Dobrodružství ankh-morporské

Vypravěč dopil žejdlík piva, hranou ruky si otřel pěnu, která mu ulpěla na bradě, odkašlal si a rozhlédl se po nedočkavých posluchačích, kteří postupně utichali v hovorech, až se v místnosti rozlehlo ticho. Vypravěč ještě chvíli mlčel, aby tím zvýšil napětí v místnosti, pak povstal se svou obřadní hůlkou a začal vyprávět:
„Dnes vám budu vykládat příběh o skupině mladíků, kteří se vydali za dobrodružstvím do největšího a nejznámějšího města Zeměplochy, Ankh-Morporku, přesně tak, jak jsem slyšel tento příběh vyprávět jiného vypravěče a ten mi to též vyprávěl tak, jak to slyšel vyprávět vypravěče jiného. A díky tomu se tento příběh vypráví podle pravdy, tak, jak jej prvnímu vypravěči popsali očití svědkové této události. Tento příběh nese jméno Dobrodružství ankh-morporské!“

Jednoho dne se skupina mladíků z městečka, které bylo tak malé a nedůležité, že není známo ani jeho jméno, rozhodla, že se vydá do světa za trochou dobrodružství. Těch mládenců bylo sedm. Sedm statečných. Tak jim v městečku všichni říkali od chvíle, kdy se rozhodli vydat do Ankh-Morporku. Tedy až na jednoho starého vysloužilého vojáka, který byl kdysi v armádě země, která proti tomuto velkému městu válčila. Ten je většinou nazýval společenstvem pitomců nebo také jako sedm předem ztracených. Jenže kdo by dal na slova nějakého opilého starce zaujatého proti mladým klukům, kteří si chtějí jen užít trochu zábavy ve větším městě?
Skupinka těchto mladíků se skládala z přátel, co se znali již od dětství. Byli to Elán Bohatson, syn bohatého kupce a sponzor výpravy, Mlčoch Rybka, hluchoněmý sirotek adoptovaný cechem ševců a tkalců, Ziggy a Diggy, synové řezníka Tlustolebce, Švarcengr, obrovitý kovářský učeň, Lehan, jeden z pěti strážníků tohoto malého městečka a Kaňka, nejmladší z písařů soudce Viny.
Rozhodli se do Ankh-Morporku jet se skupinou obchodníků cestujících přes jejich městečko. Cesta proběhla v klidu až na jedno přepadení cechovními lupiči v Temném lese. Lupiči však byli daleko uctivější než celníci o několik kilometrů dále. Také je obrali o méně peněz.
Po několika dnech putování na rozkodrcaných obchodních vozech se konečně dostali do Ankh-Morporku. Hned u Středové brány, kterou vjeli do města, se zeptali jednoho hlídkujícího strážného, zda neví, kde by se dal sehnat průvodce, který by jim ukázal krásy města Ankh-Morporku. Když se strážný vzpamatoval ze záchvatu smíchu, který jej tak náhle popadl, a byl konečně schopný se pomocí své halapartny udržet na nohou, popsal jim cestu do cechu průvodců. Pak se omluvil s tím, že si musí jít vyměnit spodní prádlo a s pochechtáváním a neustálým opakováním “krásy města Ankh-Morporku” jim zmizel v davu.
Cech průvodců nebylo nijak těžké najít, byl jen kousek od brány. Nad vstupními dveřmi tohoto cechu bylo obrovskými zlatými písmeny napsáno PRŮVODCE.CZ. Tedy, spíše zlatou barvou. Žádné zlato, které by bylo takhle vystaveno očím ankh-morporských obyvatel, by zde nevydrželo dlouho. Nejspíš by je někdo ukradl už při připevňování nápisu.
Skupinka chvíli postávala před vstupem do domu a zkoumala vývěsní tabuli. Chvíli trvalo než si ji přeslabikovali i ti pomalejší čtenáři, kterým by dělalo problémy přečíst i slova typu „sex“ a „zdarma“ napsaných vedle sebe.
„Co znamená to CZ?“ zeptal se Ziggy.
Kaňka, nejchytřejší z nich, pokrčil rameny. „Asi zkratka pro civilizovaný.“
Vstoupili do budovy a prošli chodbou, na jejíchž stěnách bylo mnoho kreseb s vyobrazením nejzajímavějších úmrtí cechovních průvodců. Jeden z nich byl například udupán zuřivým davem protestujícím proti násilí ve městě.
Na konci chodby byla místnost, kde seděl malý zakrslý mužíček v brýlích, a když vešli dovnitř, odložil brk, jímž psal, a krátkozrace zamžoural na příchozí návštěvníky.
„Vítejte v cechu průvodců, mládenci, copak si račte přát?“ zeptal se. „Jmenuji se Daněk Olek a jsem představený cechu průvodců.“ Jeho tón hlasu naznačoval, že ať už si budou přát cokoliv, bude je to stát hodně, protože jeho čas je velmi drahý.
