Cesta do středu Plochy

Příběhy tvoří vesmíry… Nebo je to naopak? A tak se stalo, tak jako i někde jinde…
Profesor Brok se ještě více naklonil nad pracovní stůl a velmi opatrně rozvinoval starý ušmudlaný svitek z bůhví čí kůže. Pak si ho přečetl a ještě jednou.
„Ano je to tak jak jsem si myslel,“ zamumlal si pro sebe a do zápisníku si zapsal několik poznámek.
„Evžene! Pojď sem! Měl jsem pravdu!“ zakřičel pak nadšeně, až se otřásl celý dům.
„Ano? Jo. Už jdu,“ ozvalo se odněkud z přízemí, na pozadí jemného dívčího smíchu.
Po několika těžkých, dupavých krocích stoupajících po schodišti, vešel do pracovny mohutný mladík. Byl samá noha, samá ruka, na hlavě rozčepýřené nazrzlé vlasy, mladistvý obličej pokropený pihami. Na sobě měl ledabyle přehozený plášť s vyšitými zlatavými hvězdami a půlměsíci. V rukách žmoulal špičatý klobouk.
Evžen Pryskyřník byl čerstvě vyštudovaný mladý mág, který se už nějakou dobu dvořil profesorově dceři. Mohlo se to zdát na mága podivné, ale Evoluce nikdy nespí. Pan Brok proti tomu nebyl, neboť silný a v jistých mezích chytrý mladík se mu hodil. A ještě jako bonus navíc, to byl mág a to docela schopný mág.
Takže tam, kam se profesor už nějakou dobu chystal, nebude muset řešit ani světlo, ani ochranu a ani další jiné věci. A dokonce Evžen dokázal přenést někoho, nebo i sebe na určité, známé místo. To se může hodit asi nejvíce, prostě jen pro jistotu.
Profesor Brok byl zarputilý geolog a náruživý sběratel všeho možného kamení. Bylo mu něco přes padesát a těšil se dobrému zdraví a kondici. Ono když pořád běháte někde venku na čerstvém vzduchu a pořád do něčeho kopete a hrabete, tak máte holt už nějakou tu fyzičku.
A jak už to u takových šťastných lidí bývá – měl svoji teorii. Nezáleželo na tom, že všem ostatním studovaným lidem z oboru a hlavně trpaslíkům, se ta jeho teorie zdála slušně řečeno bláznivá. Ba i dokonce nemožná.
A tak se profesor rozhodl tuto teorii dokázat. Proto už několik let opravdu hluboce pátral a šťoural do všeho pod sebou i kolem sebe, až našel, co hledal. A to právě teď studoval.
„Je to tady. Jak jsem si myslel! Podívej se! Mám to!“ vyhrkl pan Brok rychle a poklepával na omšelý svitek.
Evžen, celý zčervenalý z předchozího rozptýlení se posadil a začal číst. Po chvíli se nadechl a zamručel: „No víte, znám takové svitky ještě z univerzity a někdy ty…“
„Co to plácáš? Nepleť mi sem univerzitu! Tenhle svitek jsem koupil od spolehlivého obchodníka v Ankh-Morporku. U toho, jak s ním obchoduji s kameny. No, to je jedno. Každopádně tohle je ta cesta! Ta co ji hledám!“ zahřměl profesor.
„Hmm. Ale je to nějaké rozmazané a tak nemyslím, že…“
„Začni se chystat na cestu. Pozítří vyrážíme. Slíbil jsi mi to, pamatuješ?“ oznámil mu profesor tónem, který nepřipouštěl nic jiného. Pak začal pobíhat po pracovně a otevírat všechny možné skříně a sekretáře a přehrabovat se v nich.
