Hospoda u Smrťe

Podívejte se prosím na temnou oblohu nad Zeměplochou. Podívejte se pozorně. Neuvidíte nic. Pokud by jste však dokázali vidět jen jeden pouhý okamžik, pokud by jste dokázali přinutit mozek, aby vás neklamal, pak by jste viděli.
Postava jedoucí na svém koni noční oblohou je tak osamělá jak jen lze být. Zná každého člověka na tomto i kterémkoli jiném světě. S každým se potká, alespoň jednou. Přesto je sám. Musí být sám. Je to Smrť. Smrť musí být sám. Taková jsou pravidla. Ale i pravidla se dají občas porušit.

Na potemnělou učebnu shlížel portrét nového arcikancléře Neviditelné univerzity, Mrakoplaše. Magická jiskra, která ještě před pár okamžiky psala kouzelné formule na tabuli, teď jen trpělivě poblikávala na konci řádku. Vrchní přednášející, mág sedmého stupně magické hole, Časomir Obědval, si dával svačinku. Tento vyučovací blok již sedmou. Zatím co se takto občerstvoval, studenti seděli a pozorovali ho. Přesně podle řádu Neviditelné univerzity.
Student Jan Neuměl si pomyslel, jak se ten Čas vleče a napnul uši. Doufal, že zaslechne tiché šouravé kroky, ale byl zklamán. Čím víc poslouchal, tím víc ho naplňovala nervozita. Pomalu otočil hlavu, aby zjistil, že nejhorší studentská obava se stala skutečností. Čas se nevlekl, ani nestál, nýbrž spal na posteli v rohu místnosti a začínal docela slušně chrápat.
Obědval právě dojedl poslední toast se slaninou a mnohý student zauvažoval nad teorii černých děr a nekonečných vesmírů umístěných v žaludcích profesorstva. Pírkova ruka vyletěla nahoru:“Prosím pane profesore, ta poslední formule byla dexempo mudr hex?“
„Ne!!!,“ zaječel zděšený profesor, ale bylo již pozdě. Kolem pírkovy ruky se obtočil proud magie, který pak prudce zamířil směrem k posteli, kde utrhl jednu nohu. Čas spadl na zem a urazil dobré dva metry než znovu převzal kontrolu nad svým tělem. Právě ty dva metry stačily. Začalo zvonit.
„Tak kam půjdeme?“ letěla davem obvyklá otázka.
„Ke Smrťovi, kam jinam,“ ozvala se obvyklá odpověď.

Projděte celý mnohovesmír, navštivte všechny světy, národy, kultury i ty nejmenší sekty. Nikde nenajdete tolik ztracených existencí, zmařených životů a nenaplněných budoucností jako u studentů vysokých škol. Ano, studenti jedli v normálních restauracích, pili v běžných hospodách a bavili se ve veřejných podnicích, ale byla tu i poptávka po něčem soukromém, čistě zaměřeném na ně samotné. A Ankh-Morpork je přece městem nekonečných možností. Tak vznikla první studentská hospoda ve městě.
Bylo zde příjemné přítmí, jen pár stolů a židlí. V zádu pak několik pryčen ke spánku. Končilo tu pivo, které bylo příliš špatné pro městskou spotřebu, ale příliš dobré pro vývoz. Nízká cena byla přímo úměrná chuti a tak se pro místní točené brzy vžil název Ankh, ačkoli nikdo nevěděl jak hospodský dokázal zkapalnit řeku.
Kromě piva studenti uznávali jedinou jistotu a tou byl Smrť. Vývěsní štít, s kostrou přihýbající si z korbelu a s kosou v pozadí, vznikl už první otevřený večer a od druhého dne se krčma definitivně jmenovala U Smrtě.

