Dlouhý tanec

Troll netrpělivě přešlapoval před jeskyní. Zvuky, které se z ní linuly, se mu ani trochu nelíbily, ale s tím nemohl nic dělat. Když to na jeho ženu přišlo, udělal to nejlepší, co mohl, což v tomto případě znamenalo, že doběhl pro Stařenku Oggovou. Ta okoukla situaci, řekla, že udělá, co bude moci, a vykázala ho z jeskyně ven. V jednu chvíli už už chtěl vtrhnout dovnitř, ale pak si uvědomil, že to nebude nejlepší nápad a tak přešlapoval dál. Po chvíli ho to přestalo bavit a tak se posadil na kámen před vchodem. Netrvalo dlouho a usnul.
Ze sna ho probral dětský pláč. Trhnul sebou a vstal. V ústí jeskyně stála Stařenka a usmívala se jako puklá dýně.
„No, tatínku, máte moc hezkého kloučka,“ zahlaholila.
„Jo?“
„Podívejte se sám.“
Troll se přišoural blíž, sklonil hlavu a když uviděl malý trollí oblázek, oči se mu zalily slzami.
„Je… nádhernej. Co Beryla?“
„Spí,“ řekla Stařenka a nátahla ruce, aby předala dítě otci.
Troll natáhl jednu svoji obrovskou dlaň a Stařenka mu do ní vložila dítě.
„Už víte, jak se bude jmenovat?“
Malý trollík se zavrtěl, otevřel oči a usmál se.
„Žula,“ zaduněl troll.
„To podle toho, jak se žulí?“
„Ne, je to tradiční trollí jméno, velice staré a slavné.“
„Aha. No nic, já půjdu. Kdyby něco, víš kde bydlím.“
„Ano a…“
„Nic nechci,“ přerušila ho Stařenka, „Ale náš Jasoň by potřeboval v kovárně
trochu pomoct.“
„Rád pomůžu, ale stejně bych Vám rád něco dal,“ zahuhlal troll, volnou rukou zašmátral ve váčku, který měl pověšený u pasu a podal Stařence nádhernou ametystovou geodu. Ta ji chvíli otáčela v ruce a pozorovala odlesky v dokonale tvarovaných tmavě fialových krystalech.
„Já… děkuju. A teď už musím opravdu jít. Nashle.“
„Nashledanou,“ rozloučil se troll, otočil se a i s dítětem vešel do jeskyně.
Roky plynuly a malý trollík rostl jako vulkán.* Rodiče ho zahrnovali péčí, láskou a postupem času i domácími pracemi a on se jim na oplátku mstil svými názory a zlobením.
„Zase bahno, proč pořád jíme bahno,“ vrtal se v jídle Žula.
„Koukej to zbaštit, má v sobě spoustu minerálů,“ pobízela matka synka.
„Koukej to sníst, nebo nebude žádné uhlí,“ přidal se otec.
„Uhlí?“
„Ano, uhlí. Dostal jsem nějaké od kováře, prvotřídní oříšek.“
„Jéé…,“ vzdychl blaženě Žula a začal se ládovat.
„A po obědě ještě zajdeme do lomu, strýc Bazalt potřebuje pomoc“
„Mhmff…,“ začal Žula, ale byl umlčen ránou naběračkou.
„S plnou pusou se nemluví,“ kárala ho matka.
„A bude tam i Porfyr?“, ptal se Žula, když polkl.
„No jistě, kde jinde by měl být? Ale žádné vylomeniny, jako posledně!“
„No jó, když on Porfyr…“
„Žádné no jó, žádné když on. Budeš se chovat slušně, nebo uvidíš,“ prohlásil rezolutně otec.
„Ale…“
„Hlavně žádné ale. A žádný, a to zdůzazňuju, žádný fotbal s lidskou lebkou.
Ten obchodník z toho byl pořádně vyděšený. Kde jste ji vůbec vy dva sebrali?“
„Porfyr ji našel v horách. A té lebce to nevadilo, protože se smála.“
„To lidské lebky dělají. Ony vlastně ani jinou možnost nemají. Ale už jsem
řekl.“
„Ach jó,“ vzdychl Žula, ale vzápětí před něj Beryla položila misku s uhlím, takže odložil chmury a začal chroupat dezert.