Evžen se zatvářil utrápeně a znovu si přečetl ten svitek. Stálo tam, že nějaká paní Larrsonová někdy před více jak sto lety, objevila jeskyní cestu vedoucí do nitra Plochy. Že tam viděla mnoho zajímavých věcí a že prošla skrz … (tam to bylo nečitelné) a že pak přišla na velké tajemství (to bylo také nečitelné). Poté tam bylo zhruba popsáno, kde tu jeskyni najít. Měla by se nalézat na vnitřním úbočí nějaké doutnající hory jménem Julaverna.
Mladý mág takovéhle listiny znal. Po univerzitě se jich vždycky povalovala kvanta. A hlavně se někdy člověk na ta kvanta rozložil, když takovým listinám věřil nebo dělal neprozřetelně to, co tam bylo napsáno.
Ale co se dá dělat. Před nedávnem, kdy do tohoto domu začal docházet, tak aby se zalíbil otci své vyvolené, nasliboval toho opravdu hodně. Jenže nebyl z těch, pro které slib nic neznamená. On někdy sliby dokonce i plnil a mnoho jeho spolužáků to na vlastní kůži poznalo.
A když profesor jeden večer básnil o jisté cestě dolů do podzemí, aby prokázal, že je tam obrovská dutina a že jejich Plocha se jen součástí gigantické planety, tak mu Evžen slíbil, že nebude pro něj problém jej doprovodit.
Profesor byl nabídkou nadšen a tak ho Evžen rovnou požádal, jestli by u nich zrovna ten den nemohl přespat. Venku bylo tak nějak nevlídně a už bylo pozdě. Kdo ví, co by se mu mohlo taky stát. Sice toto bylo Sto Helit a ne nějaký násilnický Ankh-Morpork, ale i tak. Pan Brok zprvu o tom nechtěl ani slyšet, ale po jemném, usměvavém nátlaku své dcery Lipi, nakonec souhlasil. Připomněl jen, že slib bere za závazný.
A tak se následující den profesor Brok a mág Pryskyřník chystali na nejistou cestu někam až do horoucích pekel a možná, že to i doslova. Ta doutnající hora Julaverna se měla nacházet někde v horách Beraní hlavy, na okraji Středových stepí směrem k Vortexským pláním.
Od Sto Helit je to opravdu kus cesty, ale ne tak pro profesora. Totiž jeho přítel, konstruktér a bezesporu excentrik Tobur Vyzyvatel, právě nedávno dokončil jeden svůj zajímavý vynález. Byla to létající loď poháněná spoustou kolmo postavených vrtulí. Tento „ďábelský stroj“, jak jej nazývali místní obyvatelé (což vlastně byla pravda, neboť pohon obstarávali silní démoni, které stačilo jen pořádně krmit a občas nechat odpočinout), byl pojmenován vzletným jménem Albatros, podle jistého ptáka. Tobur prohlásil, že co dokáže nějaký pták, to jeho létadlo dokáže také.
A tak dohoda mezi starými přáteli byla uzavřena, ruce byly podány a Tobur Vyzyvatel začal chystat Albatros na první opravdový let. Doteď létal jen na krátké zkušební zálety, vesměs hlavně plné snahy o udržení létadla v pokud možno alespoň nějaké rovině, aby posádka nemusela být pořád přivázána k pažení.
Tobur byl však pln optimismu a i přes tyto začátečnické nepříjemnosti, zcela sebevědomě slíbil vykonat ten velkolepý let přes mohutné středové horstvo.Nadešel den loučení. Profesor Brok se vlažně rozloučil se svou služkou Irmou, trochu vřeleji s Lipou a s velkým batohem na zádech vyšel z domu. Byl oblečen do svých cestovních šatů tak jako pokaždé, když vyrážel to terénu. Pak netrpělivě vyčkával než se i Evžen rozloučí. Tam to bylo trošku zdlouhavější. Pan Brok se raději otočil a vyhlížel, zda zahlédne přichystané létadlo. Tobur měl totiž své dílny plné čmoudu, hluku a pracujících trpaslíků jen o pár domů a jednu ulici dál.
A skutečně spatřil nehybné, lesklé vrtule, vyčuhující nepatřičně mezi doškovými střechami domů.