„Chceme si prohlédnout Ankh-Morpork, a protože se ve městě nevyznáme a nemůžeme se tu zdržet déle než pár dní, rozhodli jsme se, že si pronajmeme průvodce,“ řekl Elán.
Daněk na ně zamžoural přes silná skla. „A o jaký druh průvodcovství máte zájem? Máme tady čtyři druhy služeb, z nichž každá se hodí pro jiné typy zákazníků. První je vhodná pro obchodníky, kteří si ve městě chtějí sjednat nějaký obchod, hledají nové obchodní společníky nebo konkrétní druh zboží. Druhá je pro lidi, kteří se snaží ve městě někoho najít a netuší, kde hledat. Nejčastěji dlužníky či své lásky, ať už minulé či budoucí. Pokud máte zájem, tak na budoucí lásky v Kurví díře dáváme tento měsíc slevu. A třetí je vhodná pro turisty, kteří se rádi podívají po zajímavých památkách a místech Ankh-Morporku.“
„Neříkal jste, že jsou čtyři druhy služeb?“ zeptal se Kaňka, zvyklý všímat si nevyřčeného.
„Ano, máte pravdu,“ odpověděl pomalu Daněk, „to jsem říkal.“
„Tak co je tedy ten čtvrtý druh zač?“ zeptal se Lehan.
„No, víte,“ řekl nervózně cechmistr, „my tenhle druh průvodcovství neradi praktikujeme, protože tak přicházíme o potenciální zákazníky.“!
„To jsou tak zklamaní?“ zeptal se Ziggy.
„To, ne. Spíše tak trochu mrtví.“
„Jenom, tak trochu?“
„Ne, úplně.“
„Aha.“
„Ehm,“ odkašlal si cechmistr Daněk a opatrně pokračoval. „Ten čtvrtý typ je totiž pro ty, co si chtějí užít trochu více dobrodružného života. Anebo pro ty, co chtějí komplikovaně spáchat sebevraždu,“ zamumlal si Daněk potichu sám pro sebe. „Jak říká Průvodce obchodníků po Ankh-Morporku: Vidět a zemřít!“
Elán se otočil na přátele a zeptal se: „Tak co, bereme?“
Zbytek party souhlasně přikývl kromě kováře Švarcengra, pro kterého byl tento úkon příliš komplikovaný.
„Přesně to hledáme! Trochu toho dobrodružství, ať máme doma co vyprávět ostatním!“ řekl Elán nadšeně.
„Dobře,“ pokrčil rameny cechmistr, „zaplatíte 20 zlatých. Platí se předem.“
„Tolik?“ podivil se Elán.
„Je to velice drahá záležitost. Platíme vysokou gáži průvodci plus veškeré náklady spojené s jeho případným léčením a rekonvalescencí. A mimoto musíme zaplatit cechu zlodějů, daňovým úředníkům a hrobníkům.“
Elán tedy zaplatil stanovenou sumu, a pak je cechmistr požádal, aby počkali v čekárně, dokud nedorazí jejich průvodce.
Průvodce byl vysoký svalnatý muž. Měl černé havraní vlasy a opálenou snědou pleť člověka, který většinu života strávil venku na čerstvém vzduchu. Vypadal spíš jako vrah než průvodce. Od oka se mu táhla dlouhá jizva až ke rtům. Jeho oblečení bylo šedočerné a několikrát záplatované. Za pasem se mu blýskala zahnutá šavle, na níž se kroutily všemi směry cizokrajné ornamenty. Byl to přesně ten typ člověka, kterému byste nesvěřili ani své peníze, natožpak svůj život.
„Jsem váš průvodce Kublej alias Křivá šavle! Takže pokud máte chuť na trochu vzrušení a zábavy, provedu vás teď po městě.“
Vydali se s ním po Horní Broadwayi, zahnuli do Ulice mazaných řemeslníků, která byla plná rozličných obchodů, a potom do Krátké ulice, na jejímž konci stála hospoda U zašitého bubnu, tam zahnuli do Filigránské ulice, až došli před Patricijský palác. Mezitím jim průvodce vyprávěl o historii Ankhu a Morporku a také o historii míst, která zrovna míjeli. Prošli dalšími ulicemi, až dorazili k velkému spáleništi ve tvaru velkého obdélníku, ze kterého se ještě kouřilo.
„Co se tu stalo?“ zeptal se zvědavě Diggy.
„Tady byl cech alchymistů,“ řekl Kublej.
„A kde je teď?“
Kublej pokrčil rameny. „To nikdo neví, ještě ho nenašli.“
Procházeli se chvíli po Ulici alchymistů a prohlíželi si budovy jiných cechů. Potom se vydali okolo Patricijského paláce přes Ulici malých bohů na Náměstí polámaných měsíců. Zrovna tady probíhal trh, a tak zde byly obrovské davy lidí. Rozhodli se, že se podívají po stáncích, a tak se se svým průvodcem domluvili, že se za dvě hodiny sejdou všichni v hospodě U Chcíplýho vořecha, která stála hned vedle náměstí.

