskandovali a tak to vypadalo, že jsou všichni jejich stoupenci. I.V. Senin se rozmáchlým gestem snažil davy utišit. Jakžtakž se to povedlo. Poklík mu podal hlásnou troubu. Zatípl skoro dokouřený doutník, odchrchlal si, převzal troubu a přiložil si jí k vjezdu do uhelných dolů.
„Vážení přátelé…, družníci…, náš den nadešel…, konečně přišel čas smést tu vládnoucí zbohatlickou lůzu do Ankhu…,“ mohutně si zase odkašlal mimo tlampač a pokračoval, „My Židliční společenstvo prostoru vám přinášíme spravedlnost, svobodu a možnost…, možnost, podílet se na vládě pro všechny a konečně rozhodovat o své budoucnosti…,“ odmlčel se a davy šílely.
Bbloud odevzdaně přehlížel Židličníky na pódiu a počítal je. Vysledoval jejich rozestavění, věděl o jejich skrytých zbraních a připravoval se k finále. Věřil si, samozřejmě, jak taky jinak. Počítal s tím, že to nebude jednoduché, ale nedaleko odtud přešlapovala Městská hlídka a snad se ve vypjaté chvíli přidá, určitě se přidá. I.V. Senin se zapáleným doutníkem pokračoval znovu v proslovu:
„Jsme silní a vy stojíte za námi…. Už nás nic a nikdo nezastaví…,“ nastala dramatická odmlka, „Ani Ankh-Morporský Patricij…,“ a převzal od Bblouda pytel, který mu podával.
Dav čpěl napětím….
I.V. Senin pytel otevřel, chviličku v něm šátral a pak s výrazem absolutního fanatika vytáhl Vetinariho hlavu a pozvedl jí do výše.
Dav ve vlně šířící se od rybího pódia oněměl, aby vzápětí vybuchl…. Řev údivu, řev překvapení, řev rabování, řev davového šílenství…
Ostatní Židličníci a družníci ze začátku překvapeni, protože o tom neměli páru, s pozvednutými pažemi, skandovali I.V. Seninovo jméno. Dav se pozvolna přidával, až to jméno zaplavilo celé prostranství.
Avšak….
Kolem Vetinariho useknuté hlavy naskočila oktarínová záře…, a I.V. Senin najednou držel v pozvednuté ruce prasečí hlavu…
Smrť pomalu a rozvážně nasedl na Truhlíka….
Na shromážděné davy toho bylo už moc…. Údiv…, další překvapení…, nepochopení…, zklamání…, vybičovaná zuřivost….
Z paláce vyšel Patricij Havelock Vetinari. Městská hlídka, z které spadl hodně velký balvan, jej okamžitě obklopila.
Židličníci oněměli…. Dav oněměl…. A Bbloud byl zase Bbloud. V nastalém tichu zazněl jeho hluboký a rozvážný hlas:
„Židličníci a družníci…, jste všichni zatčeni! Vzdejte se!“
A pak nastala mela…, a stalo se toho moc najednou….
I.V. Senin nevěřícně pustil prasečí hlavu, když ještě před tím na ní fascinovaně pohlédl. Ta se skutálela z pódia a spadla někam mezi užaslé zajišťovatele pořádku.
Pant už na nic dalšího nečekal a po Bbloudovi hodil vrhací nůž, Klikař taky. Fintil to správně předpokládal a ještě před tím se vrhl k zemi. Jelikož ti dva pánové stáli každý na jedné straně od Bblouda, dopadlo to až moc předvídavě…, tedy skoro. Pantův nůž se zaryl do Klikařovo hrudě hodně hluboko a Klikařovo nůž jen tak tak Panta minul a zabodl se do zad jednoho z Ústřeďové party. Klikař v zápětí umřel, a jak bylo jeho zvykem, bezhlesně, a ani nechropěl, prostě jenom umřel. Bbloud okamžitě vyskočil a tasil kord i tesák.
Pant tasil krátký meč a vrhl se na Bblouda. Nenávist a okamžitá zuřivost všech na pódiu udeřila na Fintila Bblouda. Měli už vítězství takřka na dosah a tenhle zrádce je podrazil…. Tasené, všemožné zbraně házely odlesky od světel pochodní. Bbloud začal bojovat a zabíjet….