„Tak pojď už! Nemáme moc času. Tobur je velmi dochvilný a také počítám, že už i netrpělivý dokázat celému městu, že jeho stroj je jak říká, excelentní.“
Něco dvakrát mlasklo.
„Mějte se dobře a hlavně se brzo vraťte a…“ zafňukala Lipa a se slzami na krajíčku ještě dodala, „a Evžene dohlédni na tátu, však víš…“
„Ano, ano. Dáme na sebe pozor. Tak už běžte dovnitř, ať můžeme jít,“ zadrmolil pan Brok a zamířil k dílnám. Padl poslední polibek, hluboký vzdech a pak už mág mazal za profesorem.

„Skvělé příteli, skvělé. Tomuhle se říká cestování,“ pronesl vážně profesor k Toburovi, sedícímu naproti němu.
Pan Brok seděl celý zachumlaný do huňatého kožichu v křesílku na zadní otevřené palubě Albatrosu a vychutnával si horké svařené víno z velkého džbánku. Zároveň se kochal pohledem na ubíhající ledové vrcholky mohutných hor. Ze svařáku stoupala hustá pára, jak byl okolní vzduch mrazivý, ale jak poznamenal Evžen, zdravý. Nad sebou měli roztaženou něco jako stanovou střechu, aby je prudký proud ledového vzduchu od svislých vrtulí nezmrazil úplně.
Létadlo se ani už tolik nekymácelo jako na začátku jejich cesty. Démoni, strojníci, kormidelník a i sám Vyzyvatel se už docela naučili svůj stroj ovládat a požitek z letu strmě stoupl. Mohli se už i najíst beze strachu, že jídlo opustí tělo předčasně.
Tobur spokojeně přikývl: „Já ti to říkal, tohle je úplně jiná ta, ehm, no, dimenze cestování. Kurz držíme dobře a i výška tolik neskáče. Ještě by to chtělo ten… Teda… Jestli dovolíš…“ Poté se několikrát ošil, zavrtěl hlavou, odložil svůj džbánek, rozdýmal fajfku, vyskočil na nohy a se zabrbláním, že ho něco zrovna napadlo, zmizel v palubní nástavbě.
Letěli dnem i nocí bez přistání a právě jednou za noci spatřili uchvacující Auroru corealis, která rozehrála své modrozelené taneční představení při uzemňování syrové energie do mohutných horských štítů. Celé osazenstvo létadla to se zatajeným dechem sledovalo z horní paluby. Najednou však začala loď ztrácet výšku. Hukot vrtulí zeslábl. Tobur se rychle rozhlédl zkušeným okem po svém výtvoru a málem ho kleplo.
Oni totiž sledovali to fascinující představení i démoni, kteří měli zrovna službu u pohonu. Jelikož byli menšího vzrůstu, museli stát na špičkách svých pařátů, aby přes boční pažení dobře viděli. Vypadali, že se jim ten atmosférický úkaz také líbí. Naštěstí stačilo jen vydat hlučný rozkaz a zároveň slíbit dvojitou porci svačiny a démoni zmizeli v podpalubí. Albatros začal znovu stoupat.
Za těchto vynikajících podmínek uběhl let přes ledový střed Beraního horstva bez problémů za několik dnů.

Albatros se snesl s bezmračné oblohy a jeho kotva se pevně zaklínila ve skalní rozsedlině. Téměř tady nevál ten silný vítr, který je ještě před chvílí zlobil ve vyšších vrstvách. Profesor s Pryskyřníkem vystoupili na kamenitou a nahnutě příkrou plošinu v kráteru sopky Julaverna. Byla to bezesporu sopka. Vystupovaly z ní chuchvalce dýmu, které se ale vzápětí rozplynuly v prudkém větru. Při přistávacím manévru zahlédli i stádo pasoucích se Yoků na úbočí hory směrem k okraji.
