Jako straky

„Rozšířilo se to po městě jako mor, starosto. Řádní raphští občané se bojí za nocí vycházet ven.“
„Řádný občan cítí potřebu v noci vycházet z domu? A proč, drahý Pistore?“ starosta Ergo si zhluboka přihnul z doneseného korbele piva, přičemž neopomněl jedním okem sledovat zoufale plavajícího pavouka a druhým zmateného Pistora.
„Nesmíte mě chytat za každé slovo, starosto. Víte dobře, co jsem měl na mysli. Město už není tím, čím bývalo. Za bílého dne se loupí na ulicích, ba co hůř, včera jsem byl okraden přímo v bance!“
„To každý, Pistore, i já bych na prstech jedné ruky nespočítal, kolikrát jsem byl v bankovním domě okraden.“ Ergo zašťoural ukazováčkem v nažloutlém pitivu a vyhrábnul vděčného živočicha. „Koukám, že dnešní várka piva je skutečně výtečná, což, Pistore?“
Mistr cechu pekařského znechuceně pohlédl na přiopile se motajícího pavouka. Starosta poslední dobou senilní, měl by ho někdo v úřadě vyměnit.
Někdo zodpovědný.
Někdo, kdo by zvládl starostovat a navíc péct makové housky.
„Lidi kradou jako straky, starosto.“
Ergo se shovívavě usmál. Odjakživa se ve městě kradlo.
„Jistě, můj příteli, ovšem od toho tu máme silně bdělou městskou stráž a městské hlídky, které oka nezamhouří a nedopustí, aby zločin provedený před jejich zrakem, nedošel úhony. Více nemohu učinit, i když jsem starostou slavného, celosvětově proslulého města Ra-pha, jehož sláva se…“
„Jistě, jistě,“ zavrčel Pistor, „takže lidi můžou krást moje housky, rohlíky, pletánky, vánočky a velikonoční zajíce jako na běžícím páse a vy s tím nic nehodláte udělat, co?“
„To jsem neřekl. Pouze se odkaž na sílu paží našich ochránců zákona a bude ti pomoženo. Já rád pomáhám,“ Ergo ťuknul do pavouka, ten se s tenoulinkým zapištěním převrhl přes okraj stolu a jako po másle zahučel do připraveného džberu na vytírání. Budiž mu voda lehká.
„Jasně. Já zase naprosto dobře vím, kdo za krádežemi stojí. Mohou za ně prokletí cizinci. Přijdou si do hospody, objednají si a pak se jim nechce platit.“ Pistor sklouznul pohledem po zaplňující se hospodě a upřel zraky na nedaleko sedícího cizince. Neznámý muž (Mrakoplaš, mág se sedmi akademickými tituly) do sebe překlopil korbel raphského piva. Pistor se obrátil zpátky k Ergovi zaujatě šťouchajícího do osminohé obludy vrávorající po poškrábané stolní desce.
„Vsadím se, že hromada lidí, která sem přileze bůhví odkud, ani nezaplatí za to, co vychlastá, ne že by moje poznámka byla namířena proti někomu konkrétnímu.“ Mistr cechu pekařského si podezřívavým pohledem opět změřil nenápadně se tvářícího Mrakoplaše přisátého ke korbelu piva.
„Hotová pravda, pane Pistore,“ přidal se k rozhovoru hostinský přinášející čerstvou dávku raphského alkoholu. „Poslední dobou se stává, že mi příslušníci cizího království prachsprostě nabízejí své devalvované měny,“ odplivnul si jadrně do džberu s vodou. „Tady jsme v hospodě, a ne v nějaký směnárně. Nechápu, co si ti zatracení cizáčci myslej.“
„Možná si myslí,“ ozval se Pistor, rád, že konečně poznává člověka též sdílejícího nenávist k cizincům, „možná si myslí, že kvalitní peníze nepotřebujete, neboť si razíte vlastní ve sklepě, hahaha.“
„Mhm, to by mě vážně nenapadlo,“ zamumlal hostinský. Pomyslel na měnu ne nepodobnou raphským mincím kolujícím v oběhu města.
Musí mašinu přestěhovat.
„Ehm, ještě nějaké přání, pánové?“

