Chlapec, který si hrál s ohněm

Nebe bylo zalito krví. Zem rudla pod nánosem mrtvých těl. Nadcházející soumrak v sobě nesl hejna krkavců, toužících po krvi a očích válečníků. Mezi padlými se zkrvaveným blátem prodíral jeden voják. Byl již starý, což v tomto oboru znamená něco přes třicet, a tudíž i zkušený. To bylo také důvodem, proč jako jediný neměl sečnou ránu v zádech. Po všech těch letech na bojištích již podle terénu dobře rozpoznal, kde se dá nejlépe ukrýt.
Nyní procházel mezi spolubojovníky a hloubavě si mnul svůj plnovous, zatímco přepočítával padlé, aby pak mohl doběhnout zpátky ke svému vládci a tento počet mu po zvolání „Zvorali jsme to!“ nahlásit.
Aniž by zaslechl nějaké kroky, ucítil, že za ním někdo stojí a dívá se na něj.
„K JAKÉMU ČÍSLU JSTE DOŠEL?“
Muž se velice opatrně otočil. Zpočátku proti narůstající temnotě nic neviděl, jako kdyby s ní onen neznámý splýval. Po chvíli si ale uvědomil, že neznámý je oblečen v černém hábitu. Jediné, co z něj svítilo, byl jeho obličej, vypadající jako tvář člověka, který již dlouho, ale opravdu dlouho nic nejedl.
„NU?“
Válečník se ohlédl zpět k mrtvolám a pak zpátky na muže v černém. Poškrábal se na hlavě a pak potichu řekl: „No, podle mě jich je tu dobrých šest set pětašedesát, jestli jsem se nepřepočítal…“
„VÝBORNĚ.“ Řekl neznámý a něco si poznamenal na kus pergamenu.
Voják nechápal, co je na tom tak výborného a zmateně zíral na hubeňoura v hábitu.
„UŽ JSEM SE BÁL, ŽE JSEM NA NĚKOHO ZAPOMNĚL,“ osvětloval muž, „VÍTE, ČEKAL BYCH PŘI TAKOVÉ PŘÍLEŽITOSTI LEPŠÍ ČÍSLO…,“ neznámý udělal krátkou pauzu a podíval se jakoby skrz bojovníka, načež pravil: „AČKOLIV PRO VÁS TO ASI NEBUDE TAK SKVĚLÁ ZPRÁVA JAKO PRO MNE, KDYŽ SE NAD TÍM TAK ZAMYSLÍM.“
„Co tím chcete…“ muž nestačil dokončit myšlenku, protože jeho pozornost právě v této chvíli uchvátila špička šípu, který mu koukala z hrudi. Naposledy se otočil a uviděl v dálce plápolající ohně nepřítele. Jeho nehybné tělo se svalilo do bahnité břečky na zemi.
Smrť máchnul kosou a vojákův duch se na něj zamračil.
„JÁ SI HNED MYSLEL, ŽE TO MAJÍ DOBŘE SPOČÍTANÉ. V TAKOVÉMHLE PŘÍPADĚ SI PROSTĚ ČLOVĚK MUSÍ DÁVAT POZOR NA TA SPRÁVNÁ ČÍSLA.“
„Kruci,“ zaklel duch a obrátil se na své tělo, „Moje máma měla pravdu, když říkala, že se nemám bavit s cizími lidmi.“ Řekl a ještě více se na Smrtě zamračil.
Zem se již halila temným pláštěm, když tu se náhle od ohňů v dáli začali oddělovat menší skupiny. Při bližším přiblížení by bylo možné spatřit, že jsou to mladíci, z nichž každý nese jednu pochodeň. Ohně se rychle přibližovali k padlým.
„Co to ksakru…?!“ zvolal voják, když viděl, jak jeden z nich začal do toho, co bývalo jeho čelem, vyřezávat zjednodušený symbol plamene. Stejně činili i ostatní.
„Kašli na to a pojď sem!“ ozvalo se za válečníkem. Otočil se. Jeho spolubojovníci na něj koukali průhlednýma očima.
„Hele, už je vidím!“ zavolal jeden z nich a ukázal na přilétající konvoj valkýr, doprovázených Wagnerovou skladbou.
Voják se usmál. Chtěl se ještě rozloučit se Smrtěm, ale když se otočil, viděl už jen v dáli zářit bílého koně s černým stínem na zádech.
Mladíci s ohni pomalu, ale jistě pokračovali ve své práci. Nečinilo jim to velké obtíže. Nedělali to poprvé.