Kůň zabočil vlevo a začal klesat vstříc městu na pobřeží. Ankhna-Morpork, město neomezených možností, město zklamání, město snů, město zbožnosti, město hříchu. Město všeho.
Pan Nebožtíček právě mířil na schůzku se Smrtěm, i když o tom ještě nevěděl. Odemkl dveře svého domu a vešel do zhaslé místností. Pak se rozsvítilo. Třicet hrdel vykřiklo: „Překvapení!“ A pan Nebožtíček překvapený byl. Celý zbytek života už větší překvapení nezažil. Celých dvě a půl vteřiny.
Chvíli si ještě s ostatními prohlížel vlastní tělo, než ho vyrušilo odkašlání zahalené postavy v rohu místnosti.
„Aha,“ řekl, „víte docela by mě zajímalo co jsem měl dostat.“
„ DVOJE PAPUČE, PATERY PLETENÉ PONOŽKY, SEDM SVETRŮ, TŘI ŠÁLY, OSM RUKAVICÍ A JEDEN KULICH S BAMBULKOU,“ Smrť se rozhlédl po zabalených dárcích, „ANO, TO JE VŠE. PŮJDETE SE MNOU.“
„Kulich s bambulkou?“ kroutil nevěřícně hlavou bývalý pan Nebožtíček,ještě když stál na ulici, „a víte že jsem rád, že to takhle dopadlo.“ Ještě se usmál a pak zmizel.
Smrť viděl všechny ty lidi a věděl, že jejich dary jsou v podstatě bezcenné, přesto to bylo alespoň něco. Cítil se poněkud divně, osaměle. Truhlík zafrkal.
„ANO, UŽ PŮJDEME.“
Chtěl nasednout, ale uviděl hospodský vývěsní štít a nápis. U Smrtě.
„MOŽNÁ SE CHVÍLI ZDRŽÍM.“
Setmělá místnost. Prázdno. Stůl v rohu. Hostinský s korbelem. Mince letící na desku stolu. Zdvořilé díky. Chladné pivo. Zuzana. Ne, jen obraz nějaké dívky na zdi.
Smrť vyprázdnil půllitr do úst, odkud tekutina stekla do hrudního koše a zmizela. Nový korbel se objevil před ním na stole. Lidé tohle dělali, když vzpomínali a truchlili a Smrť chtěl vzpomínat a truchlit.
O čtyři piva později začali přicházet studenti. Zdravili jeden druhého pokynutím ruky nebo jen kývnutím hlavy. Mnoho nenamluvili. Každý přemýšlel nad uplynulým dnem a tak trochu i nad tím následujícím.
Někdo přinesl harmoniku a začal hrát. Lidé se shlukovali a občas někdo zabroukal pár slok. Hlasů přibývalo. Někdo zapálil oheň. Za chvíli seděli všichni v kruhu a zpívali. Ten s harmonikou přestal hrát a zavolal na Smrtě: „Pojď k nám. Jakou máš nejradši?“
Smrť se zvedl a začal pobrukovat jedinou písničku, kterou si pomatoval, smuteční pochod. Ostatní se přidali a uvolnili židli mezi sebou. Harmonika zahrála posledních pár tónů tklivé melodie a spustila Ježčí píseň. U refrénu při slovech “píchy, píchy, umřu smíchy“ Smrť ztuhl a začal vykládat před sebe na stůl hodiny. UF, DNES TADY ŽÁDNÁ PRÁCE, odechl si a znovu se zaposlouchal do písně.
Když kolem druhé hodiny ranní sbor, který se držel kolem ramen hlavně proto, aby neskončil pod stolem, spustil studentský chorál, Smrti ty jsi náš kamarád, ty nás máš všechny rád, nebyl Smrť daleko od pocitu, který by nazval štěstí.

O několik dní později seděl doma ve svém křesle, listoval knihou Staňte se hvězdou večírků a oslav od Verence Lancerského a začínal být nervózní. PŘECE JIM NEZŮSTANU DLUŽNÝ. JÁ NIKDY NEZŮSTÁVÁM DLUŽEN. Kostnatý prst se zastavil na novém obrázku. TO JE ONO. „ ALBERTE!!!.“

