Jak šel Janek do světa

Janek pomalu vstal, protáhl se, sbalil své věci, uhasil oheň a jal se pokračovat v cestě.
Už to byl více jak měsíc, co odešel z domova. I když „odešel“ není právě ten nejsprávnější výraz. Jednoho rána (asi kolem půl dvanácté) jej prostě jeho stará dobrá máma vytáhla zpoza pece, vrazila mu do rukou ranec buchet, teplou deku a vyslala jej do světa.* Než se nadál, stal se z něj líný Janek hledající štěstí ve světě.
Tehdy mu došlo, proč jej máma nechávala klidně celé dny válet se za pecí, proč mu každou noc před spaním předčítala pohádky a proč jej pojmenovala právě Janek. Jistě celou dobu plánovala, že až vyroste, tak jej vyšle do světa na zkušenou. V té chvíli mu však takové úvahy byly k ničemu, a tak se se svým osudem prostě smířil. To ovšem ještě netušil, že hledání štěstí nebude zrovna procházka růžovou zahradou.
Již po týdnu putování krajem narazil konečně na to, co hledal – na tajemnou stařenku sbírající dříví hluboko v lese. Její špičatý klobouk Jankovi naznačoval, že to určitě nebude jen tak ledajaká stařena a že jej za jeho pomoc, jistě odmění. Avšak jediné, co si z jejich letmého setkání odnesl, byla nesnesitelná bolest hlavy způsobená přesně mířenou šiškou.

Za pár dní narazil na další. K té se již přibližoval o poznání obezřetněji a z krytu stromů vystoupil teprve ve chvíli, kdy ho její široký úsměv přesvědčil, že není třeba se obávat. Stařenka opravdu potřebovala dřevo. Spoustu dřeva. Celý den jej nosil na malou mýtinku hluboko v lese a přikládal jím pod podivný přístroj, v němž se zřejmě vařil jakýsi podivuhodný lektvar.
Poté, co stařenka konečně naplnila lektvarem i tu poslední láhev, nabídla Jankovi ochutnávku. Ten se ještě pro jistotu zeptal, z čeho vlastně je, neboť na lektvar z muších křídel a mločích očí, zrovna dvakrát chuť neměl. Poslední slova, která si z toho večera pamatoval, zněla: „Z jablek, teda převážně z nich…“

Když se Janek druhého dne probudil, napadlo jej, že nejspíš každé jeho setkání s tajemnou stařenkou nakonec skončí bolestí. Pokusil se vstát, ale okamžitě se se zaúpěním sesul zpátky. Nedaleko ozval hlasitý smích.
„No jo, mačkadlice, ta dovede udělat s člověkem divy. Zvlášť když jí piješ s někým jako je Stařenka.“
„Kde to jsem?“ optal se Janek ještě stále se držíc za hlavu.
„V dostavníku směr Überwald. Stařenka nás požádala, abysme tě vzali kus s sebou. Jo a ještě ti posílá tu síťku, co je opřená támhle v rohu.“
No tak to zas nedopadlo tak špatně, pomyslel si Janek a pokusil se znovu vstát.
I když možná, že jo, opravil svůj předpoklad, poté co se mu to opět nezdařilo.

Vystoupil těsně za hranicemi Überwaldu, koneckonců dostavník ani dál nepokračoval.
Zdejší kraj byl opravdu zvláštní. Například zde v noci chodily stromy. Tedy u nich doma to některé taky dělaly, ale ty alespoň na potkání slušně zdravily. Ty zdejší se ale jen potloukaly kolem a vydávaly podivné zvuky – něco jako: „Húúú-ron, húúú-ron,“ což bylo opravdu nepříjemné, zvlášť když jste se chtěli pořádně vyspat. Místní s nimi ale zřejmě vycházeli dobře, neboť několikrát mezi nimi viděl pobíhat jakési malé postavičky, asi děti, a nějakého starého pána v bílém.
A pak tu samozřejmě byly ty obratlesy.** Právě u nich se ukázala Stařenčina úžasná prozřetelnost, neboť síťka, kterou mu darovala, se skvěle hodila na chytání zdejších ryb,*** a tak měl, alespoň po dobu, co se pohyboval lesnatým krajem, dostatek jídla.
Před nedávnem však dorazil do skalnaté pustiny, kde za celou dobu nepotkal ani živáčka, takže se mu jeho zásoby jídla a pití počaly rychle tenčit. Doufal, že se mu je podaří doplnit v tom podivuhodném hradu, který spatřil na obzoru.