***

Hostinského poznámku o neplatné měně zaslechnul i Mrakoplaš. Brambory s omaštěným hráškem mu rázem přestaly chutnat. Nenápadně (aspoň si to myslel) zalovil v měšci, kde se krčily kuličky na hraní ve společnosti dračí šupiny a pořádně naštvané štěnice. Víc nic. No nazdar.
Mohl by utéci, kdyby ho nesledovala nejméně půlka hospody. Zdejší měšťané jsou vážně paranoidní. Jako by každý cizinec v červeném šatu a s kloboukem, kde se skví vyšitý nápis hlásající povolání nositele, byl nějakým způsobem podivný.
„Hej, ty!“
Mrakoplaš si přiložil měšec se štěnicí k uchu. Zdálo se mu, jako kdyby něco zaslechl.
„Ty! No ty! Hej!“ do mága strčil muž s kápí přes hlavu. Oděn do tmavého pláště, důsledně si zakrývaje tvář, se pokoušel o co největší nenápadnost, ale prozrazoval ho štítek našitý na zádech hlásající: Tento oděv je majetkem obchodní společnosti zabývající se maškarními bály. „Jsi tu cizí, viď?“
Mrakoplaš zklamaně spustil měšec na sousední židli. Druhým měsícem se pokoušel vycvičit veš, aby mluvila. Zdálo se mu, že je blízko cíle, avšak místo vytrénovaného kousavého tvora se vedle něj ozval člověk oděn jako maškara.
„Proč se ptáš?“
„Jmenuju se Ab. Vidím, že ses dostal do problémů s placením. Jako náš starosta rád pomáhám. Můžu pomoci i tobě.“
„Zaplatíš za mě?“
„Zaplatím, pokud ty pomůžeš na oplátku mně.“ Neznámý spiklenecky usedl na nejbližší židli a naklonil se k mágovi, až se cíp jeho kápě dotýkal se špičkou Mrakoplašova klobouku. „Mám nemocnou matku a musím jí co nejdříve donést lék, jenž jí uleví od bolestí. Sám jej ovšem neunesu, jedná se o rozměrnou a těžkou bylinu ukrytou ve dvou pytlích. Tak co ty na to? Plácneme si?“
„Plácneme,“ souhlasil Mrakoplaš. Jeho jednání urychlil nepřátelský pohled hostinského třímajícího silně nabroušený nůž.

***
O pár minut později…

O dva stoly dále Pistor pokračoval v líčení neradostných pracovních podmínek, v nichž je nucen péct trdelníky – navíc s neutěšenou vyhlídkou do budoucna, kdy skončí okradený a ožebračený na ulici jako největší městský chudák.
„Však počkejte, starosto. I na vás jednou dojde a tu vaši slavnou nedobytnou banku někdo pořádně vybere.“
O dva tisíce kroků dále někdo pořádně vybíral městskou banku.