Byl nejlepší ze všech. Už před jeho nástupem do školy se tvrdilo, že je to talent, ale to co předvedl zaskočilo i největší optimisty. Nedosáhl jen nejvyššího počtu bodů ve všech zkouškách, on některé zkoušky i bodově překonal. Návrhy, které předkládal, byly okamžitě zapracovány do výuky a on sám byl během studia několikrát požádán, aby přednášel pro další ročníky. Po absolvování závěrečné zkoušky téměř nikdo nepochyboval, kdo bude příštím mistrem cechu. Jan Šmikkudla byl vrah a byl to nejlepší vrah, který se kdy narodil.
Potom přišlo jeho první zabití. Měla to být vlastně jen formalita. Snadná práce a po ní uvedení do síně vražedné slávy. Smlouva zněla na Zdeňka Oženílka, známého casanovu. Jistý pětaosmdesátiletý pekař, jenž měl dvacetiletou ženu, zaplatil cechu sumu 500 tolarů za hlavu a 20 tolarů za utajení svého jména.
Jan vyrazil brzo ráno. Bylo to pro něj příliš jednoduché a tak celé dopoledne strávil tím, že si dával různé úkoly. Pohyboval se po domě, aniž by si ho někdo všiml. Pronikl do kuchyně, ale jed v ranní kávě byl pod jeho úroveň. Dostal se do ložnice a zkusil známou postelovou past, ale došlo mu, že oběť jen málokdy přespává doma. Několik hodin kladl nástrahy a zase je sbíral. Nakonec se rozhodl pro řešení nožem tváří v tvář.
Blížil se ke koupelně. Budoucí mrtvola stála u umývadla a holila se. Kladl nohu před nohu. Vytáhl dýky a pak na kratičký okamžik si pomyslel, pro tohle jsem byl stvořen, jsem králem vrahů. A pak. Pak poprvé v životě uklouzl. Muž se otočil a překvapeně zíral na vraha na zemi. Jan se rychle snažil najít rovnováhu, když mu zrak padl na Zdeňkův krk. Z malé jizvy po holení se řinula krev. Stačil už jen říct: „Promiňte,“ a pak obsahem svého žaludku znečistil podlahu.
„Jste v pořádku?“ Soucitný casanova mu pomohl vstát a odvedl bezmocného vraha k lékaři!!!!
Osud Šmikkudlovi přál a lékařský zákrok na odstranění lehké nevolnosti přežil bez trvalých následků. Osud mu přál. Ne tak cech. Možná by mu to prošlo, kdyby byl obyčejným členem a ne zářivou hvězdou, která měla vést vrahy do století ovocného netopýra. Veškeré zmínky o něm byly vymazány z cechovních knih. Všichni kdo ho znali přísahali mlčení a na Šmikkudlovu hlavu byla vypsaná cena jeden tolar, kterou hned ráno složilo všech třináct set třináct vrahů. Začal největší hon na člověka v dějinách Ankh-Morporku.
Lov trval už celý týden. Jan vyvázl sedmý den lovu již z patnácté smrtelné léčky a v myšlenkách na to, kde stráví dnešní noc zahnul za roh a zjistil, že se dopustil vážné chyby. Tedy, že hledí na samostříl ze špatné strany. Samostříl nevystřelil, místo toho však Jana něco píchlo zezadu do ramene a cítil, jak ho jeho tělo přestává poslouchat. „Vrahu,“ procedil skrz zuby bývalý vrah a ztratil vědomí.
Jan Šmikkudla „zemřel“ a když opět nabyl vědomí jeho jméno znělo Richard Němíček a byl Vetinariho poradce pro zvláštní případy. Jak sám patricij řekl, bylo škoda zahodit takový talent jen pro alergii na krev.
Dalších deset let plnil pro vládce Ankh-Morporku nejrůznější úkoly po celé Zeměploše, vždy tiše a diskrétně. Celou tu dobu si myslel, už ho nemůže nic zaskočit. Všichni se občas mýlíme.
Ten dopis se objevil na jeho nočním stolku. Už to, že byl dopis otevřený, takže si každý mohl přečíst jeho obsah, ho nepotěšilo. To komu byl dopis adresován ho vyděsilo a to kdo dopis podepsal ho přimrazilo k podlaze.
Němíček vstoupil do patricijovi kanceláře: „Pane, zřejmě se jedná o nějaký žert, nevím kdo to má na svědomí.“ Položil dopis na stůl, odkud ho Vetinari zvedl.
Patricij byl jeden z mála lidí, který dokázal to písmo poznat a tak dopis za žert nepovažoval. Vydal několik rozkazů a pohodlně se opřel v křesle: „Tak on chce dovolenou, no to bude zajímavé.“ Začal se usmívat.

„Cože chce?!!!“ Představený cechu vrahů byl očividně zděšen.
„Slyšel jste správně. Smrť požaduje, aby zítra nezemřel jediný člověk. Pokud to nesplníme stihne nás jeho hněv. Od vás očekávám, že odvoláte všechny na zítra sjednané smlouvy a podřízené přidělíte ke hlídce, kde budou pod velením sira Elánia dohlížet na pořádek ve městě. Spoléhám na jejich schopnosti ohledně vražd.
Lord Odkrágli byl neschopen slova.
„Jdete…a kdo neuposlechne, může se považovat za šťastlivce, pokud ho Smrť dostane dřív než já.“
O chvíli později Vetinari ve své pracovně osaměl. Několik minut listoval v papírech než se obrátil na tajemníka: „Sir Elánius má dnes myslím narozeniny. Odevzdejte mu prosím instrukce ohledně zítřka a pod pověření o převzetí vrahů pod velení hlídky, připojte mé blahopřání.