Nad Ankh-Morporkem se líně zvedalo malé zeměplošské slunce. Paprsky světla zlehka ozařovali nepřeberné ulice, ve kterých pomalu začínal proudit život a sem tam i nějaká ta smrt. Lord Vetinari to hemžení zamyšleně pozoroval z okna paláce. Po chvíli této činnosti zanechal a usedl ke stolu, aby pojedl vydatnou snídani, sestávající z neuvěřitelných pěti hrášků a sklenice vody.
Jeden vskutku objemný a zajisté i chutný hrach byl již na cestě k patricijovým ústům, když tu náhle tento obřadný okamžik pravdy přerušil vstup pana Važuzla, který s sebou nesl ranní dávku pošty.
„Něco zajímavého?“ otázal se Vetinari s vidličkou v polovině vzdálenosti mezi talířem a tváří.
„Bohužel. Dnes to vypadá pouze na obvyklou korespondenci.“ Řekl Važuzel a položil stoh na stůl.
Patricij chvíli koukal na novou dávku intelektuálního rozptýlení. Poté se dlouze zadíval na hrášek. Řešení tohoto logického problému bylo nasnadě.
„Tak se na to podíváme.“ Pravil, zatímco pokládal vidličku nesoucí pětinu celé snídaně zpátky na talíř.
Pan Važuzel stál kousek od stolu a zvědavě pozoroval tento každodenní patricijův rituál. Bylo cosi až hypnotizujícího v tom, jak lord Vetinari každé ráno, den za dnem, pečlivě otevíral obálky se zprávami, které ve třech čtvrtinách případů končily v připraveném koši.
Jeden dopis se ale vymykal z této běžné řady. Když k němu patricij došel, překvapením mírně pozdvihl obočí, což Važuzla rozrušilo. Zírání na obálku, zapečetěnou červeným voskem se symbolem plamene v oktagramu, již přesáhlo hranici toho, co bylo pro patricije obvyklé. Važuzel si tedy opatrně odkašlal, načež se zdvořile zeptal na důvod znepokojení ve tváři jeho lordstva.
Vetinari se na něj zamyšleně zadíval pohledem, díky kterému Važuzlovi došlo, že jeho vhodně volená otázka byla v této specifické situaci velmi nevhodná.
„Řekněme,“ začal patricij po zdrcující pauze, „že se vyskytly záležitosti, o nichž jsem již smýšlel jako o uzavřených.“
Važuzel nevěděl, co si o této odpovědi pomyslet. Raději proto zvolil taktický únik z místnosti. Patricij si ho nevšímal. Opatrně otevřel obálku. Obsahovala jediný list, který obsahoval jednu otázku a jednu odpověď:
Lze zabít část člověka? Ne vždy.
A pak se zem zachvěla.