V okamžiku, kdy se se zařinčením střetly zbraně Židličníků a osamoceného Bblouda, hodili I.V. Senin a Kaňka Tříprstý pod sebe cosi, co vyvolalo dva po sobě jdoucí výbuchy, záblesky a hodně hustého žlutého kouře.
Zbraně řinčely….
V té samé chvíli, kdy Pant hodil nůž, se davy začaly nekontrolovatelně tlačit k pódiu. Zdivočelí stoupenci Židličníků se chtěli prát se všemi nepřáteli, hlavně s těmi bohatými a čumilové zase chtěli všechno to vidět, hlavně hodně krve, samozřejmě, ne vlastní. Cizí mohly téct proudy.
Městská hlídka začala obezřetně, jak jinak, ale jistě, přičteno k jejich cti, postupovat též k pódiu, Patricij s nimi. Musel ukázat sílu, nikdo ho nebude sesazovat nebo snad házet do řeky, tedy do Ankhu. Vypadal neozbrojeně. Chtěl I.V. Senina, protože ten hajzl chtěl jeho hlavu….
Zajišťovatelé pořádku byli ve špatný den, ve špatnou hodinu na špatném místě. Chtěli jít na pomoc svým živitelům, ale bohužel pro ně, cech vrahů organizovaně zasáhl.
Představený tohoto cechu totiž uvažoval do budoucna a předpokládal, že by za případné vlády Židličníků jejich cech jako takový rozhodně neprosperoval a tak rozhodl o této akci. Řekněme, že měl dopředu jisté informace o dnešním večeru, o jeho vývoji a že by jistý nejmenovaný člověk ocenil jejich případnou angažovanost. Mělo to však ale jednu velikánskou chybičku, bylo tam moc světla a moc svědků. Vrahové se necítili dobře.
Cechy zlodějů a žebráků uvažovaly zhruba stejně a tak po svém způsobu zakročily taky. Avšak na rozdíl od vrahů, informace neměly. A tak se tedy stalo, že hned na začátku proslovu I.V. Senina, byl dav v blízkosti rybího pódia promísen docela slušným počtem vrahů, zlodějů a žebráků.
Proto, jakmile chtěl Bbloud začít zatýkat, byli připraveni k činům. Ne tedy zrovna bohulibým, ale které vzápětí po zahuštění davů u pódia, následkem výše popsaných důvodů, započaly.
Když zajišťovatelé pořádku zjistili, že na pódiu začínají problémy a slovo, zatýkám vás, rozhodně slyšet nechtěli, obrátili se vesměs čelem ke scéně. To bylo to poslední co asi tak udělali….
Většina z nich umřela téměř ve stejnou chvíli…. Nože a dýky v ledvinách, probodnutá srdce, prudký jed v šipce, dokonce i podříznutí…. Vrahové jsou docela, tedy až na obvyklé vyjímky, pedanti…. Všichni mrtvý a umírající byli vzápětí okamžitě okradeni….
Boj na pódiu pokračoval. Bbloud už bojoval jen s kordem, neboť tesák mu uvízl v jednom družníkovi s tuhým kořínkem.
Fintil Bbloud tohle nechtěl. Neměl to nechat zajít až takhle daleko. Měl to zastavit dřív…. Ale co naplat. Situace se takto vyvinula a prostě se musí vyřešit tak…, jak se zrovna řeší….
Bojoval, zraňoval, zabíjel a očima stále hledal I.V. Senina a Tříprstého, ty chtěl dostat živé, když to tedy půjde. Panta si v mezích možností a situace jakžtakž oblíbil a tak mu dopřál rychlou smrt. Pant bojoval dobře, ale Bbloud navázal oční kontakt… a pak mu jedním sekem usekl hlavu…, tedy mimo jiné. K tomu všemu ještě odrážel útoky ostatních rozzuřených Židličníků a zase je vracel, většinou smrtelně….
Zbylí Židličníci poznali marnost svého boje a chtěli se vzdát, ale vrahové byli jiného názoru…, plevel je třeba trhat i s kořínky….