Několik předešlých hodin jim sice zabralo hledání, ale teď si už byli jistí, že tady se nachází vstup do podzemí paní Larrsonové. Kousek níž bokem v širokém jícnu se jim opravdu zdálo, že vidí temný rozeklaný otvor.
Po domluvě s Toburem, že sem za určitou dobu znovu přiletí, aby je vyzvedl, se s přáním oboustranných úspěchů vřele rozloučili. Před tím byly vyloženy i zásoby navíc, které zde měly zůstat, kdyby se cestovatelé vrátili dříve než létadlo. Měli tam i složený stan a kamna. Profesor i mág se vsoukali do řemení svých těžkých batohů a vyzbrojeni Evžen svou holí a profesor špacírkou s bodcem, začali sestupovat k jeskyni.

Ano, byl to očividně ten vstup. Rozšklebený jak tlama rejnoka, široký pár metrů, vysoký zhruba tři metry a tak mohli vstoupit bez problémů. Podobalo se to trpasličímu dolu, ale ve větším měřítku. Mág pohladil žalud své hole, zadrmolil zaklínadlo a horní část hole se rozzářila neoslepujícím světlem. To se pomalu rozlilo do prostoru jako by to bylo světlo denní. Na stěnách se náhle objevily nějaké nesrozumitelné nápisy hrubě vytesané do skalních stěn. Profesor si spokojeně zamnul rukama.
„Tak Evžene, vcházíme právě do historie. Musím to hned zanést do deníku výpravy.“
„No myslím, že spíše vcházíme do pošetilosti,“ zarozumoval opatrně mág a nejistě se rozhlížel po svažující se chodbě. Moc to tady tedy nevonělo. Bylo to tady cítit, jako když se přežere troll nekvalitního koksu a nechce, aby mu prasklo břicho.
„Ale jdi. Proč taková slova? Ostatně, mám už to zapsáno. A teď není čas na lelkování. Pojď!“ přikázal pan Brok, zastrčil si deník do náprsní kapsy a rázným krokem vykročil.
Pryskyřník nasucho polkl a vyrazil za ním. Snad si dobře pamatoval těch pár zaklínadel hodících se do podzemních prostorů. Začal si hned v duchu jedno z nich sestavovat.
Jeskyní chodba se pozvolna svažovala a nepravidelně vlnila. Cestovatelé se ponořili do nitra Plochy a pokračovali stále dál a dál.
Dny utíkaly, pak i týdny a oni šli pořád dál těmi chodbami, tunely, průvlaky, stržemi, někdy se museli i protahovat zúženými místy, prostě dělali všechno tak, jako jeskyňáři při průzkumu. Profesor si pečlivě vedl deník a vše zapisoval. Poznamenával si i zpáteční cestu, což bylo jistě prozíravé.
Stravovali se ze zásob, mág pomáhal s vařením čaje i s ohříváním konzerv, žvýkali sušené maso a suchary. Měli sebou i jisté tablety draze koupené od alchymistů k udržení zdraví a síly. Vody jak se zdálo, bylo všude dost. Různé potůčky, jezírka a tůňky byly zřejmě velmi běžným vybavením podzemí Plochy.
Celé to dosavadní putování probíhalo klidně bez větších příhod a cesta podzemím vedla bez přerušení stále dál. Až jednoho dne nevěděli kudy kam.
Došli totiž do obrovské síně plné sloupů, převisů, povalujících se balvanů a temných koutů. Dokonce se tudy prodírala dravá říčka průzračné bublající vody. Profesorovi se zdálo, že teče do kopce. Už si totiž párkrát během cesty všiml tohoto jevu, ale nějak nad tím zatím nepřemýšlel. Možná to byl přelud. Možná za to mohl oktogen.