„Co se to, u všech bohů, děje?!“ křičel arcikancléř Výsměšek, adresujíc tuto otázku všem, kdo byli v doslechu jeho bujarých hlasivek. Naneštěstí pro Rozžafína Ctibuma to byl právě on, kdo stál zrovna nejblíže tomuto epicentru. Kvůli této nevyvratitelné skutečnosti se proto arcikancléř obrátil přímo na něj.
„Povídám, co to má sakra znamenat? Nedali jsme vám snad novou místnost na ten váš výzkum seizmog-, sésmogu-, sé-mo-gafu,… na ten váš výzkum co, pane Ctibume?!“
„Ale pane, výzkum seismografu byl již dokončen, ale to, co se teď stalo, ani jeden z našich přístrojů nezaznamenal.“
„Chcete mi snad tvrdit, pane Ctibume, že jsme se vzdali skladu marmelád a džemu kvůli něčemu, co nefunguje?!“ Výsměškovy oči se začínaly podlévat krví.
„To bych určitě netvrdil.“ Řekl Ctibum, zatímco jeho nohy samovolně ustupovaly od zdroje nepochopení. „Naše přístroje fungují téměř dokonale.“
„Téměř?!“ Arcikancléř se zhluboka nadechl, až mu jeho krví podlité oči málem vypadly na vypjatou hruď.
„Tím chci říci,“ vykvíkl Ctibum, zatímco jeho reflexy řízené ruce ho kryly před možným výbuchem Výsměškova trupu, „že tyhle otřesy nemají žádnou nemagicky vysvětlitelnou příčinu.“
Arcikancléř se přestal nafukovat, rozhodnuv se dát šanci vysvětlení. Ctibum se tedy opatrně přestal krýt, narovnal si brýle a posunkem Výsměškovi naznačil, aby jej následoval. Procházeli spoře osvětlenými chodbami Univerzity, které byly po otřesu zaneřáděny a poškozeny ještě více než tomu bývalo zvykem. Ke dvojici se postupně přidávali i další členové sboru. Ačkoli netušili oč jde, přišlo jim správné následovat svého nadřízeného.
Skupina mágů po chvíli došla do bývalého skladu marmelád a džemu. Police, které se dříve prohýbaly pod vahou zavařovaného ovoce, nyní praskaly pod tíží mechanických monster připomínajících podivností. Z každé vyjížděly čarou přeškrtnuté balíky papírů. Mágové se raději drželi ve skupince uprostřed místnosti a neodvažovali se dotknout stěn.
„Vidíte?“ Ukázal Ctibum na přístroj stojící na desce uprostřed místnosti. Mágové nechápali.
„Tady.“ Upřesnil a poukázal na papír vyjíždějící ven. Mágové přistoupili blíže a nechápali.
Ctibum si povzdechl, odtrhl část listu a ukázal ho přihlížejícím.
„Tahle čára,“ ukázal didakticky, „nám ukazuje otřesy. Vidíte? Rovná znamená klid, výkyvy otřesy. Čím větší výkyv, tím větší otřes.“
„No jo, už to taky vidím. Jo tohle. Ahá.“ Ozývalo se z hloučku ve skutečnosti stále nechápajících mágů. Ctibum si toho nevšímal a pokračoval.
„Tady dole,“ ukázal, „je napsán čas. Když se podíváme na dobu před chvílí, vidíme, že přístroj nezaznamenal žádný otřes, i přesto, že my ano. To znamená?“
„To znamená?“ zeptal se po chvíli trapného mlčení Výsměšek.
„To znamená, že tyto otřesy způsobila nějaká magie. Problémem ovšem je, že ne ta naše.“
„A to jste zjistil jak?“
„Takto.“ Ctibum vytáhl papíry z jiných přístrojů a ukázal je mágům, kteří se po chvilce přemýšlení zděsili. Část s dnešními otřesy na nich chyběla. Byla spálená.

„Jste v pořádku, pane?“ Zeptal se urychleně Važuzel, když otřesy ustaly.
„Zdá se, že ano.“ Odpověděl Vetinari zpoza stolu. Vypadalo to, že ani pád ze židle nedokáže patricije zastavit.
Važuzel mu pomohl vstát a odešel do města zjistit podrobnosti o tomto nehorázném incidentu, který přerušil patricijovy ranní povinnosti.
Když se vrátil, uviděl Vetinariho stojícího zamyšleně u okna s tajemným dopisem v ruce. Važuzel si odkašlal, aby si získal jeho pozornost.
„Zdá se,“ začal, „že nikdo nebyl při zemětřesení zraněn.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval „Alespoň ne nikdo důležitý. Ale stala se taková podivná věc, víte…“ Vetinari se na něj otočil a posunkem mu naznačil, aby pokračoval. „Vedle hřbitova se, jak bych to řekl,“ hledal ta správná slova, „vedle hřbitova se otevřela země.“
„Prosím?“ Vetinari si ho zkoumavě prohlédl, avšak za jeho neproniknutelným zevnějškem byl cítit závan nejistoty.
„Je tam obrovská díra, pane. Mluvil jsem se sirem Samuelem, ale ten důrazně odmítá poslat tam své muže. Alespoň ne do té doby, než bude to místo prošetřeno mágy nebo tam prostě někdo nespadne.“
„Řekl bych, že nebude třeba čekat na něco takového.“ Pravil patricij s ledovým klidem. Važuzel se na něj nechápavě zadíval.
„Co tím myslíte, pane?“
„Půjdu se tam podívat sám.“
„Ale, ale,“ Važuzel nevěděl, jak na to odpovědět, „To přece nejde, může to tam být nebezpečné!“
„Promiňte, pane Važuzle, ale zde vás musím opravit. Je naprosto jisté, že to bude nebezpečné. Existují ovšem jisté záležitosti, kterých se mohu chopit jen já sám.“ Za těchto slov došel ke dveřím a odešel.