Zajišťovatelé pořádku byli už mrtví a okradení, mnohdy i o svršky a boty. Vrahové, zloději a část žebráků vytvořili kolem zapáchajícího pódia, teď už i krví, kordón…. Davy se zastavily….
Předním řadám se naskytl děsivý pohled, pár lidí i zvracelo…, pohled na probíhající masakr začal postupně chladit hlavy všem, kteří sdíleli tu vizi… Čumilové měli doslova žně a Smrť taky….
Bitva, lépe řečeno masakr, ustal tak rychle jak začal. Bbloud napočítal v průběhu sekanice, že zbavil života třináct Židličníků…, I.V. Senin a Kaňka mezi nimi však nebyli, bohužel nebo bohudík, jak se to vezme.
Bylo po všem. Městská hlídka včetně Vetinariho dorazila na scénu… V jejich tvářích bylo odhodlání…, někdo ale říkal, že ještě před chvilkou tam byla nejistota smíchaná snad dokonce se strachem, ale to je asi nějaká nevhodná pomluva.
Bbloud přehlédl situaci. Byl to opravdu pohled pro silné žaludky. Fintil zraněné nenechával, on svou práci opravdu uměl. Krev, těla, části těl, pódium, mihotavé světlo tisíců pochodní, davy a davy ztichlých obyvatel a na pozadí Ankh-Morpork, tento okamžik se mu zaryl hluboko do paměti… Trvalo to jen okamžik…
Začalo se ozývat šumění, pak šeptání a pak se spustil halas. Dav se dožadoval vysvětlení…, alespoň nějakého….
Členové Městské hlídky započali čistit pódium od těl a ostatních zbytků… Dav něco chtěl…, kordon z vrahů a zlodějů byl stále pevný. Žebráci si šli po svých záležitostech, neboť předpokládali, že lidé budou třeba teď obměkčeni a dají něco navíc…. Kšeft je kšeft….
Bbloud přehlížel oběti. Počítal, hledal. Patricij Vetinari vystoupil taktéž na pódium v doprovodu kapitána Elánia. Bbloud k němu přistoupil.
„Chybí První a Druhý tajník a klíčník. Jdu je hledat…. Teď je to tady vaše…,“ a už jen lehce přikývl na pozdrav.
Otočil se, zasunul kord do pochvy, z jednoho nešťastníka vytrhl svůj tesák, otřel ho, zasunul za opasek, seskočil s pódia a zmizel v davu.
Vetinari přehlédl shromážděné obyvatelstvo a započal k nim delší řeč, jenž měla za následek, že k ránu bylo již kolem paláce pusto a Ankh-Morpork se vrátil k relativnímu normálu. Jak již víte, většinu lidí v davech tvořili čumilové a když už se nic nového nedělo a Patricij je vybídl ke klidu…, v pohodě se rozešli, bohatší o nové zážitky.
Ti měšťané, kteří podporovali Židličníky a sdíleli vizi…, po shlédnutí toho masakru na živo usoudili, že bude lepší na to všechno zapomenout… Vrátili se domů, tam kam patří a dělali, že nikdy o Židličnících neslyšeli…. Vždyť konec konců se jim zase tak špatně nežije… Vize se pomalu vytrácela a umírala….
Bbloud upaloval do Přeslazené. Vůbec netušil jak a kam I.V. Senin s Kaňkou zmizeli. Nastala temná noc. Od Středu se přihnaly těžké mraky a po všech stránkách horkém dnu se schylovalo k bouřce. Nevěděl jestli tam budou nebo ne. Spíš asi ne.
V doupěti Židličníků byl jen klíčník. Úplně normálně Bbloudovi otevřel, jen se ale divil, co se to děje, že je tady a proč je tak špinavý a od čeho? A divit se jen tak nepřestal. Bbloud po něm okamžitě skočil, chytil ho, svázal a pak vyslechl.
Klíčník byl zřejmě chytrý muž a věděl, že ozbrojenému člověku, který je téměř celý potřísněný krví, cizí krví, a vraždu má v očích se jen tak zapírat nedá. Neměl stejně ani co. Ležel svázaný na svém kavalci v malé místnůstce vedle hlavního vchodu do domu a řekl Bbloudovi vše na co se ho ptal. Moc toho opravdu nebylo.