Na všech stranách se temnily začátky dalších chodeb a tunelů vedoucích odtud pryč. Z některých vytékala voda. Ohromná okolní ložiska duhově zbarveného oktironu je svírala jako chobotnice. Mágova hůl blikala a někdy potemněla úplně. Zdálo se dokonce, že se snad i kroutila jako naštvaný had. Mladík vyslal další zaklínadlo k udržení světla. Ale tentokrát jej jen pro jistotu potichounku pošeptal a to ještě napůl, protože by jinak tady v ložisku oktironu mohlo zažehnout celý vesmír.
Zmoženě usedli na ty hladší z mnoha skalních výstupků a hluboce oddechovali. Skála se zde nepředstavitelně proplétala s na dotek teplým oktironem. Bylo tady dusno, horko a vzduch se vlnil jako by se jim smál. Profesor si utřel zpocené čelo do promočeného kapesníku a poprvé od začátku jejich putování pomyslel na to, že možná udělal chybu. Měl vzít sebou ještě i trpaslíka a trolla. Ti by se v takovémto prostředí cítili jako doma a věděli by co a jak. I když na trolla by tady bylo asi moc teplo.
„Musíme jít dál, už musíme být někde na konci,“ zamumlal pan Brok a začal vstávat. Nohy však vypověděly službu a tak se znovu docela tvrdě posadil. Zdálo se mu, že okolo tančí nějaká mlha částečně formovaná do podoby mladé dívky. Zavrtěl hlavou. S dívky se vyklubala tančící stařena. Profesor po ní mávl rukou. Mlha zmizela.
„Slyšíš! Jdeme dál! Tady nemůžeme zůstat! Pojď…“ pronesl pan Brok. Povedlo se mu postavit na třesoucí se nohy. Unaveně se opíral o svoji špacírku a rozhlížel se po skalní síni.
„Jo, jo. Já vím,“ přikývl Evžen a pokračoval: „Je tady moc syrové magie, to ten duhový kov. Možná to na mě působí méně než na vás, ale…“
„Co ale?“ zajímal se stále se rozhlížející profesor.
„Co? Já nevím co ale?“ zeptal se zmateně Pryskyřník. Mnul si spánky a cítil se mizerně. Pak ještě dodal: „Mám v hlavě guláš, nebo alespoň mozek na kaši… Nemůžu se soustředit… Musíme pryč! Padáme!“
Začal se zvedat a s jistým úsilím se mu to přece jenom povedlo. Oba dva se bezradně rozhlíželi a nevěděli co dělat a kam jít. Ale přece.
Náhle profesor Brok u jednoho z větších tunelů na protější straně síně spatřil postavu. Promnul si oči a podíval se znovu. A znovu ji zahlédl. Kynula jim rukou. Byla zahalená celá v černém, klobouk naražený hluboko do čela a pod ním dvě lesklé, jakoby skleněné jiskřičky. Usmívala se. Alespoň se to tak profesorovi zdálo. Gesty jim ukazovala, že mají jít tam.
„Jdeme, Evžene! Tam!“ zavelel profesor a ukázal třesoucím se prstem k tunelu s postavou, teď už jasně se rýsujícího staršího, šedivého muže v černém. Stále se mile usmíval.
To jim dodalo sil a tak rychle vykročili udaným směrem. Museli obejít jeden převis zasahující ke středu síně. Tunel jim zmizel z očí. Když se znovu objevil, postava muže tam už nebyla. Došourali se zklamaní k ústí tunelu. Ale co to? Oba součastně ucítili něco jako průvan. Foukalo odtud a bylo to opravdu osvěžující.
„Kdo to byl?“ zeptal se pan Brok Evžena, který už mezitím zašel dál do tunelu a pomocí vyzařovaného světla hole se snažil dohlédnout co nejdále. Stěny byly celkem hladké, jako by byl vytvořen něčím proudícím a celý se prudce svažoval. Šel odtud chlad. Ale Evžen se cítil tak nějak lehčí a plný sil.
„Nevím, pane profesore. Ale každopádně se mi udělalo lépe a ten proud vzduchu mě skvěle osvěžil. Nechci spekulovat, jako už několikrát, ale myslím, že stačí, že nám ten muž v černém možná ukázal cestu dál,“ odpověděl Evžen a zároveň zkoušel, jestli se dá jít dál, když tunel docela příkře klesá.