Ankh-Morpork se chystal na příští den opravdu pečlivě. Cech alchymistů byl pozatýkán a umístěn do jednodenní ochranné vazby. Lékařské ordinace byly vyprázdněny a pacientům se tak dostalo alespoň na jeden den služného zacházení. Uskutečnilo se pět na zítra naplánovaných poprav a dvanáct, které měly proběhnout příští týden, pro jistotu. U hospod a základních škol postávali policisté a zabavovali zbraně. Cechu švadlen a šiček bylo zakázáno přijímat zákazníky slabé na srdce či starší osmdesáti let. Dva gentlemani zralého věku tak museli chodit po městě v roztrhaných ponožkách a díky tomu o tři roky později dva národy zanikly ve strašné náboženské válce, ale to už je jiný příběh.
A tak nadešel onen slavný den. Celé město je klidné. Lidé, trpaslíci, trollové, vlkodlaci a upíři se k sobě chovají mile a slušně. Na ulicích si vozy dávají přednost. Většina krčem má dnes zavřeno a ostatní značně omezily podávání alkoholických nápojů. Cech hudebníků uspořádal na náměstí Náhlého osvícení koncert. Kolemjdoucí se zdraví a zastavují, aby mohli zpívat ze sborem. Kolík prodává parky z pravého masa. Sice psího, ale masa. Začíná drobně sněžit.

Večer. Všechny stoly a židle jsou obsazené. Pivo teče proudem. Všichni se dobře baví a sledují zábavný program. Na malém jevišti můžete vidět klauny, baviče, satiriky, dojde i na divadelní scénku (předem nahlášenou a zaplacenou cechu divadelníků a herců). Dnes je studentský svátek a všichni jsou veselí. Všichni kromě dvou.
Richard Němíček, kterého patricij poslal, aby zjistil nálady mezi studentstvem, si dával už svou třetí pálenku. Předchozí dvě vždy někomu nenápadně vylil do piva a stejně se chystal zbavit i třetí. Přisedl si k němu Pírko. Bývalý vrah se rychlým nacvičeným hmatem zbavil obsahu své sklenice.
Albert s velkými obavami hleděl na záda svého pána. Ne, že by na tom, že se k vám Smrť otočí zády, bylo něco čeho by jste se měly obávat. Horší bylo, že se ta záda třásla strachy. Zvuk o sebe narážejících kostí mu zalézal pod kůži. Ti klauni, kteří vystupovali, byly dobří. Byli víc než to, byly skvělý. Jejich celoživotním posláním bylo bavit lidi. A Smrť? Byl prostě Smrť. Nečekali jste od něj, že na potkání začne sypat vtipy z rukávu. Měl jen svou neochvějnou víru sám v sebe a ta právě začínala selhávat. Jenže upozornit Smrtě na jeho omyly, mohlo být řekněme smrtelné a tak Albert mlčel.
Ze sálu se ozval bouřlivý potlesk. Smrť se konečně odtrhl od opony a pohlédl na Alberta. Kdyby měl obličej, měl by v něm tázavý výraz.
„No, pane, byl dobrý, ale on měl výhodu. On je tu…celý a může se soustředit na svůj výkon. Vy, ale jste po celém světě, i když nikdo neumírá, stejně tu nejste…no…celý.“
Smrť nad tím zauvažoval. Odložil kosu. Otevřel ústa a začal do sebe vtahovat smrt z celé Zeměplochy. O pár tisíc kilometrů dál tak měl jeden vlk dost nepříjemné setkání s rozzuřenou slepicí. Řečená slepice se poté stala bohyní místního domorodého kmene a dožila v hojnosti osmdesáti let, aniž by kdy přišla na to proč.
Potom se stalo několik věcí na ráz. Končící vystoupení bylo odměněno bouřlivý potleskem. Pírko si poněkolikáté přihnul a usoudil, že je čas jít světu vrátit něco z toho co vypil. Bohužel slézt z barové stoličky bylo nad jeho síly a s překvapením zjistil, že podlaha se jeho nosu opravdu neuhne. Smrť dokončil své scelení, v očních důlcích mu zablýsklo a Albert začal věřit, že se to opravdu povede, že jeho pán bude nejlepší ze všech. Richard spatřil jak se z Pírkova nosu řine krev a žaludek ho opět zradil. Rychle přitáhl nejbližší poloprázdný půllitr. Uvaděč ohlašoval poslední číslo, překvapení večera, samotného Smrtě. Knihovník měl opravdu těžký den a cizinec, který plnil jeho pulitr, mu příliš nálady nepřidal. Ale nakonec dnes byl svátek a tak to přešel pouhým pokynutím ruky, po kterém se Němíčkovo omráčené tělo zastavilo o tři stoly dál. To vše trvalo sotva třicet vteřin.
O další půl minuty později na scénu vkročil anděl temnoty, pán nad životem a smrtí, průvodce poslední cestou, Smrť. Přesněji řečeno nevstoupil, nýbrž vjel na jednokole. Na sobě měl ružovožlutozelený plášť, na hlavě paruku z modrých střapců, kolem úst namalovanou červenou pusu, na prstech bambulky a žongloval. Míčky však neopisovaly klasické oblouky, ale vířily a vytvářely různé tvary. Občas vyskočil a s jednokolem provedl několik salt. Své vystoupení zakončil trojným saltem s pěti vruty, po němž dopadl se skloněnou hlavou na nohy, míčky se před ním naskládaly do úhledné pyramidy na jejímž vršku přistálo sedlem dolů jednokolo. Čekal potlesk. Ten nepřišel.
Teprve teď pohlédl do hlediště a oněměl hrůzou. Celý lokál byl jedno velké bojiště. Rozeznat zápasící strany nebylo možné, každý bojoval proti každému a nikdo mu nevěnoval pozornost. Zklamání a vztek ve Smrťovi rostli. Plášť a veškeré rekvizity na něm začaly hořet a za chvíli zmizely. Objevil se jeho černý plášť s kosou. Smrť zařval: „TICHO!!!!!!“
Všechno ztuhlo.
„VY…,“neměl slova. „VY…LIDÉ,“ pokusil se najít nejhorší pojmenování , které znal. „UŽ JSEM NIKDY NEVKROČÍM,“ otočil se a odešel. Rvačka pokračovala.