Pocházel ze Sto Lat a už před delší dobou se k nim přidal dobrovolně, ještě ve Sto Lat, kde Židličníci jednu dobu žili, než se vypravili uvést vizi do praxe v Ankh-Morporku. Bbloud se od něho též ujistil, že jeho počty co se týkalo Židličníků sedí. Klíčník všechny znal. Ale bohužel nevěděl, kde ti dva asi tak jsou. Jen tak ale nadhodil, že se možná vrátili do Sto Lat, že tam měli jakési zázemí v jedné prosperující manufaktuře. A ta je taky živila. Pracovala pro společenstvo a zásobovala je penězma na jejich nelehké cestě k lepším zítřkům.
Klíčník pak už nic dalšího pořádného nevěděl a tak ho tam Bbloud zanechal se slibem, že někoho pro něj pošle. A pak ať to všechno řekne ještě Patricijovi.
Poté si u jednoho koňského handlíře, který vlastnil statky dál směrem ven z města na Horní Broad way, koupil docela dobrého koně za docela velkou sumu. Handlíř byl v tuto dobu nezvykle čilý jak rybička, asi byl taky u paláce. Ani nebylo žádné velké vyjednávání, stanovil vysokou cenu a trval na ní. Bbloud opravdu pospíchal a bylo to i vidět. Handlíř toho jenom obratně využil.
Ona vlastně celá Broad way byla docela nezvykle v tuto dobu nacpaná lidmi, trpaslíky a ostatními existencemi, kteří se zřejmě postupně vraceli z toho památného večerního mítinku, kdy se málem začaly psát nové a určitě hodně zajímavé dějiny.
Bbloud koupil zároveň s koněm i sedlo a tak hned jak ho vyvedl na ulici, naskočil, vrazil koni ostruhy do slabin a vyrazil ke Středové bráně. Hustota obyvatelstva postupně řídla. Od Středu se zablesklo a po chvilce zazněl vzdálený hrom. Spadlo pár kapek.
U Středové brány zastavil a přivolal k sobě jediného strážce, který tam jen tak postával a zároveň pospával opřený o halapartnu a v rychlosti mu vysvětlil, kde najde klíčníka , a že jej má odvést k Patricijovi. Bbloud použil ještě svůj donucovací pohled, který strážníka nadobro přesvědčil, že vyhovět žádosti tohoto vznešeného pána, je jeho životní úkol pro který se narodil.
Pak projel Středovou bránou a popustil koni otěže. Kůň znatelně zrychlil. Projížděl teď předměstími Ankh-Morporku, kde se potulovali po ulicích už jen psi, kočky, krysy a sem tam nějaký ten podezřele osamělí člověk… Takže prakticky jste tam mohli potkat kohokoliv, třeba i vašeho souseda, který by tvrdil, že je tady úplně náhodou a hlavně by ho zajímalo co tady děláte vy.
Fintil Bbloud jel rychle, ale tak, aby kůň vydržel až do Sto Lat. Cesta ubíhala a Bbloud přemýšlel, zdalipak je stačí zadržet. Nebyl si úplně jistý jestli tam vůbec budou, ale klíčník se mu zdál relativně spolehlivý. Prohlédl ho skrz naskrz a s velkou pravděpodobností mluvil pravdu. Ale oni tam vůbec nemuseli být. No, uvidí se. Zatím žádnou další stopu nemá a tahle se zdála dobrá.
Těsně před svítáním dorazil na dohled Sto Lat. Od klíčníka věděl, kde asi tak má manufaktura být. Několikrát v tomto městě byl a tak ji najít nebyl zase tak velký problém.
Svítalo, když kousek dál v ulici od manufaktury seskočil s koně. Přivázal ho a trochu se upravil. Pomalu a obezřetně se přibližoval k přízemní dlouhé budově, postavené z červených cihel. Nikde nebylo ani živáčka. Obcházel budovu a snažil se okny nahlédnout dovnitř. Neviděl však nic.