„Třeba to byl takový dobrý duch zdejšího místa. Na univerzitě jsme takové podobné také měli,“ dodal ještě.
„Hmm. Snad máš pravdu,“ řekl profesor zamyšleně. Pak ho něco napadlo: „Je čas dát si svačinu, když se nám udělalo tak dobře. Cítím se konečně po těch čtyřech týdnech jako znovuzrozený.“
Batohy putovaly na zem, cestovatelé se posadili taktéž na zem a pomocí plamínku z mágovy hole si ohřáli masovou konzervu, ke které pojedli něco z posledních zásob sucharů. Pak se vydali dál.
Sestupovalo se jim čím dál tím lépe. Přestávali postupně cítit váhu svých těl. Tunel se stáčel v jakési nepravidelné spirále stále pořád více a prudčeji dolů. Jeho stěny se zdály být už úplně hladké a zaoblené. V těchto místech měl téměř kruhový tunel v průměru asi tak pět metrů a zářil v odlesku od světla hole duhovými barvami. Byl to už zřejmě jen čistý oktiron. Mágova hůl vrněla a odletovaly od ní drobounké jiskřičky. Průvan byl stále zřetelnější. Šli už jako z prudkého kopce.
Evžen měl pocit, že dokáže stvořit všechna zaklínadla světa. Podíval se na profesora. Ten cítil zřejmě pocit, že by to tady všechno rozkopal svým cepínem. Z výrazu starého pána bylo patrné, že je v geologickém, radostném okouzlení. Sestupoval dolů, opíral se o svoji špacírku a zářil. Očekávali všechno, jen tohle ne. Náhle jim začaly podjíždět boty a cestovatelé začali sklouzávat po hladké stěně. Naštěstí se to ale neproměnilo v pád, který podvědomě očekávali.
„No to snad ani není možné!“ vkřikl pan Brok udiveně. „Vidíš to! To je neuvěřitelné!“ Ozvěna se nesla velmi dlouho.
Evžen Pryskyřník si v rychlosti pomyslel, že se profesor trošku mýlí. Na Zeměploše může být totiž všechno uvěřitelné. Tady se může stát všechno. A taky se stává. Vždyť se to na univerzitě učil.
„Jo. Ale myslím si, že bychom se měli asi přivázat k sobě a k něčemu. Rozhodně k něčemu,“ upozornil Evžen profesora. „Zdá se, že začínáme tak nějak padat!“ vykřikl ještě. Snažil se rychle si sundat tenký provaz, který měl přivázaný k pásku.
Pak jim podjely nohy úplně a začali se padavě vznášet, spíše řečeno letět. Jejich rychlost nebyla ale vůbec velká, jen jako rychlejší chůze nebo běh. Mág chytil profesora za pásek jeho kalhot a zároveň hledal očima něco k zakotvení. Nikde nic, jen samá hladkost a duhovost. A co sakra jeho magie?
Pan Brok v absolutním okouzlení jak z letu tak z toho okolo, sledoval stěnu tunelu, po které vzlínala nahoru voda. Skoro přímo tekla. Něco ho napadlo. Něco opravdu zajímavého. Už si toho všiml dříve. Vzpomněl si na svitek, který je sem zavedl. To bylo ono! To tajemství! Ten koloběh!
Evžen měl jiné starosti. Snažil se zoufale něčeho chytit, přitom probíral v hlavě svá zaklínadla a hledal nějaké vhodné a zároveň se snažil přivázat profesora k sobě.
A potom to zahlédl. Konec jejich tunelu. Přibližující se temnotu. Nezadržitelně k ní směřovali, ale nezrychlovali. Z průvanu se stal větší vítr. Možná že dokonce zpomalovali. To bylo dobré. Avšak?