„Nehltej tolik, uhlí se musí vychutnat,“ radil otec.
-chroup, chroup –
Žula se propracovával obsahem misky jako korečkové rypadlo hnědouhelnou slojí.
„Mňam, to byla ale dobrota,“ prohlásil Žula a kolem pusy měl černý kruh od uhlí.
„Tak si skoč opláchnout pusu a vyrazíme.“
Když oba trollové odešli, pozorovala je Beryla z vchodu do jeskyně. Pak si pozvdechla a šla uklidit ze stolu.
„Tati, můžu se na něo zeptat?“
„Jen se ptej.“
„Strejda Bazalt říkal, že mám být hrdý na to, že jsem Žula. Že nejsem sedimentální.“
„Sedimentární,“ opravil chlapce otec.
„Sedi-men-tár-ní. Co je to být sedi-mentární?“
„No… to je, když nejsi… když si…“
Žula trpělivě čekal na odpověď.
„Hmm… znáš přece starého Sádrovce, ne?“
Žulovi se vybavila podoba starého shrbeného trolla, který se už nepohyboval zrovna nejrychleji a v Bazaltově lomu vždycky vykonával nějaké ty pomocné práce.
„Ano, znám.“
„No tak ten je sedimentární. Protože sádrovec je sediment, víš?“
„Aha. A to je špatně?“
„Samozřejmě, že ne. Nikdo nemůžeme za to, jak jsme se narodili.“
„A proč teda strejda…“
„Hmm…, možná bys neměl strejdu tolik poslouchat.“
„No ale mamka říká, že mám poslouchat, co říkají starší. A ty to taky říkáš. No a strejda je přece starší, nebo ne?“
„To ano, ale… Podívej, tohle spolu probereme jindy. Teď už o tom nebudeme mluvit, ano?“
„Ano,“ odpověděl Žula, ale myslet na to nepřestal.
V lomu panoval čilý ruch. Skupinky trollů lámaly bloky žuly ze stěny lomu, další
je opracovávali a jiní je pod vedením předáka nakládali na vozy. Bazalt se zrovna o něčem dohadoval s obchodníkem a tak příchozí pozdravil pouhým mávnutím ruky.
„Tak, já jdu pomáhat a ty si zatím najdi nějakou tichou zábavu, ano?“ , nabádal otec synka.
„Ano“ odpověděl trollík a začal se rozhlížet po kamarádovi, zatímco otec oddusal za svou prací.
„Nazdááár Porfyre,“ zahlaholil Žula a hnal se ke kamarádovi. Když k němu dorazil, vyvalil oči. Porfyr se totiž právě oháněl zbrusu novým obuškem.
„Páni, kdes to vzal?“
„Dostal. To koukáš, viď? Pravej dub**, ztvrdlej pod vodou!
„Tý jo, a kdo ti ho dal?“
„Taťka.“
„Ten je bezva. Moh’ bych si ho pučit?“
„Nóóó… ale jenom na chvilku.“
Žula opatrně převzal obušek a začal si ho pečlivě prohlížet. Byl to skutečný skvost. Dřevo bylo černé, pečlivě ohlazené a do ruky padnul jedna radost. Žula s ním několikrát zkusmo mávnul.
„Hele, dej bacha, ať mi ho nevodřeš!“
„Neboj. Je vážně supr, takovej bych taky chtěl.“
„To je mi jasný, řekni si tvýmu tátovi. A teď ho davaj zpátky.“
Žula neochotně vrátil obušek kamarádovi.
„Musim cvičit. Až to s nim budu umět, slíbil mi táta, že mě vezme do bitvy.
Teda jestli nějaká bude.“
Žula vyvalil oči „ Počkej, to jako do opravdický bitvy?“
„No.“
„Gahanka, křičení, útoky a tak?“
„Ano.“
Oba trollíci se otočili. Za nimi stál Bazalt, na tváři měl slabý úsměv a oba chlapce si pozorně prohlížel.
„Nazdar strejdo,“ pozdravil vychopvaně Žula a bouchl pěstí do Bazalta.
„Nazdar Žulo,“ pozdravil ho Bazal a také bouchl pěstí do Žuly. Ten se pod sílou úderu zakymácel, ale neupadl.