Na konci budovy stálo ještě několik dalších dřevěných domků, asi nějaké sklady. Když je taktéž obcházel, uslyšel z jednoho charakteristické podupávání koní. Našel vchod, otevřel jej a vešel dovnitř. Dvěma okny v protější stěně sem pronikalo první líné světlo. Bylo opravdu líné. V hustém šeru uviděl dva schvácené koně přivázané u prázdného žlabu.
Začínalo to vypadat, že tady možná jsou. Fajn. Vyšel ze stáje, zamířil zpět k hlavní budově a po několika okamžicích konečně našel zadní dveře. Ještě než je otevřel vytáhl házecí nůž a zle se ušklíbl. Fintilu Bbloudovi nikdo neuteče….
Vešel do ne moc dlouhé úzké chodby. Napnul všechny smysly… Pátral po něčí přítomnosti…. Čas utíkal…. Zdálo se mu, že něco cítí…. Tam…, ze těmi dveřmi…. Vykopnul je a v první chvíli myslel, že přišel o nohu, byly sakra pevné. V malé temně šedé místnosti se pohnul tmavý stín….
„Ani to nezkoušej Kaňko…!,“ řekl rychle.
Stín se zastavil uprostřed pohybu. Kaňka Tříprstý stál ve střehu s krátkým mečem v ruce. Bbloud navázal i přes šero, silný oční kontakt…, Kaňka nemohl uniknout a on to věděl.
„Polož ten meč…, a vzdej se…, neublížím ti…,“ říkal mu Bbloud pomalu a ponuře.
Kaňka cítil sílu, velkou sílu Bblouda a měl tolik rozumu, aby poslechl. Opatrně položil meč a chtěl se vymanit s Bbloudova vlivu, ale nešlo to. Všechno bylo ztraceno, ale chtěl žít…, moc chtěl žít…, démon aby to všechno vzal…
Bbloud vstoupil dovnitř a přivřel částečně rozbité dveře. Kaňka před ním stál jako zmoklá slepice, už neměl sílu na cokoliv, chtěl už mít jenom od všeho pokoj. Ještě před několika hodinami bylo všechno skvělé a vše o čem kdy snil se přiblížilo na dosah. Ale pak se to zvrtlo… Vetinariho hlava…, prasečí hlava, křik…, boj…, zabíjení…, krev…, a on chtěl žít…, už jenom prostě chtěl žít….
Bbloud to cítil, cítil Kaňkovu rezignaci, jen když bude žít a cítil i něco jiného….
„Kaňko, kde je I.V. Senin!,“ řekl Bbloud a zároveň jeho pohled propaloval Kaňkův mozek.
Kaňka Tříprstý, Druhý tajník Židličního společenstva prostoru a velký vůdce lidu se rozklepal…. On chtěl moc a moc žít….
„On…, je…, vzadu…, ve sklepě…, tam…, pod dílnou…, ty malé…, železné dveře…, tam…, opravdu…, já…,“ a jeho oči začaly slzet…, asi s toho šera, nebo co.
Bbloudovi se zdálo, že zbytečně ztrácí čas, I.V. Senin už mohl být mezitím varován.
„Doveď mě tam!,“ řekl Tříprstému.
Ten se zatvářil nešťastně a zároveň vystrašeně, hodně vystrašeně.
„Doveď mě tam Kaňko Tříprstý!,“ řekl znovu Bbloud.
Kaňka rozklepaně vykročil. Pomalu obešel Bblouda, otevřel rozbité dveře, vyšel na chodbu a zatočil vlevo. Bbloud šel v závěsu za ním. Kaňkův strach byl cítit…. Pak otevřel další, tentokrát velké, dveře.
Ocitli se v rozlehlé tiché dílně, která byla plná…, byla plná nočníků. Tady se vyráběly nočníky, keramické nočníky všech možných i nemožných tvarů. U jedné zdi stály velké vyhaslé pece. A všude byla spousta nočníků. No…, Kaňka by zrovna jeden potřeboval…, určitě nutně.
Dovlekl se k opravdu železným, malým dveřím ve stěně jedné z pecí a začal je otvírat. Bbloud jej zadržel.
„Kaňko!,“ oslovený se po Bbloudovi podíval pohledem plným bázně….