Trh byl stejný jako všechny ostatní menší trhy doma, jen tu bylo víc stánků a víc křiku. Elána přestala prohlídka trhu brzy bavit, a tak se rozhodl rovnou jít do hospody, kde počká na ostatní. Vešel dovnitř a zamířil ke Kublejovi, který u stolu popíjel pivo. Sednul si proti němu a objednal si Krvavou Mary.
Krvavá Mary byla před staletími velmi oblíbeným nápojem šlechty v Überwaldu a postupně se rozšířila i do dalších krajů. Jak však rostla její obliba, bylo stále těžší sehnat hlavní přísadu nápoje. Po jistém uvážení a několika demonstracích Spolku na ochranu druhů ohrožených městskými aspekty (SODOMA) se začala používat jako náhražka rajčatová šťáva. Říká se však, že šlechta v Überwaldu ještě stále pije „pravou“ Krvavou Mary, ale kdo by věřil takovým povídačkám, že? Díky pověrčivosti místních venkovanů je však toto jméno v Überwaldu velmi neoblíbené.
Elán se napil a zkřivil ústa nad chutí nápoje. Až ostatní dorazí, budou pokračovat v prohlídce města.

Rybka nemohl hospodu, kde se měl sejít s ostatními, najít, a tak se rozhodl zeptat se nejbližšího městského strážníka na cestu. Bohužel, jak bylo v tomto příběhu již jednou řečeno, Rybka byl hluchoněmý a strážník v domnění, že jde o mima, a s vidinou odměny od Patricije (1 mim = 1 tolar – tak vysoko si Patricij cenil jejich životů) jej namísto do hospody odvedl do paláce. Patricij totiž z nějakého nejasného důvodu nemá rád mimy a podle místních tradic je věší hlavou dolů do jámy se škorpióny. Nevím, jestli je to pravda, každopádně Rybku od té doby už nikdo neviděl.

Kaňka asi tak hodinu bloumal bezcílně po tržišti, až dostal hlad. Rozhodl se tedy podívat po něčem k jídlu.
„Horkééé párkýýý, ještě teplééé!! Hot dogýýýý, přímo od Kolíkááá!!!“
Kaňka zahlédl muže, který vykřikoval ta slova se spoustou vykřičníků, a zamířil přímo k němu.
„Prosím vás, pane… Kolík, že?“
„Ať se picnu, jestli se tak nejmenuji,“ usmál se Kolík. „Je libo něco k jídlu?“
„Ten hot dog je skutečně ze psího masa?“ zeptal se Kaňka.
„Ale co tě nemá, chlapče, to není žádné psí maso, to se jen tak říká,“ odpověděl mu Kolík. V tomto případě mluvil Kolík, největší lhář a nejlepší a zároveň i nejhorší místní obchodník, skutečně pravdu, psí maso to nebylo. Krysí se dá totiž sehnat daleko levněji.
„Tak mi jeden dejte.“
„Tady máte, vašnosto.“
„Díky.“
Když Kaňka dojedl svůj hot dog, místními označován spíše jako deadly dog, udělalo se mu tak špatně od žaludku, že byl zelenější než párek, co zrovna snědl. Urychleně se začal shánět po doktorovi. Většina z dotázaných byla překvapena jeho otázkou a odpovídala větami typu „Vy jste nemocný a chcete jít k doktorovi?“ a ťukali si na čelo. Nakonec se mu však podařilo zjistit cestu do nejbližší ordinace. Když doktorovi řekl, že snědl jednu z Kolíkových specialit, oznámil mu doktor, že bude třeba okamžitá operace a začal podrobně popisovat přesné chirurgické postupy, které bude muset učinit. Tento popis Kaňku tak šokoval, že se mu udělalo dostatečně dobře na to, aby dokázal během tří dnů dorazit do džunglí daleké Klače, kde se přidal k sektě Veganů. Devět desetin členů této sekty se do tohoto spolku přidalo právě po ochutnání některé z lahůdek Kolíka Aťsepicnu. Zbývající desetina sestávala z občanů Achátové říše, kteří pro změnu ochutnaly některou z lahůdek neméně známého obchodníka Kuli-k’e-sana Spáchámčestnéharakiri.