„Hmm…“ zabručel uznale Bazalt. „Za chvíli z tebe bude kus trolla.“
Žula se pod tou chválou nadmul pýchou, ale pak mu došlo, že zatím nemá ani obyčejný obušek a zase rychle splaskl.
„Ale no tak, určitě taky brzo dostaneš vobuch, uvidíš,“ odhadl směr Žulových myšlenek Bazalt. Žula zvedl pohled.
„To těžko, naši mi ho nikdy nekoupí,“ povzdechl si.
„Nevěš hlavu, promluvím s tvým tátou. Teď už musím jít, tak se hezky bavte mládenci,“ a odkráčel.
Trollík se otočil ke kamarádovi, ale ten už byl zabrán do svého cvičení a obušek jenom svištěl vzduchem.
„Ty, Porfyre,…“ začal.
„Neruš,“ odbyl ho kamarád.
Malý troll ještě chvíli kamaráda pozoroval a pak se se svěšenými rameny odšoural pryč. Ledabyle svěšené ruce táhl po zemi a ty vyrývaly dvě rovnoběžné cestičky v prachu lomu, ale Žula to snad ani nevnímal. Chvíli se jen tak potloukal lomem od ničeho k ničemu, občas někoho pozdravil a hlavou se mu přitom honily nejrůznější myšlenky. Dobloumal až k místu, kde dva trollové velkými ocelovými palicemi roztloukali žulové zbytky na štěrk. Sedl si na bobek a upřeně je pozoroval. Jeden z dvojice pracujících trollů byl starý Sádrovec. Žula si ho začal zvědavě prohlížet. Vypadal jako úplně normální troll, jenom barvu měl světlejší, spíš špinavě bílou. To Žula byl tmavěšedý. Kdyby mu neřekli, že je Sádrovec sedimentární, vůbec by to na něm nepoznal. Druhý troll byl evidentně mladší, okrově žlutý s tmavě hnědými a načervenalými vrstvami. Žula uvažoval, kdo to asi je.
Trollové dotloukli a odložili palice. Ten druhý vzal velké hrablo a začal shrnovat štěrk na velkou hromadu opodál, zatímco Sádrovec začal na vyčištěný plac nosit nové kusy určené k roztlučení. Žula na něj chvíli koukal a pak se s vervou rozeběhl pomáhat. Sádrovec, když viděl malého pomocníka něco zabručel, ale nosil dál. Po chvíli se k nim přidal i druhý troll. Ten se na Žulu zazubil a pronesl
„Dávej majzla, mrňousi, abysme tě taky náhodou nezpracovali.“
Žula se zarazil, ale když viděl, že se troll směje, usmál se taky, popadl kámen velký skoro jako on a s velkým hekáním ho dovalil na místo.
„Hrmm…,“ zamručel uznale Sádrovec, ale vzápětí dodal „Nech si vtípky Písku, eště přídem vo robotu.“
„Nm, no jo.“
Žula se zarazil, protože nedokázal pochopit, o čem to ti dva mluví. Trollové se za hlasitého praskání protáhli, popadli palice a dali se znovu do práce. Malý trollík opět opodál usedl na bobek a fascinovaně zíral, jak trollové pravidelně buší do kamenů. Hlavou mu přitom rotovaly myšlenky o tom, proč by měl někdo přijít o práci kvůli nějakému vtipu. V podstatě měl problém pochopit, o čem ten vtípek vlastně byl.
A pak to přišlo. Aagragaah.*** Proletělo to kolem jako závan ledového větru. Pak lomem zazněl velice ošklivý praskavý zvuk a jedna ze stěn lomu se začala pomalu řítit dolů. Žula postřehl, jak všichni strnuli, pak odhodili to, co zrovna drželi v rukách a s křikem začali utíkat. V zápětí Žulu popadly dvě silné ruce a zvedly ho ze země. Ještě stihl postřehnout, že ho popadl starý Sádrovec a pak mu výhled zakrylo jeho tělo. Celý lom se zaplnil strašlivým lomozem říceného kamení, křikem trollů a zvířeným prachem. Pak přišla silná rána následovaná tmou.
Když Žula otevřel oči, zjistil že v nějaké malé jeskyňce a něco na něj kape. Světlo se k němu dralo několika skulinkami a ředilo tmu okolo něj.