Mágové zděšeni pobíhali chodbami Univerzity. Panika se šířila od ucha k uchu a za chvíli již každý věděl, co se stalo.
„Netušil jsem, že se tu ještě někdy objeví.“ Výsměšek nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ale jak se to vůbec mohlo stát? Myslel jsem, že všichni Vyznavači na Zeměploše už byli zničeni.“ Zeptal se Ctibum.
„Zdá se, že někdo z nich musel celou tu dobu přežít v nějakém stavu předexistence a skupinu obnovit. Jinak si to nedokážu vysvětlit.“

Pršelo. Vetinari v doprovodu Važuzla s deštníkem, který ho po odchodu z pracovny ihned následoval, došel k oné prohlubni.
„Dál již musím sám.“ Řekl patricij. „V případě, že bych se vrátil a byl živý, nachystejte mi uzenáče.“ S těmito slovy se spustil dolů.
Před Vetinarim se ve tmě objevil kamenný tunel, ozářený v dálce svítícími pochodněmi. Nenacházela se tu žádná podlaha, jen bahnitá voda, připomínající kanál. Procházel touto břečkou a jediným slyšitelným zvukem bylo čvachtání jeho bot. Když si jeho oči přivykly šeru, byl schopen rozpoznat obrazce na stěnách. Podvědomě je poznával. Byl si dokonce jist, že na tomto nevábném místě již někdy pobýval.
Vzpomínky
Postupně se přibližoval ke zdroji světla. Viděl, že ohně jsou v rukou mladíků s vytetovanými plameny. Jejich oči měly nevypočitatelný chladný pohled. Zpočátku jen stáli, aniž by si Vetinariho všímali. Když se ale dostal asi na dva metry od těchto živých soch, jejich smysly se zbystřily. Ve svitu pochodní vypadali jako dravé šelmy. V tichosti, která byla horší než výkřik, se vrhli na patricije a povalili ho k zemi. Ten se nebránil, jako kdyby chtěl být polapen.
Horko
Odvlekli Vetinariho dál do nitra labyrintu chodeb. Jeskyně, do které se dostali, byla vydlážděna. Před Vetinarim stáli další členové skupiny a oltář, na kterém ještě nezaschla krev.
„Kdo to je?“ Zeptal se mladík, který měl patrně vyšší postavení než ostatní.
„Přišel tunelem.“
Ticho.
„Zabijeme ho?“
„Asi ano.“
Otočili se na patricije. Ten se ku podivu všech přítomných usmál. Vystrašeně od něj poodstoupili. Vetinari napřáhl ruce. Na jeho dlaních se rozsvítily osmicípé hvězdy s plameny uvnitř. Krvavě rudý plamen vysvitl na jeho čele. Zhrozili se.
Oheň
Za malou chvíli již stál v mnohem menší místnosti pokryté prachem a pavučinami. Uprostřed stálo starodávné zlaté zrcadlo. Pomalu k němu přistoupil. Něco na něm nebylo v pořádku. Nebyl v něm totiž žádný odraz. Ničeho.
Když přišel ještě blíž, uviděl v něm novorozeně, což ho trochu překvapilo.
„Už jsme se dlouho neviděli, že?“
Vetinari sebou trhl. Neviděl žádný zdroj hlasu. Pak ho uviděl. V zrcadle byl on sám, ale asi v desíti letech.
„Myslel jsem, že už nejsi.“ Řekl mu.
„Jak se máš?“ Řekl malý Vetinari.
„Už to bylo lepší.“
„Vážně? Mně se dařilo celkem dobře. Asi je to i vidět, když se kolem rozhlédneš.“
Vetinari měl pocit, že se zbláznil. Tohle se nemělo nikdy stát. Celý tenhle podzemní svět měl být zapomenut. A teď tu stojí a mluví sám se sebou. Sám se sebou, ale přitom s někým jiným.
„Celkem dobré, že? Na to, že nemám fyzickou podobu.“
„Divím se, že máš aspoň tuhle.“
„Měl bych poděkovat tobě a tvojí nedůslednosti. Jinak bych už tady nebyl.“
Plameny