Když k němu Janek došel, byla už tma. Hrad vypadal přesně tak, jak měl správný strašidelný hrad vypadat. Omítka (pokud někdy vůbec nějakou měl) byla již oprýskaná, kameny ve zdi zčernalé a dřevo, z něhož byla brána, vypadalo, že jej drží pohromadě snad už jen zbožné přání. I když všude jinde v okolí byla obloha úplně jasná, nad hradem se nehybně vznášel černý bouřkový mrak, z něhož co chvíli vyšlehl blesk a uzemnil se v některém z četných hromosvodů na střeše hradu.
Janek opatrně (snad ze strachu, že by se mohla rozpadnout na prach) zaklepal na bránu. Ozval se zvuk šouravých kroků téměř na hranici slyšitelnosti, a pak se brána začala s hlasitým vrzáním otevírat. Když byla již úplně otevřená, zablesklo se a Janek tak spatřil ve dveřích malou shrbenou postavu, jež vypadala, že některé součásti jejího těla, kdysi patřily úplně jiným lidem.
„Cho shi phřejethe mhladý phane,“ pronesl Igor huhlavým hlasem.
„Jsem již dlouho na cestách, a tak mě napadlo, zda bych u vás nemohl strávit noc a doplnit si zásoby,“ odpověděl zdvořile Janek.
Igor si Janka změřil od hlavy až patě a pohledem se zastavil na síťce, jež mu čouhala z rance.
„Vhíte rhaději bhy jsthe měhl…“ ale dál se již nedostal. V tu chvíli totiž sjel nebe blesk a uzemnil se právě v Jankově síťce.

„Fuj, to bylo o fous, takovou blbost už v životě neudělám.“
„NE, TO ZŘEJMĚ NE.“
Janek se ohlédl po černé postavě jež se zničehonic objevila těsně vedle něj.
„Ten blesk mě mohl klidně zabít, víte?“
„VÍM“
Janek se rozhlédl kolem sebe. Místnost, ve které stál vypadala jako stará kuchyň. Většinu prostoru zaujímala velká pec, od níž se linulo příjemné teplo.
„A kde to vlastně jsem? To je váš dům?“ pronesl směrem k postavě v černém, ale ta již někam zmizela.
No nic, pomyslel si, nikdo jistě nebude proti, když si tu udělá na chvíli pohodlí. Konečně se zase jednou pořádně vyspí…

*Pozn. autora: Či spíše vykopla, neboť Jankovi se z domova nijak zvlášť nechtělo.

** Pozn. autora: Obratlesy jsou zvláštní druh lesů, v nichž rostou stromy opačně. Větve mají v zemi a vidět z nich je pouze listí, jež hustě pokrývá zem v okolí kmene. Kořeny se oproti tomu rozpínají v horní části kmene a lapají dešťovou vodu, která se hromadí v místě spojení s kmenem a vytváří jakousi tůňku. Ta poskytuje útočiště celé škále podivuhodných živočichů, mezi jinými například jistému druhu létajících ryb, jež se naučili při hledání potravy přelétávat z kmene na kmen a tím si zajistit přežití.

*** Pozn. autora: Je docela možné, že Stařenku opravdu vedla jakási prozřetelnost. Ona sama si však myslela, že prostě popadla první zbytečnou věc, co jí přišla pod ruku.