„Jak jste se dostali od paláce?,“ zeptal se Fintil.
„No, ty kuličky plné dýmu, které jsme úderem…, o zem…, zapálili…. Kouř nás kryl…, povedlo se utéct mezi…, lidmi i těmi hrdlořezi… a pak jsme si…, vzali ty koně…, co tam tak stáli a …. Já jsem tohle nechtěl…, pane Bbloude…, já….“
Bbloud ho zadržel stiskem jeho ramene.
„Kaňko, ptám se tě teď naposled…. Je tam opravdu I.V. Senin? A sám?“
Tříprstého drtil Bbloudův pohled, jen dvakrát přikývl. Bbloud se rozhodl. Nevěděl, že to tak udělá, ale zdálo se mu to dobré.
„Kaňko, teď jdi! Odejdi odtud, ale tiše a rychle, rozumíš?“
Kaňka překvapeně přikývl.
„Jsi volný. Ale už se nikdy do Ankh-Morporku nevracej!,“ řekl mu Bbloud pomalu, ale důrazně.
Přes Kaňkovu tvář proběhly naráz snad všechny možné pocity. Bbloud uvolnil pohled.
„Děkuji pane Bbloude…,“ otočil se a tiše odešel.
Pak nastalo zase ticho. Bbloud vytáhl svůj kapesníček, otřel si nos a zas jej uschoval. Ten Kaňka si měl vzít sebou alespoň jeden ten nočník, rozhodně by ho potřeboval, pomyslel si Fintil.
Pak otevřel železné dveře a vešel do úzké schodištní chodby, která vedla, jak jinak, dolů. Bylo tady slabé načervenalé světlo. Neviděl ale žádnou lampu. Asi po čtyřiceti schodech byly další železné dveře, šlo od nich teplo. Jak došlapoval ze schodů, bolel ho trochu ten pravý kotník, který si bohužel načal na Kaňkovo dveřích. Vzal za mohutnou železnou kliku a otevřel ty dveře a ….
Ocitl se v Pekle, tedy…, asi by takhle nějak zhruba vypadalo…, asi.
Představte si docela velkou, klenutou, sklepní místnost, podepřenou několika kamennými sloupy, kde na všech možných místech byla otevřená mohutně plápolající ohniště. Všechen kouř stoupal ke klenutému stropu, ke byl nasáván asi metrovou, okrouhlou dírou…, asi komínem. Bbloud si ale nepamatoval, že by se z nějakého komínu manufaktury kouřilo. Všude po zemi se povalovalo připravené palivové dříví, všech možných rozměrů a tvarů.
A mezi tím vším stál uprostřed I.V. Senin z velkým doutníkem v puse a jak to vypadalo, Fintila Bblouda očekával. Mezi těmi všemi ohni měl sám temně červenou barvu. Původně šedé vlasy a bradku měl zježeny. Potáhl a vyfoukl velký oblak kouře. Na sobě měl zřejmě červený plášť.
Momentální scéna by byla opravdu dokonalá a možná i ohromující, nebýt toho, že se vzápětí dávivě rozkašlal.
„I.V. Senine, vzdej se!,“ zakřičel na něj Bbloud, aby přehlušil hukot ohňů.
Ten se jenom začal smát. Smál se hlasitě a nadutě a prokládal to chrchláním. Bbloud tasil kord, odhodil svůj zbytečně velký klobouk na schodiště a šel k němu. I.V. Senin se šíleným smíchem po něm hodil svůj doutník a napil se s černé skleněné láhve, kterou držel v druhé ruce. Bbloud kordem odklonil letící doutník a chtěl po I.V. Seninovi skočit…, když ten na něj plivl tekutinu, kterou měl v puse. Tekutina vzplála od jednoho z ohňů. Bbloud jen tak tak odskočil a ucítil závan vařícího vzduchu.
I.V. Senin se znovu napil…, a plivl. Ten, teď už určitě absolutní šílenec, po něm plival oheň. Tak jako drak…. A jako v pravé dračí sluji. Bbloud odskakoval sem a tam.
První tajník nebyl jak se zdálo, až takový šílenec. Postupně Bblouda cíleně odháněl ode dveří, jediných dveří a dál se smál a plival oheň….