„My vypadneme z Plochy!“ zakřičel mág zděšeně, když si uvědomil jejich situaci. Začal se zuřivě hrabat ke stěně, po které už teklo hodně souvislé vody. Nešlo to.
„Co? Co to?“ probral se profesor z vědeckého zamyšlení.
„Tunel končí! A já nevím…“
„Ale to ne! Má tam být podle mě jen ta dutina! Však víš!“ překřikoval hučení větru profesor. Mával rukama jako by chtěl zbrzdit jejich pomalý pádolet. Ze všech stran jemně mrholilo.
Temný otvor se přiblížil na dosah. A temnota tam jiskřila.
„Spadneme tam a budeme na placku!“ vykřikl naštvaně Pryskyřník. Máchl zářící holí a vypustil zaklínadlo ze řetězu. Magie tady však byla opravdu hutná a prastará. V tomtéž okamžiku vypadli ze Zeměplochy.
Mělo to být poutací kouzlo a… A fungovalo. Ale tak nějak zvláštně. Profesor geologie i mladý mág se zastavili asi dva metry pod spodní stranou Plochy. A zastavili se úplně. Jediné co jim snad ještě tak fungovalo, byli oči a vědomí a to bylo tak nějak všechno. Nemohli se jakkoliv pohnout a jen se tak pomaloučku vznášeli a přetáčeli, což bylo vlastně pro pozorování výhodné.
Jaký to pohled se před nimi rozprostřel. To snad ještě žádný smrtelník neviděl. No, bylo už sice pár jedinců, ale to sem teď nepatří.
Obrovský volný prostor s jemně vypouklou podlahou pravidelného vzoru. Po čtyřech stranách byla Plocha podpíraná jakýmisi do půlky zdvojenými sloupy přemrštěné šíře. A viselo tam ještě i něco jiného. A za nimi byl další volný prostor jemně ozářený třpytivými odlesky, zřejmě způsobenými tou kondenzovanou vodou na celém spodku Plochy.
Takhle to viděl pan Brok. Ano, takhle nějak si to představoval. Má tedy pravdu. Samozřejmě to předpokládal. Pod Plochou je jen dutina, která je součástí něčeho většího a to se bude muset ještě vyzkoumat. Ale…
Jeden s těch sloupů se pohnul a možná se hnuly i ty ostatní. Profesor zaváhal ve svých závěrech. Ale přece i zemětřesení musí někde vznikat a prostě tak. Všeobecně vědci, badatelé a výzkumníci velmi neradi mění své skvělé teorie.
To Evžen měl jiné starosti. Bylo mu hned jasné, jak to tady je a že teorie o želvě a slonech má něco do sebe. Musel teď ale vrátit věcem pořádek a to znamenalo dostat se zpět do Plochy na pevnou zem a vypadnou odtud. Nemohl se pohnout, ale zaklínadlo bylo jeho vlastní a tak se pokusil jej ovládnout a přimět k rozumu.
A skutečně po jistém úsilí se mu povedlo zařadit zpátečku a oba cestovatelé se bezpečně zasunuli zpět do Plochy. A letěli tunelem pořád vzhůru. Profesor se zdál protestovat, ale to mága nezajímalo. Konečně se zase mohli hýbat a let se zastavil. Postavili na pevnou zem duhového tunelu kousek od místa, kde ve velké síni začínal.
„Proč si nás odnesl pryč? Já tam chci zpátky! Ještě jsem se tam ani nerozkoukal a…“ rozčiloval se profesor.
„Bylo to tam nebezpečné. Zabilo by nás to tam! Nedalo se tam dýchat! Však jste viděl určitě dost,“ řekl smířlivě mladík a začal sestavovat nové zaklínadlo, které by je přemístilo na úplný začátek tohoto podzemí, do kráteru Julaverna. Splnil svůj slib a byl čas se vrátit. Máchl holí.
Po jisté době vyšli z jeskyně na denní světlo. Evžen si oddychl a utřel si zpocené čelo pod špičatým kloboukem.
