Utopické pokračování Dlouhé Země

Opět netuším, proč se tenhle díl jmenuje Dlouhá Utopie, když s utopií nemá nic společného. Stejně jako předchozí díl trpí vyčerpaností tématu alternativních Zemí.

Jošua Valienté je zde opět dost upozaděn. Hlavní děj se tentokrát otáčí kolem Lobsanga a Agnes, kteří svým způsobem odchází do důchodu, na málo osídlenou verzi Země. Zde se pak střetávají s inteligentní mimozemskou civilizací, a postupně zjišťují, zda může být hrozbou pro lidstvo Dlouhé Země.

Více se pak dozvíme o původu Jošuy Valientého a dostaneme se až do období královny Viktorie, abychom sledovali příběh jednoho z předků Jošuy. Přestože většinou nemám nic proti tomu, abych se dozvěděl více z historie nějaké mé oblíbené postavy, tahle část knihy mě spíš nudila.

Třetím tématem knihy jsou Příští, kteří si už konečně vybudovali své vlastní společenství, ale stále se nic nezměnilo na jejich aroganci vůči podřadnému lidstvu. Těžko si pak tohle společenství dokáže ve čtenáři vybudovat nějaké sympatie. Větší pochopení pak u vás nejspíš získá Příští, který se tomuto společenství vzepře. Dost klišovitá pak je ale jeho cesta, když se rozhodne dát se ve stopách Ježíše.

Pokud bych to měl shrnout, tak na tomhle pokračování Dlouhé Země je jen pramálo něčeho, co by se dalo označit za natolik originální či zajímavé, aby byl důvod jej číst. Rukopis Pratchetta už tam není cítit prakticky vůbec, snad až na to, že část příběhu se odvíjí ve Viktoriánské éře, tedy v období, které Pratchetta v minulosti již několikrát zlákalo (Národ, Filuta). Baxter sám už neví, kam v ději pokračovat, a spíše z toho čiší snaha dokončit sérii jako pentalogii, protože se tak s někým (s nakladatelstvím?) dohodl, a ne proto, že by měl ještě o čem psát.

Já sám už tuhle sérii čtu spíše jen z povinnosti, protože je pod ní podepsán můj oblíbený autor, a chci mít od něj vše přečtené. Kdyby ale pod ní podepsán nebyl, do dalšího dílu už bych se nenutil.