Ten den v Ankh-Morporku ani jinde na celé Zeměplože nikdo neumřel. Pírko podlehl svým zraněním přesně dvě minuty a třicet jedna vteřin po půlnoci.

Bylo ráno. Ve městě se opět vraždilo, na ulicích se tvořily zácpy, sem tam vznikla nějaká rvačka. Obyvatelé si oddechli, že mají včerejšek za sebou.
K hospodě U Smrtě stoupal Smrť. Chtěl projít stěnou, ale ta ho odrazila. Sáhl po klice, ale ruka jí projela. Pak mu to došlo. TEN SLIB. Smrt nesmí porušit co slíbila. Chvíli tam stál a pak nasadil svůj nejsladší hlásek: „PÍRKO, PACHOLÍČKU OTEVŘI TUTO SVĚTNIČKU.“
Pírko vyšel na zápraží. Byl poněkud překvapený, že je stále na živu, když si z prsou vytáhl dýku. Nakonec se vzpamatoval, natočil si vyprošťováka a teď se mu rozhodně nechtělo nikam chodit.
„MUSÍŠ JÍT SE MNOU PÍRKO, PROTOŽE SI MRTVÝ.“
Pírko nad tím chvíli přemýšlel. Také on si vzpomněl na ten slib. Podíval se na Smrtě a pak na pulitr a znovu na Smrtě. „Možná jsem mrtvý, ale pivo mi chutná pořád,“ a zmizel v lokálu.
Smrť, pán nad časem, který zná minulost, přítomnost i budoucnost, nahlédl do časů příštích, aby zjistil, kdy studentům přestane chutnat pivo. Nad Ankh-Morporkem se zvedl nelidský výkřik bezmoci.
Podívejte se prosím na temnou oblohu nad Zeměplochou. Podívejte se pozorně. Neuvidíte nic. Pokud by jste však dokázali vidět jen jeden pouhý okamžik, pokud by jste dokázali přinutit mozek, aby vás neklamal, pak by jste viděli.
Postava jedoucí na svém koni noční oblohou je tak osamělá jak jen lze být. Zná každého člověka na tomto i kterémkoli jiném světě. S každým se potká, alespoň jednou. Přesto je sám. Musí být sám. Je to Smrť. Smrť musí být sám. A občas je za to rád.