Zeměplošský vesmír fantazie

Podívejme se na Zeměplochu z pohledu geologického a astronomického významu. Dozvíte se, jak se postupně utvářela Zeměplocha, tak jak ji známe. Probereme zrození A´Tuin a rozmnožování druhu chelis galactica. Neopomeneme ani astronomické události jako byl dopad meteoritu a pátého slona, geologické pohyby kontinentů nebo kráčení samotné galaktické želvy.

Úžasná Zeměplocha Terryho Pratchetta je mezi čtenáři fantasy knih známá asi tak jako Pán prstenů J. R. R. Tolkiena. Zeměplochu ale čtou i někteří, co se fantasy jinak vyhýbají. Je totiž parodií na náš skutečný svět a Pratchett ji využíval k tomu, aby rozebíral různá témata: od samotné literatury fantasy a hororu přes kinematografii a hudební průmysl až po tak závažné věci jako smrt, feminizmus, rasizmus, otroctví, válka či svoboda slova. Pratchett tyto své rozbory vždy doprovázel citlivým a inteligentním humorem, což je hlavním důvodem toho, proč se Zeměplocha stala světoznámou. Vymyslel si svůj zeměplošský svět, kde nic nemůže být natolik bláznivé, aby to nemohlo existovat nebo fungovat. A my se nyní do tohoto světa pokusíme nahlédnout z perspektivy astronomie.

A´Tuin a Zeměplocha

Zeměplocha, jak lze odvodit už z názvu, je plochý svět o průměru šestnácti tisíc kilometrů, který spočívá na zádech čtyř slonů stojících na krunýři hvězdné želvy, známé jako Velká A´Tuin. Při pohledu shora nejvíce připomíná obrovskou pizzu. Velká A´Tuin ve své blízkosti ohýbá realitu, a díky tomu může existovat jak ona, tak samotná Zeměplocha. Tomuto ohýbání reality můžeme pro zjednodušení říkat magie.

Vědcům, kteří se na Zeměploše zabývají otázkami vesmíru, se říká astrozoologové. Na rozdíl od astronomů se totiž nezajímají jen o vesmír mimo Zeměplochu, ale také o samotnou hvězdnou želvu, kterou odborně pojmenovali chelys galactica.

Jejich znalosti jsou omezené, protože technika na Zeměploše odpovídá našemu středověku. Až u několika posledních zeměplošských románů se dá mluvit o tom, že se dějiny posunuly do období parních strojů.

Astrozoologové tak mohou studovat okolní vesmír pouze svými dalekohledy. V případě studia samotné želvy lze výzkum provádět pouze na okraji plochy. Takovým ideálním místem je království Krull, jehož pohraniční hory přesahují přes okraj. V tomto království dokonce kvůli výzkumu sestrojili první kosmickou loď, kterou spustili přes okraj na tažných lanech. Krullané proto mohli oslavovat první objevitele mimo hranice Zeměplochy, kterým se začalo přezdívat želvonauti. Lidé, kteří přepadli přes Okraj omylem, se za želvonauty nepovažují, protože se nepočítá s tím, že by se vrátili a podali o svých objevech zprávu. 

Výzkumníci se zatím o chelys galactica mnoho nedozvěděli. Pokusili se zjistit, o čem želva přemýšlí, ale zjistili, že je složité číst v mysli tvora, jehož myšlenky se pohybují rychlostí ledovce. Vypátrali pouze to, že velká želva někam cíleně směřuje. Tento poznatek vzal za své, když se želva dostala k cíli své cesty.

A´Tuin se totiž objevila na hvězdných písčinách, kde je realita vesmíru nejvíce oslabena, aby byla svědkem zrodu nového života. Jednalo se o osm obrovských vajec, ze kterých se vylíhlo osm nových želv chelys galactica o velikosti asteroidu. Každá z nich měla už od svého narození na krunýři čtyři malá slůňata a na jejich hřbetech maličkou Zeměplochu, pokrytou vodní párou a dýmajícími vulkány. Tohoto zrození byla svědkem nejen Velká A´Tuin, ale také všichni obyvatelé Zeměplochy, kteří zrovna sledovali oblohu.

Jakmile došlo ke zrodu mladých želv, Velká A´Tuin se otočila a vydala se zpět do hlubokého vesmíru. Astrozoologové si tak opět lámou hlavu, kam Velká A´Tuin směřuje.

Další významnou otázkou ohledně A´Tuin, kterou se vědci snaží vyřešit, je zjištění jejího pohlaví. Je důležité vědět, zda svět bude během páření s jinou želvou ten nahoře či dole.