Ostatní začali být netrpěliví. Čekali už několik hodin a Kaňka s Rybkou nikde. Nakonec se rozhodli, že už na ně čekat nebudou a vydali se se svým průvodcem přes Náměstí náhlého osvícení. Zrovna obdivovali architekturu Neviditelné univerzity, když do Švarcengra vrazil malý stařík.
„Neumíš dávat pozor na cestu, dědku prašivej?“ zavrčel na něj Švarcengr.
„Co prosím?“ řekl překvapeně stařík ve špičatém klobouku.
„ŘÍKÁM, CO VRÁŽÍŠ DO LIDÍ, TY DĚDKU PRAŠIVÁ!“ zařval na něj Švarcengr.
„To tě rodiče doma neučili, že máš být ke starším lidem slušný a uctivý?“ řekl popuzeně stařík.
„Proč bych měl být slušný na takového dědka jako si ty?“
„Třeba proto, že je to mág?“ řekl opatrně Kublej.
„Pche, já se žádného mága nebojím,“ řekl Švarcengr, což jasně vypovídalo o výši jeho inteligence. „No, jak myslíš,“ řekl popuzeně mág, „budeš toho litovat do konce svého života, což nebude trvat moc dlouho.“ Vyslovil rychlou nesrozumitelnou formuli a ukázal prstem na Švarcengra. Z prstu mu vyletěl zelený výboj, který zasáhl Švarcengra do hrudi a proměnil jej v žábu.
Vím, je to trochu otřepané klišé – mág proměňující člověka v žábu. Ale zrovna v té době dal arcikancléř Neviditelné univerzity všem mágům příkaz nesmírně důležitý pro správně fungující chod univerzity: „Když vás někdo rozčílí tak, že se ho rozhodnete přísně potrestat, proměňte jej v žábu a tu pak vezměte do univerzitních laboratoří. Máme teď kvůli Kvestorovi vysokou poptávku po žábách, ze kterých děláme žabí pilulky, takže alespoň trochu ušetříme.“
„Kvák?!“ řekl zmateně Švarcengr a poulil vyděšeně oči na své přátele tak, jak to dokáže jen žába.
„No, vidím, že jsi o svůj inteligentní výraz nepřišel ani po přeměně,“ zasmál se mág, chytil Švarcengra do rukou a vhodil si ho do jedné z kapes svého mágského hávu. Ignorujíc ostatní pak vstoupil na univerzitu.
„Tak udělejte přece něco!“ otočil se na Kubleje Ziggy. „Pomozte mu nějak!“
„S mágy nechci mít nic společného,“ řekl Kublej. „Za ty problémy mi ta vaše almužna nestojí.“

