Elániova dovolená na venkově

Recenze na Šňupec, poslední příběh z podsérie o Hlídce, kde je velitel Elánius donucen odjet do svého venkovského sídla na dovolenou.

Velitel Elánius je spojeným úsilím své ženy a patricije donucen opustit svou policejní službu. Normální policisté by tomu říkali dovolená, Elánius by pro to našel méně lichotivá slova. O to je to horší, že tento svůj volný čas má trávit na venkově, zcela bez informací, co se v Ankh-Morporku děje. S lady Sibylou a jejich šestiletým synkem Samíkem se tak vydávají do venkovského sídla rodiny Berankinů.

Elániovi ale klid na venkově dlouho nevydrží. Jak se říká, kde se objeví policista, tam se najde i zločin. I když občas ten zločin může páchat i ten policista. Elánius tak postupně odkrývá jeden z největších zločinů lidstva – otroctví.

Pratchett si ve Šňupci bere jako hlavní téma otroctví, které řeší dost obšírně. Nejvíc společného má se zotročováním Afričanů, kteří byli do Nového světa převáženi ve velkém na nevyhovujících lodích, kdy umírali jak při cestě, tak i později na místě otrockých prací, kde se s nimi často jednalo jako se spotřebním zbožím. Příměr je zde jasný, protože v obou případech otrokáři považovali své otroky jen za něco více, než obyčejná zvířata, a tak se k nim i chovali. Možná i hůře, protože jich měli nadbytek.

Některé Pratchettovy narážky se však hodí také na genocidu, které se dopustili nacisté vůči Židům. Případně i na jiné obdobné vztahy mezi různými společenskými skupinami, jakými třeba může být i indická kasta nedotknutelných vůči zbytku indického národa. K Židům pak můžou odkazovat také hudební vlohy jedné z postav, která svým hudebním projevem nadchne velké publikum. Také Židé byli známi tím, že jsou skvělými hudebníky, což skrytě oceňovali i někteří nacisté. Přesto to nacistům nebránilo v tom, aby se vůči nim dopouštěli zvěrstev. O tomto tématu dokonce existuje několik filmů jako třeba Pianista.

I když si zde Pratchett vybral další závažné téma, je tradičně odlehčené humorem. To však neznamená, že by toto téma nebral vážně nebo ho zesměšňoval. Dělá to tak, jak jen to umí – tedy humorem poukazuje na špatnost světa a čtenáře nechává, aby si z jeho příběhu vzali vlastní ponaučení.

Nových postav tu je pomálu, a žádná z nich není natolik zajímavá, aby stála za řeč. Po většinu doby příběh táhne Elánius s občasným přispěním svého sluhy Jeefese. V určité chvíli mi dokonce Elánius lezl na nervy pro svou arogantnost „velkého policisty z města, který to ukáže tomu vesnickému policejnímu ňoumovi“. Naštěstí není v téhle poloze příliš dlouho a svůj postoj nakonec změní. Je ale otázkou, zda by si čtenář Elánia dokázal oblíbit, pokud by se s ním poprvé setkal v této knize.