Mágům se podařilo opevnit se v hodovní síni. Jakmile si tam nanosili i zásoby, bylo to jediné dostatečně veliké místo, na kterém se v současné situaci cítili bezpečně.
„Jak se vůbec mohl dostat do takového stavu?“ Zeptal se Ctibum Výsměška, který byl potěšen tím, že jednou může on vysvětlovat něco jemu.
„Patrně neprovedl rituál jednostranné smrti tak, jak by měl.“
„O tom jsem nic neslyšel, co je to?“
„Pěkně nechutná záležitost ze starých dob. Nikomu bych ji nedoporučoval. Díky ní se dá rozdělit osobnost a jedna část zabít.“
„Proč by to někdo dělal?“ Zeptal se vystrašeně Ctibum.
„Dá se to vykonat, když někdo udělá něco strašlivého. Tak strašlivého, že s tím nedokáže žít, i přesto, že žít chce. Po tomhle obřadu se pak znova narodí. Ale ty vzpomínky se mohou vrátit. Každopádně má jistotu, že po zabití té ‚zlé‘ části, už nic takového neudělá.“
„A co je na tom tak nechutného? Vypadá to jako celkem dobrý nápad, když se něco nepodaří.“
„No, co se týče pohybů a slov, tak to není nic převratného. Problém je v něčem jiném.“ Výsměšek se odmlčel. „Je potřeba si oholit všechny vlasy a pak je spálit.“
„To není tak hrozné…“
„To ne, ale dál se musí vytrhat i všechny zuby a nehty a taky je spálit.“

Oheň Horko Smrt
„Co tím chceš říct?“ Zeptal se nyní již osmnáctiletého odrazu Vetinari.
„Asi jsi při té neskutečné porci bolesti zapomněl na zuby moudrosti.“
Vetinari se usmál.
„Co je tu k smíchu?“
„Tenkrát jsem na ně zapomněl, to je pravda.“ Sáhl do kapsy a vytáhl čtyři zuby.
„A co s tím chceš asi dělat teď? Myslíš si snad, že tě tady nechám vykonat celý rituál? Takový pitomec snad nejsi.“
„To tedy nejsem.“ Řekl si téměř pro sebe Vetinari zatímco zuby svazoval nití.
„Počkat, co to děláš?“
Vetinari se napřáhl.
„Ne!“
Patricij vší silou vrazil ruku se zuby do zrcadla, až prošla téměř skrz. Několik kusů skla spadlo na zem. Na každém střepu byl jeden Vetinariho odraz od narození po smrt. Po chvíli zmizely. Vetinari pomalu vytáhnul zkrvavenou ruku, podíval se na ni a omdlel.

Lord Vetinari se probudil na provizorním lůžku ve své pracovně. Nad ním stáli Važuzel a Výsměšek.
„A hele, vypadá to, že je v pořádku.“ Zvolal Výsměšek.
„Jak se cítíte, pane?“ zeptal se Važuzel.
Vetinari se pomalu posadil.
„Zdá se, že dobře.“ Odpověděl.
„Můžu se zeptat,“ řekl Výsměšek, „jak jste se vlastně dostal ven?“
„Tak nějak jsem čekal, že mi to řeknete vy.“
Výsměšek a Važuzel si vyměnili zmatené pohledy.
„No, hlavně, že jste v pořádku.“ Řekl rozpačitě Važuzel.
Po chvíli se slova opět ujal patricij.
„Arcikancléři, myslíte, že se ještě někdy objeví?“
„Vyznavači Ohně? Řekl bych, že v dohledné době ne.“ Odmlčel se. „Celkem mě ale překvapilo, když jsme v nouzové kouli viděli rozbití toho zrcadla… vámi.“
„Opravdu?“ Podivil se Vetinari a pozdvihl obočí.

Acta est fabula