Po krátké domluvě se rozhodli, že už mají dost prohlídky města a že se už raději vrátí zpátky domů. Požádali Kubleje, aby jim našel hospodu, kde by si mohli odpočinout. Nějakou tradiční a klidnou hospodu s bohatou historií. Zamířili tedy Filigránskou ulicí k hospodě U Zašitého bubnu. Ano, tato hospoda měla velmi bohatou historii. Do této hospody vkročily spousty hrdinů a dobrodruhů, které pak většinou vynášeli ochotní lidé na čerstvý vzduch, když se jim udělalo špatně od úderu obuškem či rány mečem. Tam je pak obrali o všechny cennosti a nakonec hodili do Ankhu, tedy respektive na Ankh. Pokud jste byli jen omráčení nebo opilí, tak jste se stihli probudit dostatečně včas na to, abyste se neutopili nebo nedostali po řece ven z města. Pokud jste byli mrtví, bylo vám to už stejně jedno. Tohle byla opravdu velmi stará místní tradice.
Pokud se jedná o spojení „klidná hospoda“, je pravdou, že to s tím klidem tak slavné nebylo. Ale našly se i takové chvilky, které by se daly nazvat klidnýma. Například několik sekund před rvačkou a asi tak deset minut po ní.
Když vstoupili dovnitř, zavládlo na chvíli ticho, kdy si místní štamgasti prohlíželi nově příchozí pohledy šelem odhadujících svou kořist. Když zjistili, že je to moc velká skupina na klidné okradení v hospodě, vrátili se ke svým vlastním záležitostem. Místnost byla plná různých pochybných individuí. Byla tu spousta lidí, trpaslíků a sem tam i nějaký troll. Jen u baru bylo prázdno, až na jednu osobu zahalenou v oranžovém kožichu. Sedli si k baru a poručili si pití. Osoba sedící vedle nich držela oběma rukama obrovskou poloprázdnou mísu brambůrek a třetí rukou jedla. Elánovi chvíli trvalo než pochopil, že to není ruka, ale noha. Otevřel překvapeně ústa a zamrkal. „Co tady dělá ta-“
„Neříkej to!“ zakřičel vyděšený Kublej, který si pozdě všiml jejich neobvyklého souseda.
„-opice?“
Hospoda ztichla a ti chytřejší se začali potichu vytrácet z hospody bez placení.
Knihovník měl ten den velmi špatnou náladu. Ráno ho kousla jedna nervózní kniha a univerzitní sluha, který se mu měl starat o zásobu banánů, mu je zapomněl koupit, takže od rána mu kručelo v žaludku. K tomu ještě v hospodě došli jeho oblíbené buráky, na které se celý den těšil.
Položil misku s brambůrky na stůl, popadl nebohého Elána do svých obrovitých tlap a mrštil s ním přes místnost. Elán proletěl davem lidí a nakonec i oknem na druhé straně místnosti. Několik nejblíže stojících uskočilo, aby se vyhnulo letícímu tělu a strčilo do jiných stojících či sedících návštěvníků. Začala rvačka. Lidé vytáhli své dýky a meče, trpaslíci sekery a trollové sevřeli své pěsti.
Kublej vytasil svou zahnutou šavli a začal si prorážet cestu ke dveřím. Ostatní se ho snažili následovat. Ziggimu a Diggimu však cestu ke dveřím zastoupila malá skupinka trpaslíků, kteří se na ně okamžitě vrhli. Pak začala velká mela.

Když se Ziggy vzpamatoval a zvedl se ze země, bylo již po boji. Zadíval se na trpaslíka, který ho srazil. Ten si zrovna nožem vyrýval do topůrka své sekery další zářezy k těm, co už tam měl. Až pak si Ziggy všiml svého těla ležícího na zemi. Rána v hrudníku značila, že už to má jeho tělo za sebou.
„To je neuvěřitelné, já jsem mrtvý!!!“ vykřikl rozhořčeně.
„EHM.“
„Co je na tom neuvěřitelného,“ odpověděl Diggy, „já jsem na tom stejně.“ Podíval se na trpaslíka, který byl právě zaujat vyřezáváním. „A on už si klidně za nás dělá zářezy.“
„MOHLI BYSTE MI, PROSÍM, VĚNOVAT TROCHU POZORNOSTI?“
Otočili se po zdroji hlasu. Stála tam postava v černém hábitu, která ve svých kostnatých rukou držela nablýskanou kosu.
„Vy jste Smrť?“
„ANO.“
„Copak, chcete si za nás udělat zářezy na kose?“ ušklíbnul se Diggy.
„NE, TO JÁ NEDĚLÁM. KDYBYCH SI DĚLAL ZÁŘEZY NA KOSE ZA KAŽDÉHO MRTVÉHO, MUSEL BYCH KAŽDÝ DEN NĚKOLIKRÁT MĚNIT NÁSADU.“
„To byl jen vtip.“
„AHA, VTIP. HA, HA, HA… TAKŽE, JSTE PŘIPRAVENI NA CESTU?“