Původně chtěl Bbloud I.V. Senina zatknout a předal Vetinarimu, ale teď musel změnit plán a použít plán B. No…, i když velký kbelík vody, by určitě udělal taky své…, ale ten tady asi nebyl.
Když jej právě míjel jeden z ohnivých plivanců, hodil nůž. Trefil, jak jinak, ale ozvalo se kovové třesknutí a nůž spadl k zemi. I.V. Senin se hrozivě zasmál a vzápětí plivl…. Oheň Bblouda olízl a on ucítil smrad spálených vlasů. Odnesly to i jeho pěstěné vousy. Sakra práce. Naštval se. Fakt se naštval. I.V. Senin se smál a plival…, všechno to stíhal pomalu najednou.
Bbloud po něm chtěl skočit, oheň neoheň, ale nějak se mu připletlo pod nohy to dříví, které se všude válelo a absolutně neprofesionálně se skácel k zemi. Nad sebou uslyšel spíš řev než smích a koutkem oka spatřil jak si I.V. Senin mohutně přihnul z láhve. Bbloud mobilizoval síly a téměř vyskočil z leže na zádech, jen ten kotník ho bolel. I.V. Senin chtěl plivnout na ležícího Bblouda zničující super plivanec…, ale na moment okamžiku se zastavil v pohybu a místo plivnutí se rozkašlal…
Ať už to bylo pak jakkoliv…, asi spolkl tu ohnivou tekutinu…, vzplála mu celá hlava… a ozval se chroptivý, bublavý výkřik. Bbloud okamžitě zaútočil kordem a ťal mu přímo do krku…, tam brnění neměl…. Křik ustal jako když utne a to doslova.
Hořící I.V. Senin se potácel ve smrtelné křeči bez jakéhokoliv křiku. Bylo to hrozné a morbidní divadlo jen za hukotu plamenů. Pak se zhroutil k zemi v jejich obětí a Smrť úřadoval. Sklepem, doupětem a slují se začal vznášet zápach spáleného masa.
Bbloud ustupoval k železným dveřím s kapesníčkem u nosu. Od prudce hořícího těla se oheň docela rychle rozšiřoval… Všude povalující se dříví bylo skvělým podloubím pro šířící se ohnivou záplavu. Komín již zřejmě nestíhal odvádět všechen ten kouř a sklep jím byl zahalen.
Fintil několika ladnými skoky překonal sklep, vskočil na schodiště, sebral svůj klobouk, vyběhl nahoru a zavřel za sebou horní dveře. Dílna však už byla rovněž zakouřená a znatelně se tam oteplilo. Bbloud klidným krokem prošel dílnou, kde sebral jeden obzvláště vyvedený nočník, pak prošel chodbou a vyšel ven.
Z obou dvou komínů manufaktury stoupal k ranní vyjasněné obloze hustý tmavý kouř. Došel až ke svému koni, zamotal do sedlové deky nočník, dobře ho posléze upevnil, vyšvihl se do sedla a podíval se zpátky k místu rozuzlení.
Kouř už teď stoupal i ze střechy. Lidé se začali k dílně zbíhat a křičeli něco o hašení. Ze střechy vyskočily plamenné jazyky. Bylo slyšet vyděšený křik lidí ze sousedství a vidět jejich narůstající hemžení. Manufaktura byla v plamenech.
Fintil Bbloud otočil koně a pomalou chůzí jej vyváděl z města. Na jeho hranicích se ještě otočil a chvilku sledoval, jak z jeho jedné části stoupá hustý kouř k nádherné ranní obloze. Srovnal si ohořelý knír, uhladil bradku, otřel si nos a pak zasadil koni ostruhy a uháněl zpátky do Ankh-Morporku oznámit Havelocku Vetinarimu, že úkol je splněn.
A takto dramaticky skončil svou životní pouť první komunalistický revolucionář Zeměplochy, náruživý kuřák a podle svého mínění i drak I.V. Senin, který měl takovou zajímavou vizi….

Cesty zeměplošských bohů jsou nevyzpytatelně spletité a mnohdy i prokleté….