„Tatí…,“ zakňoural.
Najednou se stěny okolo něj pohnuly a zaplavilo ho světlo. Starý troll ho skryl svým tělem. Žula zamrkal a začal se rozhlížet okolo. Sádrovec se se sténáním narovnal a hlasitě v něm zapraskalo. Malý trolík si protíral oči a nemohl si nevšimnout, že má ruce celé ulepené od nějaké kapaliny. Nevěřícně na ni zíral.
Starý troll hlasitě hekl a narovnal se.
„Seš v cajku?,“ zeptal se.
„Já… asi ano, pane. Děkuju mockrát,“ a jako poděkování bouchl starého trolla pěstí. Ten jenom zamrkal a svalil se na zem. Žula zůstal údivem jako opařený.
„Žuló!“
„Tady jsem, taťkó!,“ zakřičel, oči ale stále upíral na starého trolla a nedokázal odtrhnout zrak. Ten ležel na boku a ze zad mu trčelo několik velkých kamenných štěpin a z ran mu něco vytékalo.
To už k němu ale přispěchal otec a začal ho prohlížet.
„Není ti nic? Jsi celej?“
„Mě nic není, ale Sádrovec…“
Otec upřel pohled na starého trolla a hned se k němu sehnul.
„Tohle není dobré,“ prohlásil, když se narovnal.
„Zkus sehnat pomoc. Najdi Pískovce, běž!,“ přikázal chlapci.
„On, on mě schoval pod sebe, tati.“
„A nejspíš ti tím zachránil život. Teď už běž. Jdi!“
Žula se otočil a rozeběhl se pro pomoc.
V lomu si pomalu začal sedat prach. Všude kolem byly spousty raněných a sténajících. Pískovce našel o kus dál, schovaného za velkým kamenným kvádrem.
„Haló, pane!“
„Copak, mrňousi?“, ptal se Pískovec a třel si odřenou ruku.
„Pan Sádrovec je raněný.“ Víc ze sebe nedostal a Pískovec ani víc slyšet nepotřeboval. Doběhl do nedaleké kůlny a během okamžiku z ní vyběhl s velkým rancem ve zdravé ruce. Proběhl kolem Žuly, který se trochu toporným krokem vydal za ním. Když došel až k němu, všiml si, že se nad starým Sádrovcem sklání jeho otec, zatímco Pískovec něco rozmíchává ve velké misce.
„Co mu je?“
„Teď ne, Žulo“, odbyl ho otec.
Žula pochopil, že nemá otravovat a fascinovaně zíral, jak jeho otec dlátem opatrně uvolňuje kamenné štěpiny a Pískovec hned poraněná místa zamazává něčím z misky.
„Nebudu toho mít dost“, prohlásil tiše Pískovec.
„Je strašně zřízenej. Žulo, jsi tu!?“
„Jsem tady, tati.“
„Doběhni za Bazaltem, ať ti dá nějaký cement, honem.“
„Já…“
„Nežvaň a pohni!“
Žula zmlkl a rozeběhl se hledat strýce. Když ho našel, Bazalt zrovna někomu
ošetřoval nohu.
„Strýčku, strýčku! Taťka mě posílá pro nějaký cement! Sádrovec je poraněný!“
„Sádrovec, hm? Vyřiď, že nemám na rozdávání. Je tu spousta jiných, co si ho zaslouží víc.“
Žula stál a nevěřícně zíral. Tohle opravdu nečekal.
„On… ale on…“.
„Řekl jsem, že nemám a teď zmiz!,“ obořil se na Žulu strýc.
„Ale… ale…,“ koktal dál Žula.
Strýc ale nereagoval. Žula se tedy obrátil a utíkal zpět. Když celý zadýchaný
přiběhl zpátky s prázdnýma rukama, ani nemusel nic vysvětlovat. Pískovec se zhluboka nadechl a začal vstávat, ale otec ho zarazil.
„To by nikomu a ničemu nepomohlo, věř mi.“
Pískovcovi se zalily oči slzami.
„Co když umře?“
„Udělali jsme, co jsme mohli. Pojď, odneseme ho domů.“
Zvedli starého trolla ze země a naložili ho Pískovcovi na záda. Ten se pomalu vydal na cestu.