Dny, měsíce a roky

Jeden rok je měřen jedním otočením Zeměplochy kolem své osy. Toto otočení trvá přibližně osm set dní a má za následek střídání ročních období. Během jednoho otočení plochy se každý její bod dostane nejblíže k eliptické dráze slunce hned dvakrát. Jednou na straně, kde slunce vychází, podruhé tam, kde zapadá. Proto má Zeměplocha z astronomického hlediska celkem osm ročních období: prvojaro, prvoléto, prvopodzim, prvozima, druhojaro, druholéto, druhopodzim, druhozima.

Toto rozdělení je však spíše pro vědeckou obec. Obyčejní obyvatelé Zeměplochy běžně používají tzv. zemědělský rok, tedy jen čtyři roční období – polovinu astronomického roku.

Smysl to dává i při oslavách narozenin, protože tak máte za stejnou dobu dvakrát více legitimních důvodů, proč se opíjet. Navíc byste v případě počítání věku podle astronomických roků mohli ve svých osmnácti letech namísto plnoletosti slavit spíše zásnuby své dcery.

Obyvatelé Zeměplochy si také každý zemědělský rok musejí zvykat na to, že slunce a měsíc vycházejí na opačné straně, než jak byli zvyklí v předchozím zemědělském roce.

Na Zeměploše jsou dny i noci stejně dlouhé, nezkracují se. Číslo osm je zde magickým číslem, proto má týden celkem osm dní – osmý den se nazývá osmota. Ani to, že se astronomický rok skládá z osmi set dní, nebude pouze věcí náhody. Rok se skládá ze třinácti měsíců. Opět se zřejmě jedná o rozdělení zemědělského roku, ne astronomického. Jeden měsíc trvá přibližně jednatřicet dní.

Slunce a měsíc

Zeměplocha má dva souputníky – slunce a měsíc. Oba jsou kulovitého tvaru a obíhají želvu po stále stejné eliptické dráze, přibližně ve středu jejího krunýře. Nejteplejší podnebí je u okraje Zeměplochy, kde slunce vychází i zachází a kde je v tu chvíli nejblíže k ploše. Na okraji je tedy tropické pásmo. Slunce se pak po východu zpoza okraje neustále vzdaluje od povrchu plochy. Ve středu Zeměplochy je nejchladněji, protože žár z vysoko postaveného slunce sem již tolik nedosahuje. V úplném středu plochy je díky tomu místo věčného sněhu. Slunce obíhá kolem plochy, a ne naopak, jak je tomu u nás na Zemi.

I zeměplošský měsíc se liší od toho pozemského. Vezmeme-li v potaz, že měsíc na Zeměploše vychází ve chvíli, kdy slunce zapadá, nemůže se od něj odrážet sluneční světlo. Tento měsíc vyzařuje vlastní stříbrnou záři. Ta ale není tak silná jako zář sluneční, proto je v noci tma.

První lidé, kteří se dostali na měsíc v kosmické lodi, zjistili, že je tam menší gravitace a řidší atmosféra, která je však dostatečně hustá k tomu, aby v ní mohl člověk dýchat bez přístrojů. Na měsíci žijí pouze dráčci, kteří se živí rostlinami stříbrné barvy. Právě díky těmto rostlinám měsíc v noci stříbrně září. Tyto rostliny ale rostou pouze na jedné polovině měsíce, druhá polovina měsíce je temná. Měsíc tak díky otáčení kolem své osy vytváří nám známé fáze od novu až po úplněk.

Přehledný horizont

Další odchylkou od Země je pak horizont. Pokud byste totiž měli možnost vystoupat na Cori Celesti, nejvyšší horu Zeměplochy tyčící se přímo v jejím středu, dokázali byste odtud zahlédnout celou Zeměplochu až k okrajům. Na Zemi by takový pohled ze stejně vysoké hory nebyl možný, protože by vám v tom bránilo zakřivení země.

Když na Zeměploše sledujete odplouvající loď, nevidíte ji mizet postupně, až se za horizontem („pod vodou“) ocitne i stěžeň. Zde se vám loď zmenšuje celá, dokud jste schopni ji vidět vlastníma očima nebo dalekohledem. Nebo dokud loď nepřepadne přes okraj.

Hvězdy

Přestože by se astrozoologové měli zabývat nejen hvězdnou želvou, ale i hvězdami, jejich výzkumem se zabývají jen okrajově. Studium hvězd ze zad tvora pohybujícího se značnou rychlostí vesmírem je pro ně velmi deprimující. Hvězdné nebe se neustále mění, takže nepřichází v úvahu ani oblíbená kratochvíle našich předků – vymýšlení podob souhvězdí. Na druhou stranu se astrozoologové nemusejí bát, že by jim hvězdy někdy došly.