***

Mrakoplaš se zahleděl na temnou budovu. Bylo zajímavé, že musel čekat bez hnutí a hlavně potichu, až se Ab přihrne i s nákladem. Ještě zajímavější bylo, že Abův dům na sobě nesl obrovitánskou dřevěnou ceduli s vypáleným názvem: Banka. Mrakoplaš navštívil mnohé domy, ale ještě nepotkal nikoho, kdo by lezl do vlastního bytu oknem a navíc skutečně bydlel v bance. Ab je zřejmě čestná výjimka.
„Jsi tam?“ Ab vyhlédl z okna.
„Neustále,“ potvrdil čaroděj, „nehnul jsem se ani o píď.“
„Výborně, tak chytej, pozor, házím!“
Vedle Mrakoplaše dosednul s temným žuchnutím jutový pytel. Při nárazu v něm zacinkalo, jako kdyby místo léčivých bylin obsahoval hromady a hromady nakouskovaného železa. Mág jej zdvihl a heknul. Pytel byl těžký jako hromady a hromady nakouskovaného železa.
Vzápětí na chodníku přistál další jutový výrobek a zazvonil naprosto stejně jako jeho předchůdce. Poslední se sesunul zpocený Ab. Lézt nahoru a dolů mu ztěžoval nepraktický černý plášť motající se pod nohy vždy, když ho nejmíň potřeboval. Ab si uvědomil, že vystupovat jako neznámý občan města Ra-pha dá sakra práci. Už aby byl konec.
„Jdeme,“ zavelel a nadhodil si pytel na záda, „matka chuděra každým okamžikem zemře na skvrnitou škytavku, pokud selžeme. Musíme se dostat z města.“
„Cože?“ zpozorněl Mrakoplaš oddechující pod hrbolatým nákladem. Léčivá bylina měla mnoho tvrdých výstupků, kterými ho v pravidelných intervalech štípala do zadku. „Neříkal jsi, že půjdeme z města. Hlavní brána je přes noc zavřená, nedostaneme se ven!“
Ab si nadhodil náklad výše, aby se lépe nesl: „Neboj, zajistil jsem nám důstojné opuštění Ra-pha. U Jižních hradeb na nás čeká spuštěný žebřík, po něm slezeme na Planiny pod městem, nic obtížného, opravdu, jenom překonat několik stovek příčlí a jsme venku.“
Mrakoplaš polknul. Představa šplhu po žebříku kolmo dolů v noci a s vrtošivým pytlem na bedrech se mu nezamlouvala. Vůbec ne. „Jsi si jistý, že jiná cesta neexistuje?“
„Znám město dokonale, odtud není úniku. Jediná možnost je sešplhat z hradeb. To zvládneš, není se čeho obávat. Pokud tvoje víra klesne, pomysli na moji churavou matku.“
Mág pomýšlel na útěk, ale než se stihnul zabývat podrobnostmi, ozvaly se za nimi výkřiky a dupot okovaných bot. „Pomoc, zloději! Zloději vykradli banku, za nimi! Tamhle běží!“
Ohlédl se; místní banka byla vykradena! Ještě tak, aby zloději utíkali stejným směrem jako on. Mohli by být ozbrojení a nebezpeční. Co kdyby se ho pokusili zabít za to, že jim stojí v cestě ke svobodě? Klobouk na hlavě poskočil, jak se mu zježily vlasy hrůzou.
„Proč jednoduše nepočkáme, až se ráno městské brány otevřou? Nebylo by to v dané chvíli méně…nebezpečné?“
„To už by nás chytli…ééé… moje matka potřebuje léky co nejdříve. Čeká na jediného syna, až jí přinese zázračnou bylinu,“ vyhrknul Ab a vzápětí zakřičel: „Přidej, honem! Jsou za námi!“
„Cože? Kdo tam?“ Mrakoplaš si představil bankovní lupiče se zakrvácenými dýkami a krvežíznivými výrazy v očích, a to mu stačilo, aby se během vyrovnal pádícímu Abovi. Pytle jim rytmicky doprovázely skoky cinkavou melodií a zezadu se s neutuchající silou ozývalo: „Zloději! Chyťte je! Stráže, stráže!“
„Slyšíš, Abe? Před chvílí vykradli banku,“ ulevil si zadýchaně kouzelník, „měli jsme velké štěstí, soudě podle času, museli být lupiči v bance v podobnou, ne-li stejnou dobu jako ty, že ano? Ještě že jsme se s nimi nesetkali, sic bychom měli neodkladnou schůzku se Smrtěm.“
„Nemel a utíkej,“ zavrčel Ab. „Jsme blízko Jižních hradeb.“
„Tamhle jsou, vidím je! Stráže, za nimi! Stůjte! Stát povídám!“
„Nezastavuj! Mysli na žebřík, za chvilku jsme u něj!“
Mrakoplaš pelášil jako kůň na závodní dráze, v rychlých úprcích na krátkou trať trhal rekordy. Ab ve vypůjčeném kostýmu zůstával pozadu – řešil oděvní nesnáze. Plášť se opět pletl tam, kam neměl.
Čaroděj udávající tempo běhu rozpoznal v záři upevněných pochodní, že k hradbám mají vskutku jenom pár desítek kroků. V dané situaci se mu šplhání po žebříku do temných hlubin nejevilo až tak nezajímavě.
„Tady zastav, hoď pytle dolů a lez, rychle, rychle!“ dýchal mu Ab za krkem. Jeho společník se zařídil dle rady a shodil nevítanou zátěž s kousajícími hrboly z hradeb dolů. Nutno dodat, že s uspokojivým pocitem.
Ochranné valy se nad Planinami vypínaly do nepředstavitelné výše, dopad pytle ani nezaslechnul. Nic obtížného, opravdu, jenom překonat několik stovek příčlí a jsme venku, zazněla mu v hlavě vzpomínka na Abův hlas. Kouzelník nahlédl do nekonečné hlubiny a otřásl se hrůzou.
„Lez, lez!“
Mrakoplaš se nehýbal. Zíral nahnutý nad černočernou tmou do propasti.
„Sakra, dělej, bojíš se výšek, mám ti dolů pomoct?“ nevrle na něj zakřičel Ab. Z přilehlých ulic se přibližovalo znepokojivé chřestění zbraní a krvežíznivé výkřiky: „Zabijte je! Žádný slitování zlodějům zlodějským nemravným! Na pranýř s nimi!“
„Dolů neslezu.“ Jako socha vytesaná z kamene, bez pohybu hleděl čaroděj do temnoty přelévající se přes Planiny.
„Skákej!“
„Nemůžu,“ sdělil mág. Do hlavy se mu neodbytně vtírala myšlenka. Jak zní nezabíjejte mě v raphském nářečí? Brzy nadejde okamžik, kdy si bude moci procvičit osobní znalosti cizích jazyků v praxi, neboť…
„Drakovy zraky, co má tohle znamenat?“
Spásný žebřík zmizel.
Někdo ho ukradl.