„Počkej, půjdu s tebou, budeme se střídat,“ navrhl otec.
„To je dobrý, neni zas tak těžkej. Zajdi za Bazaltem, ať ti dá naši vejplatu. Já si ji u vás zejtra vyzvednu.“
Otec pokýval hlavou a přitom pozoroval jak Pískovec odchází. Rychle posbíral věci do do vaku a řekl: „Dobrá. Pojď Žulo, půjdeme.“
Když byli tak napůl cesty ke strýci, který už kontroloval a počítal škody, vtiskl otec Žulovi vak do ruky.
„Počkej tady a blíž nechoď, jasné?“
„Ano tati.“
Žula pozoroval otce, který došel až ke strýci. Neslyšel, co si povídají, ale gesta, kterými oba řeč doprovázeli, se mu ani trochu nelíbila. Okolostojící trollí dělníci jen mlčky přihlíželi. Nakonec strýc něco otci vložil do nastavené dlaně. Ten ruku sevřel, na místě se otočil a bez rozloučení odešel. To Žulu překvapilo, tak se jeho otec totiž nikdy nechoval. Když došel až k Žulovi, bez řečí mu vzal vak z rukou, hodil si ho přes rameno a vyrazil k domovu. Po pár krocích se zastavil.
„Jdeš?“
Žula ho rychle doběhl. Chtěl se zeptat, co se to vlastně děje, ale usoudil, že teď bude lepší se neptat.
Domů dorazili v tichosti. Otec položil vak na stůl, vedle něj hrst mincí, které celou cestu svíral ve své dlani a gestem levé ruky ukázal Žulovi, že se má jít umýt. Beryla jenom tázavě zvedla obočí. Otec něco zamručel a sedl si za stůl.
Trollka se nevyptávala a raději vyrazila zkontrolovat Žulu. Když se za půl hodiny vrátila, otec stále seděl za stolem a civěl na mince.
„Uložila jsem ho. Povíš mi, co se stalo? Proč byl Žula celý od…“
„Posaď se,“ řekl troll a dal se do vyprávění.
Malý Žula ležel ve své posteli a snažil se usnout. Slyšel, jak se rodiče o něčem tiše baví, ale nerozuměl ani slovo. Před očima se mu stále objevoval potlučený Sádrovec, Pískovcův zoufalý obličej i ošklivý strýcův škleb. Nakonec samou únavou usnul. Když se probral, bylo už světlo. Došel do kuchyně, kde za stolem seděl otec a Pískovec. Vak i mince ze stolu zmizely a na jejich místě ležel na stole obušek.
Byl velký, hodně potlučený a plný zářezů a rytin. Žula od něj nedokázal
odtrhnout zrak. Probralo ho až otcovo zakašlání. Hned pochopil, co se po něm chce a běžel pozdravit hosta. Když se řádně s hostem přivítal, ten vstal a kývl směrem k obušku.
„Tohle je teď tvoje, mrňousi, táta ti všecko vysvětlí. Já už půjdu. Děkuju za jídlo, vak i peníze.“ Pak vstal, každého klepl na rozloučenou a odešel. Žula ještě za ním stačil vykřiknout poděkování, ale to už troll scházel stezkou od jeskyně.
„Nejdřív se pořádně najez, maminka nám sbalí něco malého na cestu a my se pak půjdem projít, synku.“
Maminka před Žulu postavila velkou misku bahna a ten se hned pustil do jídla.
Sotva dojedl, otec vstal od stolu, vzal obušek, balíček z rukou své ženy a kývl
na Žulu.
„Vyrazíme?“
Žula přikývl. Když odcházeli, všiml si, že mamince tečou slzy.
Šli dlouho. Slunce už bylo vysoko, když dorazili do širokého údolí. Bylo to dlouhé údolí, po obou stranách lemované strmými srázy. Otec ho zavedl k jedné stěně, do které byl vytesaný velký nápis. Jednotlivé znaky byly hluboko vyryté do skály a ještě zvýrazněny červenou barvou.
Žula na něj zíral s otevřenými ústy. Otec k němu přistoupil a položil mu ruku
na rameno.
„Dokázal bys to přečíst?“
Trollík chvíli naprázno otevíral pusu, jak si v duchu slabikoval známé znaky, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.