„Musím se tam znovu dostat, Evžene. Ještě tam zbývá mnoho k objevení a tak…“ nadhodil profesor a shodil si batoh ze zad.
„Myslím, že potenciálu našeho objevu je třeba využít,“ konstatoval zamyšleně mág a začal v hlavě spřádat různé plány.

Za několik dnů přilétl Albatros a oni se bezpečně dostali domů. Evžen zatím vymyslel, jak na jejich objevu vydělat peníze. A ty budou teď potřeba. Měsíc po návratu požádal profesora o ruku jeho dcery Lipi a zároveň byla založena první cestovně záživná kancelář ve městě. A asi zřejmě první po celých Stoských pláních.
Po jistém dohadování mezi profesorem a Irmou, dostala cestovka, jak ji domácky nazýval mág, zajímavý a pro zákazníky jistě přitažlivý název – Do dutiny. Pan Brok tam ještě chtěl sice přidat – paní Larrsonové, ale to u Irmy už neprošlo. I tak to slibovalo jisté dobrodružství. Irma prohlásila, že je to neslušné.
Profesor nechápal co ji tak pobuřuje na tom, že chce vzít výletníky do míst, která tak těžce objevil. Evžen zařídil propagaci spoustou světelných efektů, magických letáků a trošku i podplácením malinkými kousky Oktironu, které si z výpravy přinesl. Dokonce na ještě vlhkou vývěsní tabuli kanceláře nechal krasopisně nadepsat: „Dostaneme vás až na konec!“ a ještě: „A někdy i za něj!“
Mezitím vším zmatkem s kanceláří, sepsal profesor Brok svoji novou a opravdovou teorii o nalezené vodě z Krajopádu. Voda, která se zřítí pod Plochu, se díky silnému proudu magie, který obíhá Plochu po směru rotace, odpaří, odhodí sůl a poslušně kondenzuje na spodní straně Plochy. Tam se postupně vsákne do houbovité horniny a ve spleti stále větších kanálků putuje k povrchu, kde vyvěrá ve formě pramínků. Možná jsou takto napájeny i samotné oceány. To se musí ještě zjistit.
Teorie však byla od ostatních kolegů geologů přijata vlažně a odsouzena k tomu, aby se zařadila po bok dalších podobných teorií. Profesor se tedy raději vrhl na řízení jejich kanceláře. Výzkumy se musí přece něčím zaplatit.
Po několika měsících se to všechno skutečně rozjelo. Byly zahájeny Čértrové lety ze speciálně upravené plochy pro létadla za městem. Dokonce tam místní podnikavci vybudovali i něco jako odbavovací halu, která cestující odbavila i od zbytku peněz, které jim po zaplacení cesty zbyly. No nekupte si všechny ty potřebné věci a ta svačina by se také hodila, že?
Zákazníci se hrnuli a dobře platili. Tobur jako společník kanceláře musel sestrojit větší létadlo, aby uspokojili všechny žadatele tohoto nového obchodního odvětví. A samozřejmě sestrojil i něco jako visutý povoz, zavěšený na ocelové kolejnici jezdící na téměř celé trase přes vnitřek Plochy. To bylo trochu náročnější, ale jeho nezlomná vůle, Evženův ždibec magie a trpasličí svaly dokázaly spousty věcí.

Někdy tou dobou zaklepal na bránu Dunmanifestinu lehce uspěchaný, ale o to více usměvavý mužík, věkem skončených středních let v krátkých barevných šortkách a se slunečními brýlemi na nose. Brána se otevřela.
„Dobrý den, dobrý den. Přeji hezký den. Jmenuji se Turbus a budu tady odteďka bydlet,“ vychrlil uspěchaně a ještě jen pro jistotu dodal, „Jsem bůh turistiky a výletů a někdy i ztracených zavazadel. To jen, abyste to věděli.“
Dostalo se mu snad vlídného přijetí ostatních obyvatel, kteří to brali jako dočasné rozptýlení jejich věčnosti.