Dopad meteoritu

Asi před sto miliony let dopadl na zeměplošský superkontinent Pangemonia meteorit a vyhubil všechny životní formy, které nebyly vybavené schopností přežít náraz planoucího kamene, letícího rychlostí pár tisíc kilometrů v hodině. Kvůli tomu se také Pangemonia rozdělila na dva kontinenty, Jakazačistán a Lauragateu, které se zemskými pohyby postupně posunuly do současné pozice (údajně na velkých kolečkách, pokud nevěříte teorii o vrstvě žhavé lávy).

Archeologové, v čele s Břichošem Jurou, se dokonce domnívají, že dopad meteoritu zapříčinil vyhynutí obřích ještěrů, kteří na Zeměploše v té dávné době žili. Někteří zasvěcenci naopak tvrdí, že žádní obří ještěři na ploše nikdy nežili a že se jedná o poťouchlý vtípek Stvořitele Zeměplochy, který vložil kostry obřích ještěrů do země již při jejím vytvoření, aby tím zamotal vědcům hlavy.

Pátý slon

Traduje se, že kdysi nesmírně dávno se s troubením a řevem přiřítil ovzduším mladého světa pátý slon a dopadl s takovým nárazem, že rozdělil kontinenty a pozvedl horské masivy.

Jedná se o geologickou událost podobnou dopadu meteoritu. V té době na Zeměploše naštěstí neexistoval inteligentní život (snad až na prastaré primitivní trolly, jejichž inteligence se měřila podle toho, kolikrát dokázali udeřit hlavou do skály, než se sami omráčili), přesto se muselo jednat o největší známé hromadné vyhynutí v dějinách Zeměplochy. Hlavní otázkou zůstává, odkud se tento pátý slon vzal.

Legendy tvrdí, že na zádech Velké A´Tuin stálo pět slonů. Jeden z nich ale spadl nebo byl setřesen a vylétl po nepravidelné dráze nad Zeměplochu, až na ni následně zas dopadl.

Jak to může jít dohromady se zrozením osmi malých želv rodu chelys galactica, které dokazují, že se želvy rodí se čtyřmi slony stojícími na jejich krunýřích?

Existují dvě nejpravděpodobnější teorie. První z nich je, že A´Tuin byla kdysi účastnicí jakési vesmírné nehody s jinou chelys galactica. Mohla se srazit s jinou želvou, jejíž Zeměplocha byla zničena a někteří její sloni spadli z krunýře. Jeden z těchto slonů nakonec dopadl na Zeměplochu Velké A´Tuin. Samozřejmě se mohlo jednat i o jinou katastrofickou událost: třeba o napadení cizí hvězdné želvy nějakým dravcem nebo o souboj dvou hvězdných želv. Nelze opomenout, že k pádu slona z jiné želvy mohlo dojít i při kopulaci s jinou želvou svého druhu. Taková možnost by mohla vést k oprávněnému názoru, že A´Tuin je samec.

Druhou teorií je, že pátý slon skutečně stál na krunýři velké A´Tuin, která byla jakýmsi mutantem, jako je člověk s jedenácti prsty. V takovém případě je možné, že přebývající slon začal během růstu hvězdné želvy na krunýři překážet, a proto byl také při strkanici o nedostatek místa nakonec z krunýře shozen.

Ať už byl důvod pádu pátého slona na Zeměplochu jakýkoliv, přinesla tato katastrofa sloních rozměrů i nějaká pozitiva. Pátý slon dopadl na povrch jako rozžhavený kus meteoritu a následně byl pohřben tunami kamení, které bylo při jeho dopadu vyvrženo do vzduchu. Pod kamením se zbytky jeho těla po tisíciletí vařily a dusily, a tak vznikla obrovská ložiska tukových vrstev, ze kterých se na Zeměploše vyrábí zejména kvalitní svíčky, olej a mýdlo. Kosti pátého slona pak byly ze zlata, železa a dalších kovů, aby byl slon schopen nést tíhu Zeměplochy. I toto nerostné bohatství bylo využito. Zdroje těchto ložisek tuku a kovů se staly významným důlním bohatstvím trpaslíků, kteří je již po stovky let těží v místě dopadu pátého slona.

Pokud vás svět a vesmír Zeměplochy zaujal a chtěli byste si přečíst některou zeměplošskou knihu, doporučujeme nezačínat prvním románem Barva kouzel, nýbrž románem Mort, Soudné sestry nebo Stráže! Stráže! Pokud vás více než humor a fantasy zajímají přírodní vědy, pak je i pro vás ve světě Zeměplochy místo. Můžete si přečíst Vědu na Zeměploše, v níž populárně nauční spisovatelé Ian Stewart a Jack Cohen společně s Terrym Pratchettem využívají Zeměplochu k tomu, aby srozumitelně vysvětlili přírodní zákony našeho vesmíru i čtenářům, kteří se s nimi naposledy setkali ve škole.