„To nevadí. První řádek říká: Velká Trollí Bitva. Druhý: Mnoho Mrtvých Trollů. A třetí: Všichni Trollové Si Jsou Rovni.“
Žula dál zíral na nápis a poslouchal.
„Kdysi dávno se tu odehrála veliká bitva, víš? Bitva mezi trolly. Jedni byli původu sedimentárního a ti druzí vyvřelého. Nikdo si už vlastně nepamatuje proč se tehdy začali navzájem bít. Důležité je, že se tahle bitva vlastně nikdy neměla odehrát. Zbytečně tu umřelo hodně trollů, kvůli hlouposti. Nikdo přece nemůže za to, jaký se narodil a nikdo kvůli tomu není lepší nebo horší, než ostatní.“ Ke konci otcův hlas zvláštně chraptěl. Otec se na chvíli odmlčel, pak vzal obušek do obou rukou a pokračoval.
„Víš, starý Sádrovec včera večer umřel. Než umřel, odkázal ti tohle. Proč, to brzy pochopíš sám. On umřel taky zbytečně a kvůli hlouposti.“
Otec se na chvíli odmlčel.
„No, když se rozhlédneš, můžeš ještě vidět zbytky té velké bitvy,“ dodal po chvíli.
Žula odtrhl pohled od obušku a začal se rozhlížet po údolí. To bylo plné velkých omšelých kamenů porostlých mechem, lišejníkem a mnohde i stromky.
V některých těch kamenech byly ještě dnes jasně rozeznatelné obrysy dávno mrtvých trollů. Byly jich tu spousty. Z toho pohledu se až svíralo srdce. Když se obrátil na otce, všiml si, že pláče.
„Víš, nečekám že to hned pochopíš. Asi to bude chtít nějaký čas. To co tu vidíš je důvod, proč my trollové tančíme Dlouhý tanec. Abychom nezapomněli. Jenže mnoho trollů zapomíná.“
Žula mlčel. Pak natáhl ruku a zlehka se dotkl obušku. Otec mu ho podal.
„Je to skvělá zbraň, velice stará. Je ze dřeva železného stromu, proto je tak těžká. Sádrovec ji dostal od svého pradědečka, který tu tenkrát také bojoval.“
Malý trollík se zapotácel pod váhou obušku. Byl opravdu těžký. Uchopil ho oběma rukama a nátačel, aby si dobře prohlédl všechny ty rytiny, které byly po celém povrchu. Byly tu jména trollů, značka klanu, velká spousta zářezů, jejichž význam mu unikal a pak těch patnáct znaků, které byly na stěně před ním.
„Ty zářezy jsou za pobité… nepřátele,“ informoval ho otec.
Trollík se vyděsil. Těch vrypů tady bylo opravdu hodně. Otec natáhl ruku, vzal do ní obušek a klepl jím Žulu do hlavy.
„Pamatuj,“ řekl.
Žula hekl. Rána nebyla silná, zato byla nečekaná. Věděl ale, že na tohle nikdy nezapomene.
„Tak co, půjdeme? Mám ti nést vobuch?
„Ne tati, ponesu ho sám.“
Otec chápavě pokýval hlavou.
„Dobře. A teď už musíme jít, zítra nás čeká dlouhá cesta.“
„Kam?“
„Do města, chlapče, tady už nás žádné štěstí nečeká. Maminka doma balí věci na cestu.“
„Ale co…?“
„Porfyr? Víš, po včerejšku by se s tebou stejně nejspíš nebavil. Strýc mu to docela jistě zakáže. Ale neboj, určitě potkáš jiné kamarády.“
Žula se ještě jednou rozhlédl po údolí. Smutně pokýval hlavou, s heknutím si hodil obušek na rameno, chytil se otce za ruku a společně vyrazili směrem k domovu.

* termín „rostl jako z vody“ se mezi trolly neužívá
** volně přeloženo, v originále „ugrah“
***vysvětlení strážníka Navážky z knihy Hrr na ně!: tím se doslova myslí ten čas, kdy uvidíte padat malý oblázky a víte, prostě a jednoduše najednou víte, že teďka přijde kamenná lavina a spadne vám na hlavu, ale že už je pozdě začít utíkat. Tak ten moment, to je aagragaah.