Jakmile se Elán otřepal z toho, že byl prohozen zavřeným oknem, dolezl po čtyřech na druhou stranu ulice, tam si sedl a opřel se zády o stěnu. Z hospody byly slyšet zvuky rvačky v plném proudu. Sem tam vypadnul z okna některý ze rváčů, ale okamžitě se zvednul na nohy a vrhl se zpátky dovnitř. Po chvilce vystoupil ze dveří Kublej a zamířil si to k němu. Mlčky si sednul vedle něho a pozoroval vstupní dveře hospody. Za chvíli bylo slyšet zapískání píšťalky. Z hostince vyběhl chumel rváčů a rozprchnul se do okolních ulic. Vzápětí přiběhla skupinka strážníků noční hlídky. Přiběhli jako vždy ve správný čas, což znamená po rvačce, kdy pozatýkají všechny, kteří byli v takovém stavu, že nebyli schopni utéct po svých.
„Jdu se podívat po ostatních,“ řekl Kublej a vstal.
Elán přikývl a dál upíral apatický pohled na hospodu.
Za chvíli se Kublej vrátil s Lehanem, který měl zafačovanou hlavu.
Elán vstal a zeptal se: „A kde jsou Ziggy a Diggy?“
Lehan smutně pokýval hlavou. „Oba jsou mrtví.“
„Chci se okamžitě vrátit domů,“ řekl unaveně Elán.
„Ano, to já taky,“ přitakal Lehan. „Už mám tohohle odporného města dost.“
„Kubleji, doveď nás ke Středové bráně.“
„Rád, když mi zaplatíte.“
„Cože?“ otočil se Elán překvapeně na Kubleje.
„Právě teď vám uplynul čas, který jste si zaplatili. Když mi teď nedáte peníze, podle cechovních pravidel vás nemůžu dál provádět po městě.“
Elán si začal prohledávat všechny kapsy. „Nemůžu najít svůj váček s penězi. Asi mi ho někdo v hospodě ukradl,“ řekl zoufale a dál prohledával své kapsy.
„Tak to mi je líto, ale já mám zásadu nepracovat zadarmo. Těšilo mě pánové,“ řekl Kublej a rychlým krokem zmizel v ranní mlze.
„Tak jdeme. Dostaneme se ven i bez něj,“ řekl Lehan. Elán přikývl a vstal ze země.

Rychle procházeli ulicemi Ankh-Morporku, aby se co nejrychleji dostali z města. V mlze bylo však sotva vidět na krok a Lehan zakopl o něco tvrdého. „Zatracenej balvan!“ zařval bolestí a začal poskakovat po jedné noze.
Balvan se pohnul a začal růst do výšky. Nebyl to bohužel balvan, ale obrovský troll, pokrytý hustou vrstvou lišejníku. Troll zvedl svou obrovitou nohu a zašlápl Lehana do země.
„Komu ty říkat balvan, ty hrozný člověku!“, zaburácel. „Žádná placka mi nebude říkat balvan!“ (Zde je poznat, že šlo o velmi inteligentního trolla se smyslem pro humor. Běžná trollí odpověď na takovou urážku je „Grrrrrr“.)
Elán začal couvat směrem od trolla, v dostatečné vzdálenosti se otočil a začal pádit takovou rychlostí, že by ho nedokázal dohonit ani Kolík ASP, i kdyby byl posledním zákazníkem na světě. V plné rychlosti proběhnul Středovou bránou a zastavil se až o několik stovek metrů od ní. Chvíli se vydýchával a pak vítězně zakřičel směrem k Ankh-Morporku: „Unikl jsem! Mě si nedostalo, ty prokleté město! Já sem přežil všechna tvá nebezpečí! Já sem-“
V tom na něj spadla budova.
Když se usadil prach, otevřely se dveře a z nich vystoupila skupinka alchymistů. Začali obcházet celou budovu a prohlížet si její zdi. Vykřikovali přitom pochvalná citoslovce a nevěřícně kroutili hlavou.
„Milí kolegové,“ promluvil jeden z alchymistů po chvíli, „to je neuvěřitelné. Ani jedna prasklinka! Ten stavební materiál a pojidlo, co jsme vyrobili, drží skvěle! Víte kolik ušetříme na opravách našeho cechovního domu?“ Alchymisti radostně přisvědčili, že to ví a že to určitě budou oni, kdo získá ty ušetřené peníze na své výzkumy, a šťastní se vrátili zpátky do budovy. Klobouku přiskřípnutého pod budovou si nikdo z nich nevšiml.

Vypravěč se na chvíli dramaticky odmlčel a rozhlédl se po místnosti. „Tak a to je konec příběhu jménem Dobrodružství ankh-morporské. Doufám, že jste si z příběhu vzali ponaučení, hlavně vy mladí, co pořád toužíte po dobrodružstvích v dalekých krajích. Je-li vám život milý, nikdy nejezděte do Ankh-Morporku!“